Smrtí nic nekončí, ale začíná

Smrtí nic nekončí, ale začíná
Author	Bohumil Křeček
Date	2003-07-04
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

„Zkorumpujeme vás tatrankou, chlebem s tvarohem a domácí šťávou,“ říká v nadsázce Jaromír Bláha z ekologického Hnutí Duha. Začíná výprava na německou stranu Šumavy, do Národního parku Bavorský les. Cílem je ukázat novinářům, že s kůrovcem si příroda poradí sama. Že kácet ve velkém stromy tak, jak se to dělá na naší straně pohoří, není nutné.

Aktivista s autem

Bílý forman řízený Bláhou se řítí směr hraniční přechod Strážný. „Auto si u nás doma prosadila manželka. Bydleli jsme na samotě a chtěla mít spojení pro případ nouze,“ vypráví třiatřicetiletý ekologický aktivista. „Ale používám ho málokdy, leckdy stojí před domem i měsíc.“ Jaromír Bláha je vystudovaný veterinář. „K lesu jsem se dostal přirozeně – bydlel jsem na hájence.“ Bláha už osm let napadá postup správců Šumavského národního parku. Ti zastávají názor, že s kůrovcem je třeba důsledně bojovat bez ohledu na to, v jaké zóně se právě malý brouk láduje. Bojovat přitom znamená kácet – a v mnoha případech dřevo odvážet. Třeba i vrtulníkem.

Drsný pohled

Když poprvé zahlédnu tisíce mrtvých stromů na bavorské straně Šumavy, padne na mne úzkost. Uschlé stromy bez jehličí vypadají smutně. Takový ohromný lesní hřbitov. „Na první pohled to fakt optimisticky nevypadá,“ připouští Bláha. Zastavujeme na parkovišti u hlavního infocentra Bavorského národního parku. To se nachází poblíž města Neuschönau. Odtud pravidelně odjíždějí turistické autobusy. Celodenní permanentka vyjde v přepočtu na 110 Kč. „Jmenuji se Sigi Schreib, je mi 34, strážcem jsem devět let a bydlím poblíž,“ představuje se náš průvodce a popisuje historii parku. Vznikl v roce 1970 především proto, aby do hospodářsky slabého regionu přilákal turisty a tím se pozvedla ekonomika. Byl to vůbec první národní park v Německu. „V srpnu 1983 Bavorský les postihla obrovská větrná kalamita, poté následovala kůrovcová. Přes protesty mnoha lidí politici rozhodli, že v jádrové zóně parku se žádné stromy kácet ani odvážet nebudou. Že se vše nechá na přírodě.“ Okolo jádrové zóny je maximálně kilometr široké pásmo, kde se naopak proti kůrovci aktivně zasahuje, tedy kácí. Tak se chrání okolní soukromé a hospodářsky využívané lesy. A to je zásadní rozdíl mezi bavorskou a českou částí Šumavy. U nás se v národním parku kácí ostošest. V Bavorsku se rozhodli nechat přírodu uvnitř parku, ať si pomůže sama. Odstranili nepotřebné asfaltové silnice určené dříve pro svoz dřeva, navrátili do koryt zkanalizované potoky. A teď sledují, jak se příroda činí. Před námi se tyčí 1373 m vysoká hora Lusen, česky Luzný.

Nedívejte se nahoru!

Další kůrovcová kalamita postihla obě části Šumavy v roce 1994. „Bylo nejteplejší léto za posledních sto let a sucho. To způsobilo zmnožení populace kůrovce,“ pokračuje Schreib. Za ním se nacházejí pahýly mrtvých stromů. Brouci sežrali takřka 4000 ha lesa v nejvyšších místech Bavorského lesa. A přesto to správce parku nechalo v klidu. Jak je to možné? „Když se podíváte nahoru, vidíte jen stovky suchých stromů. Vypadá to tragicky. Proto návštěvníkům stále opakujeme – dívejte se dolů, tam je to podstatné. A dívejte se pořádně,“ nabádá. Na první pohled nic moc. Nějaká tráva a kapradina, křoví, sem tam malý stromek. Sigi nás proto zavede kousek od cesty. A ukazuje nový, přirozeně vznikající les. Jeřáby, buky, smrky, jedle. Desítky stromků na malém kousku. Pak dojdeme o kousek dál. Opět stovky suchých stromů. A uprostřed jeden jediný nenápadný smrk. Proč přežil? „To vědci nevědí. Snad byl nejsilnější, vyrostl na dobrém místě plném vody a živin. Možná je to proto, že příroda sama sebe nikdy zcela nezničí,“ pronáší Sigi. „Lidé se nás ptají, proč suché stromy nepořežeme a neodvezeme. Důvodů je několik – odumřelé stromy chrání mladé před sluníčkem, větrem, sněhem i zvěří. Živiny z uschlých stromů se vracejí zpět do oběhu. A navíc je prokázáno, že lesy ve výškách přes 1200 metrů se zmlazují na tlejícím dřevě. Tedy že mladé stromky se uchycují na trouchnivějících kládách,“ vysvětluje strážce Sigi. Je to geniálně jednoduché. A možná proto pro leckoho nepochopitelné. Stromky tam nikdo nesází. Vysemenily se a kořeny zapustily naprosto přirozeně. „Když se bavím s českými lesníky ze Šumavy, nevěří tomu. Myslí si, že stromky Bavoráci vysazují tajně po nocích,“ říká Jaromír Bláha.

Prales, ne park

„Ale moc hezky to nevypadá,“ ohodnotí pohled na samostatně se obnovující les kolegyně z rádia. Mimoděk tím naráží na to podstatné. To, co vidí návštěvníci z dálky, je smutné. Zblízka není pohled o mnoho lepší. Suché stromy postupně padají k zemi. Tam vzniká naprosto nekorigovaný „nepořádek“. S upravenými lesy, které spíše připomínají park, to nemá nic společného. Tady vzniká prales. Jestliže dříve smrky tvořily 95 procent všech stromů, nyní to bude minimum. Už nikdy to nebude Bavorský les, jaký lidé znali. A smutné je, že už nikdy současníci neuvidí, jaký les tu vznikne. Poznají to až jejich děti a pravnuci. Zatím mohou chodit jen po stezkách a dřevěných chodníčcích a sledovat postupný samoobnovovací proces. Zjištění, že příroda si nějakým způsobem poradí i bez zásahu lidí, může být pro někoho celkem traumatizující. Ale pozor! „Rozhodně si nemyslím, že tento postup by se měl aplikovat všude, například v hospodářských lesích,“ říká Jaromír Bláha. „Ovšem národní park není výrobna dřeva.“

Bezzásahová iluze

Jádrovou zónu Národního parku Bavorský les správci označují za bezzásahovou. Tak docela pravda to ale není. Suché stromy v okolí cest jsou ve výšce dvou až pěti metrů pořezané. Tak, aby to vypadalo jako přirozený zlom. „Děláme to kvůli bezpečnosti návštěvníků,“ přiznává Schreib. Po několika hodinách plných zastávek konečně vyfuníme na Luzný. Výhled široko daleko. Na zdravý i kůrovcem zničený les. Pohled na české holiny. Co si o jiném způsobu řešení kůrovcové kalamity myslí Schreib? „Vždy je cesta ke změně,“ řekne pouze. Ale je jasné, co se mu asi tak honí hlavou. O patnáct kilometrů dál se u města Spiegelau nachází Park prožitků. Přes kilometr dlouhá stezka vedoucí po dřevěných lávkách. Prochází místy, která před dvaceti lety poškodila vichřice a následně polom. „Bylo to tísnivé místo. A podívejte, jak vypadá nyní,“ rozhlíží se Sigi. Všude okolo je množství mladých stromků. Podstatně více, než kolik jich tu nakonec zůstane. „Zvítězí jen ti nejodolnější,“ říká strážce. V reálu tak můžete vidět, jak vypadá místo, kde člověk nezasahuje. A protože se nachází v údolí a ne ve vysokých partiích, obnova tu je podstatně rychlejší. Připomíná to džungli. „Jeden strom umřel, ale tím umožnil vyrůst dalším, na které nyní dopadá světlo a které čerpají jeho živiny.“

Nejistá Šumava

V půl šesté večer vyrážíme domů. Překračujeme hranice. Zatímco v Bavorsku mají o kůrovci jasno, v české části národního parku je vše jinak. Odborníci z několika mezinárodních organizací sice potvrdili, že kácet a odvážet dřevo je nesmysl, ale zda budou jejich závěry vyslyšeny, je nejisté. Ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek, zastánce kácení, je stále na svém místě, i když už před třemi měsíci ministr životního prostředí Libor Ambrozek prohlásil, že na jeho místo vypíše konkurz. Dosud se nic nestalo.

Přesvědčte se!

Pokud se v létě vydáte na Šumavu, podívejte se i za hranice. Sami se můžete na vlastní oči přesvědčit, jestli ten zdálky mrtvý les je opravdu mrtvý. Nebo zda se potvrzuje, že smrtí nic nekončí, ale začíná.