O Šumavě, ale tentokrát trochu jinak

O Šumavě, ale tentokrát trochu jinak
Author	Jiří Merger
Date	1999-09-04
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

V šumavských lesích se přivazují ekologičtí aktivisté ke smrkům napadeným kůrovcem a na stránkách našeho denního tisku se vede válka na život a na smrt mezi pány Justem a Brezinou. Padají výrazy o státním terorismu či o ekologických extrémistech... Pro člověka, který vývoj problému dlouhodobě nesleduje, není jednoduché vytvořit si na spor svůj názor. I mezi odborníky však někdy zazní tvrzení, že mnoho problémů pramení z toho, že Šumava je dnes přelidněná. S tím nesouhlasím. Myslel jsem si, že Šumavu znám Na střední Šumavu, čímž rozumím přibližně prostor mezi Kvildou, Železnou Rudou a Kašperskými Horami, jezdím pravidelně asi třináct let a domníval jsem se, že ten kraj již docela dobře znám. Nejlépe mám prochozeno území, které se nazývá Kozí hřbety. Ty Hřbety jsou vlastně dva: Malý a Velký. Bývaly to vesnice v těsném sousedství a k nim patřila ještě osada Dobronín a další dvory a samoty ležící v nejbližším okolí. Dnes tam vede jen zelená turistická značka a lesní cesta. Nebydlí tam nikdo a domy, které přežily, slouží k rekreačním účelům. Osady jsou na okraji území národního parku, ale jsou dost daleko od bývalého hraničního pásma, kde byla destrukce osídlení největší. Velmi brzy jsem si tuto část Šumavy zamiloval a domníval se, že umím zdejší krajinu číst; poznával jsem, kde dříve stával statek, protože na takovém místě zůstalo třeba pár zbytků kamenných zdí, vzrostlý klen nebo několik zplanělých ovocných stromů. Začal jsem číst Klostermannovy povídky a po převratu v roce 1989 jsem si koupil několik nových turistických průvodců, které prováděly i po dříve nepřístupných vojenských prostorech. Ilustrace tvořily dobové pohlednice a já postupně zjišťoval, že z povrchu země nezmizela jen jednotlivá stavení, ale i velké vesnice a městečka. S pádem železné opony začali do těchto míst přijíždět někteří odsunutí starousedlíci a začali na své náklady zajišťovat údržbu a opravy pietních míst po svých předcích. Také na malém Kozím Hřbetě byla krásně opravena za spolupráce několika Čechů malá kaplička. Dvě knihy z Morsak Verlag Letos v létě jsem prožil poslední šok. Dostaly se mi do rukou dvě knihy z produkce nakladatelství Morsak Verlag, které nabízí publikace o Šumavě, vydávané zřejmě za podpory odsunutých Němců. První z nich se jmenuje "Im Lande der Künischen Freibauern" (V kraji svobodných sedláků) a zahrnuje historii a velmi precizní místopis celé bývalé střední Šumavy. Druhá má název "Erinnerungen an die Gemeinde Ziegenruck" (Vzpomínky na obec Kozí Hřbet), kterou napsal dnes dvaadevadesátiletý místní učitel Alois Anderle a která se detailně, s použitím výpisů z pozemkových knih, vzpomínek rodáků a fotografií posbíraných z rodinných alb, věnuje kraji, který jsem si v posledních letech oblíbil. Uvědomil jsem si, že o místech, o kterých jsem si myslel, že je dobře znám, nevím zhola nic. Dospěl jsem k přesvědčení, že povědomí Čechů o tom, co se po druhé světové válce v pohraničí stalo, je téměř nulové. V obrovském prostoru střední Šumavy, v němž bychom dnes rádi viděli pouze nedotčenou panenskou přírodu či dokonce pralesy, bývala dříve kulturní udržovaná a urbanizovaná krajina. Jenom na Kozím hřbetě bylo podle knihy pana Anderleho 51 obytných domů a hospodářských usedlostí a žilo zde asi 420 lidí. Dnes zbylo 16 původních stavení a pět nových bylo postaveno na starých základech. Kromě toho tam stávaly tři kaple, dvě školní budovy, několik hostinců a hasičárna. V současné době tam nežije nikdo. Ve větších šumavských vesnicích bývaly ochotnické divadelní spolky, v Srní fungoval mužský pěvecký sbor, hrály kapely a provozovala se i vážná hudba. Všade byly početné hasičské sbory. Kromě toho tam byl tvrdý život, tvrdá práce a udržované pozemky. V celém prostoru se těžilo dřevo, o čemž svědčí vodní kanály a vodní zdrže, které zadržovaly vodu pro potřeby splavování dřeva. Lidé žili a pracovali v souladu s přírodou. Nevím, jak velké procento místních lidí propadlo nacistické ideologii, ale v zájmu objektivity musím konstatovat, že uvedené knihy téměř vůbec nereflektují předválečné politické události a druhou světovou válku. Soustřeďují se na místopisná fakta a na ilustraci všedního života. V Kašperských Horách pracuje druhým rokem informační středisko Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. Toto středisko vykonává nesmírně záslužnou práci v oboru informací a popularizace vědomostí o přírodě v národním parku, třebaže nemá zřejmě zdaleka tak dobré finanční zajištění jako obdobná instituce v bavorském Neuschönau. Jediná, ale zato zásadní moje připomínka je, že informuje pouze o přírodě. O historii tohoto území, která je s přírodním prostředím úzce spjata, se nedozvíme téměř nic. K jednotlivým šumavským lokalitám vydává středisko pěkné letáky s plánkem turistických cest. Zmínka o devastaci lidských sídel se objevuje pouze v prospektu týkajícím se Prášilska, stojí však za to: ostatní vesnice a samoty v bývalém VVP byly vypáleny, rozstříleny a srovnány se zemí. Dnes jen skupiny mohutných listnáčů připomínají lidská sídla (Stodůlky, Paště, Velký Bor, Vysoké lávky, Frauenthal, Hůrka, Zhůří, Ždánidla, Gsenget, Sonnberg, Seeberg, Nová Studnice, Zelná hora a další). Z deseti tisíc obyvatel zůstalo 1,5 %. - Brrr, hrůza. Jak vypadá sukcese V každém prospektu se opakuje stejný text, osvětlující charakteristické rysy přírody národního parku. Vysvětlovány jsou tyto pojmy: Jezera a vodní toky, Horské louky, Slatě a mokřady, Horské lesy a Sukcesní plochy. Poslední termín je objasňován slovy: sukcese = samovolný vývoj - některá místa dříve pozměněná a využívaná člověkem zůstala ponechána svému přirozenému vývoji. Postupně se sem vracejí původní druhy rostlin a živočichů a tyto plochy se tak stávají jedinečným územím pro poznání přírodních zákonitostí. Výše zmíněná německá kniha o Kozím hřbetě může dokumentovat, jak taková sukcese probíhá ve skutečnosti. Je zde mimo jiné i reprodukce panoramatické fotografie krajiny z roku 1943, na které v popředí sklízejí lidé obilí a v pozadí je hřeben, na němž jsou louky a pastviny obklopené lesíky a remízy. Další fotografický záběr z roku 1996 ze stejného místa ukazuje stejný hřeben. Jsou vidět původní lesy, není zde však jediná louka a místo nich jsou tu světlé plochy zarostlé břízami! Tak znám sukcesi z vlastní zkušenosti. Šumavská krajina mimo jiné hovoří o nekončícím souboji lidí s kamenem. Všechny staré cesty a pozemky byly lemovány průběžnými hromadami sesbíraného kamení, ze kterého byly budovány ve svahu opěrné zídky a tarasy. Všechny původní úvozy a cesty jsou dnes zarostlé náletovou břízou, tarasy se hroutí pod tlakem kořenů a po domech nezůstala ani stopa. Podél cest stojí více než sto let staré žulové pomníky, ze kterých barbaři vylámali litinové krucifixy. Dá-li se toto v tak obrovské míře nazvat jedinečným územím pro poznání přírodních zákonitostí, nevím. Spíše se zde otevírá prostor pro moderní archeology, kteří nemusí jezdit do dalekých krajů a mohou pátrat po zmizelé civilizaci doma. Nemohu proto souhlasit s tím, aby se o Šumavě hovořilo pouze jako o problému ekologickém. Dokonce se někdy domnívám, zda ten problém není uměle vytvořený, zástupný. Poválečná doba nedokázala přirozeným způsobem navázat na přetržený vývoj a ničila přírodu a ničila i lidské společenství. Šumavská příroda je samozřejmě krásná a je naší povinností o ni pečovat. Pokud tento princip zobecníme a přistoupíme k ochraně přírody pouze jako k problému lesů, mokřadů a slatin, mohou se naše děti již dnes těšit, že se dožijí jedinečné příležitosti a budou moci pozorovat, jak se zachovaly podobné sukcesní plochy na Balkáně: v Srbské krajině, v Bosně a v Kosovu. O autorovi, Architekt