Máme v české povaze tupit po čase naše revoluce

Máme v české povaze tupit po čase naše revoluce
Author	Radovan Holub
Date	2001-05
Source	Reflex
Genre	tisk
Respondent

Máme v české povaze tupit po čase naše revoluce. Jak říkala moje babička, jsme malý národ a nemáme moc moci. Proto také vždycky nakonec zjistíme, že revoluční vzmachy jsou pro nás nevýhodné, a nějak v koutku se za ně stydíme. Nebo po vzoru některých našich politiků nad nimi kroutíme hlavou. „Taková blbost,“ říkáme. Během zimních demonstrací proti politickému ovládnutí České televize, za slušnou demokracii a občanskou společnost se česká nátura záhy projevila: demonstranti jsou přece lůza, protestující televizní redaktoři jsou teroristé a jde jim jen o peníze a my se musíme zuby nehty držet zákonů, byť byly jakkoli špatné. (Jen pro zajímavost: proč se po zákonech nevolá například v případě nenávratné devastace Národního parku Šumava, k níž v této době dochází? O tomto markantním porušování zákonů politici najednou nevědí a nic nevidí? Ani mediální odbornice Jana Dědečková z Podkrkonoší nic neví?) Jak říká publicista Jan Urban: Umíme hloupost a nemravnost dobře schovávat za zákon. Nebo Marek Eben: Televizní krize byla „střetem těch, co zručně pracují se špatnými zákony, a těch, co měli odvahu se proti tomu ozvat„. Když se tak dívám po čtyřech měsících zpátky, jsem hrdý na to, že k téhle zkoušce demokracie u nás došlo. Že lidi sebrali energii a vyšli do ulic. Jsem dokonce rád, že společnost se rozdělila vedví – na zastánce ideologií dirigovaných shora a na obhájce občanské společnosti dirigované zezdola. Na fanatiky jediného správného názoru a fanatiky plurality. Na zastánce zatuchlosti a permanentní evoluce. A jsem si jist, že nakonec vyjde najevo tak říkajíc historická pravda rebelů (zvaných tu pomýlenci, tu ztroskotanci, přesně v duchu komunistické ideologie). Ale asi to potrvá dlouho, než se v naší společnosti kamarádíčků vytvoří mechanismy pro fungování pravdy. O tom mě přesvědčuje prozatímní osud dokumentárního filmu Pavla Štingla Chaos, který zatím skoro nikdo neviděl a asi dlouho neuvidí. Jak řekl režisér na unikátní projekci filmu na festivalu Finále v Plzni: „Snad jedině vzít si nůši, dát si do ní kazety a vypravit se na Jižní Město.“ V čem je problém toho, že pro tento film není distribuce? Prý zatím v televizi není správná chvíle, musí se vyčkávat. Jak dlouho? Nikdo neví. A kdyby se za Štinglův film někdo moc bral? Umlátí ho „vyvážeností„, módním to slovem českých luhů a hájů. Naše opatrnická a příliš poslušná žurnalistika, žurnalistika starostů, tiskových mluvčích a politiků, slaví další úspěchy. Novácká dramaturgie nejnižších pudů taky.

Film o naší povaze

Štingl si dovolil ukázat příliš „kontroverzní„ místa naší televizní krize: neprofesionalitu, nepřipravenost politiků, kteří ztratili kontakt s realitou, pozadí informační války o televizi, širší souvislosti boje o televizi jakožto úsilí o životaschopnou podobu demokracie. O lepší demokracii, než je ta naše, zemanovsko-klausovská, kabinetní a polomafiánská. „To, co se stalo v televizi, je obdobné tomu, když si parlamentní bratrstvo dosazuje do polostátních podniků své kamarády,“ řekl Štingl. Televizní krize neskončila. Pomalu doutná dál. Teprve časem se ukáže, jak hluboké měla kořeny. Český film je kvůli české kabinetní politice a hodačovskému puči v přímém ohrožení, protože v ČT panuje stav rozpočtového provizória. Někteří politici vidí raději peníze v kasách stranických sekretariátů než v českých filmech. Možná diváci přestanou úplně vyžadovat kontroverzní publicistické materiály a spokojí se s líným bahnem soapů. A možná nikoho ani nenapadne, že by se před budovou České televize na Kavčích horách mělo znovu demonstrovat za to, aby Štinglův dokument o České televizi směl být puštěn. Neboť je to dokument o nás. A o naší, české povaze.