Dívka ze šumavského lesa

Dívka ze šumavského lesa
Author	Michal Polák
Date	1999
Source	Top magazín víkend
Genre	tisk
Respondent

Řetězy motorových pil versus řetězy kolem těla a smrku

S bavorskou částí tvoří Národní park Šumava nejrozsáhlejší komplex lesů střední Evropy, ovlivňující podstatně klima této oblasti.

Spíše slušná zima než jen ranní šumavský chlad a k tomu ještě hustě prší. Drnčící budík uvnitř chatrného vojenského hangáru oznamuje čtvrtou, a to je čas. kdy i kohouti mají ještě zavřeno. Na karimatkách se ve tmě posadí několik spacáků a v poskakujícím světle baterek se na vylidněné straně stanu zaleskne v trávě rozměrná kaluž vody. Co není promočené, je alespoň vlhké, ale to prý doschne na těle cestou a žehlit se nemusí. Hygienické podmínky jsou stejně nenáročné jako ty stravovací. Siluety postav mlčky balí jídlo na celý den a sebe do pláštěnek. Před nimi jsou bezmála čtyři hodiny výstupu – směr prales.

Děti a jejich rodiče

Na blokádu proti kácení stromů v prvních zónách Národního parku Šumava přijela i jedenadvacetiletá vysokoškolačka Miloslava Palánová. „Pocházím z malé samoty, kde je jen osm domů. Přírodu jsem měla odjakživa přímo u nosu a cítila se jako její součást. Lidé na venkově jsou více sžiti s jejím koloběhem než ve městě. I v každodenním životě se mne nepříjemně dotýká spousta věcí, které mohou někomu připadat jako maličkosti. Třeba když v lese, kam ráda chodím, někdo vysype hromadu odpadků jen proto, aby nemusel platit za popelnice. Přesto si stejně myslím, že pojem ekologie jde daleko hlouběji,“ vysvětluje drobná dívka, aniž by slevila na tempu po stoupající lesní cestě. Poslední dny prázdnin se po krátké přestávce do oblasti blokády opět vrátila. Dobrovolné nepohodlí si hradí z kapesného, částečně z toho, co si vydělala na brigádě. „Poprvé rodiče věděli, že jsem tady, ale tentokrát jsem je už s tím raději nechtěla popichovat a vymluvila se za cenu malé lži. Naši se mne snaží chápat. Uvědomují si, že v každém mladém člověku je kus zdravého protestu proti tomu, co se děje a co se mu nelíbí. Na druhé straně se smiřují s tím, že časem to stejně každého přejde. Určitě mají pocit, že bych se měla věnovat věcem, které mi budou v životě užitečnější. Podle nich bych se měla raději pořádně věnovat studiu, vydělat si nějaké peníze na brigádách a ne někde lítat po lese,“ rezonují Míle v uších rodičovské rady do života. „Říkají, že já s tím stejně nic nespravím a třeba ještě z toho budu mít nějaké problémy.“

Mých pět přežilo

„Nemám žádné lesnické vzdělání, ale snažila jsem se prostudovat si z dostupných materiálů alespoň základní podstatu celého problému. Nepřesně se vysvětluje, že názorově proti sobě stojí odborná veřejnost lesnická a dřevařská. To je zjednodušení. V médiích mi chybí popsání celého sporu a hlavně vysvětlení, proč tu vlastně jsme. Sdělovací prostředky se raději zabývají sháněním senzačních záběrů než objasněním příčiny,“ dodává s chápavým nesouhlasem.

„Tam nahoře,“ zvedne se rukáv pláštěnky k pralesu v mlze a dešti před námi, „jsem se setkala s několika typy dřevorubců. Musím říci, že většinou jsou to lidé, kteří si uvědomují, že my hájíme názor a nevystupujeme proti nim osobně. Pokud nám někdo z nich snad jen nadával, byla to spíše výjimka, a případy, kdy by došlo vyloženě ke konfliktům, znám spíše z médií. Ale stalo se, že nám v kempu někdo ukradl kola a u zbylých propíchal gumy. Nevíme kdo, ale kdyby chtěl jen ukrást kola, proč by ničil ta ostatní? Na Trojmezné hoře jsem se setkala s lesním dělníkem, který stále nechápal, proč tam vlastně jsme. Tvrdil, že nám vlastně o nic nejde. Jen si tady běháme po lese, ale on, pokud nebude týden těžit, nevydělá peníze. Až budeme mít rodinu a děti a muset je uživit, pak pochopíme, že on zkrátka kácet musí. Někteří nám dokonce říkají, že máme pěkně placenou brigádu a jen se tak flákáme, protože nemáme nic lepšího na práci.“

Kdosi ze tmy vpředu připomíná, že zásadním principem blokády je nenásilí. „Pohybujeme se v pralese, a když někoho zahlédneme, že přichází s lištou na pile nebo jen odkorňuje, sedíme u něj a čekáme,“ vysvětluje Míla strategii blokády. „Začne-li se chystat kácet, postavíme se v kruhu padesát metrů kolem stromu a on z důvodu bezpečnosti nesmí začít s kácením. Vím, že mně osobně se podařilo zachránit nejméně pět stromů. K jednomu smrku jsem byla přivázaná řetězem dokonce několik hodin. Za den nachodím po lese spousty kilometrů, a když se večer vracím dolů, jsem tak utahaná, že na večeři už nemám ani pomyšlení,“ zašustí symbolicky igelitem se svačinou v batohu.

Nebylo to zbytečné

„Jsem v kontaktu s několika ekologickými organizacemi. Hlavně spolupracuji s naší místní skupinou, partou lidí, kteří smýšlejí podobně jako já. Zaměřujeme se hlavně na osvětovou činnost. Pořádáme přednášky, organizujeme akce pro děti. Ty jsou o hodně vnímavější než dospělí, protože ještě nejsou vůči informacím tak otupělé. V období, kdy nastal informační průjem, už lidé jen těžko dokážou rozlišovat mezi reklamním letákem, který najdou v poštovní schránce, a materiály, které mají co říct a snaží se upozornit na problém.

Někdy se říká, že ekologové jen prudí, ale naše práce je kromě osvěty i jednání s úřady nebo lesní brigády s vysazováním stromků. Správa Národního parku Šumava s námi jedná na úrovni, a už to považuji za velký přínos. Blokáda je ale jen špička ledovce. Je to projev hlubšího viděni světa, upozornění na projevy krize ve společnosti. Když sem člověk přijede a podívá se do toho nádherného pralesa, cítí, že les je v právu a měli bychom ho bránit. Je to první akce svého druhu a věřím, že kdybychom tady nebyli, spousta lidí by se o celém problému ani nedozvěděla. Pokud by to bylo potřeba, určitě se sem ještě vrátím, protože jsem přesvědčena, že to má smysl. Nelituji, určitě jsem tady nebyla zbytečně,“ dodává dívka bez stínu pochybností.

(Účastníkům blokády, kteří se údajně dopustili přestupků proti zákonům o lesích a o ochraně přírody, hrozí správní řízení a v něm pokuty až do deseti tisíc korun.)