Budoucnost Šumavy? Ochota k vzájemnému pochopení a naslouchání!

Budoucnost Šumavy? Ochota k vzájemnému pochopení a naslouchání!
Author	Jiří Chum
Date	2006-01-12
Source	Veřejná správa
Genre	tisk
Respondent

Zdeňka Lelková, starostka obce Stožec:

Na první místo mezi zájmy staví knihy, zejména o historii, obdivuje starý Egypt a antické období. Ráda chodí do přírody, na houby, doma má malé ekologické hospodářství, které tvoří pes, pět koček, králíci, slepice a ovce. Její cesta na Šumavu vedla přes Prahu a severní Čechy. Příroda na severu byla tehdy s ekologií na štíru, na Šumavě tomu bylo zcela jinak. Zdeňce Lelkové Šumava učarovala. Našla tady přítele, zůstala a stala se upřímným šumavským patriotem. Dokonce patriotem veřejně činným. Už třetí volební období je starostkou obce Stožec na Prachaticku. V polovině prvního období přebírala funkci po starostovi, který vážně onemocněl a jemuž byla zástupcem. Zastupitelstvo vzhledem k přibývajícím úkolům záhy rozhodlo, že starosta obce bude uvolněný. „Když přijdete z města do takovýchto končin, můžete snadno začít stagnovat. Tak jsem se tomu snažila předejít,“ říká Zdeňka Lelková s úsměvem. „Být starostou malé obce u hranic, kde se v posledním desetiletí změnilo prakticky všechno, je velká výzva. Dostanete se do kontaktu se spoustou zajímavých lidí a hlavně musíte na sobě usilovně pracovat, jestliže chcete obstát“. Euforie ze samostatnosti obcí po roce 1990 vedla mnohdy k jejich nekoordinovanému jednání. Zpočátku dokázaly obce relativně snadno dosáhnout i na finanční prostředky, pak se však ukázalo, že pravidla jsou nezbytná, protože s veřejným majetkem a s veřejnými financemi není možné zacházet chaoticky. Rovněž dobrovolné sdružení obcí bylo zprvu hudbou budoucnosti. Mohla byste psát historii Národního parku Šumava z pohledu starosty, napadne mne a Zdeňka Lelková přikyvuje. Říká, že na obec přišla ještě jako jeho zaměstnankyně. Měla možnost podrobněji | poznat, za jakým cílem byl národní park založen a sledovat, jak léta přináší nové skutečnosti a proměny, které už nejsou tak úplně v souladu s tím, co bylo na začátku. Jako by se akademickému pohledu ekologistů vymykala skutečnost, že na Šumavě žijí lidé odjakživa v náročném, avšak neničivém spojení s přírodou. Není možné, aby tu každá zájmová skupina jednala odděleně, aniž by vnímala zájmy a potřeby ostatních. Na horách nikdo neví, kdy bude toho druhého potřebovat. Tady došlo navíc k obrovskému rozrušení kontinuity osídlení, k zániku starých rodů, zpřetrhání pout se sídly, to vše po druhé světové válce. Přišli lidé z různých míst, několika národností, na demografické struktuře je to dosud znát, soudržnost se ještě složitě vytváří. Po pádu železné opony inspiruje příklad z blízkého Bavorska. Šumavské obce se rychle vymaňují z někdejší zanedbanosti. Jako by tu ubylo tísně. Pořádek, žádné černé skládky, udržovaná zeleň, to vše začalo patřit k prioritám. Lidé se vrací k tradicím, jak potvrzují i sílící adventní slavnosti. A také se ti, kteří tu zapustili kořeny, začínají zajímat o dřívější historii Šumavy. Obrazně řečeno je teď mezi oběma sousedními zeměmi mnoho vstřícně otevřených oken a dveří. Dospělí si vytvořili přátelské vazby zejména prostřednictvím spolků, spolupracují základní školy, postupně snad zase zmizí jazyková bariéra. Bavorští partneři jsou zkušenější v managementu cestovního ruchu, který představuje i širší nabídku pracovních míst. Česká Šumava prochází rozhodujícím obdobím. Prosadí se přístup, který vůbec nemusí být v kolizi s ochranou přírody? Uplatnit názor, že národní park není jen ochrana přírody, ale ochrana životního prostředí celého území, kde vedle sebe stojí a jsou si zcela rovny dva veřejné zájmy vyplývající ze zákona o obcích a zákona o ochraně přírody a krajiny a oba musí vzít za své jak obce. Tak i orgány ochrany přírody, není jednoduché.

Paní starostka nepopírá, že ji leckde považují za rebela a potížistu. Více je ovšem těch, kteří pozorně naslouchají. Naposled třeba na senátním semináři. Přichází pečlivě připravená, klade kvalifikované a nepříjemné otázky. Neúnavně zdůrazňuje, že budoucnost Šumavy je úzce spjata s ochotou k vzájemnému pochopení a naslouchání. Klid a rozsáhlá ochrana probíhajících přírodních procesů jsou určitě významným fenoménem Šumavy, místní člověk ovšem uprostřed přísné nedotknutelnosti plnohodnotně žít nemůže. Vzdálenosti jsou tu větší, dostupnost služeb složitější, pracovních příležitostí nepřibývá. Zdejší lidé mají právo na život srovnatelný s vnitrozemím. Nechtějí Šumavu ani uzavřenou, ani zničenou. Zdeňka Lelková by už dávno Šumavu za město nevyměnila. Jen na adresu fundamentalistů, nezasvěcených do zdejšího koloběhu života, poznamenává, že řeč není o Kanadě nebo Africe, ale o střední Evropě. Jde o to celou Šumavu, nejen její přírodu, zachovat a zlepšit. Šumava by se podle ní měla stát vizitkou toho, jak člověk dokáže s přírodou žít, aniž by jí ublížil, že ji dokáže využívat jako obnovitelný zdroj, aniž by sám sobě vzácné zdroje zmenšoval.