Jediná možnost šumavských obcí je turistický ruch

Jediná možnost šumavských obcí je turistický ruch
Author	Radovan Holub
Date	1994-04-28
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent	Miloš Picek

Rozhovor s tajemníkem Regionálního sdružení Šumava Milošem Pickem o šancích šumavských obcí na rozvoj

Od Nového roku uplynuly čtyři měsíce, ale zatím není příliš důvodů k jásotu nad proklamovaným rozvojem šumavských obcí. Regionální sdruženi Šumava, které chce garantovat jejich rozvoj, je oslabeno. K 15. lednu 1994 vystupuje ze sdružení obec Kvilda, která je paradoxně jeho sídlem, po ní následuje Modrava.

Do konce března má návrh zákona o Národním parku nabýt definitivní podoby po dlouhodobém připomínkování zainteresovaných stran. Poslední březnový den se však při jednání na Zdíkově ukázalo, že ani jeden z návrhů zákona není pro obce schůdný. Po půl roce ujišťování o tom, že nastala konečné nová etapa soužití šumavských obcí a Národního parku, jsme opět tam, kde jsme byli. Hrozí, že zákon o NPŠ nebude schválen ani v předpokládaném podzimním období (původně se hovořilo o jaře) a bude třeba vypracovat jeho nové verze. Stanovení přesných pravidel hry je opět oddáleno.

Je už jen v logice úředního šimla, že se znovu váhá kolem nutného vyčlenění obcí ležících na území Národního parku a jedná o možnosti vytvořit tzv. IV. zónu NPŠ s nově stanoveným ochranným režimem. Místo definitivní zelené pro rozvoj obcí nová byrokratická překážka.

O příčinách těchto neúnosných průtahů, jakož i o tom, jak by měly vypadat šumavské obce, jsem hovořil s Milošem Pickem.

• Starosta Kvildy Jiří Vomáčka si stěžoval, že Regionální sdružení Šumava, sdružující 40 šumavských obcí, pracuje příliš formalisticky a nehájí zájmy obcí. Jaký je váš názor?

Potřeby Kvildy z hlediska regionálního sdružení byly vždycky uspokojeny.

• Stěžoval si také, že Správa Národního parku nedokázala svých pravomocí využít, jen je zneužila. V čem je zakopaný pes, pokud jde o neustálé spory mezi parkem a obcemi?

Problém spočívá v tom, že po vyhlášení Národního parku Šumava 20. 3. 1991 byly snahy o rozvoj území deklarovány ze strany parku jen v obecné, teoretické rovině, nikoli v praktických věcech. Čtyřicet delegovaných zástupců obcí, kteří tvoří tzv. Radu parku (pracují v ní jak starostové, tak podnikatelé), si z důvodu větší operativnosti zvolilo dvanáctičlenné předsednictvo Rady parku. To se sice podílelo na všech zásadních jednáních, ať už šlo o formulování Zákona o ochraně přírody a krajiny nebo Plánu péče o Národní park, ale bohužel ve spoustě věcí parku ustoupilo v dobré víře, že Správa parku to ví líp. V tu chvíli si obce na sebe upletly bič.

• Je tu ještě jeden moment, a sice trvalý nesoulad Správy NPŠ a jeho nadřízeného Ministerstva životního prostředí, pokud jde o koncepci politiky vůči obcím. Jaký je vztah Ministerstva životního prostředí a parku?

Ministerstvo se neustále snaží, aby Správa parku na něm byla maximálně závislá a aby jejím prostřednictvím získalo co největší kontrolu nad územím.

• Dalo by se říct, že Rada parku je prodlouženou rukou Ministerstva životního prostředí?

Ne, nedalo. Funkce Rady je však problematická, protože se neschází a park patrně nemá zájem, aby se scházela. V poslední době se tedy orgány parku stávají nefunkčními, což pokládám za varovný příznak.

• Dalším varovným příznakem jsou hlasy o tom, že Národní park bude třeba radikálně omezit nebo i zrušit, ukáže-li se jako nefunkční. Hrozí tedy, že z jednoho extrému se půjde do druhého. Co by se zrušením parku vyřešilo?

Nic, protože problémem není jen park, ale i území před ním, to jest Chráněná krajinná oblast. Tyto dvě části musí spolupracovat, protože jinak se park, ať už bude de iure existovat nebo ne, během deseti let přehltí turistickým průmyslem. Nápor turistů je totiž třeba odchytit částečně v chráněné oblasti a částečně v jejím předpolí. Pokud nám města jako Vimperk nebo Zdíkov nepomohou turistický ruch absorbovat a do horských obcí procedit jen určitou část návštěvníků, ztratí šumavské obce svůj charakter a dojde k jejich zničení. Vezměte si některá alpská střediska, kde se neuváženě stavělo a během několika let tu zmizel ráz horských obcí. Turistické atraktivity ho zničily.

• To znamená, že jste stoupencem představy, že se zadumané šumavské vesničky do budoucna uživí tak jako dřív? Vždyť podnikání, které je tu nezbytné, nutně jejich tvář změní!

Dnes na Kvildě žije 169 obyvatel, z toho celá stovka je v produktivním věku. Lidé nemají zájem ani podnikat, ani resocializovat se. Národní park jim přece může nabídnout vábnou socialistickou alternativu, a sice že budou pracovat v lese pod jeho hlavičkou, a bude-li pršet, zaplatí je v průměru. Jen jedenáct domů tu má konkrétní vlastníky, ostatní je státu nebo podniků, což je neštěstí. Lidé bydlí v objektech, o nichž se neví, zda budou zprivatizovány do měsíce nebo do pěti let a kdo je dostane. Tahle situace je typická pro celé území Národního parku. Věřím však, že tradiční řemesla by tu mohla být obnovena, protože by se mohla stát důležitou turistickou atraktivitou.

• Věříte, že je možno v lidech žijících v konzumní společnosti vypěstovat vztah k tradičním hodnotám?

Jsem v tomhle ohledu optimista. Potrvá to třeba čtyřicet, padesát let, ale vidím i v jiných konzumně orientovaných zemích, jako je Švýcarsko nebo Itálie, že vztah k tradicím se vypěstovat nebo probudit dá. Vím, že z deseti šumavských podnikatelů je dnes devět překupníků, ale věřím, že se to změní. Tomu ostatně odpovídal projekt školy pro šumavské pláně na Kvildě, kde by se vyučovaly tradiční technologie – rukodělné práce, práce v lese. Nebo si myslíte, že je lepší, aby děti z horských obcí jezdily do kdovíjakých učilišť dolů do měst?

• Ale čím začnou, než své projekty k obnově řemesel prosadíte?

Jediná možnost je turistický ruch. Ten tu musí uživit devadesát procent obyvatel.

• Jaké jsou představy Regionálního sdružení Šumava ohledně zákona o Národním parku Šumava, který by mohl napomoci jak rozvoji obcí, tak rozvoji řemesel?

V jednotlivých mikroregionech vzniklo několik zásadních připomínek. Za prvé jde o změnu velikosti parku. Požadujeme, aby bylo zřízeno vnitřní ochranné pásmo na území parku, kde by byly vyhlášeny rezervace, například Mrtvý luh. Jihovýchodní část parku by přešla také do statutu ochranného pásma. Vlastní území parku by se tím zmenšilo na 40 000 hektarů místo dosavadních 69 000. Na tomto území by nebyly žádné obce, čímž by se vyřešila spousta konfliktů. Pokud jde o Chráněnou krajinnou oblast, požadujeme, aby přešla na statut tzv. Přírodního parku s tím, že by se v zákoně stanovily nové ochranné podmínky s cílem umožnit obcím lehčí a plynulejší rozvoj. V podstatě jde o změkčení podmínek stávající Chráněné krajinné oblasti. V lesích by podmínky zůstaly stejné. Park však tyto zásadní připomínky na jednání ve Zdíkově neakceptoval.

• Jak v Národním parku dopadne péče o les? Bude se těžit a jak? Budou zdejší lesy přes převodní páku Ministerstva životního prostředí živit Krkonoše? Bude se zalesňovat? A kolik to bude stát a z čeho se to zaplatí?

Od začátku jsme usilovali, aby na park přešlo právo hospodaření v lesích. Aby park nesl plnou zodpovědnost. Naráželi jsme však na ministerské snahy převést hospodaření na Lesy České republiky do Hradce Králové. To se sice nepodařilo, ale dneska znovu ožívají tendence vytvořit tu tzv. Lesy Šumavy, tedy akciovou společnost, v níž by mělo svůj podíl Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zemědělství. To je jen záminka, jak udržet monopol stávajících lesních závodů a rozdělit odpovědnost mezi víc pánů. Můj sen je, aby park neměl kromě havarijních případů, nutné údržby a turistického servisu ani jednoho dělníka, aby si služby najímal a aby zisk z lesů šel zpět jako investice do regionu. Za část zisků by se například opravovaly lesní cesty a provozoval turistický servis, propagace a zajistilo zkvalitnění území. Další část těchto zisků by byla použita na pěstební činnost a obnovu lesa.

• Jak se díváte na to, že Národní park, který nestačí udržovat objekty, které už vlastní, usiluje o další a další?

Mně to také velice vadí. Snažíme se dosáhnout se Správou parku dohody, aby všechny nemovitosti, které nejsou prokazatelně hájenkami nebo neslouží k činnosti parku, přešly rovnou anebo prostřednictvím parku na konkrétní vlastníky. Národní park totiž převzal od Lesů České republiky a Vojenských lesů a statků různé objekty, vhodné k bydlení, a dosud je drží. Chceme dosáhnout toho, aby je prodal buď obcím, nebo rovnou jednotlivým zájemcům. Jde o to, aby se nesnažil definovat jako „jiný lesní majetek“ objekty, které jednoznačně slouží nebo by měly sloužit k bydlení a tím je získat pro sebe.

• Jak se díváte na záměr obcí otevřít pěší přechody do Německa? Viz například případ Luzný. Ředitel NPŠ Ing. Filip uvedl, že proti jeho otevření jsou němečtí ochranáři. To však není pravda. Proti sezónnímu otevření nemají námitek.

Pokud z Březníku vede zpevněná cesta, pustil bych tam v určitém časovém období lidi s lehkým srdcem. Na druhé straně však vidím, že přechody by procházely velmi cenným územím, a nejsem si jist, že by to věci prospělo.

• Mluvil jste o možnostech rozvoje obcí. Jak chcete v Regionálním sdružení sladit zájmy obcí jako je Železná Ruda, které už udělaly velký skok kupředu, s těmi, které se doposud nepohnuly z místa?

Kritéria pro každou obec jsou úplně stejná. Každá obec platí ve prospěch sdružení 6 Kč za každého obyvatele, tedy Železná Ruda 5 500 Kč a Horská Kvilda 160 Kč ročně. Pocit, že velké obce pomáhají těm menším, je pro mě jako tajemníka sdružení fantastický.

• Jaký mají velké obce zájem, aby pomáhaly malým nerozvinutým vískám?

Vidí, že jediná cesta k rozvoji Šumavy znamená koncipovat zdejší území jako celek. Vezměte si Alpy. Nikde tu neexistuje obec sama o sobě, vždycky jen celý region, který prosazuje základní myšlenky a určuje třeba ceny za ubytování apod. Jedna obec je zanedbatelná. Proto si myslím, že Kvilda se svým výstupem z Regionálního sdružení rázem ocitla někde v sedmdesátých letech. Myslí si, že je tak atraktivně položená, že může být samostatná. Omyl. Sama nemá šanci. Její význam je jedině v celku s ostatními obcemi. Proto tvrdím, že z hlediska Regionálního sdružení je stejně potřebná Kvilda jako třeba Běšiny, byť jejich problematika byla úplně odlišná. Nebo právě proto.

• Jsou podle vašich zkušeností, které jste získal ve světě, slučitelné národní parky s obcemi?

Viděl jsem například národní parky ve Spojených státech. Uprostřed Yellowstonského parku stojí vesnice jako vyšitá. Sice se v ní trvale nežije, ale je živá; dají se tu koupit kvanta spotřebního zboží a suvenýry, jsou tam čtyři čerpací stanice. A jde to, prosím. Viděl jsem dalších patnáct národních parků – také to jde. Tak proč by to nemohlo fugovat na Šumavě? Jsem přesvědčen, že naši ochranáři se vždycky báli a bojí se i nyní. Tvrdí, že povolí-li jednu čerpací stanici třeba v Nové Peci, bude ji pak chtít každá obec. A proč by nechtěla? Vždyť jde jen a jen o dodržení určitých technických parametrů. To, že se pohonné hmoty musí na Kvildu dodnes dovážet v kanistrech, považuju za nenormální.

• Prý byl vaším kandidátem na místo ředitele Národního parku poslanec Ivan Bečvář? Jaké konkrétní výsledky ho k tomu opravňují?

Znám ho z činnosti v Radě parku a z předsednictva. Vždycky si našel čas a s řadou věcí pomohl. Stál i u počátků Regionálního sdružení Šumava. Vím, je to kontroverzní záležitost a to, zda své práce pro region dovedl politicky využít, to je jeho věc. Jeho kandidatura na Valné hromadě sdružení prošla v poměru hlasů 13:2 přesto, že hromada nebyla usnášeníschopná. Ukažte mně někoho lepšího.

• Ukážu. Mnohem víc konkrétní práce pro region vykonal podle mého názoru například Ivan Petrů.

Nevím, zda by stál o místo ředitele parku, ale pro mě by byl stejně dobrý a přijatelný jako Ivan Bečvář. To, co dělá dnes Petrů, dělal dřív pro region Bečvář. Pro oba dva to bylo svatou povinností.

• Rád budu sdílet váš optimismus.