sumava-corpus - Příspěvky uživatele [cs]

Ad: Šumava potřebuje dohodu, kompromis a také koncepci, Vicena

2019-12-19T22:07:06Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Ad: Šumava potřebuje dohodu, kompromis a také koncepci, Vicena
|Author=Českobudějovický deník
|Date=2006-08-16
|Source=Českobudějovický deník
|Genre=tisk
|Respondent=Ivo Vicena, Jakub Hruška
}}
Do diskuse

Velmi potřebný článek k diskusi uveřejnil dne 8. srpna senátor za jižní část Šumavy Tomáš Jirsa. Plně jeho doporučení podporuji.

Kdo navštívil v poslední době Šumavu, mohl se přesvědčit, k jakým škodám na lesích a přírodě Šumavy již došlo. Přímo drastický je pohled na uschlé lesy kolem dřívější perly Šumavy Plešného jezera, Trojmezné a Modravy. Ministerstvo životního prostředí a Národní park ve Vimperku by měly konečně najít cestu k jednání s obcemi, krajem a skutečnými odborníky, kteří rozumí lesům a přírodě. Doposud uplatňovaly svoje laické názory jen některé nevládní organizace, hlavně Hnutí Duha a někteří „specialisté“, po nichž zůstaly tisícihektarové plochy mrtvých lesů a miliardové škody na lesích, přírodě, půdě, vodě a ovzduší. Tyto poměry dnes nepříznivě ovlivňují i přírodní poměry v celém Jihočeském a Západočeském kraji.

Ing. Ivo Vicena, CSc.

(Čtenář je spoluautorem Stanoviska a donedávna byl členem Rady NP Šumava.)

Ve svém diskusním příspěvku se senátor Tomáš Jirsa snaží opírat o „Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů“ a tvrdí, že Stanovisko prosazuje opak bezzásahovosti, která se podle něj uplatňuje na Šumavě. Pan senátor ovšem svoji citaci zcela vytrhl z kontextu.

Ve Stanovisku se, v jím citované kapitole „Ochrana přírodních rezervací“, totiž píše: „Především v prvních zónách národních parků a lesních přírodních rezervací musí být zajištěna důsledná ochrana přírodních procesů.“ Až poté následuje věta, kterou použil pan Jirsa jako důkaz, že Stanovisko je proti bezzásahovosti části NP Šumava.

Senátor dále mate veřejnost, když tvrdí, že se na Šumavě prosazuje naprostá bezzásahovost. V bezzásahovém režimu by mělo být v roce 2006 zhruba 20 % rozlohy NP a do 10 let dalších 10 %. Druhé zóny NP jsou v tuto chvíli určeny k postupnému převodu hospodářských lesů na lesy, které se budou svou strukturou a druhovým složením blížit co nejvíce přirozeným lesům. Naprostá většina lesů, které jsou dnes v bezzásahovém režimu, jsou horské lesy, kde i přirozeně dominuje smrk.

RNDr. Jakub Hruška

Ad: Šumava potřebuje dohodu, kompromis a také koncepci, Vicena

2019-12-19T22:06:41Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Ad: Šumava potřebuje dohodu, kompromis a také koncepci, Vicena
|Author=
|Date=2006-08-16
|Source=Českobudějovický deník
|Genre=tisk
|Respondent=Ivo Vicena, Jakub Hruška
}}
Do diskuse

Velmi potřebný článek k diskusi uveřejnil dne 8. srpna senátor za jižní část Šumavy Tomáš Jirsa. Plně jeho doporučení podporuji.

Kdo navštívil v poslední době Šumavu, mohl se přesvědčit, k jakým škodám na lesích a přírodě Šumavy již došlo. Přímo drastický je pohled na uschlé lesy kolem dřívější perly Šumavy Plešného jezera, Trojmezné a Modravy. Ministerstvo životního prostředí a Národní park ve Vimperku by měly konečně najít cestu k jednání s obcemi, krajem a skutečnými odborníky, kteří rozumí lesům a přírodě. Doposud uplatňovaly svoje laické názory jen některé nevládní organizace, hlavně Hnutí Duha a někteří „specialisté“, po nichž zůstaly tisícihektarové plochy mrtvých lesů a miliardové škody na lesích, přírodě, půdě, vodě a ovzduší. Tyto poměry dnes nepříznivě ovlivňují i přírodní poměry v celém Jihočeském a Západočeském kraji.

Ing. Ivo Vicena, CSc.

(Čtenář je spoluautorem Stanoviska a donedávna byl členem Rady NP Šumava.)

Ve svém diskusním příspěvku se senátor Tomáš Jirsa snaží opírat o „Stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně českých lesů“ a tvrdí, že Stanovisko prosazuje opak bezzásahovosti, která se podle něj uplatňuje na Šumavě. Pan senátor ovšem svoji citaci zcela vytrhl z kontextu.

Ve Stanovisku se, v jím citované kapitole „Ochrana přírodních rezervací“, totiž píše: „Především v prvních zónách národních parků a lesních přírodních rezervací musí být zajištěna důsledná ochrana přírodních procesů.“ Až poté následuje věta, kterou použil pan Jirsa jako důkaz, že Stanovisko je proti bezzásahovosti části NP Šumava.

Senátor dále mate veřejnost, když tvrdí, že se na Šumavě prosazuje naprostá bezzásahovost. V bezzásahovém režimu by mělo být v roce 2006 zhruba 20 % rozlohy NP a do 10 let dalších 10 %. Druhé zóny NP jsou v tuto chvíli určeny k postupnému převodu hospodářských lesů na lesy, které se budou svou strukturou a druhovým složením blížit co nejvíce přirozeným lesům. Naprostá většina lesů, které jsou dnes v bezzásahovém režimu, jsou horské lesy, kde i přirozeně dominuje smrk.

RNDr. Jakub Hruška

Kalamita bude největší letos

2019-12-17T12:38:14Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Kalamita bude největší letos
|Author=Václav Janouš
|Date=2008-06-24
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Jižní Čechy – Počet kůrovcem napadených stromů v českých lesích loni vzrostl oproti roku 2006 na dvojnásobek. A letos může dosáhnout historického rekordu. Podle ekologického Hnutí DUHA jsou hlavní příčinou smrkové monokultury a pokračující výsadba smrčin v hospodářských lesích.

„Problémem není Národní park Šumava. V místech, kde se má obnovovat prales, jeho správci napadené stromy nekácí a nechávají stát. Přesto zdejší smrky tvoří pouhých 0,8 procenta napadených českých stromů. A v prvních zónách parku napadl kůrovec v přepočtu na všechny smrky v zemi jen půl procenta z nich. Pohoří tedy v kalamitě hraje jen naprosto okrajovou roli,“ tvrdí vedoucí programu lesy Hnutí DUHA Jaromír Bláha.

Podél hranic chráněného území správa parku likviduje napadené stromy a hnutí tvrdí, že nezná jediný případ, kdy by se lýkožrouti rozšířili z parku do sousedních českých lesů.

Vždy druhý rok po polomech

Kůrovec loni napadl zhruba 1,9 milionu kubíků smrků v zemi, což je dvakrát více než předloni. Letos odhadují, že toto číslo ale dosáhne až tří milionů kubíků dřeva.

A proč očekávají ekologičtí aktivisté největší kůrovcovou kalamitu teprve letos? Podle zkušeností totiž přichází právě druhý rok po polomech. Hnutí DUHA doporučuje, aby na okrajích parku, které slouží právě k ochraně okolních lesů, lesníci vysazovali buky a jedle.

„Naopak v horských smrčinách i mimo rezervace a národní parky je tenká vrstva půdy, málo živin a riziko polomů velké. Zásahy proti kůrovci pak způsobí více škody než užitku, protože se vytvářejí holiny a lesy řídnou,“ tvrdí Bláha.

Zároveň míní, že kůrovec z Česka do Německa ani Rakouska nenalétává. „Vzhledem k převládajícím jihozápadním větrům je šíření kůrovce z Trojmezné do Rakouska a Německa, tedy proti větru, nepravděpodobné,“ vysvětlil Bláha.

Nedomnívám se, že by suchý strom byl pro Šumavu problémem

2019-12-15T20:57:52Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Nedomnívám se, že by suchý strom byl pro Šumavu problémem
|Author=Václav Míka
|Date=2004-04-22
|Source=Haló noviny
|Genre=tisk
|Respondent=Alois Pavlíčko
}}
Ing. Alois Pavlíčko, PhDr., nastoupil do funkce ředitele Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava prvního ledna letošního roku. Stalo se tak poté, co byl vybrán ve výběrovém řízení, vypsaném loni na podzim ministerstvem životního prostředí. Ve funkci tak nahradil Ivana Žlábka, který působil v čele šumavského parku od poloviny devadesátých let. Žlábek byl vnímán velmi kontroverzně zejména kvůli tomu, že zasahoval proti šířící se kůrovcové kalamitě i v těch částech národního parku, které měly podle původních plánů zůstat zcela uchráněné od jakýchkoliv lidských zásahů. Pověstnou poslední kapkou, kdy se ministr životního prostředí rozhodl Žlábka odvolat, byla kontrola, kterou na Šumavě provedli zástupci mezinárodních ochranářských organizací. Pokud by dosavadní koncepce ve vedení NP pokračovala, na Šumavě by zakrátko už národní park nadále prý nemohl vůbec existovat. Jednoduše proto, že by kritéria pro takové označení nesplňoval.

*Kolik hodin denně pracujete?

Bývám tu od sedmi ráno do šesti večer. Po večerech se ještě setkávám se starosty a zastupiteli šumavských obcí.

*Národní park v bavorské části Šumavy získal za příkladnou ochranu přírody v loňském roce prestižní mezinárodní ocenění. Je za současné situace alespoň trochu pravděpodobné, že podobné ocenění získá i NPŠ, alespoň v nejbližších letech?

V loňském roce náš park nezískal žádné takové ocenění. Spíše ztratil. Reálné by to mohlo být za předpokladu, že provedeme některá opatření, která se týkají např. zamezení fragmentace zón. To znamená, že provedeme takové úkony, které by vedly ke sloučení některých životaschopných prvních zón ve větší celky, aby byly životaschopnější. Máme také spoustu úkolů k revitalizaci vodního režimu u některých rašelinišť, kde jsou přírodní procesy prioritní. Pokud bychom našli prostředky a sílu všechno tohle změnit, rozhodně bychom byli i na mezinárodní úrovni pozitivně vnímáni a potom nevylučuji návrat mezi elitu národních parků.

*Co znamená prestižní mezinárodní ocenění z praktického hlediska?

S prestižním oceněním je spojena nejen morální stránka věci, ale i řada ekonomických výhod. To může do regionu přinést řadu aktivit, které se dají ekonomicky zhodnotit. I to je to, o co chci usilovat s obcemi a zastupitelstvy, včetně krajů. Region by měl být provázán natolik, aby dokázal využít potenciál, který národní park skýtá. Máme tu národní park, my jsme obce národního parku a my jsme ti, kdo z toho může profitovat.

*Mohl byste být konkrétnější?

Obce si zatím spíše stěžují, že kvůli parku nemohou například realizovat plánovanou bytovou výstavbu... Existuje možnost získat 80% až 100% dotaci na výstavbu infrastruktury. Ale pořád je to o úhlu pohledu. Já chci, aby se velice pečlivě zvažovaly a i přehodnotily věci, které se týkají takzvaného rozvoje. To znamená, že já osobně nemusím vnímat rozvoj tak, že je to o zástavbě svého území třeba dalšími 50 bytovými jednotkami. Dneska jsou a i budou cenné pro Evropu tím, že mají např. i málo bytových jednotek. Fiktivní příklad: Kvilda má v současné době asi 250 obyvatel. V případě, že bude mít 1250 obyvatel, přestane být pro Evropu atraktivní a proto sem nebude chtít ve větší míře jezdit. Musíme si také uvědomit jednu věc. Šumava je obrovský celek, který je jedním z posledních v Evropě, který nemá velkou hustotu obyvatelstva. Proto bych šel spíše cestou využití vlastní infrastruktury, případně jejího doplnění a zkvalitnění služeb.

*Jste pokládán za člověka, který má názorově blíže k ekologickým skupinám, než bývalé vedení parku. Ekologové považují za určitý vzor, jak by se v NPŠ mělo postupovat, sousední Národní park Bavorský les. Které postupy, opatření používaná v bavorské části Šumavy byste rád aplikoval i v její české části?

Poučit bychom se mohli zejména v přístupu k veřejnosti. Ale především: Za předchozího vedení tady docházelo k roztříštění prvních, nejpřísněji chráněných zón. Tím pádem zde mohly být sice prováděny velice aktivně cílené zásahy proti kůrovci, ale zamezilo se tak scelení zachovalých částí lesa do větších celků. Při řešení problému kůrovce v národním parku existují vlastně dvě cesty. Jedna, kterou provádělo bývalé vedení, byla cesta aktivního přístupu do všech částí národního parku, bez ohledu na zonaci. Druhá je využívána v bavorském parku. Odzkoušena tam byla již před řadou let a svým způsobem funguje. V Bavorsku byly do první zóny zařazeny velké bloky lesa. Proti kůrovci se přitom zasahovalo jen po obvodu bloků. Hodnocení, který postup je lepší, je také věc zřizovatele parku, tedy ministerstva životního prostředí. Pokud zřizovatel zhodnotil, že dosavadní postup je špatný, tak jsem zde mj. proto, abych se snažil o nápravu.

*Plánujete zpřístupnění dalších částí suchého lesa?

Je třeba pobavit se o tom, kde to bude vhodné. Například u Kvildy bych si dokázal představit i okraj některé z prvních zón, kde stromy nepadají, pokud to je blízko silnice. Může to tak být, pokud to bude v souladu s režimem daného území. Nemyslím si, že by mělo velký význam například v oblasti Březníku umožnit vstup třeba na třech místech do tamního lesa. Spíše by se měla využít celá rozloha parku k podávání celé škály těchto informací.

*Většina lidí, když poprvé uvidí suchý les, se zhrozí a následkem toho si pak řekne – kůrovec je pohroma, musíme proti němu zasahovat co nejúčinněji. Nebylo by v rámci ekologické výchovy vhodné instalovat ukazatele, které by turisty nasměrovaly do oblastí, kde pod suchým lesem už vyrůstá mladý prales?

Prales tam určitě zatím nevyrůstá, ale jsou tam určité druhy dřevin, jeřáb, smrkové semenáčky... Jsem pro to, aby tam turisté opravdu byli nasměrováni. Tady ještě nedostatky máme. Pokud jdou lidé od Plešného jezera na Stifterův pomník po turistické cestě, tak tam není v rámci tříkilometrové cesty jediná cedule k této problematice. U Plešného jezera dostane návštěvník pouze základní informace. Problematiku okolo kůrovce je skutečně nutné zviditelnit a prezentovat tak, aby návštěvníci Šumavy si těchto procesů všímali a mohli si utvořit vlastní názor. Osobně se nedomnívám, že by suchý strom byl velkým problémem pro Šumavu. Pokud sáhnete do místopisných názvů do historie, vždy něco zjistíte, co je k tomuto pojmu vázáno. Např. název Mrtvý luh. Proč je tento název dán tak, jak je dán. Mrtvý luh – jsou tam mrtvé stromy, mrtvé smrky a borovice. Je to rašeliniště, kde již od roku 1947 majitel přírodní procesy ctil a nezasahoval. Ty procesy, které nazýváme přírodními, tam probíhají po staletí, tisíciletí. To se dá dokázat i na základě pylových analýz. Stromy vždycky dožijí, jdou do fáze rozpadu. A umožní vznik zase nových. Nemyslím si, že to je problém. Problémem to začíná být, pokud nejsme na střet se suchým stromem připraveni. V některém z hospodářských lesů to problémem určitě je. Ale to už není stejná situace jako v národním parku. Na druhou stranu bych byl rád, aby veřejnost vnímala národní park, že je trošku něco víc, že to není hospodářský les. Já se denně přesvědčuji o tom, že právě tak bývá národní park tady chybně vnímán.

Likvidace následků kůrovcové kalamity

2019-11-30T08:39:10Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Likvidace následků kůrovcové kalamity
|Author=František Lutonský, Helena Šulcová
|Date=2008-09-18
|Source=ČT
|Genre=televize
|Respondent=Petr Kahuda, Tomáš Jirsa, Antonín Schubert
}}
ČT 1

František Lutonský, moderátor

No, vzápětí uslyšíte, proč jsme se vás na to ptali. Protože Zachráníme Šumavu, tak se jmenuje výstava, která dnes začíná v Písecké bráně na pražských Hradčanech. Tahle expozice má taky otevřít debatu nad kalamitní situací v Národním parku Šumava. O budoucnost Šumavy ostatně probíhá válka už poměrně dlouho a jde hlavně o to, jestli kácet stromy napadené kůrovcem, jestli otevřít turistům i nepřístupná místa a kdo by měl rozhodovat o trasách cest.

Helena Šulcová, moderátorka

Tak, my máme dva hosty, Petra Kahudu, což je specialista na ochranu lesa z Národního parku Šumava. Dobrý den.

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

Dobré ráno.

Helena Šulcová, moderátorka

A také Tomáš Jirsa, senátor Občanské demokratické strany s námi ve studiu. Dobrý den.

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

Dobrý den.

František Lutonský, moderátor

Ještě doufáme, že se k nám taky postupem času připojí Antonín Schubert, což je starosta obce Modrava. Pane Kahudo, já jsem nazval tu situaci v Národním parku Šumava kalamitní, je to opravdu tak, hodlá s tím něco dělat?

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

Já bych s tímhle výrazem v zásadě nesouhlasil. A jenom, abych zjednodušil a popsal stručně situaci v ochraně lesa a kůrovcovou problematiku Národního parku úplně jednoduše pro diváky České televize. Tak se vyjádřím slovy ředitele generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise, který navštívil Šumavu v uplynulém víkendu a řekl doslova: „Šumavská praxe ukazuje, že diferencovaná péče o lesy, pokud se provádí precizně a důkladně, je velmi účinným nástrojem.“ Ať se předvídalo, že po orkánu Kyrill se rozběhne masivní kůrovcová kalamita po celém území, nic takového se nestalo. Druhé zásahové zóny obklopující jádro parku, byly zpracovány včas a rychle, takže se neděje nic zásadního. A i v bezzásahových zónách je šíření kůrovce mnohem pomalejší než se čekalo. Z toho vyplývá, a já to hodnotím tak, že je to pro nás velká pochvala za to, co děláme v ochraně lesa, a za to, co děláme jako správa národního parku v přístupu k lesním ekosystémům.

Helena Šulcová, moderátorka

Tak to říká Petr Kahuda z Národního parku Šumava. Vydržte nám na telefonu. Já už teď zdravím Antonína Schuberta, starosta obce Modrava. Dobrý den, pane starosto.

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

Dobrý den.

Helena Šulcová, moderátorka

Přemnožený kůrovec teď likviduje stovky hektarů lesů. Kde je ten stav nejhorší podle vás?

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

No, tak nejhorší je samozřejmě u těch lokalit, kde se potom orkánu Kyrill nechaly rozsáhlé plochy, které byly postiženy tou kalamitou.

František Lutonský, moderátor

Pane starosto, jak vy to vnímáte, proč se podle vás nedokáží dohodnou politici, národní park, starostové, ekologické organizace, a já nevím, kdo všechno další v tomhle sporu vystupuje, na dalším postupu?

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

Tak podívejte se, my se mnoho let snažíme dopátrat jednoho problému, a to je, aby tento národní park, který je největším a říká se, že je nejcennějším, aby byl skutečně veden koncepčně, aby ta koncepce byla dlouhodobá, aby ta koncepce nebyla závislá na tom, jaký je zrovna ředitel a těch ředitelů je přehršel a jaký je zrovna ministr životního prostředí, protože těch ministrů je také přehršel a každý vždycky přináší novou koncepci a tento národní park opravdu není veden koncepčně.

Helena Šulcová, moderátorka

A kdo má tedy podle vás největší podíl viny na té situaci, která je?

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

No tak já nevím. Ten národní park se v roce 91 vyhlásil a řeklo se A, ale pak se už neřeklo nic jiného a vždycky se to jakoby svaluje na ty předchozí, odcházející nebo odvolané ředitele, takže já si myslím, že za tu úplnou koncepci je odpovědno ministerstvo životního prostředí.

František Lutonský, moderátor

Pane starosto, děkujeme, že jste zapojil. Na shledanou.

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

Na shledanou.

František Lutonský, moderátor

Pane senátore, vy jste ještě nepromluvil, ale v tomhle problému se angažujete poměrně dlouho, myslím, že i lidé mohou číst v novinách vaše články o tom, že ten, kdo si chce pamatovat prameny Vltavy v nynější podobě, tak ať tam spěchá, protože už za pár let nic takového neuvidí.

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

Příští rok.

Helena Šulcová, moderátorka

Už příští rok?

František Lutonský, moderátor

Podle čeho, vy nevěříte Národnímu parku Šumava, když jsme slyšeli pana Kahudu?

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

Národní park, jak říkal pan starosta Schubert, byl vyhlášen v roce 91 jako naprosto jiný národní park, než který máme dnes. To se shodují nejenom premiér, který ho tehdy spolupodepisoval, ale všichni odborníci, kteří ten národní park vyhlašovali, a před několika lety zvítězila zcela jiná koncepce, kterou udělala úzká skupina lidí ekologických aktivistů a prostě řekla, nebudeme zasahovat proti kůrovci, což prostě na Šumavě, kde je většina stromů smrkových a ten kůrovec působí jako škůdce, prostě vede k tomu, že odumírají nejrozsáhlejší plochy lesa ve střední Evropě a samozřejmě s tím se nemůžeme jako politici smířit. Já jsem senátor na jižní části Šumavy a já se ztotožňuju se stanoviskem Jihočeského kraje a usilujeme o to, aby prostě vláda, která vyhlásila národní park, tak aby ta vláda projednala tu situaci, která teď nastala a aby řekla, ano, tohle je národní park, který chceme, anebo ne.

Helena Šulcová, moderátorka

Pane senátore, vy jste nám přinesl také některé obrázky, to jsou fotografie stromů napadených kůrovcem, to, co vidíme?

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

To jsou fotografie z té části, z těch prvních zón, které, a zase já musím říct podle našeho názoru protiprávně ministr Bursík vyhlásil, aniž by to s někým konzultoval na třiceti procentech národního parku vyhlásil takzvané bezzásahové území, obce na to podaly dvě žaloby na něj. Víte, že Západočeský kraj přijal usnesení zastupitelstva návrh zákona, který vlastně odnímá pravomoc ministerstvo národnímu parku park řídit. Jihočeský kraj usnesením zastupitelstva žádá vládu, aby tu situaci kalamitní na Šumavě projednala. Takže já se ztotožňuji s tím, že vláda by měla říct, je to park, který chceme. Nebudeme-li jako politici křičet, tak současné vedení ministerstva národního parku bude rozšiřovat dál a dál těch dnešních 30 % a opravdu se v té nejtragičtější vizi může stát, že uschne velká část Šumavy.

František Lutonský, moderátor

Tak my se teď obrátíme znovu na Petra Kahudu. Pane Kahudo, je to jenom náš dojem, že na té německé straně Šumavy jaksi jsou ty lesy zelenější?

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

Tak já se domnívám, že to není pravdou, protože zrovna správa té německé části území, co se týče národního parku na bavorské straně podstoupila podobné kroky, jako v současné době podstupuje správa národního parku, to znamená rozhodla se v té vrcholové partii svého území ponechat prostor přírodě a ponechat ty lesy samovolnému vývoji. A přistoupili k tomuto kroku už před několika lety a my na základě dohody s nima jsme se rozhodli k obdobnému kroku, protože si od toho slibujeme to, co to přináší, to znamená přírodní procesy, samovolný vývoj a umožnění toho, aby příroda dělala to, co může sama.

František Lutonský, moderátor

Takže nechat Národní park Šumava jaksi napospas?

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

To v žádném případě nikoliv. Jedná se a mluvíme tady pouze zhruba zjednodušeně o čtvrtině území, které je ponecháno přírodním procesům, na zbytku území, to znamená na třech čtvrtinách, což je větší část území, se pracuje, lesy se obhospodařují, zpracovává se kůrovcová kalamita, zpracovává se nahodilá větrná těžba a pracuje se téměř běžným způsobem tak, jak to známe z lesů na území ostatní části republiky.

Helena Šulcová, moderátorka

Tak, Tomáš Jirsa, senátor, hned bude reagovat. My se jenom musíme rozloučit s těmi z vás, kteří nás sledujete na jedničce. Přepněte si na čtyřiadvacítku, protože tam budeme o Šumavě, o lesích napadených kůrovcem dále hovořit.

František Lutonský, moderátor

Doufám, že i Petr Kahuda vydrží na telefonu. Od nás je to na jedničce zatím všechno. Máte-li zpravodajskou stanici, přepněte si na čtyřiadvacítku. Na shledanou.

Likvidace následků kůrovcové kalamity

2019-11-30T08:35:23Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Likvidace následků kůrovcové kalamity
|Author=František Lutonský, Helena Šulcová
|Date=2008-09-19
|Source=ČT
|Genre=televize
|Respondent=Petr Kahuda, Tomáš Jirsa, Antonín Schubert
}}
ČT 1

František Lutonský, moderátor

No, vzápětí uslyšíte, proč jsme se vás na to ptali. Protože Zachráníme Šumavu, tak se jmenuje výstava, která dnes začíná v Písecké bráně na pražských Hradčanech. Tahle expozice má taky otevřít debatu nad kalamitní situací v Národním parku Šumava. O budoucnost Šumavy ostatně probíhá válka už poměrně dlouho a jde hlavně o to, jestli kácet stromy napadené kůrovcem, jestli otevřít turistům i nepřístupná místa a kdo by měl rozhodovat o trasách cest.

Helena Šulcová, moderátorka

Tak, my máme dva hosty, Petra Kahudu, což je specialista na ochranu lesa z Národního parku Šumava. Dobrý den.

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

Dobré ráno.

Helena Šulcová, moderátorka

A také Tomáš Jirsa, senátor Občanské demokratické strany s námi ve studiu. Dobrý den.

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

Dobrý den.

František Lutonský, moderátor

Ještě doufáme, že se k nám taky postupem času připojí Antonín Schubert, což je starosta obce Modrava. Pane Kahudo, já jsem nazval tu situaci v Národním parku Šumava kalamitní, je to opravdu tak, hodlá s tím něco dělat?

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

Já bych s tímhle výrazem v zásadě nesouhlasil. A jenom, abych zjednodušil a popsal stručně situaci v ochraně lesa a kůrovcovou problematiku Národního parku úplně jednoduše pro diváky České televize. Tak se vyjádřím slovy ředitele generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise, který navštívil Šumavu v uplynulém víkendu a řekl doslova: „Šumavská praxe ukazuje, že diferencovaná péče o lesy, pokud se provádí precizně a důkladně, je velmi účinným nástrojem.“ Ať se předvídalo, že po orkánu Kyrill se rozběhne masivní kůrovcová kalamita po celém území, nic takového se nestalo. Druhé zásahové zóny obklopující jádro parku, byly zpracovány včas a rychle, takže se neděje nic zásadního. A i v bezzásahových zónách je šíření kůrovce mnohem pomalejší než se čekalo. Z toho vyplývá, a já to hodnotím tak, že je to pro nás velká pochvala za to, co děláme v ochraně lesa, a za to, co děláme jako správa národního parku v přístupu k lesním ekosystémům.

Helena Šulcová, moderátorka

Tak to říká Petr Kahuda z Národního parku Šumava. Vydržte nám na telefonu. Já už teď zdravím Antonína Schuberta, starosta obce Modrava. Dobrý den, pane starosto.

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

Dobrý den.

Helena Šulcová, moderátorka

Přemnožený kůrovec teď likviduje stovky hektarů lesů. Kde je ten stav nejhorší podle vás?

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

No, tak nejhorší je samozřejmě u těch lokalit, kde se potom orkánu Kyrill nechaly rozsáhlé plochy, které byly postiženy tou kalamitou.

František Lutonský, moderátor

Pane starosto, jak vy to vnímáte, proč se podle vás nedokáží dohodnou politici, národní park, starostové, ekologické organizace, a já nevím, kdo všechno další v tomhle sporu vystupuje, na dalším postupu?

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

Tak podívejte se, my se mnoho let snažíme dopátrat jednoho problému, a to je, aby tento národní park, který je největším a říká se, že je nejcennějším, aby byl skutečně veden koncepčně, aby ta koncepce byla dlouhodobá, aby ta koncepce nebyla závislá na tom, jaký je zrovna ředitel a těch ředitelů je přehršel a jaký je zrovna ministr životního prostředí, protože těch ministrů je také přehršel a každý vždycky přináší novou koncepci a tento národní park opravdu není veden koncepčně.

Helena Šulcová, moderátorka

A kdo má tedy podle vás největší podíl viny na té situaci, která je?

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

No tak já nevím. Ten národní park se v roce 91 vyhlásil a řeklo se A, ale pak se už neřeklo nic jiného a vždycky se to jakoby svaluje na ty předchozí, odcházející nebo odvolané ředitele, takže já si myslím, že za tu úplnou koncepci je odpovědno ministerstvo životního prostředí.

František Lutonský, moderátor

Pane starosto, děkujeme, že jste zapojil. Na shledanou.

Antonín Schubert, starosta obce Modrav /nezávislý/

Na shledanou.

František Lutonský, moderátor

Pane senátore, vy jste ještě nepromluvil, ale v tomhle problému se angažujete poměrně dlouho, myslím, že i lidé mohou číst v novinách vaše články o tom, že ten, kdo si chce pamatovat prameny Vltavy v nynější podobě, tak ať tam spěchá, protože už za pár let nic takového neuvidí.

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

Příští rok.

Helena Šulcová, moderátorka

Už příští rok?

František Lutonský, moderátor

Podle čeho, vy nevěříte Národnímu parku Šumava, když jsme slyšeli pana Kahudu?

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

Národní park, jak říkal pan starosta Schubert, byl vyhlášen v roce 91 jako naprosto jiný národní park, než který máme dnes. To se shodují nejenom premiér, který ho tehdy spolupodepisoval, ale všichni odborníci, kteří ten národní park vyhlašovali, a před několika lety zvítězila zcela jiná koncepce, kterou udělala úzká skupina lidí ekologických aktivistů a prostě řekla, nebudeme zasahovat proti kůrovci, což prostě na Šumavě, kde je většina stromů smrkových a ten kůrovec působí jako škůdce, prostě vede k tomu, že odumírají nejrozsáhlejší plochy lesa ve střední Evropě a samozřejmě s tím se nemůžeme jako politici smířit. Já jsem senátor na jižní části Šumavy a já se ztotožňuju se stanoviskem Jihočeského kraje a usilujeme o to, aby prostě vláda, která vyhlásila národní park, tak aby ta vláda projednala tu situaci, která teď nastala a aby řekla, ano, tohle je národní park, který chceme, anebo ne.

Helena Šulcová, moderátorka

Pane senátore, vy jste nám přinesl také některé obrázky, to jsou fotografie stromů napadených kůrovcem, to, co vidíme?

Tomáš Jirsa, senátor /ODS/

To jsou fotografie z té části, z těch prvních zón, které, a zase já musím říct podle našeho názoru protiprávně ministr Bursík vyhlásil, aniž by to s někým konzultoval na třiceti procentech národního parku vyhlásil takzvané bezzásahové území, obce na to podaly dvě žaloby na něj. Víte, že Západočeský kraj přijal usnesení zastupitelstva návrh zákona, který vlastně odnímá pravomoc ministerstvo národnímu parku park řídit. Jihočeský kraj usnesením zastupitelstva žádá vládu, aby tu situaci kalamitní na Šumavě projednala. Takže já se ztotožňuji s tím, že vláda by měla říct, je to park, který chceme. Nebudeme-li jako politici křičet, tak současné vedení ministerstva národního parku bude rozšiřovat dál a dál těch dnešních 30 % a opravdu se v té nejtragičtější vizi může stát, že uschne velká část Šumavy.

František Lutonský, moderátor

Tak my se teď obrátíme znovu na Petra Kahudu. Pane Kahudo, je to jenom náš dojem, že na té německé straně Šumavy jaksi jsou ty lesy zelenější?

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

Tak já se domnívám, že to není pravdou, protože zrovna správa té německé části území, co se týče národního parku na bavorské straně podstoupila podobné kroky, jako v současné době podstupuje správa národního parku, to znamená rozhodla se v té vrcholové partii svého území ponechat prostor přírodě a ponechat ty lesy samovolnému vývoji. A přistoupili k tomuto kroku už před několika lety a my na základě dohody s nima jsme se rozhodli k obdobnému kroku, protože si od toho slibujeme to, co to přináší, to znamená přírodní procesy, samovolný vývoj a umožnění toho, aby příroda dělala to, co může sama.

František Lutonský, moderátor

Takže nechat Národní park Šumava jaksi napospas?

Petr Kahuda, specialista na ochranu lesa NP Šumava

To v žádném případě nikoliv. Jedná se a mluvíme tady pouze zhruba zjednodušeně o čtvrtině území, které je ponecháno přírodním procesům, na zbytku území, to znamená na třech čtvrtinách, což je větší část území, se pracuje, lesy se obhospodařují, zpracovává se kůrovcová kalamita, zpracovává se nahodilá větrná těžba a pracuje se téměř běžným způsobem tak, jak to známe z lesů na území ostatní části republiky.

Helena Šulcová, moderátorka

Tak, Tomáš Jirsa, senátor, hned bude reagovat. My se jenom musíme rozloučit s těmi z vás, kteří nás sledujete na jedničce. Přepněte si na čtyřiadvacítku, protože tam budeme o Šumavě, o lesích napadených kůrovcem dále hovořit.

František Lutonský, moderátor

Doufám, že i Petr Kahuda vydrží na telefonu. Od nás je to na jedničce zatím všechno. Máte-li zpravodajskou stanici, přepněte si na čtyřiadvacítku. Na shledanou.

Kůrovec v Národním parku Šumava

2019-11-28T16:29:53Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Kůrovec v Národním parku Šumava
|Author=Ivan Mls
|Date=2008-10-31
|Source=ČRo
|Genre=rozhlas
|Respondent=František Krejčí, Antonín Schubert, Josef Bálek
}}
Moderátor (Ivan Mls):

Populaci kůrovce máme pod kontrolou, oznámilo na dnešní tiskové konferenci ve Vimperku vedení správy Národního parku Šumava. Kůrovcová apokalypsa není zažehnána. Naopak vybízejí k opatrnosti představitelé šumavských obcí. Výtky, že správa šumavského parku stále ponechává lesy po orkánu Kyrill nekontrolovatelnému vývoji, odmítl ředitel správy František Krejčí, podle něj kůrovec letos napadl 200 000 kubíků dřeva.

Host (František Krejčí):

Pro nás jako správce lesů Národního parku Šumava je ti v podstatě, i když to zní divně, ale úspěch. Protože s ohledem na to, co jsme ponechali po Kyrillu k zetlení, ca. 200 000 kubíků, tak v minulých letech, když v historii Šumavy se tato okolnost stala, i když nikdo to nenechal tehdy v minulosti záměrně jako my. Tak většinou ten výskyt následující rok toho kůrovce byl 2 až 4 násobek oproti tomu dříví, co se nechalo na Šumavě ležet přes zimu. A proto říká, že to je úspěch, protože my máme tu bilanci 1 : 1. Což zase je díky tomu, že jsme spustili systém ochrany lesa. Díky vysoké profesionalitě našich lesníků.

Moderátor (Ivan Mls):

Starosta Modravy Antonín Schubert, profesí lesník nezpochybnil profesionalitu svých kolegů. Ovšem optimistická čísla správy šumavského parku podle něj neznamenají, že je zažehnána kůrovcová apokalypsa na Šumavě.

Host (Antonín Schubert):

Šumava je labilní smrkovou monokulturou, ta její mozaikovitost se rozprostírá jenom na mizivém procentu rozlohy Národního parku Šumava. A já z té monokulturnosti mám doopravdy obavu a právě to vylišení těch zásahových a bezzásahových oblastí se může dotknout i centrální části. To znamená, že se může stát, a z toho mám já obavu největší, že Modrava bude stát uprostřed pasek, čili vykáceného lesa a to je právě to, co nechceme dopustit. Mám strach z lýkožrouta smrkového, protože území obce Modravy je tou výkladní skříní, ve které je vidět, co vlastně ten kůrovec dokáže.

Moderátor (Ivan Mls):

Jak poznamenal starosta Modravy Antonín Schubert, údaje předložené správou šumavského parku je třeba porovnat se skutečným stavem v lesích. Podle Jaromíra Bláhy z hnutí Duha čísla ukazují, že v oblastech ponechaných přírodě přibylo 300 ha plochy lesa, kde uschly staré smrky, což představuje půl procenta rozlohy Národního parku. Celkem je nyní možné vidět lesy se souvislejšími plochami suchého stromu na 2,5 % rozlohy Národního parku. Průzkumy a monitoring ale podle Duhy prokázaly, že pod uschlými stromy vyrůstá nový les. Podle Josefa Bálka z úseku lesního hospodářství ministerstva zemědělství jsou škody způsobené usycháním šumavských lesů miliardové. Sousední Německo a Rakousko se od Národního parku Šumava oddělují pásem bez lesa s obav před kůrovcem. A vše může skončit i evropského soudu.

Host (Josef Bálek):

Samozřejmě by to šlo zastavit, ale tím, že Národní park lpí na té zásadě bezzásahovosti a do těch bezzásahových zón zahradil ty smrkové porosty, takže vlastně Národní park nemá zájem to zastavit. Ty tisíce hektarů jsou sežrané, ale nemuselo by to postupovat dál. A ještě vloni naše republika to mohla zastavit tak, aby si na nás nemuseli ty Bavoři a Rakušané stěžovat.

Šumavská příroda si za poslední roky sama poradila s kůrovcem i následky znečištění

2019-11-28T15:19:13Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Šumavská příroda si za poslední roky sama poradila s kůrovcem i následky znečištění
|Author=Jan Hrubeš, Karel Vovesný
|Date=2009-07-08
|Source=ČT
|Genre=televize
|Respondent=František Krejčí, Petr Kahuda, Michal Janďura, Miloš Zeman
}}
ČT 1

Jan Hrubeš, moderátor

*Dneškem startuje náš letní seriál, ve kterém vám letos ukážeme celou škálu přírodních zajímavostí Česka. Dnes se s naším západočeským zpravodajem Karlem Vovesným podíváme na Šumavu. Tam si příroda za poslední roky sama poradila s kůrovcem i s následky znečištění.

Karel Vovesný, redaktor

*Šumava má tolik nej, že by jejich výčet trval hodně dlouho. Jen namátkou, je to svojí průměrnou výškou nejvyšší české a moravské pohoří – 921 metrů nad mořem, teprve až pak přichází na řadu Krkonoše, bronz drží Jeseníky. Šumava má největší národní park v zemi. Poledník je nejvýš položená rozhledna. Lipno největší přehrada. Jezerní slať nejstudenější místo u nás. Filipova Huť zase nejvýš položené sídlo a tak dále. Jedno nej je ale na Šumavě nejkomplikovanější. Tyto kůrovcem zasažené lesy v prvních zónách národního parku. Tady na Březníku je jasně vidět, jak vypadá bezzásahová zóna 15 let po kůrovcové kalamitě. Před 15 lety tady totiž zvítězila moderní lesnická myšlenka: „Nechte přírodu, ať si poradí sama, dřevo oželíme, protože by se těžba stejně nijak výrazně nevyplatila, v národním parku si to můžeme dovolit.“

František Krejčí, ředitel NP Šumava

Vlastně dneska vzniká nový les, o kterém si myslíme, že bude daleko odolnější, kvalitnější než ten les původní.

Karel Vovesný, redaktor

*Po 15 letech bojů s odpůrci bezzásahového režimu studie ukazují, že si příroda opravdu poradila sama a navíc zadarmo. Bez dělníků, kteří by tu museli, jako musí jinde, sázet mladé stromky. Do prvních zón už se lidé chodí dívat, jak divočina funguje bez člověka.

Petr Kahuda, NP Šumava

Ta budoucí funkce toho lesa ekologická, půdoochranná, vodoochranná bude zajištěna.

Karel Vovesný, redaktor

*Obnova je dokonce rychlejší, než odborníci předpokládali.

Petr Kahuda, NP Šumava

Vidíme, že je tady přirozené zmlazení.

Karel Vovesný, redaktor

*Holý les 15 let vypadal otřesně a nezdravě. I když teď už je z něj velká turistická atrakce. Pro horskou službu to ale úplně růžové není, protože brzy přijde moment, kdy se zatím stojící, ale dávno mrtvé stromy začnou samovolně kácet k zemi.

Michal Janďura, náčelník Horské služby Šumava

Pokud by turisté vstupovali mimo vyznačené turistické cesty, může dojít k ohrožení života.

Karel Vovesný, redaktor

*Vedení parku naposledy nahlas kritizoval Miloš Zeman, který se letos v dubnu nad Šumavou proletěl vrtulníkem.

Miloš Zeman (natočeno 2. 4. 2009)

Ta Šumava, a to zejména v oblasti národního parku, vypadá jako po jakémsi chemickém bombardování.

Karel Vovesný, redaktor

*Ředitel parku kritiku odmítá s poukazem na to, že právě Miloš Zeman mohl jako předseda vlády do celého problému vstoupit, ale neudělal to.

František Krejčí, ředitel NP Šumava

V té době, když to mohl ovlivnit přímo, tak vlastně ty moderní názory zastával, tak nechápu, proč po x letech, po 10 letech cirka, tyto názory mění.

Karel Vovesný, redaktor

*Lidé se diví, že mohou do prvních zón vůbec vstupovat. Mohou, ale jen na přesně vymezených několika místech, aby na vlastní oči viděli ojedinělý přírodní biotop.

Turista

Si příroda vždycky dovedla poradit sama, tak bych to nechal na tý přírodě.

Turistka

Co jsme viděli, tak fakt byly pahýly, na samoobnovení si myslíme, že to nevypadá.

František Krejčí, ředitel NP Šumava

Jasně uvidí ten posun toho, jak ten původní přírodní les se vrací do těch míst, kde před tím, než člověk ovlivnil tyto plochy, vždycky posledních cirka 8 tisíc let byl.

Karel Vovesný, redaktor

*Vedení parku ani do budoucna neuvažuje o tom, že by zrušilo bezzásahové zóny, naopak přemýšlí o jejich rozšíření. Karel Vovesný, Česká televize, Šumava.

Šumavský boj s kůrovcem

2019-11-28T08:11:30Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Šumavský boj s kůrovcem
|Author=Jiří Petrovič
|Date=2010-05-26
|Source=ČT
|Genre=televize
|Respondent=Miloš Zeman, František Krejčí, Jaromír Bláha, Radim Šrám
}}
ČT 1

Moderátor Jiří Petrovič

Šumavské lesy se v zónách označených jako bezzásahové spontánně obnovují. Ukazují to závěry inspekce komise pro životní prostředí Akademie věd. Ta proto doporučuje zajistit kontinuální strategii, která ponechá větší území parku bez zásahu člověka. Právě ochrana přírody a ekonomický rozvoj oblasti budou tématy jednání ministryně životního prostředí Rut Bízkové se zástupci obcí, krajů a občanských sdružení.

Autor

Prioritou plánu péče o Národní park na Šumavě by měla být strategie odborníků, nikoli individuální politické zájmy, hlásá komise pro životní prostředí a její předseda dodává, lesní porosty odumřelých horských smrčin se začaly spontánně obnovovat.

Radim Šrám, předseda Komise pro životní prostředí, AV ČR, Studio 6, 26.05.2010:

Je potřeba si uvědomit, že tato věc je strašně dlouhodobá, že to není otázka řekl bych jednoho volebního období, ale že opravdu tady potřebujeme desetiletí, aby k takové obnově došlo.

Autor

Kůrovec by měl být likvidován pouze v zásahových zónách a to rychle a efektivně. Do kůrovcové kampaně se zapojil bývalý premiér Miloš Zeman. Vystoupil proti strategii přirozeného obnovování napadeného lesa, kterou prosazuje vedení Národního parku Šumava.

Miloš Zeman, bývalý premiér, 5.9.2009

Škody jsou dnes oficiálním soudním znaleckým posudkem odhadnuty na 32 miliard.

Neuveden:

Já tuto číslovku beru jako absolutní blamáž.

František Krejčí, ředitel Správy NP Šumava, 5.9.2009

Šumava skutečně není v pořádku...

Jaromír Bláha, Hnutí DUHA, 5.9.2009

Se v těch zbytcích pralesů vyvíjí nový les.

Autor

Letos by měla kůrovcová kalamita podle odhadů dosáhnout vrcholu. Situaci v národním parku od března sleduje speciální kalamitní štáb. Během dubna vyhledávali kůrovcově aktivní stromy. V květnu se začalo s těžbou. Loni bylo na Šumavě vytěženo rekordních 299 tisíc kubíků napadeného dřeva.

Divoké srdce Evropy

2019-11-26T21:58:00Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Divoké srdce Evropy
|Author=Markéta Ševčíková, Jan Dvořák
|Date=2008-03-13
|Source=ČRo
|Genre=rozhlas
|Respondent=František Krejčí, Karl Sinner, František Nykles
}}
Radiožurnál

Moderátor

Už letos vznikne na Šumavě bezmála 14hektarové neprostupné území. Tzv. Divoké srdce Evropy je společné jádrové území národních parků Šumava a Bavorský les. Jak bude toto nové jádrové území vypadat zjistil Jan Dvořák.

Moderátor

Divoké srdce Evropy, kde se nebude těžit dříví, kde se nebude lovit zvěř a kam by neměla šlápnout noha turisty, se bude zčásti rozkládat na české straně v oblasti Modravských slatí a zčásti na straně Bavorského lesa. A i přesto, že v tomto území budou platit striktní pravidla a zákazy, jedná se vůči návštěvníkům podle ředitele Národního parku Šumava Františka Krejčího o vstřícný krok.

František Krejčí, ředitel NP Šumava:

Tak pro českou stranu v rámci přípravy na schengenský prostor je to vlastně určitá pozitivní změna, že nám přibudou tři nové trasy, které povedou přímo přes státní hranici.

Moderátor

Aby mohly vzniknout nové hraniční přechody mezi Šumavou a Bavorským lesem, musí NP Bavorský les znepřístupnit tzv. příhraniční chodník. Tento krok bude zástupcům německých samospráv vysvětlovat ředitel NP Bavorský les Karl Sinner.

Karl Sinner, ředitel NP Bavorský les:

Pokud chceme nové hraniční přechody v území, které je teď nepřístupné, musíme nabídnout nějakou kompenzaci. Veškeré nevýhody nemůže nést jen Národní park Šumava. A Příhraniční chodník je prakticky jediným územím, které můžeme nabídnout. Navíc Příhraniční chodník už není turisty tak vyhledáván jalo v minulých letech.

Moderátor

S jádrovým územím a s novými hraničními přechody na Šumavě se turisté setkají už letos.

Moderátor

A teď zjistíme jak to na Šumavě vypadá aktuálně. Voláme proto předsedu Svazu obcí NP Šumava Františka Nyklese. Dobrý večer.

František Nykles, předseda Svazu obcí NP Šumava:

Dobrý večer.

Moderátor

Jak jsme slyšeli v předchozí reportáži, v příhraničních územích na Šumavě a v Bavorském lese vznikne nové jádrové území. Bude to tzv. bezzásahová zóna, kam bude mimo vyznačené trasy zakázáno vstupovat. Díky jádrovému území, ale vzniknou také tři nové hraniční přechody a to včetně modrého sloupu. Je toto řešení přijatelné i pro obyvatele šumavských obcí.

František Nykles, předseda Svazu obcí NP Šumava:

No víte paní redaktorko, z hlediska ochrany přírody je snaha o vytvoření společné jádrové zóny obou parků zcela pochopitelné zcelení chráněných území a sjednocení názorů na ochranu přírody, samozřejmě chápeme. Nás však zajímá, tedy jako obce, jak v tomto 13tisícovém hektarovém území bude splněno poslání národního parku, to jest umožnit co nejvíce návštěvníkům poznání nedotčené přírody a v tom se zatím zásadně lišíme s názory vedení obou národních parků, protože tři nové přechody promítnuté do délky 40 kilometrů podél jádrové zóny až k bývalé Juránkově chatě, to je žalostně málo. A umožnění návštěvy tohoto území navrhovaným způsobem exkurzí o 15 lidech s průvodcem je zatím velmi neurčité a nedořešené a nenaplňuje ideu schengenských dohod.

Moderátor

Co by jste tedy chtěli vy jako Svaz obcí NP Šumava vlastně v tom novém návštěvním řádu parku prosadit. Abychom byli tedy zcela konkrétní.

František Nykles, předseda Svazu obcí NP Šumava:

Tak nový návštěvní řád, který byl předložen do pracovní skupiny ve které mají i obce zastoupení, je z gruntu nový. Je zpracován v daleko obecnější formě, má dvě přílohy o splouvání řek v národním parku, mluvím diskutabilní příloha o splouvání a o cyklotrasách a také přílohu z vybraných ustanovení správních předpisů, což je v podstatě jeden list zákazů co návštěvník nesmí. Podle mého názoru je nový návštěvní řád příliš zahleděný do ochrany přírody a chybí mu vztah k tomu co národní park dělá národním parkem, to jsou návštěvníci, ale i obyvatelé šumavských obcí, kteří na území parku žijí. V tomhle byl starý návštěvní řád lidštější, protože obsahoval alespoň formulace, že návštěvní řád slouží také k turistice a rekreaci a že v něm mají místa úlevy pro místní obyvatele. Chtěli bychom aby nový návštěvní řád za prvé vyřešil přílohu o splouvání Vltavy ve prospěch vodáků. Tento návrh této přílohy zatím uzavírá řeku od 15.6 do 15.8 a v květnu umožňuje splouvání pouze 10 dnů a ve zbylé části června 4 dny. To není využití k turistice a splouvání, ale de facto uzavření řeky. Příloha o cykloturistice oproti minulému návštěvnímu řádu obsahuje jedinou novou trasu, to je také žalostně málo, protože existuje řada lesních cest a krásných cest, které by odklonily cyklisty z nebezpečných a přeplněných silnic. Na jedné straně se hořekuje nad přeplněním některých tras a na druhé straně jak je zřejmé je malá snaha o řešení.

Moderátor

Takže já doufám, že to řešení dopadne utěšeně radostně. On ten nový návštěvní řád už vzniká, vy jste v podstatě popsal, že by to mělo být více vstříc občanům a zároveň aby tedy příroda byla zachována. Tak doufejme, že to tak dopadne.

Ochrana přírody nemá za cíl vytvářet ghetta

2019-11-20T14:01:26Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Ochrana přírody nemá za cíl vytvářet ghetta
|Author=Blanka Pirnosová
|Date=1995-02-27
|Source=Českobudějovický deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Ministr František Benda o národních parcích, ekologických hnutích a zákonech

Připravované vyhlášení Národního parku Labské pískovce doplní jejich počet v ČR na čtyři a s dalšími už se nepočítá.

Uvedl to na páteční tiskové konferenci ministr životního prostředí František Benda.

Národní parky

Na poradu dne co se národních parků týče je podle něj nyní úsilí o lepší harmonizaci péče o přírodu s životem území, v němž se park rozkládá. „Ochrana přírody nemá za cíl vytvářet jakási přírodní ghetta, proto i Správa Národního parku Šumava dostala za úkol převzít odpovědnost za to, že obcím na jeho území umožní rozvoj.“ konstatoval ministr. Zmínil se také o nových problémech, které v parku vznikají v souvislosti s růstem neobhospodařovaných ploch, potřebou revitalizace a údržby krajiny – charakterizoval to jako nutnost chránit přírodu před přírodou.

František Benda striktně odmítl všechna tvrzení o tom, že v NPŠ probíhá hospodářská těžba dřeva, které se pak vyváží za hranice; zaručil se, že z parku se vyváží pouze dřevo z nahodilých těžeb a zpracovaných kalamit. Jejich nebývalý rozsah mají podle něj na svědomí chyby při vyhlašování NPŠ, kdy se jako lesy bez zásahů určily strukturou či stářím nevhodné porosty.

Ekologická hnutí

„V preambuli materiálu s názvem Sledování extremismu se zdůrazňuje, že ne všechny subjekty v něm zmiňované lze považovat za extremistické,“ odpověděl František Benda na dotaz týkající se zařazení některých ekologických hnutí na seznam vypracovaný BIS. Podle jeho názoru nelze kohokoli předem vylučovat z možnosti být sledován – ani politickou stranu, pokud bude některý její člen zachycen při sledování určitého problému nebo se do řad strany dostane objekt zájmu tajné služby. „Kromě toho víme, že někteří členové ekologických hnutí se skutečně extremisticky chovají, ale není důvod se vzrušovat – kdo má čisté svědomí, nemusí se ničeho bát.“ Ministr ještě doplnil, že na hájení zájmů ochrany přírody nemají tato hnutí monopol. „Nejen ona umějí formulovat její potřeby a priority. Pro mne je mnohem důležitější názor starostů sdružení obcí než to, co říká třeba Hnutí Duha – a přál bych si, aby bylo víc slyšet vědeckou veřejnost,“ řekl.

Zákony

S vládním návrhem zákona o ochraně ozónosféry na posledním jednání podle ministra souhlasili i zástupci Hnutí Duha. Ubývání ozónové vrstvy je typicky globálním problémem, na světové výrobě škodlivých freonů se naše republika podílí pouhými dvěma promile a navrhovaný zákon patří svou přísností na výrobce ke špičce, charakterizoval F. Benda kvality připravované legislativní normy.

Při přípravách tzv. atomového zákona se MŽP podle jeho vyjádření snaží držet polohu oponenta: hledat slabiny, prosazovat do návrhu zájmy veřejnosti apod. „Zásady zákona jsou už ve vládě a v podstatě respektují to, co jsme kritizovali a na co jsme upozorňovali. Tento zákon se píše pro Temelín a není myslitelné, aby cokoli, co souvisí s jeho uvedením do provozu, podléhalo starým normám,“ konstatoval ministr.

Opozice bez opozice

2019-11-20T14:00:59Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Opozice bez opozice
|Author=Radovan Holub
|Date=1993-12-20
|Source=Klatovský deník
|Genre=tisk
|Respondent=Karel Achs
}}
Aktivista ekologické iniciativy Ekoforum ing. Karel Achs o šumavské přírodě, lesích, Národním parku a manipulaci v televizním pořadu Nedej se

Ing. Karel Achs (1916), od roku 1919 žije v Sušici. Vystudoval Vysokou Školu lesnickou v Praze. Totálně nasazen v Rakousku a Sudetech jako zaměstnanec schwarzenberského panství. Po válce lesním správcem, řidičem a svářečem, pak 25 let zaměstnancem Vojenských lesů a statků, např. ve funkci taxtátora. V 80. letech má na starosti péči o les u JZD Hlavňovice. Dodnes pracuje jako aktivista sušického Autoklubu a člen ekologické komise města. Zastupuje Ekoforum, které po roce 19S9 iniciovalo založení Národního parku Šumava. Někteří členové propagovali myšlenku přírodního parku na Šumavě už v roce 1948. Na jejich názory však nikdy nebyl brán ohled.

*Pane inženýre, jak a proč vzniklo Ekoforum?

Ekoforum Sušice vzniklo v roce 1989 jako volné sdružení občanů stejných zájmů a jeho hlavním cílem byla ochrana přírody a založení Národního parku Šumava. Nosnou silou tohoto zájmového sdružení bylo Občanské fórum. Chtěli jsme na ekologickém poli napomáhat programu renesance republiky. Naším hlavním zájmem bylo, aby se k otázkám ochrany přírody mohla především vyjadřovat veřejnost. Působili mezi námi lidé různých profesí, jako například lékaři, profesoři, lesníci, učitelé, zemědělci, turisti a sportovci. Kromě nás vyvíjela na tomto poli aktivitu správa Chráněné krajinné oblasti Šumava, která za totality měla na rozdíl od nás jednu nevýhodu: Nesměla se stýkat s cizinci. To je nedostatek, protože Šumava se rozkládá na obou stranách hranic. Po roce 1989 byl zájem o jakoukoli iniciativu, protože staré struktury se rozpadaly a nové ještě nevznikly. Ministerstvo vnitra mělo příkladně na starosti životní prostředí a ministerstvo kultury ochranu přírody. Scházeli jsme se pravidelně a formulovali svoje názory. Náš hlavní ucelený dokument napomáhal myšlence Národního parku Šumava jakožto území se zvláštní ochranou. Přitom jsme vycházeli především ze znalostí lidí, kteří na poli ochrany přírody už měli rozsáhlé zkušenosti jako například ředitel Národního parku Bavorský les Dr. Biebelriether a předseda Bavorského svazu ochrany přírody ing. Weinzierl.

Dále jsme se řídili požadavky občanů, kteří na Šumavě žijí a pracují. Organizovali jsme veřejné diskuse a psali dopisy na různé instituce, protože bylo jasné, že Národní park musí vzniknout i na naší stráně hranic.

Jenže brzy se začal prosazovat vliv pracovníků Chráněné krajinné oblasti Šumava, kteří si ochranu přírody představovali bez lidí. Tehdejší ředitel správy CHKOŠ ing. Musiol objížděl obce a vykládal, co všechno budou mít zakázáno. Obyvatelé byli dezorientovaní a obraceli se na nás, protože chtěli vědět, co je vlastně čeká. Záhy se ukázalo, že jsou tu dvě pravdy, pravda tzv. profesionálních ochránců přírody a pravda naše.

*V čem spočívaly tyto dvě pravdy?

Ing. Mosiol a jeho lidé prosazovali kolosální výměru parku 220 000 hektarů a myšlenku dvou pánů. Stručně řečeno usilovali o získání státní správy bez další odpovědnosti. Říkali: My budeme vykonávat státní správu, vy budete poslouchat a zodpovídat. Jenže to nejde. Kdo nařizuje, musí nést i odpovědnost Proto jsme od začátku prosazovali, aby Národní park převzal lesy a ostatní pozemky jako výhradní majitel, který se bude zodpovídat před zákonem. Pokud někdo poruší zákon, bude potrestán. Nám šlo o to, že potrestán musí být ten, kdo je za zásady lesního hospodářství odpovědný, a nikoli jen ten, kdo je vykonává. Druhé hlavní téma, v němž jsme se rozcházeli, byla koncepce ochrany přírody. Ochranáři kolem ing. Musiola prosazovali chránění pro chránění, zatímco my se řídili zásadou, že nejdřív musíme poznat, co máme chránit. Národní park totiž slouží pro poznání národa a jako takový musí být přístupný veřejnosti. Není to rezervace ani místo, na němž úzká skupina lidí prosazuje své platonické myšlenky. Problém byl v tom, že tzv. profesionální ochranáři měli peníze, měli možnost získávat lidi, jejich pravomoce se rozrůstaly. My jsme se naopak dostávali do defenzivy.

*Vaše názory ovšem byly málokomu známy, zatímco sušický Ekoing mohl své fundamentalistické názory lépe prosazovat, například díky vlastním novinám Gabreta.

Ano, Ekoing měl tuhle výhodu. Byl založen v roce 1989 jako nevládní organizace složená z profesionálních pracovníků Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava a prosazoval pouze takové názory, které byly blízké zakládajícím členům ing. Musiolovi, ing. Krejčímu a ing. Fraňkovi. Ekoing podle mého názoru získal tichý souhlas Dejmalova ministerstva životního prostředí a obdržel z Nadace pro záchranu divoké přírody WWF finance, z nichž se mohl vybavit vším potřebným, počínaje počítačem a konče tiskárnou. Ekoing vypracovat první verzi Plánu péče o Národní park, která v zásadě nebyla špatná. Vedle naší koncepce to byl jeden z prvních ucelených dokumentů k práci parku.

*Kde ledy vznikl nesoulad mezi parkem a vámi?

Bylo to v momentě, kdy rodící se správa Národního parku začala provádět izolacionistickou politiku a přestala mít zájem o kohokoli, kdo měl jiné názory. Začalo jít o hru určité skupiny lidí. Národní park byl sice na poslední chvíli vyhlášen jako poslední výdech vlády premiéra Pitharta, ale brzy nato přestal dbát na názory veřejnosti, lesáků, starostů a přestal mít zájem, aby mu kdokoli viděl do kuchyně. Rozhodující moment vidím v prohlášení správy parku z konce roku 1992 o tom, že nemají zájem o technický lesnický personál, poněvadž si veškeré služby v lese budou provádět servisně cizími lesními závody. V tu chvíli se úplně odmlčela lesnická veřejnost, protože dostala strach, že ať se postaví na kteroukoli stranu, může být existenčně postižena

*Odmlčeli se lesníci, odmlčeli jste i vy. Přesto však se letos v červnu objevuje v tisku vaše ekologická výzva občanům. Je to krátce poté, co celostátní deníky informují veřejnost o kůrovcové kalamitě.

Ano, tady už byla překročena jakákoli únosná mez. Pracovníci parku totiž začali mást veřejnost tím, že nebezpečí kůrovce nehrozí a že jeho ložiska leží mimo území parku. Zastávali směšné názory, že kůrovec dolétne 30 km daleko, na které se ozval dokonce

pracovník Akademie dr. Spitzer a odmítl je jako nefundované. Věc došla tak daleko, že park podal trestní oznámení na jeden lesní závod pro nesplnění termínu na zpracování kalamity, přičemž mu předtím sám zakázal kůrovec asanovat! Situace se dále vyhrocovala. Nekompetentnost některých pracovníků parku se projevila ve zcela konkrétních případech, kdy se například návštěvník dotazoval strážce parku, proč jsou na Březníku obrovské rezavé holiny a strážce začal vykládat, že jde o počátek samoobnovy lesa. Dále se stalo, že Lesy ČR zorganizovaly helikoptéru k vynesení postižené dřevní hmoty na Březníku. Když došlo k akci, přijeti ochranáři a začali lesáky pérovat, že kontaminují půdu. Přitom z auta ochranářů kapal olej. V tu chvíli jsme viděli, že už není možné trpné přihlížet. Sepsali jsme připomínky na ministerstva a zodpovědné pracovníky. Někdo odpověděl, že nám děkují za iniciativu, většinou se neozval nikdo a park nereagoval vůbec.

*Domníváte se, že nové vedení parku jmenované od 1. 12. 1993 vytváří šanci, že se politika „s vyloučením veřejnosti“ změní?

Teoreticky ano. Vezměte si však, že v parku se vytvořila monolitní nátlaková skupina, která mezi sebe nepustila nikoho s odlišnými názory. Nový ředitel bude mít velice složitou pozici, protože kabinetní způsoby jsou na správě parku tak hluboce zakořeněné, že bez radikálních změn se je jen těžko podaří odstranit.

*Co je tu třeba především změnil?

První je odpovědnost. Jestliže je prokázáno, že kůrovec může zničit obrovské hodnoty a pokud bude někdo z úřední moci uplatňovat názor, že tomu tak není, měl by jít před soud. Za druhé je třeba všechny základní dokumenty a problémy parku projednávat důsledné ve všech obcích a se všemi obyvateli. Veřejnost projevuje tak málo zájmu právě proto, že dosud to bylo tak, že ať kdokoli řekl cokoli, park si udělal svoje. A to nejde.

*Jenže, jak chcete v lese prokázat škodlivost ochranářského fundamentalismu?

To je právě ono. Pokud zemědělec špatně zaseje, bude mít příští rok chabou sklizeň. V lese se nekompetentní zásahy projeví za deset, dvacet. i sto let. V tom spočívá nebezpečnost ochranářského fundamentalismu, protože sází na něco, co nelze v dohledné budoucnosti ověřil. Podívejte, nejzdravější způsob obnovy lesa je přirozená obnova. To věděli už naši profesoři. Jenže pro přirozenou obnovu musí být podklad. Pokud mně bude ochranář tvrdit, že na starých holinách nebo polomových plochách je tento proces zajištěn, hlásá zjevnou lež. Možnosti samoobnovy lesa jsou velice omezené. Například hřebenové porosty mají minimální šanci na reprodukci. Existují však místa, kde stačí zodpovědně hospodařit výběrným způsobem bez holin a přirozený nálet se vytvoří. Dobrý lesák například ví, že smrk a jedle se zmlazují od severu, takže prosvětlí severní okraj lesa, aby nálet měl světlo a postupně vyklízí mateční porost a prosvětlí další pruh, takže les má střechovitý průřez a vítr po něm bezpečné sklouzne. Jenže tohle se podaří jen na některých místech.

*Vidíte možnost návratu původníchvitálních smíšených lesů?

Bohužel ji moc nevidím, protože se změnila celá civilizace. Změnila se kvalita půdy, klima a dřeviny se neumějí adaptovat. Půda je pod smrkovými monokulturami kyselá, což vylučuje buk, javor a jedli. Na mnohých místech půda zdegenerovala, zarostla buření a semínko se tu neuchytí. Navíc podle rozborů jehličí byl prokázán vysoký obsah kyseliny sírové. Například židovský les pod Roklanem vykáceli před 150 lety a dodnes je tam asi jeden strom na 100 m2. Tuhle oblast se nepodařilo zalesnit ani uměle, o přirozené obnově nemluvě. Satelitní prognózy signalizují další poškození smrkových kultur, které může v dohledné budoucnosti jít do 40 i více procent jeho porostní plochy. Také je třeba počítat s tím. že les má určitou míru odolnosti a pak přijde rychlý kolaps, třebaže nebezpečí na Šumavě není tak akutní jako třeba v Krkonoších či Krušných horách. Z toho vyplývá, že pokud budeme chtít mít Šumavu zalesněnou, dá to strašné moc lidské práce. A v tom se právě rozcházíme s názory pracovníků parku. Já si myslím, že pokud člověk něco zničil, je jeho povinností to napravit. Za 150 let bude lidem úplně jedno, jestli budou chodit po lese vzniklém přirozenou obnovou nebo uměle. Základní problém je v tom, zda budou mít ještě vůbec šanci chodit po lese.

*O těchto věcech jste se už vyjadřoval v televizním pořadu „Nedej se„.

Ano, ale za naprosto nepřípustné považuji, že stanovisko oponentů vůči současné činnosti Národního parku bylo manipulováno tak, že jsme vypadali jako jeho nepřátelé. Režisér Bezouška připravil a sestříhal natáčení tak, že hlavní prostor dostali lidé příznivě naklonění parku a někteří starostové. Starostové, kteří jsou k parku kritičtí, pozváni nebyli. Z pracovníků parku mluvil zasvěceně Petr Ješátko z oddělení péče o les v Želené Rudě a dostal potřebný prostor. Argumenty oponentů, tedy i moje, byly však sestříhány tak, že nás deklasovaly. Na zásadní otázky, kdo například zaplatí péčí o les, když se sníží těžba a zavedou nové technologie, neodpověděl nikdo. Byla tedy uměle navozena situace, že vlastně proti současné činnosti parku nemá nikdo nic a pokud má, tak je to nekompetentní člověk a diletant.

*Kde má podle vašeho názoru zdroj vyhrocený konflikt mezi správami obcí a Národním parkem?

Základ konfliktu vznikl tehdy, když se formoval Národní park a jeho pracovnici po obcích slibovali, jak obyvatelé budou díky krásné šumavské přírodě bohatnout. Z těch slibů nezbylo nic. Jen zákazy a omezení. Pokud si budete chtít postavit malou vodní elektrárnu nebo penzion, přijdou na vás, že nevyhovují ekologicky. Pokud budou vyhovovat ekologicky, namítnou vám, že nevyhovují esteticky. Vždycky mají možnost postihu. Následkem toho je, že obce se nemohou hnout z místa. To je základní problém.

*Jak si potom vysvětlíte, že někteří starostové, kteří se mnohokrát obraceli proti fundamentalistické politice Národního parku, najednou po odvolání fundamentalistického ředitele Kece požadovali jeho návrat?

Myslím si, že stanovisko starostů je motivováno politicky. Příští rok jsou komunální volby a starostové chtějí mít pojistku, že u Národního parku dostanou zaměstnání. Možná měly svou roli osobní nebo jiné vazby. Domnívám se však, že i tito starostově přicházejí k rozumu. Nedávno dostali z NPŠ mapy stabilizace krajiny a vidí, že pokud by se mapy realizovaly, obce si ani neškrtnou.

*Myslíte si, že i zonace Národního parku a jeho rozloha je politickým rozhodnutím?

Ano, to si myslím. Je to důsledek starých mezikrajských a stranických vazeb, kdy pod nátlakem byla k Chráněné krajinné oblasti západních Čech přibrána ještě oblast jihočeská. Jihočeská lobby existuje dosud. Vedoucí funkcionáři ministerstva včetně ministra životního prostředí mají vazbu na jihočeský kraj. Díky jihočeské lobby je hlavní sídlo parku ve Vimperku na zámku, který prý bude pro park vydělávat, což je nesmysl a utopie, protože žádný zámek na sebe ještě nikdy nevydělal. K tomu potřeboval ještě 20 000 hektarů pozemků. V západočeské části je skutečné cenné území ze 70 %, v jihočeské ze 30 %. Z toho vyplývá, že zonace Národního parku je špatná a jeho rozloha nepřiměřená.

*Jaké je vaše stanovisko k tomu, aby na území parku fungovala servisní organizace parkservis, jak to navrhovalaplzeňská firma NORD?

Jsem proti monopolní organizaci v parku, ať se jmenuje jak chce. Jsem pro, aby plzeňská firma Nord vykonávala v parku jakoukoli užitečnou dílčí aktivitu. Vadí mně však, že by se park měl zavázat, že na třicet let dostane služby v parku jedna monopolní společnost, která povede veškerou ekonomiku parku, ale do její ekonomiky nebude nikdo vidět. Je jasné, že najde-li se akciová společnost na zalesňování, musí mít k dispozici ještě další činnosti, na kterých vydělá. Na informační servis, výzkum a další služby musí mít park organizaci, protože na to sám stačit nemůže. Musí však být zároveň zachováno nezadatelné konkurenční právo. O to jde.

Národní park Šumava bude mít svůj zákon

2019-11-19T08:42:59Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Národní park Šumava bude mít svůj zákon
|Author=Josef Císler
|Date=2001-09-14
|Source=Haló noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava – Nařízením vlády č. 163/91 Sb. z 20. března 1991 byl vyhlášen Národní park Šumava, podobně jako Krkonošský národní park a Národní park Podyjí, které také vznikly před přijetím zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody. Tato forma sice zaručuje jejich právní rámec, je ale žádoucí, aby byly v co nejkratší době přijaty samostatné zákony pro tyto parky.

Ministerstvo životního prostředí jejich schválení předpokládalo po přijetí tzv. velké novely zákona o ochraně přírody, ale díky poslanecké iniciativě bude zřejmě zákon o Národním parku Šumava přijat dříve. Jeho druhé čtení (první čtení bylo v červenci) a pravděpodobně i třetí by mělo pokračovat v říjnu. Šumavský region takový zákon, který by skloubil dlouhodobé zájmy ochrany přírody s přirozenými zájmy obcí, se zlepšováním života místních obyvatel i s rozvojem šetrné turistiky, nutně potřebuje. Proto se uskutečnila celá řada jednání, kterých se zúčastňovali nejen pracovníci parku, ale i zástupci Plzeňského a Jihočeského kraje, starostové šumavských obcí, kterých se zákon dotýká, i pracovníci Ministerstva životního prostředí ČR. Po těchto jednáních vykrystalizovala konečná podoba zákona, která byla 6. září předložena ipředkladatelům zákona a ještě jednou prodiskutována. Některé základní body návrhu zákona shrnul tiskový mluvčí Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava Zdeněk Kantořík: » Region se dokázal domluvit na tom, že je nutné zachovat současnou rozlohu Národního parku Šumava, přitom se většina obcí, které mají zastavěné území uvnitř hranic národního parku, při dodržení podmínek k jejich rozvoji rozhodla zůstat součástí národního parku. U těch obcí, kde hranice parku dosud procházela jejich zastavěným územím, bude hranice dílčími úpravami posunuta tak, aby objekty obce zůstaly mimo území parku. Za újmy, vzniklé nezdaněním tzv. lesů zvláštního určení, dostanou obce kompenzaci. Je podpořeno oddělení výkonu státní správy a samotné péče o svěřené území a budou posíleny funkce a kompetence Rady parku. Ta by se vedle poradních záležitostí mohla stát i dozorčím orgánem k posuzování hospodaření správy parku, kontrolovala by výběrová řízení na dodavatele prací a měla by i další pravomoce. Všichni účastníci jednání pochopili, že měřítkem úspěšnosti a budoucnosti celého regionu je nutnost hledat a nalézat společnou shodu při řešení mnohdy velmi palčivých otázek.“ Nyní je nutné věřit, že poslanci přijmou zákon v podobě, která bude funkční a vyhoví jak ochraně šumavské přírody a krajiny, tak i rozvoji regionu.

Příroda a historie Šumavských plání, 1979, Historie Šumavských plání

2019-11-18T08:44:32Z

Michal Horejsi:

{{PrefBankArticle
|Title=Příroda a historie Šumavských plání, 1979, Historie Šumavských plání
|Author=Josef Albrecht
|Date=1979
|Source=Příroda a historie Šumavských plání
|Genre=průvodce
|Respondent=
}}
Pro svouodlehlost od prapůvodních středisek osídlení ve středních Čechách na jedné straně a v Podunají ne straně druhé, pro neprostupnost hraničních horských pralesů a těžko schůdný horský terén byla Šumava osídlena mnohem později než vnitrozemí Čech

První náznaky osídlování předhůří Šumavských pláníze severu spadají do přelomu starší doby železné (doba halštatská) a mladší doby železné (doba laténská) zhruba v polovině prvního tisíciletí př. n. l. Původní, pravděpodobně keltské obyvatelstvo jižních Čech starší doby železné, lid halštatské mohylové kultury byl ze svých území vytlačen nástupem nových výbojnějších keltských kmenů na počátku mladší doby železné. Pravděpodobně proti nájezdům středočeských keltských Bójů vybudovali nositelé mohylové kultury mohutná opevněná útočištná hradiště ve vysokých polohách na severovýchodních okrajích Šumavy – Sedlo u Sušice a Věnec u Čkyně a snad i obří hrad u Kašperských Hor nad Losenicí, jichž potom používali jak Keltové, tak pozdější Slované na ochranu rýžovišť zlata i jako hradišť útočištných.

Keltové objevili jako první zlatonosnost šumavských řek a koncem doby laténské (1. stol. př. n. l.) postupovalipři rýžování zlata proti proudu šumavských řek Otavy a Volyňky do Šumavy. Pravděpodobně už tehdy existovaly první příležitostné stezky přes Šumavské pláně do Podunají, zprostředkující dálkový obchod s výrobky keltských dílen.

Nástup germánských kmenů Markomanů do našich zemí po vytlačení Keltů se šumavské oblasti prakticky nedotknul. Šumavský hraniční hvozd byl po několik staletí na začátku našeho letopočtu pod občasným okrajovým vlivem římského impéria, jehož legie stály na Dunaji. Římané nazývali rozsáhlé horské pásmo s těžko prostupnými pralesy na sever od Dunaje (do něhož spadala i dnešní Šumava) Gabreta. Z tehdejších římských pramenů se dovídáme o velikém množství zvěře, mimo jiné zubrů, v tomto pomezním hvozdu.

Počátek slovanského osídlení pošumavské oblastispadá do 8. až 9. století n. l. Nejzazší středověká slovanská kolonizace se zastavila koncem 14. století na severovýchodních svazích Šumavských plání a pohraničního hvozdu se opět prakticky nedotkla. Přes Šumavské pláně vedly už v 11. století obchodní stezky z Bavorska do Sušice a Klatov. Spolehlivě je doložena tzv. stezka Březnická z bavorského Zwieselu přes lesy pod Roklanem, Březník a Hartmanice do Klatov nebo Sušice.

Prvními feudálními majiteli zatím nedotčeného pohraničního hvozdu byly různé kláštery české a přechodně i německé. Natrvalo bylo území tzv. Královského hvozdu (pohraniční pásmo Šumavy od Nýrska až po dnešní Stachy) připojeno k českým zemím Přemyslem Otakarem II. v roce 1273. Později byli v Královském hvozdu usazováni zvláštní osadníci, kteří měli osobní svobodu a jiná práva a podléhali přímo českým králům. Podle Královského hvozdu se nazývali Králováci a byli soustředěni a organizováni v několika tzv. králováckých rychtách. Ke každé rychtě patřila řada osamocených horských usedlostí a dvorců rozesetých v jejím širokém okolí. V Šumavských pláních to byly rychty Zhůří, Stodůlky a Vysoké Lávky, okrajově sem zasahovaly rychty Kochánov, Zejbiš (Javorná) a horské usedlosti rychty stašské v místě dnešního Churáňova.

Pro osídlování Šumavských plání měl význam i počátek dolování zlata u Kašperských Hor na začátku 14. století a s tím spojená německá kolonizace jejich okolí.

Renesance pradávných obchodních stezek napříč Šumavou nastala s pravidelným dovozem solnohradské soli z Pasova do Čech po tzv. Zlaté stezce. Její nejstarší větev vedla z Pasova přes pozdější České Žleby a Volary do Prachatic. Počátkem 14. století byla zřízena druhá větev z Pasova přes dnešní Strážný a Horní Vltavici do Vimperka. V roce 1366 zřídil Karel IV. třetí větev Zlaté stezky, tentokráte přímo napříč rozlehlými hvozdy Šumavských plání z Pasova přes bavorský Freyung a dnešní Kvildu do Kašperských Hor. Kromě soli se k nám dopravovalo koření, jižní ovoce, jemné látky, zpět do Bavorska pak chmel, ryby, vosk, máslo, len atd. Města a osady ležící na těchto stezkách a vlastníci skladovacího práva měla pochopitelně z dopravy zboží vysoké příjmy plynoucí z mýtních poplatků. Doprava zboží mimo vymezené stezky se přísně stíhala. Obchod se solí na Zlaté stezce měl největší prosperitu v 16. století. V roce 1659 prosadil však císař dopravu soli do prachatických skladů z císařského majetku z rakouského Gmundenu a tím obchod na západních větvích Zlaté stezky přes Šumavské pláně prakticky ustal. V té době se zde ale velice rozmohlo pašování soli pasovské, která byla levnější. pašováním soli, ale i jiného vzácného zboží se zabývalo mnoho obyvatel Šumavy. Tyto pašerácké tradice pak přežívaly až do nedávné minulosti.

Původním typem domu v oblasti Šumavských plání byla už od středověku jednoduchá roubená dřevěná stavba krytá šindelem, kde bylo všechno pod jednou střechou – obytná místnost, stáj, stodola i kůlny. Toto základní založení se dochovalo až do dnešní doby, jak je můžeme vidět i na příkladu malých stavení v okolí Kvildy, Filipovy Huti apod. první zděné stavby se zde začaly stavět až koncem 19. století.

Novější kolonizace Šumavských plání, která začala ve 2. polovině 16. století a vyvrcholila v 18. století, přicházela sice z vnitrozemí Čech, ale byla téměř výhradně německá. Do té doby se německá kolonizace projevila pouze v okolí Sušice a samozřejmě v hornických Kašperských Horách. Zpětně se opět z Plání poněmčovalo Předšumaví, především směrem na Klatovy, Sušici a Kašperské Hory. Naproti tomu území stašské rychty, okolí Zdíkova a severní okolí Vimperka zůstalo české. Vimperk a území na jih od něj bylo opět německé. Toto národnostní uspořádání vytvořené zhruba už v polovině 17. století se dochovalo prakticky až do první poloviny našeho století. Teprve tato novější kolonizace výrazněji ovlivnila tvářnost Šumavských plání a dala vznik větším bezlesním plochám uvnitř nepřehledných hvozdů.

V polovině 18. století získal rychty Vysoké Lávky, Stodůlky a Stachy pražský měšťan, sklář Vavřinec Gattermayer, který roku 1752 založil na území stodůlecké rychty sklářskou huť a osadu Prášily. Tak se konečně dostává sklářství z podhůří, kde například stašská huť vznikla už v 16. století, i do vysokých poloh Šumavských plání a stává se vedle dřevorubectví a zpracování dřeva jedním z hlavních zdrojů obživy rozrůstajícího se obyvatelstva. Po prášilské huti následovaly v rychlém sledu další: Filipova Huť (1785), Zlatá studna (1799), Hraběcí Huť u Kvildy (1799), Františkov (1801), někdy na přelomu 18. a 19. století hutě v Kaltenbachu (pozdější Staré Hutě) a Pláních, a konečně Pokovy Hutě u dnešních Nových Hutí. S rozvojem sklářství souvisela výroba dřevěného uhlí a potaše, která spotřebovala velké množství dřeva. Tehdy také vznikaly okolo sklářských hutí rozsáhlé bezlesé plochy, které zhruba v té podobě a rozloze přetrvaly do dneška.

Prášily se staly střediskem rozsáhlého panství, které roku 1799 získal rod Schwarzenberků. Ti začali hned s racionálnějším využíváním bohatství šumavských lesů. Pro lepší dopravu vytěženého dřeva z oblastí modravských lesů byl v letech 1800–1801 vybudován Vchynicko-Tetovský plavební kanál dlouhý 14,5 km, který spojuje horní tok Vydry přes spodní část toku Křemelné s Otavou a obchází tak příliš balvanité a prudce klesající řečiště Vydry od králováckého dvorce Antýglu po dnešní Čeňkovu pilu, pro plavení dřeva nepoužitelné. Tento kanál projektoval tehdy už známý tvůrce proslulého Schwarzenberského kanálu, inženýr Rosenauer.

Pro zpracování dřeva na místě bylo v minulém století postaveno mnoho pil, Bienertův závod na výrobu ozvučného dřeva v Modravě (1827), podobný závod v Kvildě (1820), papírny v Prášilech, pod Kašperskými Horami a ve Františkově pod Kvildou, z nichž prášilská papírna dodávala ruční papír ještě před 2. světovou válkou. Kromě toho byla zde v minulém století v činnosti řada hamrů. Navíc nacházelo místní obyvatelstvo obživu v domácké výrobě šindele, dřevěných hraček, dřeváků, dřevěného drátu na zápalky apod.

V minulém století se rovněž rozvinul chov dobytka a pastevectví. Šumavské pláně byly proslulé chovem velkého počtu dobytka vzniklého křížením původního místního drobného skotu se simentálským skotem dovezeným ze Švýcarska. Zvlášť proslulí byli velcí šumavští voli, kteří byli prodáváni na trzích i hluboko ve vnitrozemí.

Rozsáhlá nadměrná těžba dřeva, nejdříve pro sklářské hutě a později pro rozvíjející se dřevozpracující průmysl se nepříznivě projevila ve skladbě zdejších lesů. Místo původních, většinou smíšených lesů, byly nadále vysazovány jen lesy smrkové, které dávaly dříve užitek a jejichž dřevo bylo vyhledávanější. Důsledek jednostranné těžby a pěstování lesů nenechal na sebe dlouho čekat. V roce 1870 a v několika následujících letech postihly šumavské smrkové lesy silné vichřice a výsledkem byly obrovské rozsáhlé polomy. Poněvadž se ležící dřevo nestačilo včas zpracovat, nastoupila další kalamita v podobě napadení ležícího dřeva kůrovcem. Bylo tak nutno zpracovat mnoho milionů m3 dřeva a k tomu byli povoláni dřevorubci až z Ukrajiny, Korutan, Tyrol a Dalmácie. Následná obrovská prosperita místního dřevozpracujícího průmyslu, která umožnila velké výdělky nebývalému počtu pracovních sil, však neměla dlouhého trvání. Nejdříve musely být zrušeny proslulé závody na výrobu ozvučného dřeva, poněvadž kalamitě padla za oběť i většina porostů kvalitního rezonančního dřeva. Po zpracování kalamity byly postupně zavírány pily, poněvadž zpustošené lesy nemohly dodat zdaleka tolik dřeva jako před kalamitou. Sláva sklářských hutí zanikla už dříve, a tak nastal v Šumavských pláních všeobecný hospodářský úpadek. Obyvatelstvo bylo nuceno živit se pašeráctvím nebo odcházet za prací do sousedních zemí a do zámoří. Z této situace se zdejší kraj jen těžko dostával. Výstižně popisuje osudovou kalamitu, následující prosperitu dřevařského průmyslu a posléze hospodářský pád spisovatel Karel Klostermann ve svých románech Ze světa lesních samot (1892) a V ráji šumavském (1893).

Ve třicátých letech našeho století se německé obyvatelstvo Šumavských plání přihlásilo zčásti k Henleinově hnutí, nebo akce henleinovců alespoň mlčky trpělo. Po druhé světové válce po odsunu Němců se do německých osad stěhují Češi z vnitrozemí, Slováci, reemigranti z Maďarska a Rumunska a Cikáni. Řada horských usedlostí a celých osad nebyla znovu osídlena a zanikla. Celkový počet obyvatelstva byl podstatně nižší než před válkou.

Celá pohraniční zóna byla po válce velmi neklidná. Na její střežení byly zřízeny pohraniční útvary SNB, které byly v roce 1951 nahrazeny Pohraniční stráží. Situaci na tehdejší hranici popisuje spisovatel Rudolf Klačík v románu Král Šumavy.

Nové zřízení usilovalo co nejdříve obnovit hospodářský život i v Šumavských pláních. Zemědělství, především pastevectví, bylo obnoveno Státními statky, péči o lesy převzaly Lesní závody nebo Vojenské lesy a statky, které se snaží, aby už nikdy nedošlo k takovým kalamitám, jako v minulém století. Většina obyvatel pracuje v těchto organizacích, nebo dojíždí do zaměstnání do měst v širším okolí (Vimperk, Kašperské Hory, Sušice). Socialistický stát se stará i o lepší bydlení, služby a zásobování obyvatel. Ve střediskových obcích Šumavských plání bylo postaveno mnoho moderních bytových jednotek, rekreačních zařízení apod. Rozvíjí se zde letní i zimní turistika a budují se rozsáhlá střediska zimních sportů v okrajových částech Plání na Zadově a v Nových Hutích.

Lesy obcím

2019-11-13T14:59:12Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Lesy obcím
|Author=Jiří Janeček, Aleš Hazuka
|Date=2000-04-20
|Source=ČT
|Genre=televize
|Respondent=Vladimír Marek, Jan Jelen, Ivan Žlábek, Miloš Kužvart
}}
Události plusModerátor (Jiří Janeček):Šest tisíc hektarů lesů na územní Národního parku se podle rozhodnutí parlamentu vrátí obcím. Ochránci životního prostředí tvrdí, že navracení lesů nastartuje likvidaci parků. Podle starostů jsou takové obavy zbytečné. Městu Kašperské Hory patří 4300 ha lesa v hodnotě víc než 8 miliardy korun. Starosta Marek tvrdí, že pokud město tento majetek opět získá, bude nadále se správou parku spolupracovat.Vladimír Marek, starosta Kašperských Hor: Bylo by velice nehezké zasáhnout současnou Správu NP do zad tím, že bychom chtěli tyto majetky vytrhnout z kontextu ochrany přírody. Jan Jelen, starosta Nové Pece: Pořád nám podsouvají to, že se s nima bude obchodovat, nebo že je budeme prodávat, nebo budeme chtít, aby nebyly v parku. Není to pravdou. Podle některých odborníků navracení lesů může správcům parku způsobit vážné problémy. A navíc zřejmě zvýší napětí mezi státní správou a obcemi. Ivan Žlábek, ředitel Správy NP Šumava: Asi mělo být hledáno jiné systémové řešení. Novela zákona o navrácení majetku obcím je podle ministra Kužvarta špatná, park jí ohrožuje a odporuje evropské legislativě. Miloš Kužvart (ČSSD), ministr životního prostředí: Může existenci Národního parku velmi zkomplikovat. Ministr tvrdí, že obce by místo lesů v Národním parku měly dostat náhradní pozemky. Pokud novelu zákona podepíše i prezident, začnou správci šumavského parku obcím vracet chráněné lesy už od letošního 1. července.

Šumavští srnci tloustnou, protože je honí rysi

2019-11-06T16:11:16Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Šumavští srnci tloustnou, protože je honí rysi
|Author=Václav Janouš
|Date=2008-04-11
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Víte, proč tloustnou šumavští srnci? Protože je loví a po loukách prohání rysi. Vyplývá to z nové studie Hnutí DUHA

Materiál ukazuje, že tím, jak rysi loví nemocné a slabší kusy, se průměrná váha ostatních zvyšuje. Rozmnožují se a mají potomstvo totiž jen silní jedinci. Ostatní zvířata nepřežijí.

„Šumavští srnci viditelně přibírají na váze od doby, kdy se na Šumavu vrátili rysi. Zatímco například průměrná hmotnost zvěře v Jihomoravském kraji, kde byly šelmy dávno vyhubeny, soustavně klesá,“ srovnává David Mech, přední odborník na velké šelmy, který působí na univerzitě v americké Minesotě. On a jeho kolegové z pracovní skupiny odborníků z mise IUCN, která zkoumá šumavskou přírodu, spočítali, že lovící rysi zaviní jedno úmrtí srnců z deseti.

Spořádá až čtyři kila masa

„Šelmy jako rysi do horských lesů jednoznačně patří, protože tu hrají velmi důležitou roli. Loví nemocné nebo slabé kusy,“ vysvětluje ekologický aktivista z Hnutí DUHA Miroslav Kutal.

Rys za noc sežere jeden a půl až tři kilogramy masa. Pokud je vyhladovělý, tak výjimečně i čtyři. Ulovenou srnu či srnce tak spořádá zhruba za pět dnů.

Vláda ustoupila kůrovci, lesníci se bouří

2019-11-06T10:15:32Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Vláda ustoupila kůrovci, lesníci se bouří
|Author=Wild Duck
|Date=1999-08-17
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
I kůrovec má právo na život, to je závěrečné stanovisko vládní rozpravy o kácení napadených stromů na Šumavě. "Sdružení drobných lesních škůdců Kůrovec a dřevomorka se na vládu obrátilo s otevřeným dopisem, který podpořili i ekologičtí aktivisté," říká jeden z kůrovců a dodává, že je s výsledkem jednání spokojen. Vláda dospěla s kůrovci k dohodě, že zůstanou v již napadených stromech a zdravé porosty nechají být. "Nechceme být jako Japonci, kteří z rozkazu ministra stavebnictví Sekija Kacucugu zlikvidovali největší mraveniště na světě jen proto, aby rozšířili přístav na Hokkaidu," upozorňuje ministr životního prostředí Kužvart. Triumf slaví i ekologičtí aktivisté. "To, že prosba kůrovců byla vyslyšena, je pro nás velká motivace k dalším akcím," raduje se Jiří Mlok z hnutí Zdravý močál. Vládní stanovisko vzbudilo mohutnou vlnu odporu u lesníků. "Kdo to kdy slyšel, aby vláda demokratického státu jednala s parazitem, jako je kůrovec, to je úplně skandální," diví se dřevorubec František Katr. K jeho názoru se připojil i SDDD (Svaz dezinfekce, dezinsekce a deratizace). "Když budeme chtít příště provádět například odvšivení, budeme muset jednat s klubem parazitů, a to jsou hrozný krysy," děsí se budoucnosti hygienik.

Blokáda parku na Šumavě pokračuje

2019-11-06T10:13:31Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Blokáda parku na Šumavě pokračuje
|Author=Marek Kerles,
|Date=1999/08/28
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
}}
VIMPERK - Naděje, že se Správa národního parku Šumava dohodne s ekologickými aktivisty na ukončení blokády v trojmezenském pralese, vzala za své. Ekologové odmítli návrh vedení parku, který počítal se zastavením ozdravné těžby. Správa parku naopak nepřistoupila na požadavek ponechat bez zásahu polovinu Trojmezné. "Ekologové vyhráli, ale les prohrál," řekl mluvčí parku Zdeněk Kantořík. Pokud bude totiž blokáda podle něj pokračovat, může se stát, že zásah proti kůrovci bude zbytečný. Brouk podle Kantoříka z napadených stromů postupně vylétává a zasahuje zdravý porost.

Jsme bezmocní, tvrdí správa parku

2019-11-06T10:13:10Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Jsme bezmocní, tvrdí správa parku
|Author=Marek Kerles
|Date=1999-08-13
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Ekologičtí aktivisté trvají na tom, že se na Šumavě nemá kácet Kocourkov připomíná spor správy šumavského parku s ekologickými aktivisty o likvidaci kůrovcové kalamity. Správa tvrdí, že mohou způsobit nedozírnou škodu, ale přiznává, že jim v tom nedokáže zabránit. VIMPERK - Vedení Šumavského národního parku se ani po čtrnácti dnech nepodařilo vystrnadit z Trojmezenského pralesa ekologické aktivisty, kteří tam vlastními těly brání kácení stromů, napadených kůrovcem. Aktivisté se tak snaží prosadit svou vizi o samočistící schopnosti přírody v prvních, původně bezzásahových zónách Šumavy. Uschlý les dává podle nich větší možnosti pro vznik nového porostu než vykácené holiny. Ministerstvo životního prostředí se naopak domnívá, že kůrovce zastaví ozdravným kácením. Brouk však už o víkendu z nemocných stromů bráněných aktivisty vyletěl a může údajně napadnout osm až deset dosud zdravých smrků. Medvědí služba? Správa parku tvrdí, že aktivisté dělají Šumavě medvědí službu, ale správa že tomu nemůže zabránit. "Aktivisté sice vstupem do nepřístupné bezzásahové zóny porušují zákon, ovšem postihnout je lze pouze za přestupek," uvedl mluvčí správy Zdeněk Kantořík. "Největší paradox je v tom, že Česká inspekce životního prostředí nás pravděpodobně postihne za to, že jsme včas nezahájili ozdravnou těžbu," řekl Kantořík. Dokud je totiž podle něj podezření, že se v lokalitách určených ke kácení schovávají lidé, nemůže podle něj lesní dělník strom porazit. "Kdyby totiž někoho zranil, spáchal by trestný čin," řekl mluvčí. Účastníci blokády podle něj mohou způsobit, že celý prales uschne. Aktivisté trvají na tom, že uschlý les poskytne mladým stromkům lepší ochranu pro růst než vykácené holiny, i když by vytěžené stromy zůstaly ležet na místě. "Chceme jen, aby správa parku konečně začala naslouchat odborníkům," řekl Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha. Názor Duhy podporuje například vedení Entomologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích. Účastníci blokády se včera sešli s vedením správy parku a navrhli, že akci ukončí, pokud správa přestane s kácením stromů v Trojmezenském pralese. Ředitel správy parku Ivan Žlábek si k odpovědi vyžádal čas na rozmyšlenou. Také ministerstvo životního prostředí trvá na tom, že k zastavení kůrovcové kalamity je nutné kácet napadené stromy i v prvních zónách parku.

Zachraňme Šumavu –evropský klenot

2019-11-06T09:20:01Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Zachraňme Šumavu –evropský klenot
|Author=Tomáš Jirsa
|Date=2009-08-13
|Source=idnes.cz
|Genre=internet
|Respondent=
}}
Krátce po svém nástupu do funkce vypustil nový ministr životního prostředí Ladislav Miko do médií pokusný balonek. Ohlásil záměr rozšířit „bezzásahové“ plochy na Šumavě z dnešních 21 na 30 %. Poté, co tato informace vyvolala zásadní odmítavé reakce u šumavských starostů, hejtmanů i jihočeských a plzeňských členů parlamentu, jeho podřízení rychle informaci dementovali. Není však ale pravda to, čím Miko argumentoval ve svém prohlášení: „Těch devět procent je v takovém stavu, že chybí jen ještě nějaké drobné dodělávky. Oněch 30 procent je realistických, stačí dodržovat dosavadní přístup“.

Dosavadní přístup v podání vedení Národního parku a ministerstva životního prostředí znamená nechat v šumavských smrkových lesích působit kůrovce bez zásahu člověka, tedy „bezzásahovost“ neboli vytváření nové „divočiny“. Zastánci tohoto trendu používají účelově vypracované vědecké objevy, které mají jejich činnost, resp. nečinnost legitimizovat v očích veřejnosti. Naopak, druhá strana, zastoupená zejména lesnickými odborníky a místní a regionální samosprávou již několik let bubnuje na poplach, neboť na Šumavě dochází díky nezasahování proti kůrovci k odumírání největších lesních ploch v Evropě.

Zastánci aktivního přístupu upozorňují, že kůrovec zlikviduje kompletně celý dospělý les ve věkovém rozložení i několik set let. Tím na dlouhou dobu zlikviduje pro prales typické věkové rozložení vznikající po staletí. Radovat se z malých semenáčků vyrůstajících pod uschlými staletými stromy na Pramenech Vltavy považujeme za mentální zpozdilost. Ministr Miko také veřejnosti nesdělil, že zastavit kůrovcovou pandémii na hranici 20 nebo i 30 % rozlohy Národního parku bude znamenat obrovské kácení a vytváření tzv. pufračních ploch v hraničních pásmech mezi „divočinou“ a ostatním zeleným šumavským lesem. Anebo je to tak, čehož se odborníci a regionální polici obávají, že po rozšíření „divočiny“ na 30 % ohlásí další ministr rozšíření na 40 či 50 %, protože kůrovcovou kalamitu nechce či neumí správa Národního parku zastavit. Uschne opravdu celá Šumava? Některé nevládní ekologistické organizace, které dnes mají velký vliv na vedení Národního parku i ministerstva životního prostředí, jsou pro.

Ekologičtí aktivisté matou veřejnost tím, že svádějí umírání šumavských lesů na klimatické změny či na prosté stáří. Každý strom prý musí jednou umřít a tak také stromy na Šumavě umírají věkem. Argumentují tím, že v pralesích stromy také umírají ve stoje. Neříkají však, že v pralesích stromy umírají většinou jednotlivě, ale na Šumavě umírají najednou stovky a stovky hektarů lesa, což je naprosto nepřirozené. Podobnou nehorázností je spekulování předsedy vědecké sekce parku, že kůrovec na českou stranu létá z rakouských lesů sousedících s Národním parkem. Ekologisté tím chtějí zastřít svoji míru odpovědnosti za současný stav, kdy si svými akcemi (přivazováním se ke stromům) a ideologickou propagandou vynucovali na státní správě současný experiment se šumavskými lesy.

Nikdo nepopírá, že někde pod uschlými stromy nějaký les zase vyroste. Rychlým odumřením stromového patra se podrost prosvětlí a aktivisté se radují z rychlého růstu semenáčků a náletů a ohromují veřejnost tisíci semenáčků na hektar. Ale bude to opravdu odolnější les? Je přeci nesčetněkrát dokázáno, že stabilní porost a stromy v pralesích vyrůstají desítky let v zástinu korun mateřského porostu, kde mají malé přírůstky, a tedy vzniká velmi husté dřevo, které je odolné proti bouřlivým větrům. A protože stromky v zástinu rostou do výšky pomalu, nejprve budují silný kořenový systém. Naopak stromy, které se vyvíjejí pod náhle odumřelým mateřským lesem, budou mít řídké dřevo a hůř vyvinutý kořenový systém. Tvrdí-li Správa Národního parku, že tímto způsobem vzniká stabilní les, je to iluze a matení veřejnosti. A co více, vývojem lesa na plném slunečním osvětlení může dojít k selekci úplně jiných ekotypů, než je žádoucí pro původní (a ekologisty tolik zbožňované) klimaxové smrčiny Šumavy. Správa parku tak založila experiment, který bude mít netušené následky.

Zveme čtenáře, přijeďte se podívat na experimentální plochu kolem Plešného jezera, kde na mimořádně rozlehlou plochu souší ve stovkách hektarů navazují díky této bezzásahovosti rozsáhlé holiny vzniklé na extrémních stanovištích. Tam ať aktivisté a vědci podporující bezzásahový experiment, dokazují dopady na cenné biotopy a údajně nový stabilní les. Každý odsud odcházející člověk má husí kůži a pocit beznaděje. Bylo snad o osudu Trojmezenského pralesa rozhodnuto společným koncensem anebo totalitním způsobem prosazeným názorem ekologistů? Rovněž tak odumření jednoho z geneticky nejcennějšího ekotypu horského smrku na Pramenech Vltavy je tragickým dílem úmyslné destrukce. Správa Národního parku podporovaná ekologickými aktivisty se snaží o prosazení bezzásahového režimu na co největší ploše parku bez ohledu na jeho mimořádně ničivé dopady.

Dnes již bohužel vidíme, jakou změnu doznaly nepřipravené a nepřirozené lesy Šumavy v důsledku experimentu s odumřením horských smrčin. Správa Národního parku opěvuje odumřelé plochy lesa, jako by to byl její cíl. Je však toto Národní park, který v roce 1991 vláda vyhlásila? Právě Správa Národního parku by měla myslet ekosystémově. Šumava je celek a patří k ní všechny současné lesy. Ale i člověk, který ji formoval po staletí. A pokud ji člověk chce přetvořit do původního stavu, měl by to dělat s pokorou a postupně, jako zde postupně nahrazoval přirozené lesy umělými. Nikoliv revolučně, ze dne na den, za cenu obrovských škod na životním prostředí na Šumavě.

Polemika: Jak funguje šumavské kyvadlo

2019-11-06T08:25:29Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Polemika: Jak funguje šumavské kyvadlo
|Author=Radovan Holub
|Date=2008-04-09
|Source=neviditelnypes.cz
|Genre=internet
|Respondent=
}}
Rád bych reagoval na rozhovor Ivana Breziny s lesníkem a majitelem dřevozpracující firmy Jiřím Štichem. Rozhovor s titulem Šumavu zabíjejí ekologisté vyšel v renomovaném měsíčníku 51 PRO (v NP pod názvem Kdo zabil Šumavu? , 4.3.2008).

Jako mluvčí Správy Národního parku Šumava i jako publicista, který na Šumavě žije od roku 1989 a situaci v Národním parku Šumava sleduje od jeho vzniku, bych se rád vyjádřil k dvěma věcem – k problému suchého lesa a k nařčení současného ředitele Správy Františka Krejčího z nečistých obchodů, které měl osnovat se svým tchánem v roce 1993.

Národní park Šumava byl založen roku 1991, tedy několik let před tím, než problém odumírání lesů začal být na Šumavě skutečně razantní. Když se ukázalo, že správně vedený národní park s bezzásahovou zónou (tak byl NPŠ na začátku koncipován) povede v některých bezzásahových zónách ke vzniku suchého lesa, starostové šumavských obcí se odchýlili od svých původních představ z roku 1991 a začali požadovat lesnické zásahy proti kůrovci podobně jako v hospodářském lese. Situace ale byla mnohem složitější: V té době tu už byly ministerstvem životního prostředí schválené bezzásahové zóny NPŠ, které měly zůstat nedotknutelné. A za hranicemi NPŠ ležel Národní park Bavorský les, kde se na většině rozlohy parku nijak lesnicky nezasahovalo a nezasahuje. Bavorský park je sice menší než náš, ale má větší plochu, která je ponechána samovolnému vývoji. Při tak masivním náletu kůrovce od bavorských sousedů bylo možné buď lesnické aktivity potlačit nebo drasticky kácet a otevíráním porostů větru tím zadělávat na další kalamity.

V průběhu boje o Šumavu vystoupilo postupně mnoho subjektů, z nichž každý měl jiné představy. Jeden chtěl to a druhý zas ono. Mezi tyto subjekty patřilo ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství, vedení správy parku, různorodé skupiny vědců, ekologičtí aktivisté, starostové. Tedy celá plejáda institucí, z nichž každá požadovala jinou „správnou cestu“. V roce 1995 se po instalaci nového vedení parku narychlo změnila zonace, původně celistvé první zóny byly roztříštěny na 135 ostrůvků, v nichž se později začalo zasahovat, a na celém území se začalo drasticky těžit. Změny ve špičkové politice, ve vedení ministerstva a parku tenhle chaos ještě posílily. To vedlo k silně medializovanému vyhrocení boje dvou koncepcí: aktivní ochrany lesa a samovolného vývoje (na části území parku). Nikdy ale nebylo zcela jasně řečeno, jakým směrem se na Šumavě má jít. A pokud jeden nebo druhý směr zvítězily, tak se okamžitě zaktivizoval směr druhý, začal svolávat nátlakové akce, semináře a terénní pochůzky. Takže situace na Šumavě začala připomínat kyvadlo.

Proč na Šumavě uschly smrkové lesy na výměře cca 2% plochy parku? Jednak jde o globální klimatické vlivy, jednak to bylo dědictví po smrkovém plantážnictví, které v západní Evropě pomalu dožívá. Většina uschlých porostů na Šumavě je ale v oblasti horských smrčin, kde listnáče (až na jeřáb a místy přimíšený buk) přirozeně nerostou a cílem tam tedy není a ani nemůže být smíšený les. Tyto porosty se po kůrovci úspěšně samovolně obnovují, protože kůrovec v nich není žádný cizí škůdce, ale původní druh, důležitý pro jejich obnovu. Takto přirozeně vzniklé porosty začínají mít přirozenou hloučkovou strukturu a jsou odolnější proti větru a kůrovci, což potvrzují zbytky více než dvěstěletých porostů, které zde bez zásahu člověka přežily větrné i kůrovcové kalamity. V žádném případě tedy neobstojí argument, že v bezzásahových zónách nový les nevznikne či že vzniknou monokultury smrku. Poučky o škodlivosti kůrovce platí pouze pro smrkové plantáže na dříví. Těm, kteří je chtějí aplikovat v národním parku, lze jen stěží uvěřit, že jim nejde o dřevo. Dnes na těch plochách, kde se kácelo, dodnes zůstávají velké, těžko zalesnitelné holiny. Jen tam, kde byly zelené stromy chráněny suchým porostem, a v porostech s hloučkovou strukturou, které vznikly přirozeně, se polomy nekonaly. Pravda je, že tato mozaika odumřelých a živých stromů není hezká na pohled a prudce se odlišuje od tradičního pojetí zeleného hospodářského lesa s holinami.

U aféry s tzv. prodejem Šumavy jsem byl osobně přítomen jako novinář. Několik slov na vysvětlenou: 7. 10. 1993 odvolal tehdejší ministr František Benda ředitele správy NP a CHKO Šumava Jiřího Kece údajně kvůli aféře s tzv. prodejem Šumavy. Šlo však jen o záminku! Tou záminkou byl návrh smlouvy s firmou Parkservis, která však vůbec nevešla v platnost, protože ředitel parku Jiří Kec i šumavští starostové se proti ní hned při prvním projednávání postavili. Nynější ředitel a tehdejší náměstek správy parkuFrantišek Krejčí se jednání kolem Parkservisu vůbec nezúčastňoval. Proč tedy byla kauza Parkservisu tak nafouknuta? Cílem bylo zastavit a dekapitovat ekologické vedení parku. Už 30.4.1993 byl na tiskové konferenci MŽP zdůrazněn názor, že je třeba zastavit ekologické vedení parku a vytvořit v parku servisní organizaci. „I když má správa NPŠ zájem obrátit park ve skutečnou divočinu, je třeba zdůraznit, že takový názor je pro nás nepřijatelný. Ze Šumavy prales mít nechceme,“ řekl Aleš Šulc, tehdejší ředitel sekce ochrany přírody a krajiny na MŽP. V den odvolání „ekologického“ ředitele Jiřího Kece jednal ministr František Benda s několika starosty šumavských obcí na Horské Kvildě. Na „tajemné setkání s ministrem“ se mělo původně dostavit sedm starostů, ale nakonec se to rozkřiklo a přišlo přes třicet lidí. Cílem tajemného setkání bylo zajistit si podporu starostů pro razantní změnu politiky parku po odvolání Jiřího Kece, řeč byla ale jen o jeho organizačních nedostatcích, nikoli o návrhu Parkservisu. Nový ředitel Miroslav Filip měl už v roce 1994 v parku začít natvrdo těžit, ale s těžbami váhal. Podle dobových dokumentů neustál tlak lesnické lobby. Během jeho vedení byla navržena smlouva, podle níž se mělo vyvážet 150 000 kubíků do zahraničí přes českobudějovickou firmu Dendros a měl být obnoven výhled těžeb, zpracovaný Lesprojektem z Českých Budějovic v r. 1992. Miroslav Filip však s touto proměnou národního parku na lesní závod vnitřně nesouhlasil, a proto odstoupil, údajně ze zdravotních důvodů. Je tedy zcela jasné, že na Šumavě šlo tehdy především o dřevo, nikoli o vykonstruovaný prodej Šumavy. Pokud by totiž Parkservis řízený tchánem současného ředitele Františka Krejčího skutečně začal na Šumavě pracovat, silně by konkuroval představám tehdejších špičkových politiků o „servisní organizaci“, kterou chtěli zřídit. V období po roce 1995 se na Šumavě ostatně natropilo nejvíc chyb a jejich následky nejsou odstraněny dodnes. publicista, mluvčí Správy Národního parku Šumava

Největší lesní plochu ničí kůrovec

2019-11-05T22:08:04Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Největší lesní plochu ničí kůrovec
|Author=Tomáš Jirsa
|Date=2009-08-08
|Source=Prachatický deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava –Dosavadní přístup v podání vedení Národního parku a ministerstva životního prostředí znamená nechat v šumavských smrkových lesích působit kůrovce bez zásahu člověka, tedy bezzásahovost neboli vytváření nové „divočiny“. Zastánci tohoto trendu používají účelově vypracované vědecké objevy, které mají jejich činnost, respektive nečinnost legitimizovat v očích veřejnosti. Naopak, druhá strana, zastoupená zejména lesnickými odborníky a místní a regionální samosprávou, již několik let bubnuje na poplach, neboť na Šumavě dochází díky nezasahování proti kůrovci k odumírání největších lesních ploch v Evropě. Zastánci aktivního přístupu upozorňují, že kůrovec zlikviduje kompletně celý dospělý les ve věkovém rozložení i několik set let. Tím na dlouhou dobu zlikviduje pro prales typické věkové rozložení vznikající po staletí. Radovat se z malých semenáčků vyrůstajících pod uschlými staletými stromy na Pramenech Vltavy považujeme za mentální zpozdilost. Ministr Miko také veřejnosti nesdělil, že zastavit kůrovcovou pandemii na hranici 20 nebo i 30 % rozlohy Národního parku bude znamenat obrovské kácení a vytváření takzvaných pufračních ploch v hraničních pásmech mezi „divočinou“ a ostatním zeleným šumavským lesem. Anebo je to tak, čehož se odborníci a regionální politici obávají, že po rozšíření "divočiny" na 30 % ohlásí další ministr rozšíření na 40 či 50 %, protože kůrovcovou kalamitu nechce či neumí správa Národního parku zastavit. Uschne opravdu celá Šumava? Některé nevládní ekologistické organizace, které dnes mají velký vliv na vedení Národního parku i ministerstva životního prostředí, jsou pro. Ekologičtí aktivisté matou veřejnost tím, že svádějí umírání šumavských lesů na klimatické změny či na prosté stáří. Každý strom prý musí jednou umřít, a tak také stromy na Šumavě umírají věkem. Argumentují tím, že v pralesích stromy také umírají ve stoje. Neříkají však, že v pralesích stromy umírají většinou jednotlivě, ale na Šumavě umírají najednou stovky a stovky hektarů lesa, což je naprosto nepřirozené. Podobnou nehorázností je spekulování předsedy vědecké sekce parku, že kůrovec na českou stranu létá z rakouských lesů sousedících s Národním parkem. Ekologisté tím chtějí zastřít svoji míru odpovědnosti za současný stav, kdy si svými akcemi (přivazováním se ke stromům) a ideologickou propagandou vynucovali na státní správě současný experiment se šumavskými lesy. Nikdo nepopírá, že někde pod uschlými stromy nějaký les zase vyroste. Rychlým odumřením stromového patra se podrost prosvětlí a aktivisté se radují z rychlého růstu semenáčků a náletů a ohromují veřejnost tisíci semenáčků na hektar. Ale bude to opravdu odolnější les? Je přece nesčetněkrát dokázáno, že stabilní porost a stromy v pralesích vyrůstají desítky let v zástinu korun mateřského porostu, kde mají malé přírůstky a tedy vzniká velmi husté dřevo, které je odolné proti bouřlivým větrům. A protože stromky v zástinu rostou do výšky pomalu, nejprve budují silný kořenový systém. Naopak stromy, které se vyvíjejí pod náhle odumřelým mateřským lesem, budou mít řídké dřevo a hůř vyvinutý kořenový systém. Tvrdí - li správa Národního parku, že tímto způsobem vzniká stabilní les, je to iluze a matení veřejnosti. A co více, vývojem lesa na plném slunečním osvětlení může dojít k selekci úplně jiných ekotypů, než je žádoucí pro původní (a ekologisty tolik zbožňované) klimaxové smrčiny Šumavy. Správa parku tak založila experiment, který bude mít netušené následky. Zveme čtenáře, přijeďte se podívat na experimentální plochu kolem Plešného jezera, kde na mimořádně rozlehlou plochu souší ve stovkách hektarů navazují díky této bezzásahovosti rozsáhlé holiny vzniklé na extrémních stanovištích. Tam ať aktivisté a vědci podporující bezzásahový experiment dokazují dopady na cenné biotopy a údajně nový stabilní les. Každý odsud odcházející člověk má husí kůži a pocit beznaděje. Bylo snad o osudu Trojmezenského pralesa rozhodnuto společným konsensem anebo totalitním způsobem prosazeným názorem ekologistů? Rovněž tak odumření jednoho z geneticky nejcennějšího ekotypu horského smrku na Pramenech Vltavy je tragickým dílem úmyslné destrukce. Správa Národního parku podporovaná ekologickými aktivisty se snaží o prosazení bezzásahového režimu na co největší ploše parku bez ohledu na jeho mimořádně ničivé dopady. Dnes již bohužel vidíme, jakou změnu doznaly nepřipravené a nepřirozené lesy Šumavy v důsledku experimentu s odumřením horských smrčin. správa Národního parku opěvuje odumřelé plochy lesa, jako by to byl její cíl. Je však toto Národní park, který v roce 1991 vláda vyhlásila? Právě Správa Národního parku by měla myslet ekosystémově. Šumava je celek a patří k ní všechny současné lesy. Ale i člověk, který ji formoval po staletí. A pokud ji člověk chce přetvořit do původního stavu, měl by to dělat s pokorou a postupně, jako zde postupně nahrazoval přirozené lesy umělými. Nikoliv revolučně, ze dne na den, za cenu obrovských škod na životním prostředí na Šumavě.

Přímo v Šumavských lesích politici diskutovali o kůrovcové kalamitě

2019-11-05T22:07:17Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Přímo v Šumavských lesích politici diskutovali o kůrovcové kalamitě
|Author=ČRo
|Date=2008-11-10
|Source=ČRo
|Genre=rozhlas
|Respondent=
}}
Šumava a její napadení kůrovcem, právě o tom se včera diskutovalo nejprve na obecním úřadě v Modravě a poté přímo v lesích Šumavského národního parku. Na pracovní setkání totiž pozvala jihočeské senátory západočeská senátorka Jiřina Rippelová.

Na setkání nechyběli ani bývalý náměstek ministra pro životní prostředí a nyní stínový ministr ČSSD Petr Petržílek. Přijel i jihočeský senátor Tomáš Jirsa, i když se svou stranickou příslušností ODS byl mezi politiky ČSSD osamocen. Názor na problémy Šumavy má ale stejný, podobně jako starostové šumavských obcí.Modravský starosta Antonín Schubert si je vědom, že se už uskutečnilo mnoho jednání a výsledky zatím nejsou příliš viditelné.

Srovnání jejich úsilí se známou pohádkou o kohoutkovi a slepičce se Schubert nebrání: „Máme tu kohoutka, který leží v oboře a nožky má nahoře a my jako slepičky obíháme všechny a snažíme se dopídit doušku vody, abychom kohoutkovi zachránili život.“Místopředseda parlamentního výboru pro životní prostředí Jan Látka tvrdí, že názor ministerstva životního prostředí i správy parku na řešení kůrovcové kalamity je osamocený:

„Hlavně představitelé obcí nesouhlasí se způsobem, jak je Šumava řešena a nyní stojím úplně vyděšen uprostřed lesů, nebo mohu říci tak, kde bývaly lesy. Mám kolem sebe řadu uschlých stromů, viděl jsem to na obrázkách, teď to vidím živě a jsem z toho velice smutný. Můj příští rozhovor s panem ministrem Bursíkem nebude pro něj veselý.“Ředitel správy národního praku a chráněné krajinné oblasti Šumavy František Krejčí o dnešním jednání věděl, byl však pracovně na Moravě. Má zájem setkávat se se starosty i politiky a věří, cesta parku je správná: „Jsme označováni za autory experimentů na celém území Národního parku Šumava, což není pravda. Bezzásahový režim máme pouze v přírodních lesích a v kulturních smrčinách žádný bezzásahový režim nikdy nenavrhujeme. tato věc je stále směšována a nepodařilo se to dostatečně vysvětlit. naším úkolem je to pořád dokola vysvětlovat, abychom získali důvěru v to, že nemáme žádný hazard s lesy Šumavy v plánu a naopak se intenzivně snažíme o lesy v národním parku starat co nejlépe umíme.“Ředitel národního parku Šumava František Krejčí věří, že se novým hejtmanům i zastupitelům dostatečně podaří vysvětlit současnou politiku parku a v tom vidí i možné řešení.

Přímo v Šumavských lesích politici diskutovali o kůrovcové kalamitě

2019-11-05T22:06:35Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Přímo v Šumavských lesích politici diskutovali o kůrovcové kalamitě
|Author=ČRo
|Date=2008-11-10
|Source=ČRo
|Genre=rozhlas
|Respondent=
}}
Šumava a její napadení kůrovcem, právě o tom se včera diskutovalo nejprve na obecním úřadě v Modravě a poté přímo v lesích Šumavského národního parku. Na pracovní setkání totiž pozvala jihočeské senátory západočeská senátorka Jiřina Rippelová.

Na setkání nechyběli ani bývalý náměstek ministra pro životní prostředí a nyní stínový ministr ČSSD Petr Petržílek. Přijel i jihočeský senátor Tomáš Jirsa, i když se svou stranickou příslušností ODS byl mezi politiky ČSSD osamocen. Názor na problémy Šumavy má ale stejný, podobně jako starostové šumavských obcí.Modravský starosta Antonín Schubert si je vědom, že se už uskutečnilo mnoho jednání a výsledky zatím nejsou příliš viditelné.

Srovnání jejich úsilí se známou pohádkou o kohoutkovi a slepičce se Schubert nebrání: „Máme tu kohoutka, který leží v oboře a nožky má nahoře a my jako slepičky obíháme všechny a snažíme se dopídit doušku vody, abychom kohoutkovi zachránili život.“Místopředseda parlamentního výboru pro životní prostředí Jan Látka tvrdí, že názor ministerstva životního prostředí i správy parku na řešení kůrovcové kalamity je osamocený:

„Hlavně představitelé obcí nesouhlasí se způsobem, jak je Šumava řešena a nyní stojím úplně vyděšen uprostřed lesů, nebo mohu říci tak, kde bývaly lesy. Mám kolem sebe řadu uschlých stromů, viděl jsem to na obrázkách, teď to vidím živě a jsem z toho velice smutný. Můj příští rozhovor s panem ministrem Bursíkem nebude pro něj veselý.“Ředitel správy národního praku a chráněné krajinné oblasti Šumavy František Krejčí o dnešním jednání věděl, byl však pracovně na Moravě. Má zájem setkávat se se starosty i politiky a věří, cesta parku je správná: „Jsme označováni za autory experimentů na celém území Národního parku Šumava, což není pravda. Bezzásahový režim máme pouze v přírodních lesích a v kulturních smrčinách žádný bez zásahový režim nikdy nenavrhujeme. tato věc je stále směšována a nepodařilo se to dostatečně vysvětlit. naším úkolem je to pořád dokola vysvětlovat, abychom získali důvěru v to, že nemáme žádný hazard s lesy Šumavy v plánu a naopak se intenzivně snažíme o lesy v národním parku starat co nejlépe umíme.“Ředitel národního parku Šumava František Krejčí věří, že se novým hejtmanům i zastupitelům dostatečně podaří vysvětlit současnou politiku parku a v tom vidí i možné řešení.

Národní park Šumava a záplavy na Otavě

2019-10-22T21:12:02Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Národní park Šumava a záplavy na Otavě
|Author=Karel Kaňák
|Date=1994-01-03
|Source=Klatovský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Tvrzení o ochranářském fundamentalismu na Šumavě lze srovnávat s heslem Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!„

Již dobrý rok se otřásají stránky českého denního tisku i některých pořadů ČT pod palbou propagandy cílené proti nové založenému Národnímu parku Šumava. Neminul snad den, aby se v některém časopisu nebo deníku neobjevil článek rozebírající některé „skandální“ způsoby nebo názory většinou bezejmených, (čili všech) pracovníků NP. Kritika soustředěná na určitou instituci má vždycky jisté pozadí, kde „někomu o něco jde„. Kdyby šlo nikomu o nějakou nápravu chyb, stačilo by a bylo by nejkratší obrátit se na ty, kterých se to týká.

Statistickým přehledem kritiků „Národního parku“ se dá lehko zjistit, že 99% všech článků psali lidé, kteří snad ani nevědí, kde se Správa Národního parku Šumava nachází.

Aby koncepce NPŠ stála na vědeckých podkladech, bylo na Správě NPŠ založeno oddělení evoluce lesa, určené k získávání vědeckých podkladů pro koncepci činnosti parku a vyhodnocování informací získaných v zóně parku, kde je vyloučen vliv člověka na přirozeně probíhající procesy vývoje lesního společenstva. Autorem tohoto článku je vedoucí oddělení evoluce lesa, který by rád na několika praktických příkladech demonstroval: jaké skutečné problémy má a jakými cestami se ubírá skutečná ochrana přírody, o níž má veřejnost mnohdy silné zkreslené představy.

Éra kampaně k lýkožroutu

Dnes už se dá těžko popřít, že nedávná kampaň k lýkožroutu, cílená proti koncepci ochrany přírody v šumavském národním parku, začala a dále se stupňovala v době, kdy se už blížilo datum k odevzdání částí státních a vojenských lesů, nacházejících se na území národního parku. Je samozřejmé, že režim v národním parku má pravidla lišící se podstatné od pravidel platných pro lesní výrobní činnost. Proto nelze popírat, že personál sloužící lesní výrobě nemůže současné dodržovat pravidla ochranářská. Proto musí být po převzetí do správy národního parku přeškolen a pak i řízen v intencích ochrany přírody proti člověku, který zájmům lesa škodí nebo les vysloveně zneužívá. Právě tak je ovšem přirozené, že bývalé lesní závody a správy vojenských lesů, které ztratily nejdůležitější část svých zisků a prémií za vytížené dřevo, se s tímto vývojem nemíní a nechtějí smířit.

A kampaň kolem lýkožrouta, který se ukazoval daleko víc třeba na Českomoravské vysočině než na Šumavě, je průhledná tím, že se v každém kritickém článku objevila vždy a bez

výjimky stále stejná formulace, že „tuto tragédii našich lesů ještě zhoršuje neodpovědný přístup ochranářů národního parku, kteří proti brouku nemíní zasahovat. Stejně průhledná byla i poučení, jak se v takovém případě zachová správný a zkušený lesník, a popisovaly se zásahy, které pravidla, mezinárodně stanovená pro národní parky, vylučují. Jejich použití by tedy nutně vedlo ke zrušení parku a návratu k rozsáhlým holosečným těžbám charakteristickým pro éru normalizace

Srovnejme, pak suďme

Jak si počíná „zkušený“ lesník? Když se někde na okrajových stromech smrku objeví nálet lýkožrouta, lesník okamžitě zasahuje. Stromy porazí, kůru sloupne nebo postříká insekticidem a dřevo z lesa odklidí. Tyto stromy ale nekácí lesník nýbrž těžař, jehož plat závisí na množství hmoty, kterou porazil. A ten uvažuje podle této logiky: stromy v bezprostřední blízkosti napadených, u nichž není do výše očí vidět závrty brouka, buď jsou napadeny výše, nebo je brouk stejně napadne zítra. K tomu je třeba něco víc než zkušenost, aby člověk věděl,

že brouk strom nejdříve testuje a je-li schopný se bouřlivě bránit třeba výronem pryskyřice, brouk jde na jiný strom. Hynoucí nebo věkem zesláblý strom také vydává zvláštní vůni, která na dálku brouka přiláká. Tak jsou cítit smrky na okraji otevřeném slunci. Brouk je napadne, těžař porazí, tím odkryje další stromy a na konce tohoto kolotoče jsou paseky až 100 ha velké. Když je to navíc ve vyšších polohách, trvá tam zalesnění 30–40 let.

Jak si počíná údajný ochranář-fundamentalista? Postupuje podle logiky, že tzv. paraziti jsou v lese zdravotní policií, která se živí tím, že urychluje smrt jedincům, kteří chřadnou, přestávají plnit svou funkci v ekosystému, tedy z ekosystému žijí a nic mít nepřinášejí. To jsou podle pravidel přírodního výběru ti praví paraziti. Brouk se rozmnoží, když se náhle vyskytne nový zdroj jeho obživy. Rychlým nárůstem jeho populace se ovšem sníží její kvalita a slabší, neduživé jedince, napadne některý z parazitů lýkožrouta, ať je to třeba pestrokrovečník mravenčí nebo roztoč. Po vyčerpání zdroje obživy lýkožrouta nastane hlad, což má za následek redukci jeho populace. Zůstanou-li původně napadené stromy stát, a nekácí se, nemění se prostředí tak drasticky. Ale co má tahle broučí historie společného s nedávnými záplavami?

Gabčíkovo a Sušice

Ještě nezaschla tiskařská čerň našich novin o problémech Gabčíkova, kde nastal spor nejméně tří podunajských států, v němž argumentovali obránci vodního díla každoročními záplavami. Ale kdo ty záplavy zavinil? Byla to čtvrtá, zde nejmenovaná národnost z horního povodí Dunaje, která kdysi vykácela na holo porosty svahů kaňonů řek, po kterých dostala svoje jméno vína z vinohradů, které byly na těchto svazích vysázeny. A tak se hned den po sušické záplavě objevily v televizi záběry ze záplav na Rýně a Moselle. Holé horské svahy vodu bohužel nezadržují. Podíváte-li se ze země nebo ze vzduchu v předjaří na horské svahy Šumavy, kde sníh na pasekách ještě leží a s korun stromů už spadl, vidíte obří šachovnici, kde se střídají bílé obdélníky pasek s černými plochami dosud stojících lesů. To jsou výsledky dlouholetého holosečného hospodářství a v nejbližší budoucnosti s takovými záplavami musíme počítat tak dlouho, než na těchto pasekách vznikne funkční les. Co těžké těžební mechanismy a traktory „nejvýš ekonomicky“ – to znamená rychle – vytěžily v těchto povrchových dolech na dřevo, to dlouhá léta ponese tak smutné následky v obcích na Otavě, jak jsme to viděli v televizi.

Jak je to s fundamentalismem

Možná to trochu zavání emocemi, ale když člověk-lesník a ochranář zároveň po zhlédnutí leteckých snímků Šumavy se šachovnicí pasek a zbylých porostů geometrických tvarů zaslechne nebo zahlédne slovo „ochranářský fundamentalismus„, těžko ovládne svoje pocity, vždyť tu dodnes vládne a houževnatě drží v rukou žezlo fundamentalismus technokratický, aniž by někoho napadlo ho tak plným právem nazvat. Ale co je to za zločin takové zrušení lesního ekosystému, který vzniká 1500–1700 let, od holé půdy až po nejúrodnější vrstvu lesního humusu, s porosty směsí nejušlechtilejších druhů lesních dřevin, kde každá další generace vzniká náletem semen na půdu pod korunami mateřského porostu, aby se tento proces opakoval znovu. Jen tak mohly vzniknout dodnes zachované zbytky 50 metrů vysokých smrků, 40 metrů vysokých porostů smrk-jedle a buk-borovice. Tyto hodnoty jsou na ploše každé paseky odsunuty do 4. tisíciletí našeho letopočtu, a to za podmínky, že by do toho člověk ničivé nezasahoval. Z této perspektivy lze přezdívku „ochranářský fundamentalismus“ srovnat jen s heslem Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!„

Karel Kaňák, Správa Národního parku Šumava

Vědci uklidňují majitele lesů. Kůrovec uletí jen 500 metrů

2019-10-21T20:15:29Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Vědci uklidňují majitele lesů. Kůrovec uletí jen 500 metrů
|Author=Václav Janouš
|Date=2009-06-09
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava – Majitelé lesů podél šumavského národního parku nemusejí mít strach, že jejich stromy napadne kůrovec. Ten do nich prý nedolétne. Vědci ze správy parku totiž naměřili, že je lýkožrout smrkový schopen urazit vzduchem maximálně 500 metrů. Podle nových výsledků průzkumu se kůrovec nemůže do okolních lesů dostat také díky síti feromonových lapačů. Kritiky nezasahování proti broukům ale správa parku těmito argumenty neumlčela.

„Je prokázáno, že drtivá většina dospělých brouků dolétne nejvíce půl kilometru. Osmdesát procent napadených stromů na Šumavě pokácíme, většinu odvezeme a zpracujeme,“ říká vědecký pracovník správy parku Petr Kahuda. Problém je v tom, že se lýkožrout může šířit i za silného větru, kdy doletí mnohonásobně dále. „To, že by byl ale schopný urazit například desítky kilometrů zatím nikdo nepotvrdil,“ argumentuje Kahuda.

Řada lidí ale s těmito názory nesouhlasí a bojí se, že lýkožrout napadne i další lesy. „Od roku 2008 narostl počet napadených stromů z původních 120 tisíc na 240 tisíc kubíků dřeva. To je alarmující fakt a žádná jiná argumentace zelených vědců neobstojí,“ zdůraznil náměstek jihočeského hejtmana Martin Kuba. K němu se přidal i předseda Svazu šumavských obcí František Nykles. Ten zase upozorňuje, že v parku přibylo pokácených kmenů, které brouky vyloženě přitahují. „Nejsem sice lesní odborník, ale viděl jsem, že se v lesích velice zvýšil počet feromonových lapáků. Někde jsou z nich udělané stovky metrů dlouhé stěny. Správa parku si je už asi vědoma, jak vážná situace je,“ dodal Nykles.

Lesníci bojují s kůrovcem

2019-10-21T19:06:31Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Lesníci bojují s kůrovcem
|Author=ČTK, sp
|Date=2010-06-10
|Source=Právo
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Oteplení v uplynulých dnech aktivizovalo kůrovce, jeho jarní rojení začalo naplno i ve vyšších polohách. Lesům ČR se podle šéfa odboru lesního hospodářství a ochrany přírody Ladislava Půlpána daří lýkožrouta smrkového držet pod kontrolou, a to i na Novohradsku v okolí Žofínského pralesa, které bylo v minulosti nejvíce postiženo živelními pohromami. Od počátku roku bylo na území novohradské lesní správy zpracováno 4150 m3kůrovcového dříví. Položeno bylo více než 18 000 lapáků a instalováno 800 feromonových lapačů a dalších tisíc stojících a otrávených lapáků. Do jednoho lapáku, tedy poraženého vzrostlého stromu, nalétne podle vědců kolem 5000 brouků. „Pokud by v něm dokončili vývoj, tak z něj může vylétnout až 200 000 nových,“ popsal Půlpán. Lapáky se proto urychleně musejí odvážet z lesa ke zpracování a chemické asanaci.

Lesníci na lýkožrouty líčí také stojící lapáky, když na zdravý strom připevní feromonový odparník. Lapáky i lapače se kontrolují v intervalu 14 dnů, ve špičce i častěji.

Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava

2019-10-21T18:44:11Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava
|Author=Jakub Hruška, Magda Jonášová, Jiří Kopáček, Karel Prach, Josef Rusek, Karel Spitzer, Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba
|Date=2009-04-01
|Source=ekolist.cz
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Protože diskuse o Šumavě neopadá, ba spíše naopak, dovolujeme si, jakožto vědci zabývající se přímo ekosystémy Šumavy, shrnout naše pohledy na celou věc, především na otázku, zda zasahovat, či nezasahovat proti kůrovci v jádrových zónách národního parku. Reagujeme tímto též na čerstvé publikace o lesích Šumavy (Podrázský, Vacek 2008; Vacek, Krejčí a kol. 2009), ve kterých se vyskytla řada nepřesností a jednostranných interpretací. Jsme rovněž znepokojeni různými nepříliš kompetentními aktivitami z poslední doby (petice Zachraňme Šumavu aj.), bohužel za podpory některých regionálních politiků, kteří se snaží v Národním parku Šumava prosadit omezení, či zrušení bezzásahových zón.

Na základě našich výsledků můžeme tvrdit, že tím by došlo ke zničení posledních zbytků původních horských smrčin a popření samé podstaty národního parku. Toto konstatování v následujících řádcích podrobněji zdůvodňujeme. Horský smrkový les má přirozeně tři stádia vývoje: stadium obnovy, optima a rozpadu, která se částečně překrývají. V rozpadajících se porostech je velké množství semenáčků, které v zástinu přežívají celá desetiletí, rostou velice pomalu a začínají růst poté, co se mateřský porost rozpadne, např. působením kůrovce. V pralese na Pramenech Vltavy jsou např. stromy staré i 400 let a to, že uschnou působením kůrovce, je zcela přirozený vývoj. Nastává stádium rozpadu a obnovy. Tento prales je pralesem právě proto, že se do něj v minulosti nezasahovalo. Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány, a pro svojí obnovu, pokud se nemají obnovovat uměle, je potřebují. Přírodní disturbance totiž umožňují vznik dvou základních podmínek pro obnovu smrku: narušení stromového zápoje a dostatek ležícího mrtvého dřeva. Ležící dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Jeho význam roste v horských podmínkách, kde semenáčky přežívají téměř výhradně na vyvýšeninách, jako jsou padlé kmeny a paty stojících stromů, kde jsou chráněny před dlouho ležícím sněhem a konkurencí bylinné vegetace.

Vědecké práce zabývající se středoevropskými horskými smrčinami, rozpadajícími se vlivem přírodních (i když někdy člověkem urychlených) disturbancí, potvrzují dostatečnou schopnost jejich přirozené obnovy i to, že se přirozeně rozpadaly vlivem disturbancí a následně samovolně obnovovaly i v minulosti. Nicméně v Česku existuje stále silný tlak prosazující umělé zásahy proti působení přírodních disturbancí a umělé výsadby proti přirozené obnově i v nejpřísněji chráněných územích. Závažným následkem umělých lesnických zásahů je zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy, které jsou důležitým zdrojem živin pro obnovující se les, které byly předchozím porostem vyčerpány. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, které jsou místem vysoké koncentrace živin, jejich nejaktivnější přeměny a životním prostorem pro půdní organismy, které tuto přeměnu zajišťují. Porušení povrchových půdních vrstev kromě toho zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy, k jejíž obnově jsou třeba tisíciletí. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé lesnické zásahy rovněž nenávratně likvidují celou škálu endemických druhů půdní fauny, kterou bychom měli zvláště chránit, protože nemá křídla a nemůže na zničené lokality přiletět. To má rovněž za následek mnohdy neúspěšné pokusy se zalesňováním takových ploch. Půdní fauna horských smrčin Šumavy je vysoce reliktní a unikátní v rámci celé Evropy, mj. obsahuje asi 50 druhů nových pro vědu.

Nebezpečí vnitroskeletové eroze po žíru kůrovcem – před nímž výše zmíněné publikace varují – je neopodstatněné. K tomuto jevu přirozeně dochází na všech skeletovitých svazích a ve svém důsledku vede k postupnému zazemňování svahu a pozvolnému hromadění půdy a vytváření podmínek pro rozvoj vegetace. To probíhá nepřetržitě od rozvoje půd a vegetace po posledním zalednění a vede k postupnému zalesňování i původních skalních výchozů a morénových karů vrcholových partií Šumavy. Zvýšené eroze se lze naopak obávat po agresivním porušení půdního pokryvu, které běžně provází odlesňování a transport dřeva.

Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká po přírodní disturbanci. (To neplatí jen pro horské smrčiny.) Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben. Tím se stává citlivějším k napadení kůrovcem. Kácení otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem, přesahujícímu rozsah, na který jsou horské smrčiny přirozeně adaptovány, a tím i k vytváření podmínek pro rychlejší šíření kůrovce. To pak celý proces rozpadu horských smrčin pouze urychluje.

Při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu zasahovat proti přírodním disturbancím ve velkoplošných chráněných územích, by měly být využívány především ověřené vědecké poznatky o fungování ekosystému jako celku. Nikoliv jednostranně nahlížet na smrkový les jen přes dospělé smrky, jak místy vyznívají výše uvedené knihy. Podle současných znalostí o vlivu přírodních i umělých disturbancí na vývoj smrkových ekosystémů se v pásmu horských smrčin, ať už klimaxových nebo podmáčených, bezzásahovový režim jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. To platí i pro horské smrčiny ovlivněné v minulosti hospodařením, ve kterých působení přírodních disturbancí urychluje jejich přeměnu na přirozené porosty, a rovněž i pro kulturní lesy nižších poloh, kde je dostatečná přirozená obnova např. buku. V horských polohách lze pro zpomalení šíření kůrovce místy doporučit pouze nedestruktivní metody, jako je použití feromonových lapačů, antiatraktantů a výjimečně i přirozených parazitů kůrovce. Zásahy v podobě kácení napadených stromů lze provádět v nižších polohách (zhruba pod 1000 m n.m.), mimo jádrová území parku. Tam není nebezpečí rozvracení porostů větrem tak velké jako ve vrcholových partiích a také většinou nejde o nejcennější porosty. Zásahy v těchto polohách jsou i účinnější proti šíření kůrovce do hospodářských lesů nižších poloh.

V souvislosti se zde diskutovaným problémem připomínáme, že na celém území státu je jen 0,83 % rozlohy lesů bezzásahových a na vlastní Šumavě činí podíl bezzásahových ploch jen 16 % rozlohy lesů národního parku. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak, experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina.

Závěry zde uvedené máme podložené vlastními výzkumy a publikacemi i výsledky dalších studií od nás i ze zahraničí. Uvítali bychom, kdyby se konečně dalo na hlas vědecké obce a nikoliv na povrchní dojmy věci neznalých osob nebo závěry jednostranných a místy účelově orientovaných studií.

S pozdravem,

RNDr. Jakub Hruška, CSc., Česká geologická služba, Praha, RNDr. Magda Jonášová, Ph.D., Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice, prof. Ing. Jiří Kopáček, PhD., Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, prof. RNDr. Karel Prach, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice a Botanický ústav AV ČR, Třeboň (kontaktní osoba: Přírodovědecká fakulta JU, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice), prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, doc. Ing. Karel Spitzer, CSc., Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, prof. Ing. Hana Šantrůčková, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice, doc. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc, Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice

Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava

2019-10-21T18:43:24Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava
|Author=Jakub Hruška, Magda Jonášová, Jiří Kopáček, Karel Prach, Josef Rusek, Karel Spitzer, Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba
|Date=2009-04-01
|Source=
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Protože diskuse o Šumavě neopadá, ba spíše naopak, dovolujeme si, jakožto vědci zabývající se přímo ekosystémy Šumavy, shrnout naše pohledy na celou věc, především na otázku, zda zasahovat, či nezasahovat proti kůrovci v jádrových zónách národního parku. Reagujeme tímto též na čerstvé publikace o lesích Šumavy (Podrázský, Vacek 2008; Vacek, Krejčí a kol. 2009), ve kterých se vyskytla řada nepřesností a jednostranných interpretací. Jsme rovněž znepokojeni různými nepříliš kompetentními aktivitami z poslední doby (petice Zachraňme Šumavu aj.), bohužel za podpory některých regionálních politiků, kteří se snaží v Národním parku Šumava prosadit omezení, či zrušení bezzásahových zón.

Na základě našich výsledků můžeme tvrdit, že tím by došlo ke zničení posledních zbytků původních horských smrčin a popření samé podstaty národního parku. Toto konstatování v následujících řádcích podrobněji zdůvodňujeme. Horský smrkový les má přirozeně tři stádia vývoje: stadium obnovy, optima a rozpadu, která se částečně překrývají. V rozpadajících se porostech je velké množství semenáčků, které v zástinu přežívají celá desetiletí, rostou velice pomalu a začínají růst poté, co se mateřský porost rozpadne, např. působením kůrovce. V pralese na Pramenech Vltavy jsou např. stromy staré i 400 let a to, že uschnou působením kůrovce, je zcela přirozený vývoj. Nastává stádium rozpadu a obnovy. Tento prales je pralesem právě proto, že se do něj v minulosti nezasahovalo. Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány, a pro svojí obnovu, pokud se nemají obnovovat uměle, je potřebují. Přírodní disturbance totiž umožňují vznik dvou základních podmínek pro obnovu smrku: narušení stromového zápoje a dostatek ležícího mrtvého dřeva. Ležící dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Jeho význam roste v horských podmínkách, kde semenáčky přežívají téměř výhradně na vyvýšeninách, jako jsou padlé kmeny a paty stojících stromů, kde jsou chráněny před dlouho ležícím sněhem a konkurencí bylinné vegetace.

Vědecké práce zabývající se středoevropskými horskými smrčinami, rozpadajícími se vlivem přírodních (i když někdy člověkem urychlených) disturbancí, potvrzují dostatečnou schopnost jejich přirozené obnovy i to, že se přirozeně rozpadaly vlivem disturbancí a následně samovolně obnovovaly i v minulosti. Nicméně v Česku existuje stále silný tlak prosazující umělé zásahy proti působení přírodních disturbancí a umělé výsadby proti přirozené obnově i v nejpřísněji chráněných územích. Závažným následkem umělých lesnických zásahů je zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy, které jsou důležitým zdrojem živin pro obnovující se les, které byly předchozím porostem vyčerpány. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, které jsou místem vysoké koncentrace živin, jejich nejaktivnější přeměny a životním prostorem pro půdní organismy, které tuto přeměnu zajišťují. Porušení povrchových půdních vrstev kromě toho zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy, k jejíž obnově jsou třeba tisíciletí. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé lesnické zásahy rovněž nenávratně likvidují celou škálu endemických druhů půdní fauny, kterou bychom měli zvláště chránit, protože nemá křídla a nemůže na zničené lokality přiletět. To má rovněž za následek mnohdy neúspěšné pokusy se zalesňováním takových ploch. Půdní fauna horských smrčin Šumavy je vysoce reliktní a unikátní v rámci celé Evropy, mj. obsahuje asi 50 druhů nových pro vědu.

Nebezpečí vnitroskeletové eroze po žíru kůrovcem – před nímž výše zmíněné publikace varují – je neopodstatněné. K tomuto jevu přirozeně dochází na všech skeletovitých svazích a ve svém důsledku vede k postupnému zazemňování svahu a pozvolnému hromadění půdy a vytváření podmínek pro rozvoj vegetace. To probíhá nepřetržitě od rozvoje půd a vegetace po posledním zalednění a vede k postupnému zalesňování i původních skalních výchozů a morénových karů vrcholových partií Šumavy. Zvýšené eroze se lze naopak obávat po agresivním porušení půdního pokryvu, které běžně provází odlesňování a transport dřeva.

Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká po přírodní disturbanci. (To neplatí jen pro horské smrčiny.) Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben. Tím se stává citlivějším k napadení kůrovcem. Kácení otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem, přesahujícímu rozsah, na který jsou horské smrčiny přirozeně adaptovány, a tím i k vytváření podmínek pro rychlejší šíření kůrovce. To pak celý proces rozpadu horských smrčin pouze urychluje.

Při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu zasahovat proti přírodním disturbancím ve velkoplošných chráněných územích, by měly být využívány především ověřené vědecké poznatky o fungování ekosystému jako celku. Nikoliv jednostranně nahlížet na smrkový les jen přes dospělé smrky, jak místy vyznívají výše uvedené knihy. Podle současných znalostí o vlivu přírodních i umělých disturbancí na vývoj smrkových ekosystémů se v pásmu horských smrčin, ať už klimaxových nebo podmáčených, bezzásahovový režim jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. To platí i pro horské smrčiny ovlivněné v minulosti hospodařením, ve kterých působení přírodních disturbancí urychluje jejich přeměnu na přirozené porosty, a rovněž i pro kulturní lesy nižších poloh, kde je dostatečná přirozená obnova např. buku. V horských polohách lze pro zpomalení šíření kůrovce místy doporučit pouze nedestruktivní metody, jako je použití feromonových lapačů, antiatraktantů a výjimečně i přirozených parazitů kůrovce. Zásahy v podobě kácení napadených stromů lze provádět v nižších polohách (zhruba pod 1000 m n.m.), mimo jádrová území parku. Tam není nebezpečí rozvracení porostů větrem tak velké jako ve vrcholových partiích a také většinou nejde o nejcennější porosty. Zásahy v těchto polohách jsou i účinnější proti šíření kůrovce do hospodářských lesů nižších poloh.

V souvislosti se zde diskutovaným problémem připomínáme, že na celém území státu je jen 0,83 % rozlohy lesů bezzásahových a na vlastní Šumavě činí podíl bezzásahových ploch jen 16 % rozlohy lesů národního parku. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak, experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina.

Závěry zde uvedené máme podložené vlastními výzkumy a publikacemi i výsledky dalších studií od nás i ze zahraničí. Uvítali bychom, kdyby se konečně dalo na hlas vědecké obce a nikoliv na povrchní dojmy věci neznalých osob nebo závěry jednostranných a místy účelově orientovaných studií.

S pozdravem,

RNDr. Jakub Hruška, CSc., Česká geologická služba, Praha, RNDr. Magda Jonášová, Ph.D., Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice, prof. Ing. Jiří Kopáček, PhD., Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, prof. RNDr. Karel Prach, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice a Botanický ústav AV ČR, Třeboň (kontaktní osoba: Přírodovědecká fakulta JU, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice), prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, doc. Ing. Karel Spitzer, CSc., Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, prof. Ing. Hana Šantrůčková, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice, doc. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc, Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice

Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava

2019-10-21T18:40:37Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava
|Author=
|Date=2009-04-01
|Source=
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Protože diskuse o Šumavě neopadá, ba spíše naopak, dovolujeme si, jakožto vědci zabývající se přímo ekosystémy Šumavy, shrnout naše pohledy na celou věc, především na otázku, zda zasahovat, či nezasahovat proti kůrovci v jádrových zónách národního parku. Reagujeme tímto též na čerstvé publikace o lesích Šumavy (Podrázský, Vacek 2008; Vacek, Krejčí a kol. 2009), ve kterých se vyskytla řada nepřesností a jednostranných interpretací. Jsme rovněž znepokojeni různými nepříliš kompetentními aktivitami z poslední doby (petice Zachraňme Šumavu aj.), bohužel za podpory některých regionálních politiků, kteří se snaží v Národním parku Šumava prosadit omezení, či zrušení bezzásahových zón.

Na základě našich výsledků můžeme tvrdit, že tím by došlo ke zničení posledních zbytků původních horských smrčin a popření samé podstaty národního parku. Toto konstatování v následujících řádcích podrobněji zdůvodňujeme. Horský smrkový les má přirozeně tři stádia vývoje: stadium obnovy, optima a rozpadu, která se částečně překrývají. V rozpadajících se porostech je velké množství semenáčků, které v zástinu přežívají celá desetiletí, rostou velice pomalu a začínají růst poté, co se mateřský porost rozpadne, např. působením kůrovce. V pralese na Pramenech Vltavy jsou např. stromy staré i 400 let a to, že uschnou působením kůrovce, je zcela přirozený vývoj. Nastává stádium rozpadu a obnovy. Tento prales je pralesem právě proto, že se do něj v minulosti nezasahovalo. Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány, a pro svojí obnovu, pokud se nemají obnovovat uměle, je potřebují. Přírodní disturbance totiž umožňují vznik dvou základních podmínek pro obnovu smrku: narušení stromového zápoje a dostatek ležícího mrtvého dřeva. Ležící dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Jeho význam roste v horských podmínkách, kde semenáčky přežívají téměř výhradně na vyvýšeninách, jako jsou padlé kmeny a paty stojících stromů, kde jsou chráněny před dlouho ležícím sněhem a konkurencí bylinné vegetace.

Vědecké práce zabývající se středoevropskými horskými smrčinami, rozpadajícími se vlivem přírodních (i když někdy člověkem urychlených) disturbancí, potvrzují dostatečnou schopnost jejich přirozené obnovy i to, že se přirozeně rozpadaly vlivem disturbancí a následně samovolně obnovovaly i v minulosti. Nicméně v Česku existuje stále silný tlak prosazující umělé zásahy proti působení přírodních disturbancí a umělé výsadby proti přirozené obnově i v nejpřísněji chráněných územích. Závažným následkem umělých lesnických zásahů je zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy, které jsou důležitým zdrojem živin pro obnovující se les, které byly předchozím porostem vyčerpány. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, které jsou místem vysoké koncentrace živin, jejich nejaktivnější přeměny a životním prostorem pro půdní organismy, které tuto přeměnu zajišťují. Porušení povrchových půdních vrstev kromě toho zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy, k jejíž obnově jsou třeba tisíciletí. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé lesnické zásahy rovněž nenávratně likvidují celou škálu endemických druhů půdní fauny, kterou bychom měli zvláště chránit, protože nemá křídla a nemůže na zničené lokality přiletět. To má rovněž za následek mnohdy neúspěšné pokusy se zalesňováním takových ploch. Půdní fauna horských smrčin Šumavy je vysoce reliktní a unikátní v rámci celé Evropy, mj. obsahuje asi 50 druhů nových pro vědu.

Nebezpečí vnitroskeletové eroze po žíru kůrovcem – před nímž výše zmíněné publikace varují – je neopodstatněné. K tomuto jevu přirozeně dochází na všech skeletovitých svazích a ve svém důsledku vede k postupnému zazemňování svahu a pozvolnému hromadění půdy a vytváření podmínek pro rozvoj vegetace. To probíhá nepřetržitě od rozvoje půd a vegetace po posledním zalednění a vede k postupnému zalesňování i původních skalních výchozů a morénových karů vrcholových partií Šumavy. Zvýšené eroze se lze naopak obávat po agresivním porušení půdního pokryvu, které běžně provází odlesňování a transport dřeva.

Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká po přírodní disturbanci. (To neplatí jen pro horské smrčiny.) Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben. Tím se stává citlivějším k napadení kůrovcem. Kácení otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem, přesahujícímu rozsah, na který jsou horské smrčiny přirozeně adaptovány, a tím i k vytváření podmínek pro rychlejší šíření kůrovce. To pak celý proces rozpadu horských smrčin pouze urychluje.

Při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu zasahovat proti přírodním disturbancím ve velkoplošných chráněných územích, by měly být využívány především ověřené vědecké poznatky o fungování ekosystému jako celku. Nikoliv jednostranně nahlížet na smrkový les jen přes dospělé smrky, jak místy vyznívají výše uvedené knihy. Podle současných znalostí o vlivu přírodních i umělých disturbancí na vývoj smrkových ekosystémů se v pásmu horských smrčin, ať už klimaxových nebo podmáčených, bezzásahovový režim jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. To platí i pro horské smrčiny ovlivněné v minulosti hospodařením, ve kterých působení přírodních disturbancí urychluje jejich přeměnu na přirozené porosty, a rovněž i pro kulturní lesy nižších poloh, kde je dostatečná přirozená obnova např. buku. V horských polohách lze pro zpomalení šíření kůrovce místy doporučit pouze nedestruktivní metody, jako je použití feromonových lapačů, antiatraktantů a výjimečně i přirozených parazitů kůrovce. Zásahy v podobě kácení napadených stromů lze provádět v nižších polohách (zhruba pod 1000 m n.m.), mimo jádrová území parku. Tam není nebezpečí rozvracení porostů větrem tak velké jako ve vrcholových partiích a také většinou nejde o nejcennější porosty. Zásahy v těchto polohách jsou i účinnější proti šíření kůrovce do hospodářských lesů nižších poloh.

V souvislosti se zde diskutovaným problémem připomínáme, že na celém území státu je jen 0,83 % rozlohy lesů bezzásahových a na vlastní Šumavě činí podíl bezzásahových ploch jen 16 % rozlohy lesů národního parku. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak, experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina.

Závěry zde uvedené máme podložené vlastními výzkumy a publikacemi i výsledky dalších studií od nás i ze zahraničí. Uvítali bychom, kdyby se konečně dalo na hlas vědecké obce a nikoliv na povrchní dojmy věci neznalých osob nebo závěry jednostranných a místy účelově orientovaných studií.

S pozdravem,

RNDr. Jakub Hruška, CSc., Česká geologická služba, Praha, RNDr. Magda Jonášová, Ph.D., Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice, prof. Ing. Jiří Kopáček, PhD., Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, prof. RNDr. Karel Prach, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice a Botanický ústav AV ČR, Třeboň (kontaktní osoba: Přírodovědecká fakulta JU, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice), prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, doc. Ing. Karel Spitzer, CSc., Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice, prof. Ing. Hana Šantrůčková, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice, doc. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc, Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice

Vědci podpořili zavedený způsob likvidace kůrovce v Šumavském parku

2019-10-16T21:31:49Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Vědci podpořili zavedený způsob likvidace kůrovce v Šumavském parku
|Author=Vlaďka Hradská,
|Date=1998/04/03
|Source=Zemské noviny
|Genre=tisk
}}
Do nejcennější první zóny nebude mít ani nadále těžká technika přístup

Vimperk - Mimořádně svolaná vědecká sekce Rady N árodního parku Šumava doporučila v minulých dnech vedení parku diferenciovaný postup při likvidaci kůrovce na Šumavě. Odborníci se shodli v názoru, že v první, nejcennější zóně o rozloze 8841 ha, se může provádět pouze nedestruktivní ochrana lesa před kůrovcem, která není spojena s těžbou. Ve druhé zóně je možné likvidovat nebezpečného brouka pomocí těžby napadených stromů.

Vědci tak nepřímo potvrdili správnost způsobu likvidace škůdce, který již od roku 1995 správa parku propaguje, a střetává se proto s negativním postojem aktivistů Hnutí Duha a dalších ekologických skupin. "V první zóně by měly probíhat jen přirozené přírodní procesy. Nebráníme se pokládání lapačů a feromonových lapačů, které jsme vedení parku doporučili," vyjadřuje stanovisko vědců prof. Miroslav Stolina z VŠLD ve Zvolenu. Metody, při kterých je kůrovec lákán na předem zvolené místo prostřednictvím lapače nebo záměrně položeného lapače a pak zlikvidován, jsou poměrně účinné a staré více než 160 let. Ředitel Správy Národního parku Šumava Ivan Žlábek přijal výsledky jednání vědecké rady, která je poradním orgánem parku, s uspokojením. Vědci totiž potvrdili již zavedené praktiky, podle kterých je těžba v první zóně vyloučena. Míní, že vše je vhodné nechat přirozenému vývoji i za cenu mrtvého lesa a nevzhledných holin. Zatímco ve druhé zóně, rozkládající se na téměř 56 tisíc hektarů, je razantní těžba možná. "Vědecká rada byla svolána proto, aby potvrdila stávající způsob boje proti kůrovci nebo navrhla nový postup a my měli dostatek času návrh realizovat. I když její doporučení není závazné, správa parku je bude respektovat. Už proto, že se v zásadě shoduje s naším stanoviskem," poznamenává Žlábek. Připouští však také, že umístění lapačů v I. zóně zřejmě vyvolá záporné reakce ekologických aktivistů, kteří jakýkoliv zásah člověka v této části Šumavy odmítají. I když se kůrovec dal již loni na ústup, není podle vědců důvod k předčasnému optimismu. Nejkritičtější situace je nyní v okolí jezera Laka a v hraničním pásu od Třístoličníku přes Trojmeznou až na Smrčinu. Z nových čísel je sice patrný vývoj k lepšímu, ale na otázku, zda na Šumavě nastala stagnace kůrovce, se jednoznačně odpovědět nedá. "Stav kůrovce může náhle zásadně ovlivnit mnoho činitelů, jako je vítr nebo sucho. Žádná z metod není stoprocentně účinná. Může se omezit populace kůrovce, nelze jej však zničit. Ani to není naším záměrem. Cílem je, aby se snížil jeho počet na únosný stav a ten pak byl udržován přirozeným odporem přírody," připomíná prof. Stolina.

Blokáda zachránila Trojmezenský prales

2019-10-07T11:18:59Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Blokáda zachránila Trojmezenský prales
|Author=Jaromír Bláha
|Date=1999
|Source=Nika
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Porušení bezzásahového režimu v prvníc zónách NP Šumava

Se záměrem povolit kácení kůrovcem napadených stromů už i v prvních zónách NP Šumava přišlo vedení správy parku již na podzim loňského roku. Protesty a stanoviska odborníků nenašly na ministerstvu životního prostředí úrodnou půdu. Miloš Kužvart nedbal naléhání ředitelů a dalších pracovníků dvou kompetentních ústavů Akademie věd, desítky předních přírodovědců tří českých univerzit, ekologicky přemýšlejících lesníků, dokonce ani vlastního odborného grémia pro národní parky. Poslechl doporučení politických poradců a doporučil tzv. asanační zásahy rozšířit i do prvních zón parku. Skutečnost, že se jednalo o politické a nikoli odborné stanovisko, však oficiálně přiznal Kužvartův novo(vy)pečený náměstek Josef Běle až o čtyři měsíce později. Správa parku pak vydala protiprávní cestou rozhodnutí, kterým si kácení v prvních zónách sama povolila. Její rozhodnutí nerespektovalo ani kompromisní doporučení Vědecké rady parku, které asanaci v prvních zónách připouštělo pouze ve výjimečných případech (např. okrajových nepůvodních porostech přičleněných k prvním zónám v rámci arondace hranic). Správa parku se rozhodla zasáhnout proti přírodě i v pralesovitých a ostatních přirozených lesích, jejichž rozpad prostřednictvím kůrovce je součástí cyklu obnovy. Lesní inženýři přitom pozapomněli, že skutečné příčiny zrychlení rozpadu (suché století, oteplování, imise) motorovou pilou podříznout nemohou. Hnutí DUHA podalo na postup ministerstva životního prostředí žalobu ke správnímu soudu a proti rozhodnutí správy parku řádné odvolání. Správa NPŠ však zrušila odkladný účinek odvolání, takže mohla v polovině květnu začít kácet. Odvolání ostatně ministerstvo životního prostředí dodnes nevyřídilo. Po vyčerpání všech ostatních prostředků, jak zvrátit nepříznivý vývoj, který zpochybnil samotný smysl existence národního parku, vyzvala skupina odborníků a vědců k akcím občanské neposlušnosti ku záchraně zbytků šumavských pralesů:

"Šumava, nyní národní park, po dlouhá léta špatně dostupná turistům i průmyslovému rozvoji, uchovala ve svém nitru zbytky pralesovitých porostů a přirozených lesů. Trojmezenský prales a Smrčina - největší komplex horského smrkového lesa v České republice, lesy nad jezerem Laka, Modravské slatě ..... Tyto perly našeho přírodního dědictví dnes správa parku likviduje kvůli kůrovci motorovými pilami. Zatímco však pa žíru kůrovce zůstává prales pralesem, motorové pily jej zničí navždy. Je to jako kdybychom chtěli Karlštejn zachránit tím, že jej srovnáme se zemí a vystavíme na jeho místě nový, panelový. Není pravda, že první zóny jsou ohniskem kůrovce a ohrožují okolní lesy. Je tomu naopak. Problém Šumavy spočívá v neefektivním boji s kůrovcem v zónách druhých. Jsme velmi znepokojeni představou, že osud druhých zón by měl potkat i nejcennější zóny první. Tam, kde technokratické smýšlení a politická řešení vítězí nad odbornými argumenty, tam, kde se nedbá platných zákonů, může přírodě pomoci jedině občanská angažovanost. Vyzýváme proto veřejnost k protestu -mírumilovné blokádě kácení v prvních zónách Národního parku Šumava. Tak jako bychom nikdy nedopustili, aby novodobí plánovači zbořili Národní divadlo, nedopusťme, aby zničili divadlo přírody zbytky přirozených lesů v srdci Šumavy!"

Ing. Karel Kaňák CSc., vědecký pracovník, lesník Ing. Leo Košťál, člen odborného grémia ministra životního prostředí pro národní parky, Ing. Igor Míchal CSc., lesník a ekolog, předseda Vědecké rady Krkonošského národního parku Prof. Dr. Ing. Dalibor Povolný, DrSc., emeritní profesor Mendelovy lesnické a zemědělské university Brno RNDr. Mojmír Vlašín, zoolog

Trojmezenský prales

Nejcennější horské smrkové lesy pralesovitého charakteru se na Šumavě dochovaly v prvních zónách národního parku č.124 - Trojmezná, č.132 - Smrčina a č.19 - Plesná. Z nich potom tzv. Trojmezenský prales, jehož jádro bylo chráněno jako státní přírodní rezervace již od roku 1933, je největším a člověkem nejméně ovlivněným "horským pralesem" v české republice vůbec. Nebo abychom se vyhnuli bezpředmětným diskusím o původnosti pralesů: Z toho, co u nás lesníci ještě nestihli přeměnit na smrkové monokultury, má Trojmezná v pásmu klimatických smrčin k pralesu nejblíž. V některy'ch místech se zde nacházejí až 400 let staré smrky. K rozpadu pralesovitých porostů prostřednictvím kůrovce zde nedochází plošně, ale skupinovitě. Každým rokem přibude ve skupinách několik souší, případně vznikají skupiny nové, některé skupiny se i stabilizují. Pod řídce rostlými stromy je dostatečné přirozené omlazení, které po uvolnění začíná odrůstat (viz. foto). K další fázi obnovy dochází po pádu a částečném zetlení kůrovcových souší, na kterých se saprofyticky uchytávají mladé semenáčky. Velikost této první zóny je 598,94 ha. Populace lýkožrouta smrkového zde dosáhla nejvyššího stavu, stejně jako v celém NPš, v roce 1996 - napadeno bylo 10 454 m3 (správa parku ani v prvních zónách nepočítá stromy, ale kubíky dřeva). V roce 1997 došlo bez jediného říznutí motorové pily k poklesu napadení na 3 590 m3. Účinnost přírodních regulačních mechanismů zde byla v tomto roce dokonce vyšší (66%) než efektivita asanačních zásahů (39%) s následným vznikem velkoplošných holin ve druhých zónách parku. Na otázku jak je to možné, dodnes nikdo neodpověděl. Souvislý výzkum přírodních faktorů ovlivňujících populaci kůrovce správa parku neprováděla a neprovádí. Kácení v první zóně Trojmezná začalo 16. května. K zemi padaly zejména stromy napadené loni na podzim. ze kterých již většina kůrovců vylétla, pod kůrou byli brouci pouze u patek kmenů. Za oběť těžbě padla část první zóny nazývaná Rosenauerův les. Tzv. aktivních kůrovcových stromů bylo ale naštěstí na jaře velmi málo. Rovněž deštivý červen lýkožroutům příliš nesvědčil a tak začala Trojmezeskému pralesu svítat naděje. Ta uhasla v druhé půli července. Pracovníci správy parku vyznačili k těžbě více než 1500 stromů a bylo zřejmé, že plánovaný zásah by narušil kontinuitu vývoje pralesa do té míry, že by jej jako takový nemusel přežít. Narychlo byla svolána blokáda kácení.

Blokáda

Svolání blokády trvalo čtyři dni. I během takto krátké doby stihla správa parku nechat porazit cca 1/6 vyznačených stromů. Blokáda začala 27. července 1999. První den zastavili její účastníci těžbu v polovině první zóny od Plešného jezera po Trojmeznou horu. Druhý den odpoledne kontrolovali již celé území až po Třístoličník. Kácení bránili vlastními těly nejčastěji tak, že se posadili ke stromu, který' se dřevorubci chystali právě porazit. Technické pomůcky jako řetězy, lana ad. byly ve skutečnosti použity pouze v jednom případě. Správa parku označila blokádu za legitimní, ale nešťastnou formu protestu. I nadále posílala do zablokovaného území dřevorubce, aby zkoušeli kácet. Vzhledem k tomu, že průměrně bylo na blokádě dvacet lidí (jejich počet se pohyboval od 15 do 35) a ke zcela úspěšnému zablokování bylo potřeba přítomnosti min. třiceti, podařilo se lesním dělníkům občas několik stromů porazit. Po týdnu požádala správa parku policii o asistenci při zjištování totožnosti účastníků, aby je mohla stíhat za nepovolený vstup do první zóny. Vstup je sem totiž zakázán, aby nebyl narušen přírodní vývoj a to ani tím, že člověk šlápne na trávu, kapraď či borůvku. V momentě, kdy zde dělníci kácí stromy, kouří a odhazují odpadky, spolu s lesníky vyšlapávají v pralese pěšinky, které uvolňují od padlých kmenů a to vše bez ministerské výjimky povolující jim vstup, je lpění na dodržování zákazu absurdní. Zásahy policie byly nepříjemné, zejména při použití policejních psů. Někteří účastníci blokády se totiž odmítli legitimovat, protože maximální výše pokuty 10 000 Kč byla hrozivá. K tomu ještě stoupala agresivita dřevorubců, začalo docházet k fyzickému napadání účastníků blokády. Ti nakonec přistoupili na návrh ředitele Správy NPŠ Ivana Žlábka a předali mu seznam fyzických osob účastnících se blokády. Ředitel Žlábek na oplátku zastavil policejní zásahy. Hnutí DUHA a Ekologický právní servis zaštítili blokádníky pomocí ve správních a příp. soudních procesech. Po čtyřech týdnech blokády vrcholila vyjednávání se správou parku o ukončení blokády, bude-li alespoň jádro pralesa ušetřeno asanační těžby. Správa všechny kompromisní návrhy odmítla. Jako maximální "ústupek" nabídla, že v případě ukončení blokády nebude kácet na Plešném jezeře a kamenném moři, což je de facto bezlesí, a v nepřístupné jezerní stěně a jejím bezprostředním okolí, kde je těžba neproveditelná. Po neúspěšném vyjednávání přestala správa posílat do Trojmezenského pralesa dřevorubce, avšak pouze po dobu trvání blokády. Bylo tedy nutné pokračovat. V druhé polovině září, kdy kůrovec již většinu napadených stromů z větší části opustil, požádali mluvčí blokády o posouzení situace vyhlašovatele blokády a další přední odborníky ochrany přírody. Z jejich stanoviska citujeme:

"Lesní ekosystémy, které se staly předmětem blokády, mají své absolutně nezpochybnitelné přírodní hodnotu, a proto musí být zachovány ve své současné dynamice jako unikátní srovnávací plocha pro sledování nerušených přírodních procesů ve srovnání s jinými částmi národního parku, na nichž bylo zasahováno. ... Případné další asanační zásahy by tyto procesy narušily, nikoliv nastartovaly. ... Doporučujeme blokádu ukončit, protože je nabíledni, že další kácení stromů na Trojmezné v roce 1999 nemá pro asanaci kůrovce smysl a z hlediska poslání národního parku by bylo pošetilou samoúčelností. "

RNDr. Jan Farkač, entomolog, Lesnická fakulta ČZU Praha RNDr. Jan Hošek, ředitel Agentury ochrany přírody Praha, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. Jakub Hruška, geochemik, Český geologický ústav Praha, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky Ing. Leo Košťál, Obnova horských lesů, člen odborného grémia rninistra ŽP pro národní parky Ing. Igor Míchal, předseda Vědecké rady Krkonošského národního parku, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. František Pelc, ředitel Správy chráněných krajinných oblastí ČR, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. Ing. Jan Pivec, ekolog a agrometeorolog, Agronomická fakulta ČZU Praha Tomáš Tichý, Botanicky ústav AV ČR

Na základě výše uvedeného stanoviska odborníků byla blokáda dne 21.9.1999 ukončena. V terénu přesto zůstala menší monitorovací skupina lidí připravena zasáhnout v případě, že by se správa národního parku rozhodla přece jen Trojmezenský prales jako poslední srovná vací plochu asanačními zásahy zničit. Blokáda Trojmezenského pralesa trvala 8 týdnů, zúčastnilo se jí více než 200 lidí - studentů i těch, kteří si vzali dovolenou či neplacené volno. Jako mluvčí blokády se vystřídali Mojmír Vlašín (ZO ČSOP Veronica), Jaromír Bláha (Hnutí DUHA), Jiří Koreš (Hnutí DUHA Sušice) a Jan Ledvina (soukromý podnikatel, bývalý strážce parku). Byli zde ekologičtí aktivisté, nejvíce z Hnutí DUHA a Dětí Země, ale i dalších organizací - ČSOP, Nesehnutí, Brontosaura. Beskydčanu, STUD. Ligy lesní moudrostí, Přátel Jeseníků - SOJKY, Starých ochránců Jizerských hor, Cally ad. Byli zde lidé, kteří s ekologickými organizacemi nemají nic společného, snad jen to, že nechtěli nechat zničit zbytek pralesa. A byt nepočetní, byli tu také místní občané. Byla to první blokáda lesa v naší republice a nejdéle trvající přímá akce v historii českého ekologického hnutí. Skončila úspěšně: Zachováním kontinuity přírodních procesů zabránila zničení Trojmezenského pralesa, zamezila odlesnění surových svahů a vzniku holin, které by dále rozšiřoval vítr (viz. foto z druhé zóny). Posunula diskusi o koncepci národního parku a existenci bezzásahových území do veřejného povědomí. Neuspěla by bez odhodlání a nesmírného nasazení lidí, kteří na blokádu přijeli. Fyzickou a psychickou zátěž málokdo vydržel déle než pět dní. Jen pro představu: vstávat ve čtyři ráno, mokré boty, mnoho kilometrů pěšky či na kole, déšť, studené jídlo, stálé napětí. není-li někde slyšet motorová pila, nadávky od dřevorubců ... Obdiv zaslouží ti, kdo v takových podmínkách žili dokonce několik týdně - Sylva z Prahy, Martin, Petra a Standa z Brna, Zbyněk z Ostravy ... Mnozí přijížděli opakovaně, pokaždé, když "utrhli" z práce pár dní volna, nebo když bylo na blokádě "ouvej" - třeba zedník Zdeněk, který' přijel poprvé když se dočetl v novinách, že jeden z dělníků napadl a ztloukl Petru, benešovský podnikatel John, který vždy dokázal rozhýbat unavená těla a pozvednout slábnoucího ducha, student lesnické fakulty Petr, který přišlapal na kole až z Břeclavi, hydrobiolog Ondřej z Prahy i jeho jmenovec z Kaplic ... Díky i těm, kteří přijeli na jediný den jako Hanka z Olomouce, která přitom dva dny strávila ve vlaku. ... Dalších 200 jmen se na tyto stránky asi nevejde. Díky za Trojmezenský prales.

Jaromír BLÁHA, mluvčí blokády, vedoucí programu Lesy v Hnutí DUHA

Blokáda zachránila Trojmezenský prales

2019-10-07T11:15:25Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Blokáda zachránila Trojmezenský prales
|Author=Jaromír Bláha
|Date=1999
|Source=Nika
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Porušení bezzásahového režimu v prvníc zónách NP Šumava

Se záměrem povolit kácení kůrovcem napadených stromů už i v prvních zónách NP Šumava přišlo vedení správy parku již na podzim loňského roku. Protesty a stanoviska odborníků nenašly na ministerstvu životního prostředí úrodnou půdu. Miloš Kužvart nedbal naléhání ředitelů a dalších pracovníků dvou kompetentních ústavů Akademie věd, desítky předních přírodovědců tří českých univerzit, ekologicky přemýšlejících lesníků, dokonce ani vlastního odborného grémia pro národní parky. Poslechl doporučení politických poradců a doporučil tzv. asanační zásahy rozšířit i do prvních zón parku. Skutečnost, že se jednalo o politické a nikoli odborné stanovisko, však oficiálně přiznal Kužvartův novo(vy)pečený náměstek Josef Běle až o čtyři měsíce později. Správa parku pak vydala protiprávní cestou rozhodnutí, kterým si kácení v prvních zónách sama povolila. Její rozhodnutí nerespektovalo ani kompromisní doporučení Vědecké rady parku, které asanaci v prvních zónách připouštělo pouze ve výjimečných případech (např. okrajových nepůvodních porostech přičleněných k prvním zónám v rámci arondace hranic). Správa parku se rozhodla zasáhnout proti přírodě i v pralesovitých a ostatních přirozených lesích, jejichž rozpad prostřednictvím kůrovce je součástí cyklu obnovy. Lesní inženýři přitom pozapomněli, že skutečné příčiny zrychlení rozpadu (suché století, oteplování, imise) motorovou pilou podříznout nemohou. Hnutí DUHA podalo na postup ministerstva životního prostředí žalobu ke správnímu soudu a proti rozhodnutí správy parku řádné odvolání. Správa NPŠ však zrušila odkladný účinek odvolání, takže mohla v polovině květnu začít kácet. Odvolání ostatně ministerstvo životního prostředí dodnes nevyřídilo. Po vyčerpání všech ostatních prostředků, jak zvrátit nepříznivý vývoj, který zpochybnil samotný smysl existence národního parku, vyzvala skupina odborníků a vědců k akcím občanské neposlušnosti ku záchraně zbytků šumavských pralesů:

"Šumava, nyní národní park, po dlouhá léta špatně dostupná turistům i průmyslovému rozvoji, uchovala ve svém nitru zbytky pralesovitých porostů a přirozených lesů. Trojmezenský prales a Smrčina - největší komplex horského smrkového lesa v České republice, lesy nad jezerem Laka, Modravské slatě ..... Tyto perly našeho přírodního dědictví dnes správa parku likviduje kvůli kůrovci motorovými pilami. Zatímco však pa žíru kůrovce zůstává prales pralesem, motorové pily jej zničí navždy. Je to jako kdybychom chtěli Karlštejn zachránit tím, že jej srovnáme se zemí a vystavíme na jeho místě nový, panelový. Není pravda, že první zóny jsou ohniskem kůrovce a ohrožují okolní lesy. Je tomu naopak. Problém Šumavy spočívá v neefektivním boji s kůrovcem v zónách druhých. Jsme velmi znepokojeni představou, že osud druhých zón by měl potkat i nejcennější zóny první. Tam, kde technokratické smýšlení a politická řešení vítězí nad odbornými argumenty, tam, kde se nedbá platných zákonů, může přírodě pomoci jedině občanská angažovanost. Vybýváme proto veřejnost k protestu -mírumilovné blokádě kácení v prvních zónách Národního parku Šumava. Tak jako bychom nikdy nedopustili, aby novodobí plánovači zbořili Národní divadlo, nedopusťme, aby zničili divadlo přírody zbytky přirozených lesů v srdci Šumavy!"

Ing. Karel Kaňák CSc., vědecký pracovník, lesník Ing. Leo Košťál, člen odborného grémia ministra životního prostředí pro národní parky, Ing. Igor Míchal CSc., lesník a ekolog, předseda Vědecké rady Krkonošského národního parku Prof. Dr. Ing. Dalibor Povolný, DrSc., emeritní profesor Mendelovy lesnické a zemědělské university Brno RNDr. Mojmír Vlašín, zoolog

Trojmezenský prales

Nejcennější horské smrkové lesy pralesovitého charakteru se na Šumavě dochovaly v prvních zónách národního parku č.124 - Trojmezná, č.132 - Smrčina a č.19 - Plesná. Z nich potom tzv. Trojmezenský prales, jehož jádro bylo chráněno jako státní přírodní rezervace již od roku 1933, je největším a člověkem nejméně ovlivněným "horským pralesem" v české republice vůbec. Nebo abychom se vyhnuli bezpředmětným diskusím o původnosti pralesů: Z toho, co u nás lesníci ještě nestihli přeměnit na smrkové monokultury, má Trojmezná v pásmu klimatických smrčin k pralesu nejblíž. V některy'ch místech se zde nacházejí až 400 let staré smrky. K rozpadu pralesovitých porostů prostřednictvím kůrovce zde nedochází plošně, ale skupinovitě. Každým rokem přibude ve skupinách několik souší, případně vznikají skupiny nové, některé skupiny se i stabilizují. Pod řídce rostlými stromy je dostatečné přirozené omlazení, které po uvolnění začíná odrůstat (viz. foto). K další fázi obnovy dochází po pádu a částečném zetlení kůrovcových souší, na kterých se saprofyticky uchytávají mladé semenáčky. Velikost této první zóny je 598,94 ha. Populace lýkožrouta smrkového zde dosáhla nejvyššího stavu, stejně jako v celém NPš, v roce 1996 - napadeno bylo 10 454 m3 (správa parku ani v prvních zónách nepočítá stromy, ale kubíky dřeva). V roce 1997 došlo bez jediného říznutí motorové pily k poklesu napadení na 3 590 m3. Účinnost přírodních regulačních mechanismů zde byla v tomto roce dokonce vyšší (66%) než efektivita asanačních zásahů (39%) s následným vznikem velkoplošných holin ve druhých zónách parku. Na otázku jak je to možné, dodnes nikdo neodpověděl. Souvislý výzkum přírodních faktorů ovlivňujících populaci kůrovce správa parku neprováděla a neprovádí. Kácení v první zóně Trojmezná začalo 16. května. K zemi padaly zejména stromy napadené loni na podzim. ze kterých již většina kůrovců vylétla, pod kůrou byli brouci pouze u patek kmenů. Za oběť těžbě padla část první zóny nazývaná Rosenauerův les. Tzv. aktivních kůrovcových stromů bylo ale naštěstí na jaře velmi málo. Rovněž deštivý červen lýkožroutům příliš nesvědčil a tak začala Trojmezeskému pralesu svítat naděje. Ta uhasla v druhé půli července. Pracovníci správy parku vyznačili k těžbě více než 1500 stromů a bylo zřejmé, že plánovaný zásah by narušil kontinuitu vývoje pralesa do té míry, že by jej jako takový nemusel přežít. Narychlo byla svolána blokáda kácení.

Blokáda

Svolání blokády trvalo čtyři dni. I během takto krátké doby stihla správa parku nechat porazit cca 1/6 vyznačených stromů. Blokáda začala 27. července 1999. První den zastavili její účastníci těžbu v polovině první zóny od Plešného jezera po Trojmeznou horu. Druhý den odpoledne kontrolovali již celé území až po Třístoličník. Kácení bránili vlastními těly nejčastěji tak, že se posadili ke stromu, který' se dřevorubci chystali právě porazit. Technické pomůcky jako řetězy, lana ad. byly ve skutečnosti použity pouze v jednom případě. Správa parku označila blokádu za legitimní, ale nešťastnou formu protestu. I nadále posílala do zablokovaného území dřevorubce, aby zkoušeli kácet. Vzhledem k tomu, že průměrně bylo na blokádě dvacet lidí (jejich počet se pohyboval od 15 do 35) a ke zcela úspěšnému zablokování bylo potřeba přítomnosti min. třiceti, podařilo se lesním dělníkům občas několik stromů porazit. Po týdnu požádala správa parku policii o asistenci při zjištování totožnosti účastníků, aby je mohla stíhat za nepovolený vstup do první zóny. Vstup je sem totiž zakázán, aby nebyl narušen přírodní vývoj a to ani tím, že člověk šlápne na trávu, kapraď či borůvku. V momentě, kdy zde dělníci kácí stromy, kouří a odhazují odpadky, spolu s lesníky vyšlapávají v pralese pěšinky, které uvolňují od padlých kmenů a to vše bez ministerské výjimky povolující jim vstup, je lpění na dodržování zákazu absurdní. Zásahy policie byly nepříjemné, zejména při použití policejních psů. Někteří účastníci blokády se totiž odmítli legitimovat, protože maximální výše pokuty 10 000 Kč byla hrozivá. K tomu ještě stoupala agresivita dřevorubců, začalo docházet k fyzickému napadání účastníků blokády. Ti nakonec přistoupili na návrh ředitele Správy NPŠ Ivana Žlábka a předali mu seznam fyzických osob účastnících se blokády. Ředitel Žlábek na oplátku zastavil policejní zásahy. Hnutí DUHA a Ekologický právní servis zaštítili blokádníky pomocí ve správních a příp. soudních procesech. Po čtyřech týdnech blokády vrcholila vyjednávání se správou parku o ukončení blokády, bude-li alespoň jádro pralesa ušetřeno asanační těžby. Správa všechny kompromisní návrhy odmítla. Jako maximální "ústupek" nabídla, že v případě ukončení blokády nebude kácet na Plešném jezeře a kamenném moři, což je de facto bezlesí, a v nepřístupné jezerní stěně a jejím bezprostředním okolí, kde je těžba neproveditelná. Po neúspěšném vyjednávání přestala správa posílat do Trojmezenského pralesa dřevorubce, avšak pouze po dobu trvání blokády. Bylo tedy nutné pokračovat. V druhé polovině září, kdy kůrovec již většinu napadených stromů z větší části opustil, požádali mluvčí blokády o posouzení situace vyhlašovatele blokády a další přední odborníky ochrany přírody. Z jejich stanoviska citujeme:

"Lesní ekosystémy, které se staly předmětem blokády, mají své absolutně nezpochybnitelné přírodní hodnotu, a proto musí být zachovány ve své současné dynamice jako unikátní srovnávací plocha pro sledování nerušených přírodních procesů ve srovnání s jinými částmi národního parku, na nichž bylo zasahováno. ... Případné další asanační zásahy by tyto procesy narušily, nikoliv nastartovaly. ... Doporučujeme blokádu ukončit, protože je nabíledni, že další kácení stromů na Trojmezné v roce 1999 nemá pro asanaci kůrovce smysl a z hlediska poslání národního parku by bylo pošetilou samoúčelností. "

RNDr. Jan Farkač, entomolog, Lesnická fakulta ČZU Praha RNDr. Jan Hošek, ředitel Agentury ochrany přírody Praha, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. Jakub Hruška, geochemik, Český geologický ústav Praha, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky Ing. Leo Košťál, Obnova horských lesů, člen odborného grémia rninistra ŽP pro národní parky Ing. Igor Míchal, předseda Vědecké rady Krkonošského národního parku, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. František Pelc, ředitel Správy chráněných krajinných oblastí ČR, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. Ing. Jan Pivec, ekolog a agrometeorolog, Agronomická fakulta ČZU Praha Tomáš Tichý, Botanicky ústav AV ČR

Na základě výše uvedeného stanoviska odborníků byla blokáda dne 21.9.1999 ukončena. V terénu přesto zůstala menší monitorovací skupina lidí připravena zasáhnout v případě, že by se správa národního parku rozhodla přece jen Trojmezenský prales jako poslední srovná vací plochu asanačními zásahy zničit. Blokáda Trojmezenského pralesa trvala 8 týdnů, zúčastnilo se jí více než 200 lidí - studentů i těch, kteří si vzali dovolenou či neplacené volno. Jako mluvčí blokády se vystřídali Mojmír Vlašín (ZO ČSOP Veronica), Jaromír Bláha (Hnutí DUHA), Jiří Koreš (Hnutí DUHA Sušice) a Jan Ledvina (soukromý podnikatel, bývalý strážce parku). Byli zde ekologičtí aktivisté, nejvíce z Hnutí DUHA a Dětí Země, ale i dalších organizací - ČSOP, Nesehnutí, Brontosaura. Beskydčanu, STUD. Ligy lesní moudrostí, Přátel Jeseníků - SOJKY, Starých ochránců Jizerských hor, Cally ad. Byli zde lidé, kteří s ekologickými organizacemi nemají nic společného, snad jen to, že nechtěli nechat zničit zbytek pralesa. A byt nepočetní, byli tu také místní občané. Byla to první blokáda lesa v naší republice a nejdéle trvající přímá akce v historii českého ekologického hnutí. Skončila úspěšně: Zachováním kontinuity přírodních procesů zabránila zničení Trojmezenského pralesa, zamezila odlesnění surových svahů a vzniku holin, které by dále rozšiřoval vítr (viz. foto z druhé zóny). Posunula diskusi o koncepci národního parku a existenci bezzásahových území do veřejného povědomí. Neuspěla by bez odhodlání a nesmírného nasazení lidí, kteří na blokádu přijeli. Fyzickou a psychickou zátěž málokdo vydržel déle než pět dní. Jen pro představu: vstávat ve čtyři ráno, mokré boty, mnoho kilometrů pěšky či na kole, déšť, studené jídlo, stálé napětí. není-li někde slyšet motorová pila, nadávky od dřevorubců ... Obdiv zaslouží ti, kdo v takových podmínkách žili dokonce několik týdně - Sylva z Prahy, Martin, Petra a Standa z Brna, Zbyněk z Ostravy ... Mnozí přijížděli opakovaně, pokaždé, když "utrhli" z práce pár dní volna, nebo když bylo na blokádě "ouvej" - třeba zedník Zdeněk, který' přijel poprvé když se dočetl v novinách, že jeden z dělníků napadl a ztloukl Petru, benešovský podnikatel John, který vždy dokázal rozhýbat unavená těla a pozvednout slábnoucího ducha, student lesnické fakulty Petr, který přišlapal na kole až z Břeclavi, hydrobiolog Ondřej z Prahy i jeho jmenovec z Kaplic ... Díky i těm, kteří přijeli na jediný den jako Hanka z Olomouce, která přitom dva dny strávila ve vlaku. ... Dalších 200 jmen se na tyto stránky asi nevejde. Díky za Trojmezenský prales.

Jaromír BLÁHA, mluvčí blokády, vedoucí programu Lesy v Hnutí DUHA

Šumava očekává nové rojení kůrovce, další kalamita prý však již nehrozí

2019-09-13T18:22:44Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Šumava očekává nové rojení kůrovce, další kalamita prý však již nehrozí
|Author=Jindřich Rosendorf,
|Date=1998/08/26
|Source=Slovo
|Genre=tisk
}}
MODRAVA - Extrémně horké počasí v uplynulých týdnech zřejmě způsobí, že se vylíhne idruhá generace kůrovce, který napadá šumavské lesy. Slovu to řekl mluvčí Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava Zdeněk Kantořík. Upozornil však, že kůrovcová kalamita přesto nehrozí. "Vážná situace je pouze v tzv. první zóně národního parku, kde se proti kůrovci aktivně nezasahuje. Zde jeho šíření tlumíme pouze feromonovými lapači, které jsou ale na zemi, zatímco brouk se vlivem proudění horkého vzduchu dostal do vyšších poloh, snáze se přemisťoval a jeho výskyt nyní zjišťujeme v korunách stromů, např. až dvacet metrů nad zemí. Běžně přitom bývá níž, většinou u paty stromu," vysvětlil mluvčí. Dodal, že první zóna má rozlohu asi devět tisíc hektarů, což je zhruba 13 procent celkové velikosti národního parku. "Jde přibližně o 135 lokalit, které leží přímo u hranic s Bavorskem, kde se proti kůrovci vůbec nezasahuje, a proto se odtud do české části Šumavy hodně šíří. V naší první zóně nejsou však výhradně lesy, ale i řada míst s jezírky, rašeliništi i slatinami, kde kůrovec nehrozí," upřesnil Kantořík. V e druhé zóně, která představuje 82 procent celkové rozlohy šumavského národního parku, lesáci zasahují proti kůrovci aktivně a kalamity z minulých let se jim podle Kantoříka podařilo utlumit. "Dokazuje to i fakt, že letos od počátku roku jsme tu vytěžili jen 31 tisíc metrů krychlových kůrovcového dřeva, zatímco loni to bylo 90 tisíc a předloni dokonce 180 tisíc kubíků," argumentuje mluvčí. Celková rozloha suchých lesů zničených tímto škůdcem, které už se netěží, je podle něj na české straně národního parku asi 1500 hektarů, na bavorské 3500 hektarů. "Pokud se týká zhruba 300 kubíků dřeva napadaného kůrovcem v okolí vrchu Ostrý u Železné Rudy, který je už mimo území národního parku, a kde se ještě letos na jaře brouk vůbec nevyskytoval, jde zřejmě právě o důsledek nového rojení kůrovce. To se částečně projevilo už teď v srpnu a další lze očekávat v září. Uvedený objem napadaného dřeva je ale podle nás zanedbatelný," uzavřel Zdeněk Kantořík.

sumava-corpus:Sumava-corpus

2019-09-05T18:10:15Z

Michal Horejsi:

= Korpus textů o Šumavě =

=== O korpusech ===

Stránka sumava-corpus je prostředím, které sdružuje různé typy textových bank sdílejících shodné téma „Šumava“.

==== MediaBank ====

Centrální bankou je MediaBank, která sestává z textů vzniklých v letech 1991 až 2010 a spadajících do shodného, mediálního (makro)žánru. Převážná většina sebraných textů pochází z českých tištěných médií nebo jejich internetových verzí. Nejfrekventovanějšími zdroji jsou regionální mutace velkých deníků a částečně větší měsíčníky, v menší míře se zde vyskytují také tiskové zprávy a několik textů pocházejících z on-line blogů. Korpus doplňují přepisy televizních a rozhlasových pořadů. Celkově obsahuje přes 7000 textů o rozsahu téměř 3 mil. slov. Ačkoli korpus jistě není kompletní, lze jej považovat za reprezentativní.

Rozložení textů v čase je patrné z tabulky:

{| class="wikitable"
|Rok || 1991 || 1992 || 1993 || 1994 || 1995 || 1996 || 1997 || 1998 || 1999 || 2000
|-
|Počet || 3 || 3 || 50 || 50 || 50 || 80 || 100 || 60 || 310 || 400
|-
|Rok || 2001 || 2002 || 2003 || 2004 || 2005 || 2006 || 2007 || 2008 || 2009 || 2010
|-
|Počet || 450 || 400 || 450 || 350 || 300 || 550 || 1000 || 1000 || 900 || 600
|-
|Celkem || 7150
|}

Výběr textů do MediaBank byl podmíněn pouze nutným výskytem jednotky „Šumava“. Výchozí materiál – v nejstarších obdobích novinové výstřižky, v těch mladších pak výsledky monitoringů médií – mi laskavě poskytl archiv Hnutí Duha; na zpracování materiálu se podíleli převážně studenti FF UK, jejichž práce byla hrazena prostřednictvím účelového stipendia, které mi FF UK na tvorbu korpusu poskytla. Webovou stránku realizoval Michal Mocňák a je součástí projektu Narra.

==== PrefBank ====

Je souborem předmluv, doslovů a částečně také kapitol týkajících se obecné charakteristiky
pohoří vypsaných z průvodců, fotografických publikací, memoárů a dalších pramenů
týkajících se Šumavy. Sestává z 65 textů vzniklých mezi roky 1878 a 2013.
Účelem PrefBank je zastávat funkci referenčního materiálu MediaBank a zároveň
reprezentovat materiál reflektující problematiku Šumavy dávno před vznikem národního
parku.

==== KlosterBank ====

Je souborem předmluv a doslovů k především beletristickým dílům Karla Klostermanna.
Celkem 23 textů odráží vývoj vnímání Šumavy od počátku 20. století. Stejně jako v případě
PrefBank plní KlosterBank důležitou funkci referenčního materiálu.

=== Účel korpusů ===

Všechny tři textové banky vznikly jako materiálová báze pro můj výzkum, který se věnuje
dynamice mediálního diskurzu o Národním parku Šumava. Zejména MediaBank využívám
jako podklad pro kvantitativní analýzu, jejímž účelem je odhalovat frekventovaná sémanticky
relevantní lexikálně-gramatická schémata. Zjednodušeně řečeno: s pomocí MediaBank je
například dobře možné odkrývat komunikační stereotypy či argumentační strategie, které jsou
pro debatu o Národním parku Šumava klíčové.
Rozhraní, které jsme pro korpus zvolili, však také umožňuje například velmi rychle
a pohodlně zjistit, v jakém období a v jakých médiích ten který aktér publikoval, s kým
konkrétní deník rád dělá rozhovory nebo jednoduše, kdy se o Šumavě nejvíc psalo. Prostředí
MediaWiki navíc nabízí komplexní vyhledávání na standardním „googlovském“ principu.

=== Jak vyhledávat ===

Nabídka v levém sloupci umožňuje prostým kliknutím přejít přímo do vyhledávače jakékoliv ze tří bank. Vyhledávač nabízí formulovat dotaz pomocí celkem sedmi polí rozdělených podle kategorií, pomocí nichž lze dotaz omezit. Jednotlivá pole jsou kombinovatelná (lze jich vyplnit více najednou):
Kategorie nabízí možnost navolit kombinaci bank, v nichž chci vyhledávat.

Do pole Title contains string lze vložit slovo nebo řadu slov, která se nacházejí v titulku textu, který hledám. Pozor! pro dotaz jsou relevantní slovní tvary, např. voda proto nevyhledá vodu. Toto pole doporučuji vyplňovat pouze v případě, kdy vyhledávám konkrétní známý text.

Pole Author contains string slouží k zadání autora nebo autorů hledaného textu. Uživateli pomáhá rychlý našeptávač.

Pole Source contains string slouží k zadání zdroje (média, knihy ap.), v němž hodlám vyhledávat. Zdrojů lze zadat více zároveň. Uživateli pomáhá rychlý našeptávač.

Pole Genre contains string slouží k třídění pomocí žánru/ů. Uživateli pomáhá rychlý našeptávač.

Pole Respondent contains string umožňuje omezit dotaz pomocí respondenta; vyplním-li toto pole, vyhledávám výhradně v rozhovorech. Uživateli pomáhá rychlý našeptávač.

Dvě pole kategorie Date umožňují zacílit dotaz na konkrétní datum či časový rozsah.

Po vyplnění dotazu a zadání volby Run query zobrazí vyhledávač tabulku textů, které zvoleným kritériím vyhovují. Každý z nalezených textů je definován a opatřen všemi sedmi kategoriemi. Každou z kategorií lze v hlavičce tabulky uspořádat vzestupně či sestupně podle abecedy, datum podle chronologie. Pozor! na stránce lze zároveň zobrazit pouze omezený počet nálezů (maximálně 500). A abecedně či chronologicky lze třídit pouze aktuálně zobrazené texty!

Druhou možností tabulky nálezů je další proklikávání výsledků v jednotlivých kategoriích. Kliknutí plní stejnou funkci jako vyplnění pole ve výchozím vyhledávači. Kliknu-li v tabulce nálezů například na jméno (Author), vyhledávač zobrazí veškeré texty mající toto jméno v kategorii Author. Tyto texty lze dále třídit (omezovat) podle ostatních kategorií. Pozor! Po kliknutí na výsledek v jakékoliv z kategorií nabídne vyhledávač výsledky automaticky ve všech bankách. Omezení musí provést dodatečně uživatel.
Kliknu-li na kategorii Date, výsledkem vyhledávání budou veškeré texty shodující se v datu. Chci-li následně výsledek rozšířit z data na období, je potřeba ve vyhledávači v kategorii Date přepsat hodnoty v obou polích „od do“.

Poslední důležitou možností třídění textů je googlovský vyhledávač v pravém horním rohu obrazovky. Jeho pomocí lze texty třídit zadáním slov či jejich řetězců; výsledkem je seznam článků tříděný podle relevance. Tento vyhledávač není v aktuální verzi šumavského korpusu propojený s jednotlivými kategoriemi, to znamená, že nelze googlovské vyhledávání zacílit pouze na skupinu konkrétních textů (např. na texty z konkrétních novin ap.).

=== Jak citovat ===

Hořejší, M. – Mocňák, M.: Korpus textů o Šumavě. Dostupné z <http://sumava-corpus.narra.eu>, [citováno dne 8. 8. 2016].

Sumava-corpus by měl sloužit nejen jako snadno dostupný materiál pro vysokoškolské
studenty zabývající se (například ve svých diplomových pracích) analýzou diskurzu, mediální
komunikací ap., ale také novinářům, kteří ve svých článcích o šumavské problematice
zpravidla vykazují trapnou neznalost faktů a historie. Korpusy by však měly sloužit také těm,
které jednoduše zajímá, jak se o Šumavě v minulosti mluvilo.

Michal Hořejší, michal.horejsi(at)ff.cuni.cz

Turisti první v řadě

2018-10-26T22:16:41Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Turisti první v řadě
|Author=Radovan Holub
|Date=1996/09/21
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
}}
"Když se rozmnoží kůrovec, musí zůstat bez zásahu tam, kde jsou turisti," vysvětluje strážce Provinčního parku Algonquin cestou po silnici číslo 60, která prochází jižní částí parku. "Nesmí totiž dojít k tomu, že by lesáci turisty rušili. Turismus je tu průmysl číslo jedna."

Tam, kde vedou parkem turistické cesty, je kácení zakázáno po obou stranách. Turistická sezona vrcholí v létě, kácení stromů je načasováno na zimu. I tak po celý rok by Jeho Veličenstvo turista měl mít v parku pocit divočiny, nesetkat se s nákladními auty a stroji těžařů.

Ráj pro rybáře a táborníky

Algonquin leží 210 km od Toronta v provincii Ontario na 7725 čtverečních kilometrech plochy v nadmořské výšce 225 až 500 metrů. Původně šlo o francouzský název pro úhrnem třicet indiánských kmenů, které žily na severovýchodě amerického kontinentu a hovořily příbuznými jazyky. Říkalo se jim Algonquiňané. Park byl založen jako "ráj pro rybáře a táborníky" roku 1883, kdy začalo velkoplošné mýcení a vypalování okolních lesů. Smyslem bylo poskytnout útočiště zvířatům. V devadesátých letech tu byla postavena železnice. Znamenala postupné omezení riskantních svozů dřeva po vodě. Roku 1908 tu vznikl první hotel. Postupně v parku sílily rekreační aktivity a výzkum přírody. Ve dvacátých letech se začala po parku pohybovat první auta s návštěvníky a byly zakládány obchody podél cest. V roce 1974 posvětila vláda provincie Ontario oficiálně "rekreační a ekonomický" cíl parku, což jinými slovy znamenalo, že vedle turistů tu budou nadále působit těžaři. Park je rozdělen na šest zón od rekreační a hospodářské až po divočinu. Vnitřní park je dosažitelný v zásadě jen pěšky nebo na kanoích (2100 km kanoistických tras), případně malými letadly, která však mohou používat jen pracovníci ochrany přírody. Rozvojová zóna kolem silnice obsahuje na délce 56 km kempy s telefony, muzea, pohodlné naučné stezky, hotely, návštěvnická a informační centra. Při cestě do nitra parku lze použít jednu ze tří stezek pro náročnou turistiku. Na každé z nich je několik smyček dlouhých 6 až 88 km a mikrokempy na březích jezer pro maximálně devět lidí. Na některých jezerech jsou povoleny motorové čluny, ve všech je možno se koupat a ve většině chytat ryby. Park je financován na provinční bázi (národní parky mají víc prostředků, protože je platí stát). Má ibohaté zdroje vlastních výdělků, od vybírání poplatků za vstup po vydávání vlastních publikací. O činnost čítárny, kina a expozic v návštěvnickém centru se stará neprofitní kulturní organizace Přátelé Algonquinu. Park navštíví ročně kolem 800 000 turistů, z toho 200 000 táborníků, 50 000 vodáků a 60 000 trampů. K dispozici jsou programy pro školy, pro děti a pro dospělé, túry s průvodcem, výstavy modelů krajiny. Člověk tak může zažít přírodu, aniž by do ní vstoupil. Na třech čtvrtinách parku se těží dřevo v objemu 20 procent celkové produkce jižního Ontaria. V parku je zaměstnáno 100 lidí, další pracují na základě kontraktů. Roční náklady na provoz činí 6 milionů dolarů.

Šetrná těžba

Přestože většinu turistického ruchu zachytí trasy, odpočivadla a kempy kolem silnice číslo šedesát - a tady se také vydělává nejvíc peněz -je volání divočiny největším magnetem parku. Iti, kteří na deset minut vystoupí z auta na bobří nebo jiné naučné stezce a zapíší se do návštěvnické knihy, získají většinou pocit, že uvnitř parku leží tajemství přírody. Každé ráno jezdí do buše lesní dělníci svými auty, výzkumníci na motorových člunech a strážci parku šestimístným de Havillandem, který startuje a přistává na jezerech. Strážci mají za úkol především údržbu cca 2000 tábořišť. Starají se i o stezky. Často se třeba stane, že cesta se zabahní z okolních močálů. Strážci pak porazí několik stromů, rozříznou je vejpůl a vytvoří z nich chodník. Zájmy ekologů a lesáků jsou však protichůdné. Ti první říkají, že v parku je především třeba chránit přírodu a ukazovat ji lidem, ti druzí tvrdí, že obce a lesy tu byly dřív. "Tady se kácelo dávno předtím, než byl park založen," říká vedoucí návštěvnického centra Dan Strickman. "Tehdy přišel, kdo chtěl, porážel stromy a spouštěl je po řece. Dnes pracujeme výběrným způsobem a svážíme nákladními auty. Hledíme, aby se v lese zachovaly všechny druhy stromů, aby tu přežila izvířata. Hospodaření v lese nepovažujeme za ohrožení divočiny. Zvířata, o něž se návštěvníci nejvíc zajímají, mají z kácení lesa výhody. Kdyby se nekácelo, stromy by stárly a žilo by z nich a na nich méně zvířat. Takhle se celý ekosystém očišťuje. Pokud by se měly těžby zastavit, šlo by o politické rozhodnutí. A každý politik se bojí připravit o práci pět tisíc lidí." Šéf lesního provozu Jack Mihell vidí hospodaření v lese parku rovněž jako přínos: "Je to ekonomická záležitost. Teď vyděláváme 130 milionů dolarů ročně. Přímo v lesích parku máme na 300 pracovních míst, ale další stovky jsou v návazných pracích. Při těžbách se snažíme postupovat šetrně. Likvidujeme stromy, které mohou způsobit požár. Kácíme asi 12 000 hektarů ročně, ale vysazujeme jen na 400 hektarech, a to především borovici a smrk. S ostatním si poradí sama příroda. Les se obnovuje přirozeným způsobem."

Turisti těžbu nevidí

Přesto je jak lesní provoz v parku, tak pokračující lov ve velkých oblastech parku hořkou pilulkou. Phil Kor z torontského ministerstva životního prostředí, kam park spadá, krčí rameny. "Park tvrdí, že musí těžit z historických důvodů. Je těžké se v tom vyznat. Je to jako džungle." A protože v Kanadě jsou těžko možné totalitní praktiky jako v našem Národním parku Šumava, kde lze v době těžeb uzavřít celé oblasti před turisty, byl vymyšlen kompromis. Lesní a turistický provoz byly hermeticky odděleny. Během letního náporu turistů těžaři přechodně mizí. V zimě, kdy turistický boom ustoupí, nastává vrcholná lesnická sezona. Cílem je ukazovat lidem krásnou přírodu, anebo ji alespoň simulovat. Například cesty pro lesáky nejdou až do těsné blízkosti jezer a řek, kde se pohybují turisté na kanoích. Lesácké kempy jsou schované před pohledem veřejnosti. Existují dvě různé mapy parku, pro turisty a pro lesáky. "Kdyby lidi měli možnost získat lesnickou mapu, měli by pocit, že jsou ve městě. Tolik je tu cest," říká jeden ze strážců parku. Ministerstvo ani správa parku nechtějí, aby si návštěvníci těžbu uvědomovali. I v hospodářsky využívaném parku je možno zachovat si iluzi, že všechno je tak, jako bylo v první den.

Výti s vlky

V parku Algonquin žije asi 2000 medvědů, 3500 losů a 300 vlků. Medvědi putují, losi se drží na místě. Jednou se stalo, že medvěd zabil najednou v kempu tři děti, muže a ženu. Za agresivitu zvířat většinou mohou návštěvníci, kteří nechávají povalovat zbytky jídla kolem stanu. Medvěd se pak naučí chodit do kempů, a pokud nenajde jídlo, zuří. "Je to stejné jako v restauraci, když se číšník snaží podvést hosta," vysvětluje medvědí komplex Dan Strickman. Hlavní zvířecí atrakcí parku je veřejné vytí s vlky. Jednou za rok se ve městech rozvěsí pozvánky a inzeráty a na silnici v parku se pak nahromadí přibližně 6 kilometrů dlouhá šňůra aut. Dva tisíce nočních návštěvníků potom čekají, až strážci přiloží ruce k ústům a začnou výt. Vlci jim odpovídají. Kritici této komerční praktiky tvrdí, že organizované vytí z buše ruší ostatní zvířata. Patrně to však není pravda, protože jednak vyjící vlk není přímým nebezpečím, jednak většina zvířat neumí určit souvislost mezi zvukem a jeho zdrojem. Vysoká zvěř zůstává během vycích manévrů klidná. Vlci ostatně vyjí proto, aby v noci udrželi kontakt se smečkou, a také tehdy, když dospělí odcházejí od svých mláďat na noční lov. Vznikla také pověra, že "silnice číslo šedesát tvoří pro zvířata nepřekročitelnou bariéru". Dan Strickman však argumentuje, že nebyl dosud podán jediný důkaz o tom, že silnice porušuje ekosystém. "Zvířata si na zastavující auta a na lidi zvykla. Není v tom žádný problém," říká.

Příroda tak, jak je

Turisté zejména oceňují, že Algonquin je typický vzorek kanadské přírody. Jsou rádi, že tu mohou najít restauraci, benzinovou pumpu, půjčovnu psích spřežení, kanoí i divočinu. Těch, kteří mají možnost zjistit, že park je zcela průchodný po lesních cestách, není mnoho. Tu a tam na to přijde pár kanoistů na spojnicích mezi jezery, kde se přenášejí loďky, a vodák může vidět křižovatky cest i velká vykácená místa. Pak zase nasedne do lodi a ocitne se o dvě stě let nazpět. Buš však nevyhlíží jako prales. Původní přírodní les je mnohdy docela dobře průchodný. Tu a tam smrk napadený kůrovcem, ale kolem zeleno. Brouci se prý časem z parku vystěhují. Příroda si pomůže sama. "Stane se, že kůrovce objevíme. Není to problém. Strom ošeříme většinou chemickým nástřikem a utrum," vysvětluje jeden lesník. Jiný však říká, že během kůrovcové invaze zažil také vypalování lesa. To byla však spíše výjimka. Zdá se, že moderní tendence "zachovat přírodu tak, jak je", získává navrch i v Algonquinu. Dřevorubecké tábory postupně mizí, nebo jsou měněny v "historická místa", tedy turistické atrakce. Turisti jsou první v řadě.

V parku Algonquin žije 45 druhů savců a 257 druhů ptáků. Jeden týden v roce je možno lovit losy, dva týdny medvědy a vysokou, a to jen na určitých místech. Domorodí indiáni však odmítají tyto restrikce respektovat. Střílejí a loví bez povolení a kdykoli. Odhaduje se, že ročně uloví 700 losů. Indiáni žijí v rezervaci 50 km od parku a v pěti osadách přímo v Algonquinu. Říkají, že na lov zvěře mají nárok, protože půda patří jim. Správa parku se obává demonstrací, případně ozbrojených akcí. "Nejlepší řešení by bylo jejich půdu odkoupit," říká vedoucí návštěvnického centra Dan Strickman. Nejsou to však jen indiáni, kdo v parku vlastní půdu. Je tu dalších sto soukromých obydlí, která stojí na pozemcích, jež získaly v 19. století různé lesní společnosti. Roku 2017 však nájemní smlouvy vyprší a ministerstvo životního prostředí dostane patrně půdu zpět.

Blokáda zachránila Trojmezenský prales

2018-03-12T13:48:25Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Blokáda zachránila Trojmezenský prales
|Author=Jaromír Bláha
|Date=1999
|Source=Nika
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Porušení bezzásahového režimu v prvníc zónách NP Šumava

Se záměrem povolit kácení kůrovcem napadených stromů už i v prvních zónách NP Šumava přišlo vedení správy parku již na podzim loňského roku. Protesty a stanoviska odborníků nenašly na ministerstvu životního prostředí úrodnou půdu. Miloš Kužvart nedbal naléhání ředitelů a dalších pracovníků dvou kompetentních ústavů Akademie věd, desítky předních přírodovědců tří českých univerzit, ekologicky přemýšlejících lesníků, dokonce ani vlastního odborného grémia pro národní parky. Poslechl doporučení politických poradců a doporučil tzv. asanační zásahy rozšířit i do prvních zón parku. Skutečnost, že se jednalo o politické a nikoli odborné stanovisko, však oficiálně přiznal Kužvartův novo(vy)pečený náměstek Josef Běle až o čtyři měsíce později. Správa parku pak vydala protiprávní cestou rozhodnutí, kterým si kácení v prvních zónách sama povolila. Její rozhodnutí nerespektovalo ani kompromisní doporučení Vědecké rady parku, které asanaci v prvních zónách připouštělo pouze ve výjimečných případech (např. okrajových nepůvodních porostech přičleněných k prvním zónám v rámci arondace hranic). Správa parku se rozhodla zasáhnout proti přírodě i v pralesovitých a ostatních přirozených lesích, jejichž rozpad prostřednictvím kůrovce je součástí cyklu obnovy. Lesní inženýři přitom pozapomněli, že skutečné příčiny zrychlení rozpadu (suché století, oteplování, imise) motorovou pilou podříznout nemohou. Hnutí DUHA podalo na postup ministerstva životního prostředí žalobu ke správnímu soudu a proti rozhodnutí správy parku řádné odvolání. Správa NPŠ však zrušila odkladný účinek odvolání, takže mohla v polovině květnu začít kácet. Odvolání ostatně ministerstvo životního prostředí dodnes nevyřídilo. Po vyčerpání všech ostatních prostředků, jak zvrátit nepříznivý vývoj, který zpochybnil sa motný smysl existence národního parku, vyzvala skupina odborníků a vědců k akcím občanské neposlušnosti ku záchraně zbytků šumavských pralesů:

"Šumava, nyní národní park, po dlouhá léta špatně dostupná turistům i průmyslovému rozvoji, uchovala ve svém nitru zbytky pralesovitých porostů a přirozených lesů. Trojmezenský prales a Smrčina - největší komplex horského smrkového lesa v České republice, lesy nad jezerem Laka, Modravské slatě ..... Tyto perly našeho přírodního dědictví dnes správa parku likviduje kvůli kůrovci motorovými pilami. Zatímco však pa žíru kůrovce zůstává prales pralesem, motorové pily jej zničí navždy. Je to jako kdybychom chtěli Karlštejn zachránit tím, že jej srovnáme se zemí a vystavíme na jeho místě nový, panelový. Není pravda, že první zóny jsou ohniskem kůrovce a ohrožují okolní lesy. Je tomu naopak. Problém Šumavy spočívá v neefektivním boji s kůrovcem v zónách druhých. Jsme velmi znepokojeni představou, že osud druhých zón by měl potkat i nejcennější zóny první. Tam, kde technokratické smýšlení a politická řešení vítězí nad odbornými argumenty, tam, kde se nedbá platných zákonů, může přírodě pomoci jedině občanská angažovanost. Vybýváme proto veřejnost k protestu -mírumilovné blokádě kácení v prvních zónách Národního parku Šumava. Tak jako bychom nikdy nedopustili, aby novodobí plánovači zbořili Národní divadlo, nedopusťme, aby zničili divadlo přírody zbytky přirozených lesů v srdci Šumavy!"

Ing. Karel Kaňák CSc., vědecký pracovník, lesník Ing. Leo Košťál, člen odborného grémia ministra životního prostředí pro národní parky, Ing. Igor Míchal CSc., lesník a ekolog, předseda Vědecké rady Krkonošského národního parku Prof. Dr. Ing. Dalibor Povolný, DrSc., emeritní profesor Mendelovy lesnické a zemědělské university Brno RNDr. Mojmír Vlašín, zoolog

Trojmezenský prales

Nejcennější horské smrkové lesy pralesovitého charakteru se na Šumavě dochovaly v prvních zónách národního parku č.124 - Trojmezná, č.132 - Smrčina a č.19 - Plesná. Z nich potom tzv. Trojmezenský prales, jehož jádro bylo chráněno jako státní přírodní rezervace již od roku 1933, je největším a člověkem nejméně ovlivněným "horským pralesem" v české republice vůbec. Nebo abychom se vyhnuli bezpředmětným diskusím o původnosti pralesů: Z toho, co u nás lesníci ještě nestihli přeměnit na smrkové monokultury, má Trojmezná v pásmu klimatických smrčin k pralesu nejblíž. V některy'ch místech se zde nacházejí až 400 let staré smrky. K rozpadu pralesovitých porostů prostřednictvím kůrovce zde nedochází plošně, ale skupinovitě. Každým rokem přibude ve skupinách několik souší, případně vznikají skupiny nové, některé skupiny se i stabilizují. Pod řídce rostlými stromy je dostatečné přirozené omlazení, které po uvolnění začíná odrůstat (viz. foto). K další fázi obnovy dochází po pádu a částečném zetlení kůrovcových souší, na kterých se saprofyticky uchytávají mladé semenáčky. Velikost této první zóny je 598,94 ha. Populace lýkožrouta smrkového zde dosáhla nejvyššího stavu, stejně jako v celém NPš, v roce 1996 - napadeno bylo 10 454 m3 (správa parku ani v prvních zónách nepočítá stromy, ale kubíky dřeva). V roce 1997 došlo bez jediného říznutí motorové pily k poklesu napadení na 3 590 m3. Účinnost přírodních regulačních mechanismů zde byla v tomto roce dokonce vyšší (66%) než efektivita asanačních zásahů (39%) s následným vznikem velkoplošných holin ve druhých zónách parku. Na otázku jak je to možné, dodnes nikdo neodpověděl. Souvislý výzkum přírodních faktorů ovlivňujících populaci kůrovce správa parku neprováděla a neprovádí. Kácení v první zóně Trojmezná začalo 16. května. K zemi padaly zejména stromy napadené loni na podzim. ze kterých již většina kůrovců vylétla, pod kůrou byli brouci pouze u patek kmenů. Za oběť těžbě padla část první zóny nazývaná Rosenauerův les. Tzv. aktivních kůrovcových stromů bylo ale naštěstí na jaře velmi málo. Rovněž deštivý červen lýkožroutům příliš nesvědčil a tak začala Trojmezeskému pralesu svítat naděje. Ta uhasla v druhé půli července. Pracovníci správy parku vyznačili k těžbě více než 1500 stromů a bylo zřejmé, že plánovaný zásah by narušil kontinuitu vývoje pralesa do té míry, že by jej jako takový nemusel přežít. Narychlo byla svolána blokáda kácení.

Blokáda

Svolání blokády trvalo čtyři dni. I během takto krátké doby stihla správa parku nechat porazit cca 1/6 vyznačených stromů. Blokáda začala 27. července 1999. První den zastavili její účastníci těžbu v polovině první zóny od Plešného jezera po Trojmeznou horu. Druhý den odpoledne kontrolovali již celé území až po Třístoličník. Kácení bránili vlastními těly nejčastěji tak, že se posadili ke stromu, který' se dřevorubci chystali právě porazit. Technické pomůcky jako řetězy, lana ad. byly ve skutečnosti použity pouze v jednom případě. Správa parku označila blokádu za legitimní, ale nešťastnou formu protestu. I nadále posílala do zablokovaného území dřevorubce, aby zkoušeli kácet. Vzhledem k tomu, že průměrně bylo na blokádě dvacet lidí (jejich počet se pohyboval od 15 do 35) a ke zcela úspěšnému zablokování bylo potřeba přítomnosti min. třiceti, podařilo se lesním dělníkům občas několik stromů porazit. Po týdnu požádala správa parku policii o asistenci při zjištování totožnosti účastníků, aby je mohla stíhat za nepovolený vstup do první zóny. Vstup je sem totiž zakázán, aby nebyl narušen přírodní vývoj a to ani tím, že člověk šlápne na trávu, kapraď či borůvku. V momentě, kdy zde dělníci kácí stromy, kouří a odhazují odpadky, spolu s lesníky vyšlapávají v pralese pěšinky, které uvolňují od padlých kmenů a to vše bez ministerské výjimky povolující jim vstup, je lpění na dodržování zákazu absurdní. Zásahy policie byly nepříjemné, zejména při použití policejních psů. Někteří účastníci blokády se totiž odmítli legitimovat, protože maximální výše pokuty 10 000 Kč byla hrozivá. K tomu ještě stoupala agresivita dřevorubců, začalo docházet k fyzickému napadání účastníků blokády. Ti nakonec přistoupili na návrh ředitele Správy NPŠ Ivana Žlábka a předali mu seznam fyzických osob účastnících se blokády. Ředitel Žlábek na oplátku zastavil policejní zásahy. Hnutí DUHA a Ekologický právní servis zaštítili blokádníky pomocí ve správních a příp. soudních procesech. Po čtyřech týdnech blokády vrcholila vyjednávání se správou parku o ukončení blokády, bude-li alespoň jádro pralesa ušetřeno asanační těžby. Správa všechny kompromisní návrhy odmítla. Jako maximální "ústupek" nabídla, že v případě ukončení blokády nebude kácet na Plešném jezeře a kamenném moři, což je de facto bezlesí, a v nepřístupné jezerní stěně a jejím bezprostředním okolí, kde je těžba neproveditelná. Po neúspěšném vyjednávání přestala správa posílat do Trojmezenského pralesa dřevorubce, avšak pouze po dobu trvání blokády. Bylo tedy nutné pokračovat. V druhé polovině září, kdy kůrovec již většinu napadených stromů z větší části opustil, požádali mluvčí blokády o posouzení situace vyhlašovatele blokády a další přední odborníky ochrany přírody. Z jejich stanoviska citujeme:

"Lesní ekosystémy, které se staly předmětem blokády, mají své absolutně nezpochybnitelné přírodní hodnotu, a proto musí být zachovány ve své současné dynamice jako unikátní srovnávací plocha pro sledování nerušených přírodních procesů ve srovnání s jinými částmi národního parku, na nichž bylo zasahováno. ... Případné další asanační zásahy by tyto procesy narušily, nikoliv nastartovaly. ... Doporučujeme blokádu ukončit, protože je nabíledni, že další kácení stromů na Trojmezné v roce 1999 nemá pro asanaci kůrovce smysl a z hlediska poslání národního parku by bylo pošetilou samoúčelností. "

RNDr. Jan Farkač, entomolog, Lesnická fakulta ČZU Praha RNDr. Jan Hošek, ředitel Agentury ochrany přírody Praha, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. Jakub Hruška, geochemik, Český geologický ústav Praha, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky Ing. Leo Košťál, Obnova horských lesů, člen odborného grémia rninistra ŽP pro národní parky Ing. Igor Míchal, předseda Vědecké rady Krkonošského národního parku, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. František Pelc, ředitel Správy chráněných krajinných oblastí ČR, člen odborného grémia ministra ŽP pro národní parky RNDr. Ing. Jan Pivec, ekolog a agrometeorolog, Agronomická fakulta ČZU Praha Tomáš Tichý, Botanicky ústav AV ČR

Na základě výše uvedeného stanoviska odborníků byla blokáda dne 21.9.1999 ukončena. V terénu přesto zůstala menší monitorovací skupina lidí připravena zasáhnout v případě, že by se správa národního parku rozhodla přece jen Trojmezenský prales jako poslední srovná vací plochu asanačními zásahy zničit. Blokáda Trojmezenského pralesa trvala 8 týdnů, zúčastnilo se jí více než 200 lidí - studentů i těch, kteří si vzali dovolenou či neplacené volno. Jako mluvčí blokády se vystřídali Mojmír Vlašín (ZO ČSOP Veronica), Jaromír Bláha (Hnutí DUHA), Jiří Koreš (Hnutí DUHA Sušice) a Jan Ledvina (soukromý podnikatel, bývalý strážce parku). Byli zde ekologičtí aktivisté, nejvíce z Hnutí DUHA a Dětí Země, ale i dalších organizací - ČSOP, Nesehnutí, Brontosaura. Beskydčanu, STUD. Ligy lesní moudrostí, Přátel Jeseníků - SOJKY, Starých ochránců Jizerských hor, Cally ad. Byli zde lidé, kteří s ekologickými organizacemi nemají nic společného, snad jen to, že nechtěli nechat zničit zbytek pralesa. A byt nepočetní, byli tu také místní občané. Byla to první blokáda lesa v naší republice a nejdéle trvající přímá akce v historii českého ekologického hnutí. Skončila úspěšně: Zachováním kontinuity přírodních procesů zabránila zničení Trojmezenského pralesa, zamezila odlesnění surových svahů a vzniku holin, které by dále rozšiřoval vítr (viz. foto z druhé zóny). Posunula diskusi o koncepci národního parku a existenci bezzásahových území do veřejného povědomí. Neuspěla by bez odhodlání a nesmírného nasazení lidí, kteří na blokádu přijeli. Fyzickou a psychickou zátěž málokdo vydržel déle než pět dní. Jen pro představu: vstávat ve čtyři ráno, mokré boty, mnoho kilometrů pěšky či na kole, déšť, studené jídlo, stálé napětí. není-li někde slyšet motorová pila, nadávky od dřevorubců ... Obdiv zaslouží ti, kdo v takových podmínkách žili dokonce několik týdně - Sylva z Prahy, Martin, Petra a Standa z Brna, Zbyněk z Ostravy ... Mnozí přijížděli opakovaně, pokaždé, když "utrhli" z práce pár dní volna, nebo když bylo na blokádě "ouvej" - třeba zedník Zdeněk, který' přijel poprvé když se dočetl v novinách, že jeden z dělníků napadl a ztloukl Petru, benešovský podnikatel John, který vždy dokázal rozhýbat unavená těla a pozvednout slábnoucího ducha, student lesnické fakulty Petr, který přišlapal na kole až z Břeclavi, hydrobiolog Ondřej z Prahy i jeho jmenovec z Kaplic ... Díky i těm, kteří přijeli na jediný den jako Hanka z Olomouce, která přitom dva dny strávila ve vlaku. ... Dalších 200 jmen se na tyto stránky asi nevejde. Díky za Trojmezenský prales.

Jaromír BLÁHA, mluvčí blokády, vedoucí programu Lesy v Hnutí DUHA

Lesům hrozí katastrofa

2018-03-01T11:11:58Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Lesům hrozí katastrofa
|Author=Rudolf Chaloupka
|Date=1994
|Source=Rudolf Chaloupka
|Genre=tisk
|Respondent=Josef Vágner
}}
Vynikajících odborníků se nikdo na jejich názor o stavu přírody neptá

Ing. J. Vágnera ze Dvora Králové n. L. znají lidé jako cestovatele, spisovatele, zoologa, ředitele safari, učitele atd. Sám se však považuje v první řadě za českého hajného, kterého, jak sám říká, trápí víc stav lesů než zoologická zahrada. Jeho názor na současnou situaci nejlépe vystihnou jeho vlastní slova pronesená před několika dny na besedě s novináři v Hradci Králové, kde řekl: „Naše území je na 33,36 % plochy pokryto lesy, kterým v nejbližší době hrozí katastrofa. Je zajímavé, že se tím u nás nikdo nezabývá. Předseda vlády nemá lesnického poradce, ve vládě ani v Parlamentu ČR není jediný lesník. Lesy, které jsou naším největším národním bohatstvím, nikoho u nás nezajímají. Máme sice u nás o 272 000 ha lesů víc než před válkou, máme méně holin a více dřeva v lesích, ale všechny dnešní lesy jsou poškozené.“

*Ministerstva zemědělství a životního prostředí chystají návrh zákona o lesích, jaký je váš názor na tento návrh?

„Ten dosavadní návrh je nekvalitní. Nechápu, proč nejsou přizváni odborníci z provozu a z vysokých škol. Naše lesnictví, které bývalo na vysoké evropské úrovni, má mnoho vynikajících odborníků, ale nikdo se jich na jejich názor neptá. Já jsem sice bývalý ředitel zoo, ale především jsem český lesník. Dělal jsem šéfa správy Vojenských lesů, učil jsem na středních i vysokých lesnických školách, viděl jsem 60 % světa a mohu říct, že žádný stát si nedovolí zacházet s lesy tak, jak to teď děláme u nás. To je pro budoucnost katastrofa. Jako moderní stát s lesnickou tradicí bychom to takhle dělat neměli. Dám vám jeden konkrétní odstrašující příklad – Šumavu. Zdánlivě krásné lesy i tam jsou nemocné. Viděl jsem infrasnímek stavu chlorofylu, který poškození jasné ukázal. I na Šumavě se ztrácí u smrků víceleté jehličí. Šumava je umělý les, který vytvořilo 15–20 generací německých lesníků. Vznikl tam Národní park, který si zaslouží nejostřejší kritiku! Bavorsko, které je mnohem bohatší než my, si dovolilo vyčlenit 13 000 ha jako národní park. My jsme samozřejmé v naší zděděné gigantománii udělali park na rozloze 68 000 ha. SRN na ten jejich dává ročně 11 milionů marek, my na ten náš pár milionů korun českých. Na Šumavě je kalamita. Byl jsem se podívat na Modravě. Tam je podle mého odhadu starého lesáka 12–15 000 plnometrů dřeva napadeného kůrovcem. Přitom názor Národního parku je nechat to být, prý příroda si pomůže sama. To je tragický zásadní omyl. Čím je les víc nemocný, tím víc se s ním musíme zabývat, a ne obráceně! To je postavené na hlavu. Kdyby si odborníci z NP Šumava přečetli Klostermanna, tak by zjistili, že v roce 1830 tam padlo kůrovci za oběť 10 milionů kubíků dřeva a byla na Šumavě kalamita a příroda si sama nepomohla! Mohu prohlásit, že moji profesoři z lesnické fakulty, např. prof. Zlatník, by se museli obracet v hrobě, kdyby viděli, co se tam děje. Příroda si teď ani v budoucnu sama nic nezařídí, tam je třeba všechno vytěžit, odvézt a hned plochy zalesnit. Vrchol nezodpovědnosti je nechat tuto oblast ničit.“

Lesům hrozí katastrofa

2018-03-01T11:11:14Z

Michal Horejsi: Michal Horejsi přesunul stránku Vynikajících odborníků se nikdo na jejich názor o stavu přírody neptá na Lesům hrozí katastrofa bez založení přesměrování

{{MediaBankArticle
|Title=Vynikajících odborníků se nikdo na jejich názor o stavu přírody neptá
|Author=Rudolf Chaloupka
|Date=1994
|Source=Rudolf Chaloupka
|Genre=tisk
|Respondent=Josef Vágner
}}
Lesům hrozí katastrofa

Ing. J. Vágnera ze Dvora Králové n. L. znají lidé jako cestovatele, spisovatele, zoologa, ředitele safari, učitele atd. Sám se však považuje v první řadě za českého hajného, kterého, jak sám říká, trápí víc stav lesů než zoologická zahrada. Jeho názor na současnou situaci nejlépe vystihnou jeho vlastní slova pronesená před několika dny na besedě s novináři v Hradci Králové, kde řekl: „Naše území je na 33,36 % plochy pokryto lesy, kterým v nejbližší době hrozí katastrofa. Je zajímavé, že se tím u nás nikdo nezabývá. Předseda vlády nemá lesnického poradce, ve vládě ani v Parlamentu ČR není jediný lesník. Lesy, které jsou naším největším národním bohatstvím, nikoho u nás nezajímají. Máme sice u nás o 272 000 ha lesů víc než před válkou, máme méně holin a více dřeva v lesích, ale všechny dnešní lesy jsou poškozené.“

*Ministerstva zemědělství a životního prostředí chystají návrh zákona o lesích, jaký je váš názor na tento návrh?

„Ten dosavadní návrh je nekvalitní. Nechápu, proč nejsou přizváni odborníci z provozu a z vysokých škol. Naše lesnictví, které bývalo na vysoké evropské úrovni, má mnoho vynikajících odborníků, ale nikdo se jich na jejich názor neptá. Já jsem sice bývalý ředitel zoo, ale především jsem český lesník. Dělal jsem šéfa správy Vojenských lesů, učil jsem na středních i vysokých lesnických školách, viděl jsem 60 % světa a mohu říct, že žádný stát si nedovolí zacházet s lesy tak, jak to teď děláme u nás. To je pro budoucnost katastrofa. Jako moderní stát s lesnickou tradicí bychom to takhle dělat neměli. Dám vám jeden konkrétní odstrašující příklad – Šumavu. Zdánlivě krásné lesy i tam jsou nemocné. Viděl jsem infrasnímek stavu chlorofylu, který poškození jasné ukázal. I na Šumavě se ztrácí u smrků víceleté jehličí. Šumava je umělý les, který vytvořilo 15–20 generací německých lesníků. Vznikl tam Národní park, který si zaslouží nejostřejší kritiku! Bavorsko, které je mnohem bohatší než my, si dovolilo vyčlenit 13 000 ha jako národní park. My jsme samozřejmé v naší zděděné gigantománii udělali park na rozloze 68 000 ha. SRN na ten jejich dává ročně 11 milionů marek, my na ten náš pár milionů korun českých. Na Šumavě je kalamita. Byl jsem se podívat na Modravě. Tam je podle mého odhadu starého lesáka 12–15 000 plnometrů dřeva napadeného kůrovcem. Přitom názor Národního parku je nechat to být, prý příroda si pomůže sama. To je tragický zásadní omyl. Čím je les víc nemocný, tím víc se s ním musíme zabývat, a ne obráceně! To je postavené na hlavu. Kdyby si odborníci z NP Šumava přečetli Klostermanna, tak by zjistili, že v roce 1830 tam padlo kůrovci za oběť 10 milionů kubíků dřeva a byla na Šumavě kalamita a příroda si sama nepomohla! Mohu prohlásit, že moji profesoři z lesnické fakulty, např. prof. Zlatník, by se museli obracet v hrobě, kdyby viděli, co se tam děje. Příroda si teď ani v budoucnu sama nic nezařídí, tam je třeba všechno vytěžit, odvézt a hned plochy zalesnit. Vrchol nezodpovědnosti je nechat tuto oblast ničit.“

Jakub Hruška: Že padaly stromy, nezavinil jen vítr

2018-02-19T22:12:20Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Jakub Hruška: Že padaly stromy, nezavinil jen vítr
|Author=Jakub Hruška
|Date=2007-01-25
|Source=ihned.cz
|Genre=internet
|Respondent=
}}
Ze padaly stromy, nežavinil jen vítr Ackoli to tak na první pohled nevypada, vichřice, která se přes Českopřehnala v zaveru minulého týdne, nebyla nijak epochalni. vítr sice dosahl na Snezce více než dvousetkilometrove rychlosti (místní rekord), na většině území ale nefoukalo ani na urovni dvacetiletých maxim. Z pohledu mediálne vdecných rekordu tedy vlastně nic moc. Přesto padlo znacne množství stromu: podle odhadu 4, 5 milionu kubíků dřeva, což odpovídá přibližne dvěma třetinám prumerne roční těžby. Na první pohled je jasne, že tu něco není v pořádku.

C. K. Lesy, podnikatelský ráj

Pěstování smrkových či Borových monokultur v našich lesích není nicim jiným než podnikatelským záměrem. Nasi předkove s ním začali v 19. Století s vidinou velkých zisku a dobre vydelavali.

Dreva byl nedostatek, bylo drahe a investovany kapital se mnohonasobne vyplatil. Majitel lesa byl bohaty člověk. Podnikatelské riziko nebylo zpočátku velke: lesy byly zdrave, protože ovzdusi nebylo znecistene a pudy vycerpane.

Občasna kalamitka větrem nebo kůrovcem celkovou pozitivní bilanci narusila jen mirne, a pro lidi se po několika generacích staly smrkové či borove monokultury synonymem lesa. Stolete lesní plantaze byly tezeny, nove sazeny a vypadalo to, že perpetuum mobile utesene bezi. Prirodovedci, ale i mnozi lesníci už ovšem dlouho vědí, že záměr je to riskantni. Často vyjde, ale poslední dobou pribyva opacných pripadu. Smrkové lesy doplaceji na emise i na unavu z dlouhodobeho a příliš intenzivního pěstování jedné „plodiny“. Narusuji je také klimaticke změny, kysely dest, oxidy dusiku a ozon v atmosfere. Také ekonomicke podmínky se zmenily - dřeva je dostatek, jeho cena klesa a kalamity tento stav ještě zesiluji.

Pečuj o svého nepřítele

Ze současne mirne hysterie lze vycist zajimavou vec: nemluvi se ani tak o popadaném drevu či ekologických potizich. Alfou a omegou vyhlasovani křížových stavu dokonce není ani ekonomicka ztrata či pokles ceny dřeva (s tím všichni pocitaji a vědí, že i tak dobre vydělají). Hlavním zaklinadlem je - jake prekvapení - kůrovcová kalamita. Proc? Protože lýkožrout smrkovy, lidové zvany kůrovec, žere jen smrky. Bojime-li se kůrovce, pak je recept jednoduchy: nesazet stejnoveke smrkové monokultury, ale dovolit vyrust pestrým smiseným lesům. Buku, jedli ani dubu si kůrovec nevsima. Kurovcova kalamita je neco, co si peclive pestujeme - je to vedlejsi efekt letiteho podnikatelského zameru.

I polom se může vyplatit

Sérii kalamit poslední dekády v Evropě odstartoval orkán Lothar, který v roce 1999 smetl umělé lesy zejména ve Francii, jižním Německu a Švýcarsku. Množství dřeva zaplavilo Evropu a málem polozilo německe majitele lesu. Práce je u západních sousedu draha, a investice do pěstování sazenic, oplocovani, ozinani a probirek se prestaly vyplacet, protože nucena těžba tyto náklady dlouhodobe nepokryla. velké objemy dřeva tak zůstaly ležet ve vývratech - nevyplatilo se totiž pro ně dojet. Výsledkem byla velká katarze - němecti lesníci si uvědomili, že nejlevnější a nejlepší je takový les, který vyroste sám. Jen je třeba mu pomoci redukci stavu sparkate zvěře a mirným dosazením dnes vzačnějších dřevin. Rika se tomu přírodě blizke hospodaření, a v něm leží budoucnost evropského lesnictví. V roce 2004 vichřice sfoukla lesy v Tatrách, ale i v jižním Svedsku. Slovenskou národní katastrofu ale dokazaly těžařské firmy promenit v pekny zisk pro všechny zúčastnene - cena práce je na Slovensku podstatne nižší než v Německu. Verbalni shoda už ale naznacila, že takový les (rozumej smrková monokultura) už v Tatrách vysazen nebude. Po velkem boji se také podařilo uhajit bezzásahové zóny v ochranarsky nejcennějších částech Tatranského národního praku, aby alespoň někde příroda ukázala, že se bez lesníků obejde (pokud ji to dovolime).

Nic než smrk

Aktuální polom ukaze, jak jsme na tom s porozumením tomu, co se v českých lesích deje. Odhali, zda má navrch dosavadní doktrina, podle niz je pěstování monokultur jedine, co chceme, umime a považujeme za správne. Opak by svedcil o tom, že jsme neustrnuli v 19. Století či nasledne socialisticke velkovyrobe, pro něž se stala největším strasakem „kůrovcová kalamita“. Ta prozatím jako univerzalni zaklinadlo umlci všechny hlasy volajici po změně lesnického paradigmatu. Po tom, aby - tak jako v Německu - stejnoveke monokultury uvolnily místo smiseným, druhove i vekove bohatým lesům, které se nestávají labilni hrickou zivlu a člověkem zhoršeného životního prostředí.

Takove lesy totiž svůj hospodarsky vysledek také prinesou. Navíc budou odolne proti očekávane klimaticke změně a jejím důsledkum v podobě nevypocitatelných vln sucha či povodni.

Nase legislativa tento obrat zatím příliš nepodporuje. lesní zákon vyžaduje zalesnění do dvou let, ber sazenice kde ber. S přirozenou obnovou příliš nepocita a platne vyhlášky vyžaduji sazet zase dominantne smrk... Jak se do lesa vola...

Lesy ve vlastnictví státu dosud nemají zadani, které by jim ukladalo pěstovat porost přírodě blizkým způsobem. Přitom lesnictví nema z narodohospodářského hlediska velký vyznam (tvori asi 0,5 % HDP a trend je spíše klesajici). Není tedy obhajitelné trvat na dosavadních způsobech pěstování, o kterých navíc vime, že jsou dlouhodobe neudrzitelne. Na poradu dne je zmena lesního zákona. Letošní kalamita k tomu poskytuje ideální příležitost. Vycislene škody jdou do miliard. Je tedy nacase prestat pěstovat ztraty.

Autor, biogeochemik, pracuje v České geologicke sluzbe.

Poznani přírody s doprovodem na Luzný

2018-02-01T22:36:30Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Poznani přírody s doprovodem na Luzný
|Author=Alois Pavlíčko
|Date=2006-09-02
|Source=Klatovský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Prožít a neublížit

Letní sezóna v národním parku již má svůj vrchol za sebou. Vrcholem však není účast návštěvníků nebo počet akcí, ale pouze datum s koncem školních prázdnin. Jsem rád, že se s vámi mohu podělit o ty nejlepší vzpomínky na akce v uplynulém období a zároveň vás informovat o následujících. K připomenutí a oslavě 15 let vzniku národního parku jsme vás zvali na Rokytu u Srní, kde jste si mohli vyzkoušet i svoji zručnost, vědomosti nebo prostě přijít na koncert, posezení s přáteli, známými, či se jen podívat na plavení dřeva, voru, zručnost řezbářů, cvičitelů loveckých psů, informatiku, hrnčířů a kováře. Velice zdařilé bylo připomenutí „Šumavských Lurd“ – Hauswaldske kaple po rehabilitaci tohoto pietního místa. Obnoveny pramen, kamenný růženec, dřevěná koryta vedoucí vodu, kamenný blok studánky se skleněnou plastikou, odpočinková místa a informačních tabule spolu s novou stezkou kolem kostelního vrchu, vše slavnostně předané Správou veřejnosti k užívání. Oceněním bylo i to, že vás přišlo sedm set. Také zde se můžete setkat s novými prvky pro návštěvníky z mobiliáře Správy, který připravila ve spolupráci s panem Kasdakem. Prvky provázejí nové budované stezky přírodou. Pozvánka platí i na naučnou, zážitkovou stezku od Plesného jezera ke Stifterovu památníku pod Plechým. Více prvků z mobiliáře, takovou malou sestavu najdete na Březníku u Modravy, v blízkosti hájovny. Současné zde můžete navštívit Klostermannovu expozici a dvě výstavy v informačním středisku nebo projít naučnou stezku „Proměna Horské smrčiny“. Zde také Správa může na základě povolení vlády starého teprve 14 dní zajištovat doprovody, podobně jako i na jiných místech národního parku, do prvních zón. Jde o víkendové exkurze s průvodci v trase Březník – Modrý sloup – Luzný. Protože jde o aktuální a mediálně často prezentovanou věc, využijí možnosti ke zlepšení vzájemné informovanosti doposud získaných poznatků. Ukazuje se, že naprostá většina návštěvníků má zájem o doprovody s našimi pracovníky.

Vysoká disciplinovanost a ukázněnost je další devizou. Snahy o porušení zákona se neobjevují, ani nedošlo k poškození přírody, Např. půdního povrchu.

Národní park Bavorský les a Šumava představují svoji spolupráci ad již v řešení témat, strážní službě nebo průvodcovými v přírodě.

Kazdy víkend přibývá okolo 500 poučených a seznámených návštěvníků národních parku nejen s přírodou, přírodními procesy a situaci na místě. V souvislosti s doprovody z Březníku na Luzný přes Modrý sloup si musíme položit minimálně dvě základní otázky:

1) Potřebuje mít vždy a nezbytně trvalý hraniční přechod, když jiným systémem dosahujeme téhož?

2) Dokážeme vždy zprostředkovat poznání přírody bez předpojatosti a s vyvracením obav na negativní dopad a vzít na sebe zodpovědnost za rozhodnutí?

Odpovědi ponechám na vaší úvaze. Na shledání v národním parku se těší za kolektiv Správy

Programy pro veřejnost

2. 9. Jak šel čas na státní hranici

Doprovod s výkladem. Sraz na Debrník rozcestí / 9.00–14.30. Přednáší: Pavel Nedvěd, tel.: 731 530 321. Délka: 19 km

9. 9. Šumavská rašeliniště a rašelinné lesy

Doprovod. Sraz u závory za Javoří Pilou směr Poledník / 9.30 – 15.30. Přednáší: RNDr. Ivana Bufkova, tel.: 388 435 544, na objednávku na IS Kvilda. Délka: 15 km a limit 15 osob.

9. 9. Po zaniklých osadách a železné oponě

Doprovod. Sraz na Srní u hasičské zbrojnice / 9.00 –14.00. Přednáší: Pavel Vinický, tel.: 376 599 009. Délka: 15 km.

13. 9. Beseda o jezerech Šumavy

Povídání na téma vystavených fotografií Iva Svobody. Sraz na IS Alžbětin / 15.00. Přednáší: Vladimír Mareš, tel.: 376 387 060.

23. 9. Po stopách zlatokopů a zaniklých obcí

Doprovod s výkladem. Sraz: Dobrá Voda u Hartmanic / 9.30 – 15.30. Přednáší: Jan Schafhauser, tel.: 731 530 355. Délka: 22 km.

26. 9. Šumavské houby

Přednáška navazuje na právě probíhající výstavu. Sraz: IS Kašperské Hory / 17.30. Přednáší: RNDr. Jan Holec, tel.: 376 582 734, 376 331 543, na objednávku.

30. 9. Pojďte s námi za draky

Soutěž o nejhezčího draka. Sraz: IS Kašperské Hory / 13.30 – 16.30. Přednáší pracovnice IS a SEV, tel.: 376 582 734, 376 331 543. Špekáčky s sebou.

30. 9. Plavení dřeva na Vchynicko-Tetovskem kanále

Doprovod. Sraz: Rechle / 10.00 – 12.00. Přednáší: Jan Chudý, Oldřich Coufal, tel.: 376 599 009.

Kůrovcová kalamita

2018-02-01T22:35:08Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Kůrovcová kalamita
|Author=Václav Skuhravý
|Date=1998-11-19
|Source=Metro
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava bojuje s náporem škůdce

Když před více než 100 lety psal Karel Klostermann o největší kůrovcové kalamitě, která zasáhla Evropu, jistě netušil, že koncem 90. let našeho století bude stát Šumava opět před silným náporem tohoto škůdce. Příčinou kalamity v druhé polovině minulého století byla větrná smršť v letech 1868 a 1870, která měla za následek ztrátu přes čtyři miliony m3dřeva v lesích pralesního typu jak na české, tak na bavorské straně. Nebyl dostatek šumavského sazebního materiálu, a tak na rozsáhlých plochách Šumavy a Bavorského lesa jsou porosty, které neodpovídají původním šumavským smrkům.

Do současné doby proběhly ještě dvě kalamity, jedna ihned po druhé světové válce a druhá v letech 1982 až 1987. Tehdy bylo všude používáno klasického způsobu hubení kůrovce likvidaci napadených stromů. Zásada prof. Ratzeburgra z poloviny minulého století, že čistý les bez padlých a nemocných stromů je základem boje s kůrovcem, platila po 150 let. Platí i dnes a bude platit i v budoucnosti dokud se člověku nepovede postupně převést současné monokultury na lesy smíšené. (Avšak i v sibiřské tajze, která je zcela původní, dochází ročně ke zničení až 700 tisíc ha bourovcem sibiřským). Současná kalamita má základ v tom, že člověk „chtěl poručit větru a dešti“, chtěl vytvořit najednou z kulturního lesa v Bavorském národním parku prales. Domnívá se, že stačí vyloučit používání pily, aniž by dbal na to, že les je ovlivněn spadem těžkých kovů, kyselými dešti, kysličníky dusíku atd. Tak byl zřízen Bavorský národní park na ploše 13.000 ha, kde návštěvnici měli vidět prales od zrodu až do umírání. Zásahy nebyly původně prováděny na ploše 3.500 ha, od roku 1984 téměř na celém území. Bohužel se však pozapomnělo na kůrovce. V roce 1984 způsobila větrná smršť polomy na ploše 170 ha, z nichž ještě 90 ha bylo v jižní části odstraněno. V podhorské monokultuře smrku však byly polomy ponechány, a to byl začátek současné kůrovcové kalamity na Šumavě.

Okolní bavorské státní a soukromé lesy se obávaly přeletu kůrovce, a proto si vymohly zřízení ochranné zóny o šíři 500 – 1.000 m, kde byl kůrovec huben všemi prostředky, aby se nerozšířil do okolí. Bohužel tato ochranná zóna nebyla zřízena proti tehdejší Československé republice. Proč, to se mi zatím nepodařilo zjistit.

Kůrovec se v Bavorském lese šířil až do roku 1991, kdy rozsah zničených ploch dosáhl 260 ha. Tehdy se zdálo, že se plocha napadená kůrovcem nezvětšuje, což vedlo k názoru, že kalamita se zlomila. Bohužel se prudce rozhořela v roce 1994 a 1996, kdy z 1.500 ha stoupla na 3.000 ha. Místní obyvatelstvo protestuje proti ponechání lesů bez ochrany, ale v té době a ve dvou letech dalších nelze již na věci nic měnit. Kůrovec je omezen v jakémsi kotli na ploše 10.000 ha a problém se bere jako rozsáhlý pokus, který má ukázat, jak se bude do budoucna vyvíjet takto zasažený les. Bavorský ministr lesů Bocklet říká, že Německo je tak bohatý stát, že si může dovolit zničit tak rozsáhlou oblast. Bavorští odborníci soudí, že v místech, kde les zahynul, se během 50 až 70 let vytvoří parkovitý les, zcela odlišný od dnešního, se skupinkami smrků a jeřábů, které teprve v další generaci za 150 a více let dají vzniknout novému Bavorskému původnímu lesu.

My máme možnost pozorovat takový vývoj v Krušných horách, kde před 30 léty došlo k uhynutí smrkových porostů. Z 80letých stromů zbyly jen bílé tyčky, mezi nimiž se krčí drobné smrky v počtu 13 – 25 na jeden ha. V době, kdy na bavorské straně je napadeno 1.500 ha lesů a bavorská vláda vydává usnesení, že v nové zřízené druhé části Bavorského národního parku o rozloze 10 tisíc ha se s kůrovcem bude do roka 2017 bojovat všemi prostředky. (kromě těžké mechanizace) se u nás píše a hovoří o tom, že v Bavorsku proti kůrovci nebojují a kůrovec tam neškodí. Autoři měli zprávy, které se k nim dostaly téměř s půlročním zpožděním. Dochází ke zcela zbytečným diskuzím, při nichž někteří chtějí jen zviditelnit, či prostřednictvím kůrovce řešit osobní spory s druhou stranou.

Dnes se situace výrazné zlepšila. Bavorská hranice není již hranicí, jež rozděluje Bavorsko a ČR, ale jež obě strany spojuje. Při lesnické společnosti byla vytvořena 22členná pracovní skupina, která zpracovává vývoj Šumavy za posledních 20 let, jako základ k materiálu o „Střeše Evropy“, jež zaujímá největší lesní plochu ve střední Evropě (Šumava, Český les. Bavorský les a Hornofalcký les). Jsou v ní odbornici lesníci, ochránci přírody, pracovníci vysokých škol, Akademie věd, atd.

Na české straně se prvá ohniska kůrovce začala objevovat těsně u bavorské hranice v roce 1941. V oblastech proti bavorským státním lesům na severozápadě a jihovýchodě tomu tak nebylo. Napadení probíhá plíživě, během dvou let je zvýšení jen nízké, pak však prudce stoupá. Bohužel v letech 1990 – 1994 byla otázka boje s kůrovcem na české straně nekoncepční. V chráněné oblasti Šumava a v Národním parku Šumava se vystřídali čtyři ředitelé, kteří měli různé názory na boj s kůrovcem, který se množil dál. Pro neprovádění boje s kůrovcem byly používány tyto argumenty, jež se postupně ukázaly jako chybné.

Kůrovec se nemnoží v nadmořských výškách nad 100 m, takže nebezpečí nehrozí. Zapomnělo se však na to, že kalamita před 120 lety postihla nejvíce oblasti v nadmořských výškách 100 – 1.200 m.

Kůrovec je jakousi zdravotní policií – likviduje mrtvé a poškozené stromy. To však platí pouze ve smíšených společenstvech, jako jsou smrkobuková čí jiná společenstva, ale nikdy ne v člověkem vytvořených monokulturách.

V Bavorsku se nebojuje s kůrovcem a nepůsobí tam škody. Rozsah 3.500 ha zcela zničených porostů ukazuje pravý opak.

Kůrovec nenapadá původní porosty, ale jen nevhodné provenience, které byly z jiných oblastí Rakouska vysazeny na Šumavě. Kůrovec však na bavorské straně zničil několik desítek hektarů původních porostů smrku ve stáři 150 – 300 let, jež byly chloubou parku.Výskyt kůrovce začal na Šumavě prudce stoupat v roce 1993 a 1994 a dosáhl maxima v roce 1996, kdy bylo napadeno přes 2.600 ha. V roce 1994 rozhoduje Vědecká rada Národního parku Šumava o razantním boji s kůrovcem v takzvané druhé zóně, která tvoří ochranu přísně chráněné l. zóně. V této l. zóně leží na Šumavě většina rašelinišť, jež jsou tím nejcennějším, co na Šumavě je. Proč došlo k tak prudkému nárůstu napadených ploch? Musíme si uvědomit, že z jednoho stromu se vyvine 40 až 100 tisíc brouků, kteří z 85 procent zůstávají poblíž stromu a napadají okolní a asi 15 procent se rozlétá do okolí. Podle současných dat lze říci, že kalamita kůrovce je pod kontrolou. V roce 1984 bylo vytěženo 44.000 m3dřeva, v roce 1985 57.000 m3, v roce 1986 181.000 m3, v roce 1997 97.000 m3a letos již jen 30.000 m3. Podle pitev brouků však v populaci pod kůrou převládají ze 75 procent samice, kdežto kalamita by byla zcela na ústupu, kdyby v populaci bylo samic pod 45 procent. Bylo však teplé počasí, které umožnilo vývoj dvěma generacím tohoto škůdce.

Často se návštěvníci Šumavy domnívají, že z porostů jsou odváženy zdravé stromy. Neuvědomují si, že to jsou stromy, které jsou velmi nenápadně napadeny v korunách kůrovcem. Likvidace těchto stromů je podstatně významnější než odvoz již téměř suchých stromů, v nichž je kůrovců málo. Je lépe zlikvidovat o 10 stromů více než dát možnost dalšímu šíření. Na Šumavě probíhá intenzivní obnova zničených porostů. Používají se k tomu jeřáby, smrky, jedle a břízy. Obdiv zaslouží to, že jen v letošním roce bylo vysázeno přes 160.000 jedinců jeřábu v kontejnerech z hmoty, která se časem rozpadne. Šumava tak bude s přirozenější skladbou lesů odolnější vůči nepříznivým vlivům. Musíme vzít v úvahu, že zatím se stav na Šumavě zhoršuje, jak to ukázaly snímky z družice Landsat, které byly provedeny v roce 1986, 1992 a 1996. Imise jsou tu sice nižší než dříve, ale jejich nepříznivé důsledky se projevují i po letech. Závěrem přeji Šumavě do budoucna jen to nejlepší, aby o ní psali novináři, jako byl můj přítel ing. Velek, a aby psali tak, jak říkali naši předkové, aby mohli jednou klidně stanout před soudnou stolicí boží.

Putovní výstava Šumavou

2018-02-01T22:34:30Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Putovní výstava Šumavou
|Author=TZ NPŠ
|Date=2010-01-25
|Source=TZ NPŠ
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Srdečně zveme všechny příznivce výtvarného umění a šumavské přírody na výstavu obrazů, které vznikly při 5-denním sympóziu výtvarníků z Čech a Bavorska v červnu loňského roku v Národním parku Šumava v kraji Karla Klostermanna, tzn. na Srní a v jeho okolí. Vernisáž putovní výstavy se koná v pátek 29. ledna 2010 v 15 hod na Kvildě v zasedací místnosti obecního úřadu.

U příležitosti ukončení putovní výstavy bude dne 26. března pořádána finisáž výstavy spojená s představením nového katalogu malířů Šumavy. Každému příchozímu zde bude k dispozici zdarma.

Projekt je spolufinancován Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj.

Cyklisté ocení novou trasu

2018-02-01T22:33:57Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Cyklisté ocení novou trasu
|Author=Jaroslav Pulkrábek
|Date=2006-04-24
|Source=Prachatický deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Národní park Šumava letos slaví patnácté narozeniny a připravuje k nim řadu zajímavých akcí.

Vimperk – Patnáct let po vyhlášení Národního parku Šumava se stále více vyhrocují otázky řešící jeho smysl a poslání. Přesto chce Správa parku ukázat, že jeho zřízení bylo jedním z pilířů novodobé šumavské historie a připravuje celou řadu akcí.

„To, že se region zmítá v nejistotách a názory na další vývoj parku jsou různé, nesmí v žádném případě ovlivnit nastávající sezónu a dotknout se návštěvníků Šumavy,“ uvedl ředitel Národního parku Šumava Alois Pavlíčko. Mezi sto čtyřiceti akcemi je například i vydání zvláštního bonusového čísla časopisu Šumava, které obdrží jeho předplatitelé zdarma, a představí se v něm patnáct nejúspěšnějších projektů v historii národního parku. Otevřena bude rovněž Stifterova naučná stezka, od které si park slibuje ukázku toho, co je parkům tohoto typu nejvlastnější a tím je samovolný vývoj.

Z jiného soudku je pak ve spolupráci se spolkem K. Klostermanna upravení pozůstatku Hauswaldské kaple a otevření zážitkové trasy. V neposlední řadě bude v rámci oslav dokončen a převzat úsek cyklostezky Gerlova Huť – Srní, což ocení především vyznavači cykloturistiky. „To je jen ukázka programu, který má mnohem širší spektrum záběru a najdete v něm mimo jiné i řadu koncertů různých žánrů, filmový festival, malířský workshop, či akce nazvaná Zasaď si svůj strom,“ přiblížil plán oslav náměstek Vl. Silovský.

K příležitosti výročí parku bylo zřízeno i razítko s logem patnáctin parku, které se může stát zajímavou památkou a sběratelským artefaktem. Podrobný rozpis akcí by měla Správa parku umístit během května na své internetové stránky.

U nás je les, a nikoli svět

2018-02-01T22:32:47Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=U nás je les, a nikoli svět
|Author=Václav Vaněk
|Date=2008-02-16
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Laskavý prachatický hejtman nabádá šumavské dřevaře, aby posílali své děti pravidelně do školy. Jednou v zimě přijde nečekaná bouře a šestadvacet dětí se nevrátí domů. Teprve po několika dnech najdou lesní dělníci jejich těla, bílá a mrazem srostlá do ledového houfu. Když mrtvé odvážejí, zastaví se jeden z dřevorubců a stírá sníh z kříže u cesty. „Aby nás viděl Pán Ježíš...,“ vysvětluje.

Povídka Bílý samum je jednou z mnoha, v nichž spisovatel Karel Klostermann (1848–1923) ukazoval těžký život obyvatel Šumavy ne-li Bohu, tedy jistě svým čtenářům.

Jako první před nimi otevíral dosud neznámý svět. Když vstupoval do literatury, česká společnost Šumavu právě objevovala. Rozvoj Prahy a jiných měst se opíral o dřevo ze zdejších schwarzenberských lesů. A odlehlý kraj brzy lákal i návštěvníky. Od 60. let 19. století přijíždějí letní hosté, pošumavské scenerie se objevují v básních Heydukových a Krásnohorské, v prózách Havlasy, Vlčka, Šmilovského. Šumava přitahuje umělce osamělostí života a čistotou přírody, podobně jako o půl století dříve Máchu či Poláka Krkonoše a o půl století později Neumanna či Olbrachta Podkarpatská Rus.

Pro kulturní veřejnost se stává také dějištěm národního zápasu. Když v roce 1880 začne u Otty vycházet monumentální publikace Čechy, je první svazek věnován právě Šumavě. Jen turistické texty Vrchlického, Nerudy a jiných však odhalují problém této expanze: Šumava, odedávna součást českého království, je osídlena Němci a nikdo ji neumí přiblížit českému čtenáři.

Klostermann svého času

Nabídka, kterou Klostermannovi, autorovi úspěšných črt v německém časopise Politik, učinil v roce 1889 spisovatel Vlček, aby totiž o Šumavě psal česky do jeho Osvěty, tedy přišla právě včas. A souhlas již čtyřicetiletého spisovatele nepřekvapoval. Po otci, významném pošumavském lékaři, pocházel z rozvětveného, na Šumavě po staletí usedlého rodu. Hory důvěrně znal z dětství, z vyprávění příbuzných i z každoročních pobytů. Čtenáři ihned pochopili, že k nim mluví člověk s porozuměním pro tajemný, a přece jejich zkušenosti blízký horský svět. Jeho romány a povídky přijímali vděčně a se zájmem (sebrané spisy dosáhly 38 svazků).

Od počátku oceňovali autora tak zjevně zkušeného: život se neodehrává na bojištích lásky, ta je vždy podružná. Složitější city u něj vůbec nemají místo; vládne nuda a omrzelost. Vydržet další den práce je jediný mravní příkaz.

Lidovým čtenářům Klostermannových knih nepřekážel toporný, neobrazný jazyk, stereotypnost zápletky ani naivní morálka. Vždyť ta se shodovala s jejich zkušeností: plnit svou povinnost, snášet únavu a bolest, potom snad bude lépe. Některé motivy se opakují: muž přežil sněhovou bouři, pád pod vůz, nemoc v cizině. S úlevou usedá u kamen, a ani necítí výčitky své ženy. Doma je dobře, i když je domovem zbořeniště a lůžkem kupka teplého hnoje. Dobrodružství se odehrávají venku. Na cestách je člověk ohrožen ztrátou orientace, pádem do močálu, zraněním nebo umrznutím. Cesty určují řád života. Stačí připomenout komické obtíže, s nimiž se potýkají hrdinové prvního Klostermannova románu Ze světa lesních samot. Nový myslivecký příručí se musí hned po příjezdu vydat k ševci pro řádné boty, protože v běžných mysliveckých holinách by na Šumavě neobstál. A mladá paní revírníková, přišlá až z Budějovic, je donucena před návštěvou sousedky svléci krinolínu, protože v ní by mezi stromy neprošla.

Neprostupný prales je hlavním soupeřem Klostermannových hrdinů. A také věčné a tísnivé šero pod hustými stromy. „U nás je les, a nikoli svět,“ říká jeden z dřevařů a opravdu - les je nejen vizuální hranicí obzoru, brání volnému výhledu a nadechnutí, stejně jako nezávislému činu. Ve srovnání se svobodnými sedláky slavnějšího šumavského spisovatele Adalberta Stiftera (1805-1868) jsou Klostermannovi protagonisté fatálně omezení a utištění. K vrcholům hor se ani neodvažují.

Před Stifterovými hrdiny se naopak stále otevírají volné výhledy. Pouť jejich lesem je pohodlná, dokonce půvabná. Ti, kdo zabloudili, zase najdou směr. V povídce Žula uváznou za morové epidemie vysoko v horách dvě děti, chlapec a holčička. Celé týdny jdou spolu lesem, pijí vodu z potůčků, živí se medem, ostružinami, jahodami a planými jablky. Přespávají v měkké trávě, až šťastně dorazí k lidem. Dívky se ujmou příbuzní a po letech se pro chlapce vrací jako bohatá nevěsta.

Stifter, asi nejproslulejší představitel literárního biedermeieru, promění i divoký les v útulný, domácký svět. Cesta jeho dětí je úplně jiná než cesta dětí v Klostermannově povídce. Ale mýlili bychom se, kdybychom ji měli za pohádku. Extrémní krajina vytváří prostor pro extrémní interpretace skutečnosti. Stifterovy prózy vyslovují naději, kterou Klostermannovi hrdinové nikdy nepocítili. A za pomoci naděje dospívají jeho hrdinové k sebevědomým, skutečně lidským soudům - jako mladík v jeho Sentzovském polibku: „Svoboda jako moc rozvíjet v sobě nejvyšší lidskost, neustupující jakémukoli násilí, je největší vnější statek člověka. Správný člověk je osvobozen od všech neřestí srdce a vytvoří si prostor pro tuto svobodu, nebo už nežije. Jinak svobodný být nemůže. To druhé je svoboda zvířete, které se řídí svými pudy.“

Klostermannovy postavy, klečovitě nízké a deformované, k samostatnému úsudku o světě nedorůstají. Prohrávají v boji s přírodou, která je ve své síle a krutosti právě tak neskutečná jako idylická příroda Stifterova. Bývá-li jejich tvůrce přiřazován k realistickým autorům, je to snad oprávněné potud, že poučeně popsal práci, zvyky a primitivní mentalitu obyvatel vyhraněného regionu.

Šumavská dramata, loňský výbor z Klostermannových povídek, který sestavil Ondřej Fibich, už titulem odkazují k poučenějšímu čtení Klostermannova díla. Ne že by tu v lidských osudech bylo něco nerealistického. Například udřená pětapadesátiletá žena z povídky Baba, která sama pečuje o šest vnoučat - to je přece běžná skutečnost. I její smrt, když cestou z trhu padne únavou, vlastně čekáme. Mnozí Klostermannovi hrdinové přežívají právě takto: vzdáleni měřítkům a hodnotám civilizace, zbaveni i poslední výzvy lidství, totiž vzdoru a odporu vůči vlastní existenci. Tma v jejich chatách je stejně špinavá a páchne podobně jako tma v chatách tuláků a zlatokopů z dobově populárních povídek Hartových, Gorkého nebo Londonových. Dokonce i motivy jsou obdobné: nezkrocená příroda, střelba na hranicích, boj o život s pašeráky a zloději dobytka. Ale i zlodějům, tulákům a bláznům se od Klostermanna dostává soucitu, který jim společnost odepřela. Je souputníkem novoromantické literatury, která zobrazuje jedince vyděleného ze společnosti, jenž však už nestojí v opozici vůči světu sebevědomě jako v romantice, nýbrž je jím pro svou odlišnost vylučován.
Jeho protagonisté se novoromantické stylizaci vymykají vlastně jen trpnou pasivitou a smířlivostí, s níž přijímají nehrdinskou bídu svých osudů. Právě to ale činí z jejich tvůrce spisovatele skutečně českého.

Klostermann našeho času

Lidé v extrémních podmínkách nemají zájem eskalovat sociální a nacionální spory. A Klostermann sám, po rodičích Němec (nepočítámeli matčiny francouzské předky), neměl potřebu v českých románech národní otázku vyhrocovat. Jeho vlastní situace byla paradoxní. Ač vychován německou chůvou a německými školami, vyrůstal v českém prostředí pošumavských městeček a doma mluvil česky. S českým kulturním světem se přesto sblížil až za studií v německé Vídni, kde jako člen národního spolku získal přezdívku Chrudoš od Otavy.
Jeho první črty v německém Politiku jsou plné sžíravého výsměchu vůči Němcům v Čechách, vůči spolkům, kde se střílí chlebovými kuličkami na sochu Palackého, vůči průmyslníkům, kteří Čechy využívají, ač je považují za „troglodyty“. A také vůči německé sestřence, která říká: „Ty a Čech! Jsi přece docela slušný člověk!“ Ač profesor němčiny na německé reálce, zastával v politice vždy pročeská stanoviska. Ještě jako starý muž píše své německé ženě, že „celý národ by měl tvořit jeden šik proti Vídni a Němcům“. Nezapomínejme na tuto složitost osudu, až budeme na Klostermannově pomníku v Srní číst Heydukova oslavná slova o spisovateli, který je „apoštolem smíření mezi Čechy a Němci“.
Pomník v Srní je však jen jednou z mnoha připomínek Klostermanna na Šumavě. Můžete se projít po Klostermannově stezce, navštívit Klostermannovu chatu i Klostermannovu rozhlednu. Jeho socha stojí v Javorníku, pamětní desky najdete v rakouském Haagu, německém St. Oswaldu i v Kašperských Horách. Klostermannových expozic je hned několik, aktivní je internetový server i občanské sdružení.

To vše vzniklo většinou v posledním desetiletí a letos, ve „výročním roce oslav spisovatele“, tyto aktivity gradují. Plánovány jsou osvětové programy a soutěže pro školy, výstavy, konference, filmový dokument, autobusové výlety i pochody - na 80 akcí! Chystají se sborníky, životopisná próza, nová vydání knih. Připravuje se emise poštovní známky i známka turistická. Strakonický pivovar uvaří várku polotmavého 13° ležáku Klostermann 2008. Už před Vánoci jsme se dočkali vydání Klostermannova šumavského betlému („K Ježíškovi se sbíhají rázovití Šumaváci z Klostermannových románů v čele se samotným spisovatelem...“).

Je to pěkné, ale není to příliš? Taková hýřivost budí z dálky pochybnosti: je opravdu jen výsledkem lásky těch, kdo nelitují peněz, aby připomněli milovaného autora? Nebo se tu z Klostermanna stává veřejné zboží, turistický produkt? Právě ze spisovatele, který se nevrle vyjadřoval o „žánru protivných pražských lufťáků“? Nezapomínejme, že sláva zabíjí - dokonce i mrtvé.

Podle nakladatelské anotace byl první svazek spisovatelových úmorných Vzpomínek na Šumavu úspěšným titulem. Proč se potom nečtou živější paměti Staškovy nebo Holečkovy? Vedle nich či vedle takového Raise nebo Šlejhara, vedle spisovatelů, kteří svými slovy skutečně tvoří svět a strhují nás k jeho prožívání, vyniknou Klostermannovy meze. Je jen vypravěčem, který kultivovaně předkládá lidovému čtenáři příběhy z jeho vlastního světa. Nic víc, i když ani to není málo. A že obstál, to dokládá čtenářský ohlas, který přetrval století.
Máme-li si minulosti vážit a respektovat ji, musíme ji stále vztahovat k dnešku. A musíme se také správně ptát: K čemu dnes Klostermann slouží? O čem svědčí náš dnešní zájem o něj? Co vypovídá o naší síle a slabostech?

Ještě tento měsíc oslavíme výročí spisovatelů nepoměrně významnějších: 100 let od smrti Svatopluka Čecha, 110 let od narození Bieblova. Těm se nedostane známky, sotva poznámky v denním tisku. Snad je to dobře: už Neruda psal o „české pomníkománii“, o tom, že „vypadá ta nebohá země česká samými pomníky jako ježek a český národ pořád nemá nic“.

Kamenné pomníky jsou pomíjivé, ty věčné si staví spisovatel sám. Obraz šestadvaceti umrzlých dětí, okázalé, a přece bolestně působivé sousoší z povídky Bílý samum, v paměti Klostermannových čtenářů přetrvá.

Karel Klostermann je 160 let po svém narození jedním z nejvydávanějších a nejčtenějších českých autorů 19. století. Má své občanské sdružení, pomníky, letos se konají desítky akcí zaštítěných jeho jménem, vaří se pivo Klostermann 2008. Co tento „objevitel Šumavy“ znamenal ve své době a k čemu nám slouží dnes?

Šumavská dramata. Hrůzné i krásné příběhy starých časů Karel Klostermann Vydalo nakladatelství Hrad, Strakonice 2007. 196 stran. Vzpomínky na Šumavu. Kniha pamětí Karel Klostermann Vydalo nakladatelství Hrad, Strakonice 2006. 460 stran. Žula; Smolaři Adalbert Stifter Přeložil Hanuš Karlach. Vydalo nakladatelství Vitalis, Praha 2004. 125 stran

První svazek úmorných Vzpomínek na Šumavu je úspěšným titulem. Proč se potom nečtou živější paměti Staškovy nebo Holečkovy? Vedle nich či vedle Raise nebo Šlejhara, kteří svými slovy tvoří svět a strhují nás k jeho prožívání, vyniknou Klostermannovy meze.

Václav Vaněk literární historik; Autor (* 1963) je literární historik, vyučuje na FF UK v Praze. Pro Českou knižnici připravil komentovanou edici Klostermannova románu Ze světa lesních samot (NLN 1999).

Šumavská dramata, loňský výbor z Klostermannových povídek, který sestavil Ondřej Fibich, už titulem odkazují k poučenějšímu čtení Klostermannova díla. Ne že by tu v lidských osudech bylo něco nerealistického. Například udřená pětapadesátiletá žena z povídky Baba, která sama pečuje o šest vnoučat - to je přece běžná skutečnost. I její přežívají právě takto: vzdáleni měřítkům a hodnotám civilizace, zbaveni i poslední výzvy lidství, totiž vzdoru a odporu vůči vlastní existenci. Tma v jejich chatách je stejně špinavá a páchne podobně jako tma v chatách tuláků a zlatokopů z dobově populárních povídek.

Klostermann, víc než jen spisovatel

2018-02-01T22:22:52Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Klostermann, víc než jen spisovatel
|Author=Vladimír Horpeniak
|Date=2008-08-28
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Jméno spisovatele Karla Klostermanna si ze školy pamatuje snad každý. Málokdo ovšem ví, že literát byl nesmírně vzdělaný, orientoval se v řadě oborů, byl úspěšným chovatelem, věnoval se spolkovému životu a zároveň byl oblíbeným a zábavným společníkem.Běh času je neúprosný, a tak dnes zřejmě nenajdeme mezi živými člověka, který by nám mohl vyprávět své osobní zážitky ze setkání se spisovatelem Karlem Klostermannem (1848–1923). Je docela přirozeným jevem, že zájem veřejnosti vždy přitahovaly detailní informace o osobním životě a lidských vlastnostech tvůrčích osobností. Pohled do soukromí tu nemusí být jen záležitostí obyčejné člověčí zvědavosti, ale může se stát i cestou za hlubším pochopením umělcova odkazu. K oživení lidského obrazu Karla Klostermanna dnes s povděkem přijímáme řádky jeho životopisce Maxe Regala i střípky postřehů a vzpomínek, které zaznamenal o spisovateli dobový tisk.

Regal oceňoval především dobrotu a laskavost Klostermannova srdce, s čímž souvisela jeho láska k lidem, zvláště k rodině a osobním přátelům. Autobiografické práce nás přesvědčují o tom, že Klostermann přilnul ke každému, kdo jen trochu se mu zdál dobrým člověkem, a nezapomněl do smrti na nikoho z těch, kteří s ním dobře jednali nebo mu na čas byli přáteli. S úctou vzpomínal na své rodiče, nezištně pomáhal svým příbuzným. Přestože v době svých učitelských začátků v Plzni nezakoušel žádný blahobyt, přijal za vlastní do své domácnosti Bedřišku, sirotka po zemřelém bratru Františkovi. Mimo to měl u sebe v Plzni po dobu studií také syna své sestry Ernestiny, vzorně se staral také o svého nejmladšího bratra Jakuba, který se pak stal knězem. Pravidelně a poměrně velmi často navštěvoval svou matku, která až do své smrti 1903 žila v Kašperských Horách.

Soucitnou lásku choval k lidem i zvířatům.Láska k lidem, soucit k chudým, utiskovaným a nešťastným jsou patrné z četných Klostermannových prací. Je známo, že spisovatel se dokonce ujal organizování veřejné sbírky na pomoc jedné ubohé rodině z Rejštejna. Soucitnou lásku choval nejen k lidem, ale také k jejich živitelům, k dobytku, ke zvířatům a k celé živé přírodě. Dal podnět k založení Spolku proti týrání zvířat v Plzni a byl jeho dlouholetým předsedou. Úspěšně choval králíky a dostalo se mu za to dokonce Čestného diplomu na Velké výstavě drůbeže, ptactva a domácích zvířat v Plzni roku 1900. Zasazoval se o opravdu kulturní vztah lidí ke zvířatům, předkládal konkrétní výzvy k ochraně přírody. Tyto své snahy nejvýstižněji formuloval ve zvláštním spise Kulturní naléhavost, věnovaném „všem lidem dobré vůle“, kde mimo jiné zdůrazňuje, „že kdo týrá zvíře, nebude míti citu ani pro týraného člověka.“

Klostermann měl obdivuhodnou paměť. Pamatoval si osoby od nejútlejšího dětství, jejich řeči, příhody, a to nejen od osob, s nimiž žil, ale které se v jeho životě třeba jen krátce mihly. Z tohoto bohatství a zásob pak vznikly jeho povídky a příběhy. Díky svému nadání a výtečné paměti se snadno učil jazykům. Znal všechny jazyky románské, zejména francouzštinu, uměl poměrně dost rumunsky. Ovládal řečtinu, ruštinu a latinu. Znal zpaměti celé partie německých klasických básní a dramat a zároveň miloval starší českou literaturu. Přestože pro hudbu a zpěv zvláštní nadání neměl, rád poslouchal melodické skladby, zvláště Smetana, Fibich a Grieg jej dovedli zaujmout. Zásadně však odmítal tehdejší technickou vymoženost k reprodukci hudby – gramofon. Do divadla chodíval zřídka, protože mu vadila krátkozrakost. Do kina asi, co živ byl, nevkročil. Co se vědomostí týče, byl hotovou encyklopedií. Zejména dějepis měl v malíčku, rovněž jeho vědomosti zeměpisné a přírodopisné byly úžasné.

Ve společenském styku se mu hned nevyrovnal ani nejzábavnější společník. Kamkoliv přišel, nebyla tam nouze o téma hovoru, vždy věděl o něčem novém a zajímavém. Vypravoval poutavě s vtipem a jemným humorem, a tak nebylo divu, že se stával středem společnosti. Jeho poměr k ženám byl bezúhonný, čistý. Byl galantní ke každé ženě, nesmírně se mu líbily mladé a sličné dívky, rád se bavíval, ale nikdy nevybočil z mezí slušnosti, nikdy se prý neodvažoval k milostným pletkám. Na první dívku, kterou ideálně miloval, nezapomněl do smrti a nesmírně ho těšilo, že i ona ho měla i v letech stáří stále v paměti. O vztahu k ženám soudil: „Každý se má chovati k mladé dívce jako k dítěti, k starší dívce jako k sestře, k staré dámě jako k matce. Má ji ctíti.“

Idealistou byl i v oblasti hmotných statků. Neuvědomoval si ceny peněz, ani se o ně příliš nestaral. Z toho pak pramenily jeho celoživotní existenční potíže. Neznal závist a nechápal, jak může lidi ovládat tak neprospěšná vášeň. Touto neřestí si nekalil duševní klid, a proto se cítil vždy šťastným. I v těžkých chvílích života si zachoval duševní rovnováhu a brzy setřásal ze sebe smutek. Vždy jasná mysl a nálada směřující k veselosti jistě prýštila i z jeho upřímné a pevné víry v Boha.

Ke Klostermannově charakteristice patří i skutečnost, že ač po otci Němec, vždy se hrdě hlásil k českému národu i za okolností, kdy mu to jako učiteli německé reálky přinášelo nemálo potíží. Přijímal členství v řadě českých vlasteneckých spolků a korporací, byl stavěn do jejich čela. Zejména spolková a veřejná činnost Klostermanna často odtrhovala od jeho spisovatelské činnosti.

Aby trochu unikl tomuto zaneprázdnění a mohl se více věnovat psaní, uchyloval se Klostermann na své letní sídlo ve Štěkni. Zde už jako penzista mohl pobývat od časného jara až do pozdního podzimu. Často tu s perem v ruce vzpomínal na své prázdniny středoškolského profesora, které trávil v mladších letech v kraji svých předků – v Srní, Rejštejně, Kašperských Horách, Volšovech u Sušice, Bohumilicích a dalších místech. Za pobytů ve Štěkni vstával už v půl šesté a psal do snídaně. Po ranní siestě pokračoval v psaní po celé dopoledne. Po obědě si vyšel se psem Jokem k Otavě nebo k rybníku a rybařil. V posledních letech života, kdy mu už méně sloužil zrak, našel si Klostermann jinou zábavu – chov drůbeže. Do pozdního věku se také v létě rád často koupával.

Vášnivě kouřil, denně čtyřicet až padesát cigaret

Byť byl Klostermann neobyčejně skromným člověkem, měl přece jednu náruživost. Byl vášnivým kuřákem. Zcela běžně vykouřil čtyřicet až padesát cigaret denně. Nemohl být téměř ani chvilku bez cigarety, ačkoliv věděl, že si tím zhoršuje své astma. Dva prsty – palec a ukazováček – měl prý náš spisovatel od cigaretového kouře celé zežloutlé. Kuřácká vášeň Klostermannova prý málem sprovodila ze světa jeho román Suplent. Jednoho dne při horlivém psaní Klostermann jako obvykle kouřil. Po zapálení cigarety odhodil omylem ještě hořící sirku do rukopisu a román začal hořet. Ohořelo tak na 80 listů rukopisu, které pak spisovatel pracně doplňoval a podlepoval.

V prach se dávno proměnil náš milý Klostermann, jeho myšlenky, romány a povídky tu však s námi žijí.

Kamkoliv přišel, nebyla tam nouze o téma hovoru. Vypravoval poutavě s vtipem a jemným humorem.

Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy Kašperské Hory

Váchalova Šumava

2018-02-01T22:21:47Z

Michal Horejsi:

{{MediaBankArticle
|Title=Váchalova Šumava
|Author=Karel Šimek
|Date=2008-06-09
|Source=Ekolist
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
„Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo,“ napsal před 80 lety ve své mimořádné knize Šumava umírající a romantická Josef Váchal. Kniha právě vychází znovu a ukazuje, jak hluboce její autor dokázal přírodě porozumět.

Josefu Váchalovi, svérázné osobnosti, významnému českému grafikovi, malíři a spisovateli, se v posledních letech dostává zasloužené pozornosti. Její příčinou i průvodním jevem je vydávání jeho děl českými i zahraničními nakladatelstvími, hojné pořádání větších či menších výstav, konání besed a sympozií, časté zmínky v rozhlase a televizi, avšak taky nejrůznější spekulace a nárůst cen jeho díla v galeriích a antikvariátech, rozdělování ucelených souborů děl na jednotlivé fragmenty za účelem jejich výhodnějšího zpeněžení, diletantské doplňování signatur atd.

Velký ohlas letos vzbudilo vydání jeho monumentální knihy Šumava umírající a romantická. Zásluhou nakladatelství Paseka tak bylo konečně zpřístupněno jedno z nejvýznamnějších děl českého moderního umění široké veřejnosti, jež byla donedávna odkázána pouze na příležitostné skromné ukázky barevných dřevorytů ve výstavních síních. Nakladatelství Paseka se na vydávání Váchalova díla zaměřilo hned po svém vzniku v roce 1990, až teď však podle vyjádření jeho zakladatele Ladislava Horáčka nastala doba, kdy se důstojné vydání největší české knihy po Codexu Gigas ukázalo ekonomicky a technicky uskutečnitelné. Původní kniha váží okolo 20 kilogramů a Josef Váchal ji na začátku 30. let 20. století vytiskl v několika exemplářích – s vlastnoručně zhotovenými literami a zejména s víc než sedmdesáti barevnými dřevoryty, které nemají ve světové grafice obdoby. Kromě obdivuhodného technického provedení vynikají dřevoryty nebývalou barevností (použito 544 barev!), vícerozměrností a hloubkou, kontrastem třpytu světla, sněhu a divoké vody s temnotou a těžkopádností tlejícího materiálu. Některé naznačují naivitu a romantiku starých pověstí, které Váchal obdivoval, jiné jsou spíš surrealistickou oslavou živlů. Právě ona obava z umírání Šumavy a přírody obecně, kterou Váchal vyjádřil jednoznačně v samotném textu, je dokonale ztvárněna v expresívně melancholických obrazech, které text doprovázejí. Už samotná forma dřevorytového zpracování má přitom velký význam – jako by se užitím dřeva uzavíral tématický kruh díla. Výtvarný esejista Jiří Olič o něm ve své stati Německá důkladnost Váchalovy Šumavy napsal: „Síla Váchalovy vize Šumavy není v alegorických kompozicích, ale v obrazech přírody, v personifikaci proplétání, rašení, tlení, bujení, klíčení a zániku.

Výtvarnost je na prvním místě. Ale na začátku let třicátých pouhé umění Váchalovi nestačilo. Být umělcem už bylo málo. Váchal chce být hlasem volajícím na poušti. Tvoří výtvarné vize, v nichž dominuje zánik a zmar. Šumava mu je velkou metaforou, proroctvím ekologických katastrof … Jistě neměl na mysli pouze krásnou knihu, ale ani komplexní gesamtkunstwerk – ukázku, kolik uměleckých druhů ovládá. Spíš to měl být morální apel a varovný signál společnosti, která bloudí a tvrdošíjně setrvává na svých omylech, výraz zděšení nad všeobecnou lhostejností k přírodě a krutostí ke zvířatům.“

Ve 30. letech 20. století se nakonec našel pouze jediný kupec (Jan Nepomuk Schwarzenberg), který byl za knihu ochoten zaplatit plnou cenu 16 800 korun, jež by pokryla umělcovy náklady a měsíce strávené v terénu nad tužkou a papírem a následně v ateliéru nad dřevěnými deskami. Dokud se v 90. letech nedostalo Váchalovo dílo zase na světlo, měla tak o jeho Šumavě povědomí jen hrstka lidí.

Otevřenost očí i srdce

Dílo Josefa Váchala, jenž žil v letech 1884–1969, je nesmírně pestré a rozsáhlé – jeho větší část přitom stále čeká na své objevení. Za mistrova života nebyla jeho tvorba doceněna, což mělo celou řadu příčin na straně Váchalově i na straně veřejnosti a kritiků. Svoji roli sehrál i Váchalův smysl pro spravedlnost a rozhořčení, které se projevovalo nejrůznějšími těžko stravitelnými provokacemi, satirou, humorem a svéráznými pózami. Sám Váchal tušil, že tvoří až pro další generace, a na mnoha místech to hořce komentoval. Z hlediska kunsthistorického i psychologického bylo a je Váchalovo dílo rozebíráno, dáváno do mnohdy obskurních souvislostí a nazíráno ze všech možných úhlů. Víc než kdy dřív však dnes ožívá rovněž civilizační a environmentální stránka jeho myšlenek a pocitů, někdy podceňovaná, jindy přeceňovaná, často zašifrovaná, vždy ale naléhavá a originální jako samotný umělcův duch. Váchalova Šumava samozřejmě obsahuje víc vrstev uměleckého sdělení, v rovině environmentální je však pro dnešek každopádně velkým apelem.

Už v umělcových pamětech se na mnoha místech dočteme o Šumavě. Jako malý chlapec – kromě toho, že tehdy i po celý následující život miloval zvířata – často hleděl na šumavské kopce ze zahrady domu v Písku, kde byl vychováván svými prarodiči. Vzpomínal, že už tehdy ho Boubín lákal a vtahoval do svého pralesa. Poprvé se Váchal dostal na Šumavu v roce 1905, kdy se, už jako začínající výtvarník pobývající v Praze, vypravil se svým malířským náčiním na téměř 300 kilometrů dlouhou pěší cestu z Prahy přes brdskou oblast na Vimpervyšlo, sko, Sušicko a Klatovsko. V té době podnikl ještě řadu dalších úctyhodně dlouhých a fyzicky náročných pěších cest do okolí Prahy, na Křivoklátsko apod., během nichž se u něho prohlubovala láska ke krajině a vnímání barev v ní, výtvarná paměť a imaginace. Kvůli lepšímu soustředění a otevřenosti očí i srdce vůči okolí přitom dával přednost putování o samotě. V době před první světovou válkou zavítal taky na Moravu, kde byl schopen ujít i 70 kilometrů denně.

Nádherným dílem s motivy přírody je temně barevný dřevorytový cyklus Neprachov, který Váchal vytvořil v létě roku 1914. Na deseti obrazech v něm odkrývá historickou paměť krajiny, nechává se unášet fantazií do 10. století a přináší dech beroucí výjevy kopců, soumračných lesů a bažin v dobách, kdy tuto krajinu obývali naši pohanští předkové. Na posledních dvou listech souboru je zobrazena ves Neprochovy ve Váchalově době – svoje kouzlo si obec dokázala zachovat dodnes.

Za první světové války byl zmítaný umělec odveden a vyslán jako vojín na italskou frontu do překrásného údolí řeky Soča (dnes na území Slovinska), kde i přes otřesné zážitky, všudypřítomnou smrt a ohlušující rachot děl silně vnímal tamní úchvatnou krajinu. Ve volných chvílích se pouštěl do kopců, objevoval nové přírodní živé i neživé tvary, pilně kreslil a modlil se za spásu světa. Ulehnutí do náruče přírody mu bylo snad i jakýmsi občasným anestetikem na přestáté bolesti: „Světová válka, pozorována úhlem Kosmickým, vypukla a řádila jedině k vůli tomu, by dva mravenci, procházejíce se jednoho dne kterousi ze silnic na Soči, nebyli zašlápnuti bosou nohou tamější venkovanky, leč mezi cvočkami bot tisíců procházejících tam vojínů dosti místa našli k zachránění svého života, by jsouce živi mizivě delší čas co mravenci, nepředběhli vývoj událostí rychlejším znovuvtělením ve vyššího tvora a tak předčasně nestali se Kristy nebo Budhy příštími miasmům dnešním, také v lidská těla se vyvíjejícím.“ (J. V. dřevorytce Nový kalendář tolerancý, 1922) Řada kreseb z té doby je bohužel navždy ztracena, protože se rozptýlily mezi jeho kamarády a důstojníky rakouské armády, u nichž Váchal díky svému výtvarnému umu dosáhl dílčích privilegií. O svých zážitcích na bojištích světové války poutavě vypráví v knize Malíř na frontě, kterou vydala jeho družka Anna Macková v roce 1929 a později nakladatelství Paseka v roce 1996.

Po smrti své manželky Máši v roce 1922 začal Váchal pravidelně se svou novou družkou jezdit na Šumavu. Prošel ji během četných návštěv křížem krážem, navázal přátelský vztah s majitelkou prášilské papírny paní Eggerthovou (od ní později odebíral papír pro svoje dílo), naslouchal vyprávění místních obyvatel a často za jakéhokoli počasí bloudil těžko přístupnými místy centrální Šumavy. Nejdelším pobytem bylo „101 krásných dní“ v roce 1929. Nejdřív o Šumavě napsal strašidelnou povídku Očarovaná Šumava, kolem roku 1927 se pak definitivně rozhodl stvořit o ní velké dílo. V roce 1930 dokonce s Mackovou podnikli cestu na Slovensko, kde chtěl Váchal podle svých slov poznat a porovnat prostředí hor nespoutaných civilizací se šumavským pohořím. Svoje zážitky popsal v rukopisné knize Cesta Slovenskem.

Ještě jedno Váchalovo dílo je skutečně nadčasové: Kázání proti hříchu spěšnosti z roku 1939. Inspirován barokními kázáními v něm na téměř 200 stranách s odzbrojujícím vtipem kritizuje spěch všeho druhu jako průvodní jev současné doby, zejména pak automobilismus. Poté, co dotiskl knihu, srazil jeho matku Annu nákladní automobil, což Váchal vnímal jako pekelnou pomstu za vytvoření tohoto díla. Snad ani netušil, o co aktuálnější bude tato jeho kniha začátkem 21. století.

I v pokročilém věku byla pro Váchala krajina, jež ho obklopovala, nevysychajícím zdrojem inspirace a životodárným prostředím pro existenci.

Stáří trávil ve Studeňanech nedaleko Jičína, kde v 50. letech s velkou bolestí nesl postupnou likvidaci statku své družky Anny Mackové spojenou s kácením stromů a přeměnou objektu na traktorovou stanici. Dokud to šlo, podnikal často nejen pěší, ale i cyklistické výlety po okolí. Na samém sklonku života, když už sil ubývalo, chodil aspoň na vycházky se psy.

Krása hyne

Závěrem nechme promluvit Váchalovu Šumavu umírající a romantickou: „ŠUMAVA! Valuta ustavičně klesající! Ta tam romantika a kouzlo dovedší strhnouti k nadšení Heyduky a Stiftery, uchvátit realism Klostermannův a Vrchlického k popisné prose. Nyní abys krásu šumavských hvozdů pracně v nejodlehlejších končinách shledával; najdeš-li jednoho léta podobný kousek země, při návštěvě druhé buď jist, že více se s ním neshledáš. Slatě některé a jezera takřka každoročně se zmenšují, vody ztrácejí a lesy mizí.

Regulacemi a přehradami, elektrisací a splavněním řek, rationelním obhospodařováním lesů i nahodilými katastrofami živelnými vyzvání staré kráse šumavského kraje zvolna, ale jistě. Kůrovec a turista, vichřice a užitek velkostatkářů nenáleží ještě k zlům největším; ba, takový Schwarzenberk stal se nejedenkráte zdejšímu kraji a jeho panenskému rázu požehnáním; příčinu vůčihledné zkázy dlužno hledati jinde.

V dnešní zbahnělé době ničemu velkému, krásnému a ušlechtilému nepřející, jest již odvahou říci, že úpadkem přírodních krás vina je pouze přemnožená lidská společnost. Bezzemci i podnikatelé do vnitra lesů se tlačí a venkovský rázu Našich z Holečka lid, jemuž jako tvoru nábožensky založenému příroda a zvláště les nikdy k srdci nepřirostly, postarali se zejména o dnešní stav a vzhled šumavského kdys ráje.

Co dosud velkolepého, jedinečného a typicky krásného na Šumavě, u samých hranic se nachází, ať z té či oné strany, vždy mezi obyvatelstvem německým. Kol osad českých již vše okleštěno a zničeno; kde zrovna nešklebí se suchopár polí, tam střízlivé lesíčky jak u Prahy: pastviny a draha suchá, vody špinavé a zakalený dílem lidským vzduch. Nikoliv, to není ona krásná ŠUMAVA! Šumava mých snů, cíl toulek každého léta a námět k tomuto dílu slovem i obrazem.

Těším své srdce jedině na Pláních, od Ostrého po Třístoličník, k Bavorskému lesu dolu a nejseverněji i Javorníku; míjím zúmyslně končiny za Knížecím stolcem jižně a východně položené i hor pod Nýrskem: miluji Pláně nejvíce.

Procházím i Královským Hvozdem, touto šumavskou bezmála již „Stromovkou“; projdu i Pošumavím, leč spokojen jsem jedině v místech, kde prapůvodní boj o život dosud zuří, kde vegetaci a tvorům vlastní a přirozený zánik jest schystán, kde živly neomezeně kralují a stop po člověku málo.“

Nebo jinde: „Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne; les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost: co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“

Tato slova napsal Váchal začátkem 30. let 20. století. Co by asi napsal dnes?

Šumava umírající a romantická

Nakladatelství Paseka v současnosti postupně vydává 200 výtisků tohoto unikátního díla (víc viz text článku) o 288 stranách, ručně vázaných v původním formátu 480 x 640 mm, za cenu pohybující se okolo 40 tisíc Kč. Zbývající náklad vychází ve formátu zmenšeném, dostupnějším pro širší okruh obdivovatelů. Kniha obsahuje i německý překlad původního Váchalova textu. Nové vydání bylo poprvé představeno na výstavě v bavorském Pasově, která probíhala letos na jaře. Na výstavě bylo společně prezentováno dílo dvou velkých milovníků Šumavy z obou stran hranice – Josefa Váchala a Alfreda Kubina. Kdo nestihl navštívit tuto výstavu, nemusí zoufat: Cesty za Váchalem

Váchalovská část pasovské výstavy se totiž stěhuje do Prácheňského muzea v Písku, kde bude od 13. června do 3. srpna. Navíc 15. června začne v Litomyšli výstava, která bude dosud největší prezentací Váchalova díla v České republice. Pokud byste nechtěli jen na výstavu, ale i třeba na váchalovské putování, sledujte internetovou adresu www.vachal.cz.

Obdivovatelé Josefa Váchala sdružení kolem těchto stránek pořádají například každoroční zimní putování krajem kolem Neprachova, ale i další příležitostné procházky krajinami Josefa Váchala (například českou i německou stranou Šumavy).

Ottovy Čechy, 1882, Šumava

2017-07-17T08:49:46Z

Michal Horejsi:

{{PrefBankArticle
|Title=Ottovy Čechy, 1900, Šumava
|Author=Eliška Krásnohorská
|Date=1882
|Source=Ottovy Čechy, Šumava
|Genre=průvodce
}}
Nakladatelství

Vstupujeme v pravěký svět přírodních divův i ve skvostnici drahých českých pamětí, na pomezní ty stráže národnosti naší uprostřed krajinného ráje, v nějž hluboko se vrhnul živel cizí přes hranice staroslavného tohoto království. Tam nás vedou z nitra českých krajův ony pahorky, hřbety, vrchy, které, na konci jednom vroubíce jihozápadní obzor budějovické roviny, odtud se severozápad, po části rovnoběžně s jihozápadními českými hranicemi, dále pokračují k Srbsku u Strakonic, k hoře Svatoboru u Sušice, přes Pracheň, Klenové, Doubravu u Polaně a Černou skálu u Loučími až k oné památné bráně v prahorách, kudy nejednou západní svět se valil na ty malé Čechy a vítězně byl odražen, k novokdyňskému průsmyku mezi Jezerní Horou a Čerchovem, v nějž s výše pohlížejí hrady Ryzmberk, Herštein i Bajrek a jenž proslaven jest domažlickým bojištěm. Na této čáře všude se potkáváme s předhořím Šumavy, tohoto horstva znamenitého ne tak svou výškou jako rouchem svým.

Za mírným oním předhořím, zdobícím úrodné, široké krajiny, výš a výše vystupují vlnité hřbety šumavské; čím dále k jihozápadu, tím hustěji se kupí vrchol k vrcholu, tím bujnějším lesem černají se temena, tím báječnější jaro pokrývá luka dolin zelení tou zářivou, zlatými svity hrající a věčně zrosenou, jaké neuzříš mimo Šumavu. Čím dále tím řidčeji spatříme městečka, tím menšími se vísky stávají, tím častěji se zabělají samotné chaloupky vysoko nad lesy až u nebes, až po těch stupních výšin dospějeme na obrovské hřbety, kde příroda na trůně prahorstva panuje původní svou samovládou, odpuzujíc člověka pustými, bezednými blaty, bráníc mu vstup v houšti a bludiště svých pralesů, stavíc mu krok skalními útesy a hledíc naň hlubokým okem horských jezer. Takovou má Šumava tvář, takový háv, jehož divokou nádherou předčí nade všecka horstva evropská.

Šumava česká jest na jižním konci s rakouským Greinerwaldem, po celé ostatní své délce s horami Bavorského Lesa srostlá takořka v jediné ohromné těleso. Kamenný ten Leviathan, jehožto hlava svorová, se zubatou korunou Jezerní Hory, hledí k průsmyku kdyňskému, prostírá rulové své údy, ztužené žulovými klouby, protkané křemennými žilami a chovající ložiska pravápna v kostech svých, pozvolna protáhlé daleko v české kraje, kdež končetiny své levé na bavorském podnoží příkře k boku skrčiv, převalil a podepřel tam svůj srázný hřbet, z něhož vystupují vrcholy Javor, Roklan, Luzný, největší ti velikáni Šumavy, všichni tři již na půdě bavorské; dále žulové mezníky Trojstoličníku, Hohensteinu, Vysoké Smrčiny a Plökelsteinské stěny jezerní, až pohořím svatého Tomáše, na kterém ční lepý Vítkův Kámen, dlouhé tělo jeho níží končí.

Na hřbetě tom šumavský obr nese kamenné pyramidy, skalná ostří i zploštělé šířky, pokryté pralesy a bažinnými pustinami, a ode hřbetu toho roztékají se vody v protivné dvě končiny: k jihu spějí prameny přítoků dunajských, jichž nejvíce na české půdě chová Královský Hvozd, severozápadní ten konec pohraničné Šumavy, i vysočina od něho do Čech se sklánějící, k severu proudí potoky a říčky, které živí nám naši Vltavu rodíce se buď na pomezním horstvu neb na Šumavě střední k němu přilehlé, hlavně na Pláních, které od Královského Hvozdu jihovýchodním pořadem vykazují divoké vysočiny Máderskou a Kvildskou, pod nimiž na sever vyrůstají bělokamenné a rulové skupiny kašperskohorská i boubínská; dále naproti pásmu dolní Šumavy od Trojstoličníku k Vysoké Smrčině žulové hory Zelnavské a severně touž čarou Blanský les, až konečně naproti skupině hor svatotomášských půvabná, městečky, chlumy a vískami posetá hornatina krumlovská končí na východ celé Pošumaví.

Na Pláních zrozena, spěje Vltava brzy po svém vzniku na jihovýchod údolím mezi pohraničným hřbetem hor a výšinami vnitřní Šumavy, kdež se vítá s řadou významných míst a měst. Od Výtoně pak k východu se obracejíc po krátké cestě zatáčí se a plyne k severu jako stříbrná čára, naznačující východní hranici Pošumaví, a rozloučivši se pohledem na les Blanský se Šumavou, uniká nám v budějovickou rovinu.

Nejbližší na západ družkou Vltavinou jest říčka Blanice. Zrozena pod Chlumem ve středu krumlovské zelené hornatiny, vine se mezi vrchy, v jichž nejkrásnější kotlině pod Libínem rozloženo starožitné město Prachatice, dále k Betlému českému – Husinci, odtud k Bavorovu a Vodňanům, kdež se rozlévá v četné hladiny, rybníky lesním jezírkům podobné. A jako Blanice podobně i všechny ostatní přítoky Vltaviny obracejí se ze Šumavy nejprve k severu. Západněji od Blanice jest obor Volyňky, která čerpá jeden svůj pramen ze slatin na Pláních a druhý z lesů boubínských, vine se mezi horami, jež jsou sružinou vládce svého Boubína, městem Vimberkem pod hradem téhož jména, a minuvší městečko Volyni vrhá se u Strakonic do Otavy.

Tato opět dále na západ má romantické jeviště běhu svého. Vznikajíc na vysočině Máderské, Kvildám podobné a řečištěm od západní jich meze oddělené, ale vyšší a divočejší než jsou Kvildy, prýští se, nazvána nejdříve potokem Máderským, a v dalším běhu, hluboký si prorývajíc žlab, řekou Vydrou i posléze Otavou. Protéká horským krajem staropamátným, který se honosí městem Kašperským a hradem Karlšperkem, připomínajícím jméno Karlovo i zlatý věk země české, jako i zašlá sláva zlatodolů v křemenných žilách okolního horstva jest památkou té zlaté doby. Mezi dávnými sledy dobývání zlata plyne Otava k městu Sušici, odtud ku proslulému hradu Rabí a k Horažďovicům, odkud severní běh mění na východní a spěje k Strakonicům.

Nejzápadnější části krásného Pošumaví, Královský Hvozd a chodské území, zvlažuje mimo přítoky dunajské, z nichž nejvýznamnější jest potok Řezenský kol Eisensteinu na jih spěchající, řeka Úhlava čili Bradlavka, která čerpá své prameny pod Můstkem, z Černého jezera a z pomezí pod hraniční horou Jezerní. Plyne rozkošnou dolinou, družíc se často k železné dráze klatovsko-eisensteinské; spatřuje v rajské krajině městečko Nýrsko a sličný zámek Bystřici, dále hrad Klenové a město Janovice, až se potkává s potokem Drnovým, jenž plyne z nedalekých, krásných Klatov, a spěje dále k Plzni do Radbuzy. Přítok její Úhlavka Chodová nám připomíná, že se blížíme kraji Chodů, Domažlicům, té stráži slovanského západu u horské brány kdyňské, kterouž druhdy tak často procházela nepřátelská vojska, nyní však mírumilovně se tam vine železná dráha jako hádě mezi hvozdy, věsíc oblačné bílé roušky dýmu na tmavozelené jejich třepení.

Na překrásném tom světa pruhu, jenž rozkládá se v Pošumaví i na vysoké Šumavě, tak hustě jako horské výběžky s údolími, jež ústí v širý kraj, prostupují se klikaté meze obou národností české země. V nebohatých, pohorských dědinách stýkají se tu oni hraničáři slovanství a němectví v sousedství bezezlobném, jako by neměli tušení, jakými vlnami vzdoru a zášti srážejí se přes jejich hlavy dva protivné světy. Čím osamělejšími blíže hranic stávají se poslední ostrůvky české v lesích výšin, tím méně významnou se stává orba, sadařství mizí docela; lid pracuje tu na skále i ve skále, což věstí ony temné, prašné rány v tichu lesů; dobývá žulových balvanů, vápence i tuhy; malé jsou zbytky někdejšího železářství, též nepatrná stopa dolování na stříbro se zachovala v okolí Nýrska. Len, jehož modré ostrůvky poeticky jako blankytná jezera na výšinách vítají oko v moři zeleni, a pak ta stáda, jejichž jasné zvonky všude ve hvozdech vysočin nahrazují zpěvavé ptactvo dolin, jsou důležitými živiteli zdejšího horala, vedouce jej k průmyslům těm, jimž poskytují surovin. Též modravé ty sloupy dýmu, vznášející se nad bory, označují místa, kde sta obyvatelů se shromažďují k velkým krbům své výživy: jsou to slavné šumavské sklárny, jichž počet převeliký vykouzlila tu hojnosť křemene i paliva. Avšak nejvíce dětí svých živí ty horské lesy samy: porážení a plavení dříví, pilařství a výroba zvláštních druhů dřevěného zboží zaměstnává tisíce pilných zmozolených ruk.

To však není ještě největším bohatstvím Šumavy; chováť ona skvostnější zdroje požehnání v sobě, které vylévá na celou naši vlasť: z hlubokých, neplodných bažin svých, z bezedných studánek svých bystřin a svých jezer, z mračen zavěšujících se na zamyšlené její hvozdy, i ze sněhů, v nichž po své dlouhé zimy dřímá zaváta, vysýlá chudá Šumava k nám náš blahobyt, úrodu našich krajin, ozdobu našich rovin vodstvem svým. Vltava jest mohutnou páskou, která na věky víže Šumavu k samému srdci vlasti naší, přinášejíc nám její zdroje, zrozené pod vonnými klenbami smrčin, borův a bukovin tisíciletých.

Tak i proud dějin, jenž k nám ze Šumavy plyne, přímo nám bije v nejsvětější srdce hlubinu; vždyť pod Šumavou narodil se Hus, tam myslil Chelčický, tam Žižka porážel železné pány, tam vítězil Samem náš starověk, Břetislavem náš středověk, Prokopem světlá doba naše reformatorská, Jiříkem politocká moc a sláva česká; tam vedle předhistorických tradic o kolonisaci římské mluví k nám česká pověst pohanská i pozdější pověst křesťanská, tam stojí památníky na rozkvět starobylé vzdělanosti, velebné to chrámy a buď dosud trvající aneb zpustlé rozsáhlé kláštery, tamť plno stop nádhery a síly Vítkovců, tam trosky hradův i dosud obývaní hradové upomínají na dávnou hrdinnost Švihovských, Kaplířů, Švamberků, sídla Hodějovských na mysl spanilou i mecenášství bývalé šlechty české, zlatá stezka na někdejší obchod i zámožnost měst, kolem nichž lesy hučí pohorskými bouřemi, jako by vzpomínaly na ony bouře, jež tudy hřmívaly vichřicí husitskou a přívalem cizím, až poslední veliký jeho náraz splavil minulost českou v dvoustoletý hrob.

I sledy nejhlubšího pokoření národa zachovaly se zde v mrtvé netečnosti života veřejného, ve městech někdy statečných a českých… ale i červánky skvělého a zázračného znovuzrození tu vzešly zářícími jmény celé řady křísitelů, básníkův i apoštolů náuky, duševních to bohatýrů našich!

Obraťme tedy již zrak i srdce k Šumavě, vracejme jí tolik, co nám ona daruje; spějme jí vstříc jasnými prameny nejdražších národu našemu posvěcených myšlének, tak jak ona všecky ty své čisté zdroje vodstva, ty děti srdce svého vypouští k nám ze svého náručí!

Ottovy Čechy, 1882, Šumava

2017-07-17T08:49:21Z

Michal Horejsi: Michal Horejsi přesunul stránku Ottovy Čechy, 1900, Šumava na Ottovy Čechy, 1882, Šumava bez založení přesměrování

{{PrefBankArticle
|Title=Ottovy Čechy, 1900, Šumava
|Author=Eliška Krásnohorská
|Date=1900
|Source=Ottovy Čechy, Šumava
|Genre=průvodce
|Respondent=
}}
Nakladatelství

Vstupujeme v pravěký svět přírodních divův i ve skvostnici drahých českých pamětí, na pomezní ty stráže národnosti naší uprostřed krajinného ráje, v nějž hluboko se vrhnul živel cizí přes hranice staroslavného tohoto království. Tam nás vedou z nitra českých krajův ony pahorky, hřbety, vrchy, které, na konci jednom vroubíce jihozápadní obzor budějovické roviny, odtud se severozápad, po části rovnoběžně s jihozápadními českými hranicemi, dále pokračují k Srbsku u Strakonic, k hoře Svatoboru u Sušice, přes Pracheň, Klenové, Doubravu u Polaně a Černou skálu u Loučími až k oné památné bráně v prahorách, kudy nejednou západní svět se valil na ty malé Čechy a vítězně byl odražen, k novokdyňskému průsmyku mezi Jezerní Horou a Čerchovem, v nějž s výše pohlížejí hrady Ryzmberk, Herštein i Bajrek a jenž proslaven jest domažlickým bojištěm. Na této čáře všude se potkáváme s předhořím Šumavy, tohoto horstva znamenitého ne tak svou výškou jako rouchem svým.

Za mírným oním předhořím, zdobícím úrodné, široké krajiny, výš a výše vystupují vlnité hřbety šumavské; čím dále k jihozápadu, tím hustěji se kupí vrchol k vrcholu, tím bujnějším lesem černají se temena, tím báječnější jaro pokrývá luka dolin zelení tou zářivou, zlatými svity hrající a věčně zrosenou, jaké neuzříš mimo Šumavu. Čím dále tím řidčeji spatříme městečka, tím menšími se vísky stávají, tím častěji se zabělají samotné chaloupky vysoko nad lesy až u nebes, až po těch stupních výšin dospějeme na obrovské hřbety, kde příroda na trůně prahorstva panuje původní svou samovládou, odpuzujíc člověka pustými, bezednými blaty, bráníc mu vstup v houšti a bludiště svých pralesů, stavíc mu krok skalními útesy a hledíc naň hlubokým okem horských jezer. Takovou má Šumava tvář, takový háv, jehož divokou nádherou předčí nade všecka horstva evropská.

Šumava česká jest na jižním konci s rakouským Greinerwaldem, po celé ostatní své délce s horami Bavorského Lesa srostlá takořka v jediné ohromné těleso. Kamenný ten Leviathan, jehožto hlava svorová, se zubatou korunou Jezerní Hory, hledí k průsmyku kdyňskému, prostírá rulové své údy, ztužené žulovými klouby, protkané křemennými žilami a chovající ložiska pravápna v kostech svých, pozvolna protáhlé daleko v české kraje, kdež končetiny své levé na bavorském podnoží příkře k boku skrčiv, převalil a podepřel tam svůj srázný hřbet, z něhož vystupují vrcholy Javor, Roklan, Luzný, největší ti velikáni Šumavy, všichni tři již na půdě bavorské; dále žulové mezníky Trojstoličníku, Hohensteinu, Vysoké Smrčiny a Plökelsteinské stěny jezerní, až pohořím svatého Tomáše, na kterém ční lepý Vítkův Kámen, dlouhé tělo jeho níží končí.

Na hřbetě tom šumavský obr nese kamenné pyramidy, skalná ostří i zploštělé šířky, pokryté pralesy a bažinnými pustinami, a ode hřbetu toho roztékají se vody v protivné dvě končiny: k jihu spějí prameny přítoků dunajských, jichž nejvíce na české půdě chová Královský Hvozd, severozápadní ten konec pohraničné Šumavy, i vysočina od něho do Čech se sklánějící, k severu proudí potoky a říčky, které živí nám naši Vltavu rodíce se buď na pomezním horstvu neb na Šumavě střední k němu přilehlé, hlavně na Pláních, které od Královského Hvozdu jihovýchodním pořadem vykazují divoké vysočiny Máderskou a Kvildskou, pod nimiž na sever vyrůstají bělokamenné a rulové skupiny kašperskohorská i boubínská; dále naproti pásmu dolní Šumavy od Trojstoličníku k Vysoké Smrčině žulové hory Zelnavské a severně touž čarou Blanský les, až konečně naproti skupině hor svatotomášských půvabná, městečky, chlumy a vískami posetá hornatina krumlovská končí na východ celé Pošumaví.

Na Pláních zrozena, spěje Vltava brzy po svém vzniku na jihovýchod údolím mezi pohraničným hřbetem hor a výšinami vnitřní Šumavy, kdež se vítá s řadou významných míst a měst. Od Výtoně pak k východu se obracejíc po krátké cestě zatáčí se a plyne k severu jako stříbrná čára, naznačující východní hranici Pošumaví, a rozloučivši se pohledem na les Blanský se Šumavou, uniká nám v budějovickou rovinu.

Nejbližší na západ družkou Vltavinou jest říčka Blanice. Zrozena pod Chlumem ve středu krumlovské zelené hornatiny, vine se mezi vrchy, v jichž nejkrásnější kotlině pod Libínem rozloženo starožitné město Prachatice, dále k Betlému českému – Husinci, odtud k Bavorovu a Vodňanům, kdež se rozlévá v četné hladiny, rybníky lesním jezírkům podobné. A jako Blanice podobně i všechny ostatní přítoky Vltaviny obracejí se ze Šumavy nejprve k severu. Západněji od Blanice jest obor Volyňky, která čerpá jeden svůj pramen ze slatin na Pláních a druhý z lesů boubínských, vine se mezi horami, jež jsou sružinou vládce svého Boubína, městem Vimberkem pod hradem téhož jména, a minuvší městečko Volyni vrhá se u Strakonic do Otavy.

Tato opět dále na západ má romantické jeviště běhu svého. Vznikajíc na vysočině Máderské, Kvildám podobné a řečištěm od západní jich meze oddělené, ale vyšší a divočejší než jsou Kvildy, prýští se, nazvána nejdříve potokem Máderským, a v dalším běhu, hluboký si prorývajíc žlab, řekou Vydrou i posléze Otavou. Protéká horským krajem staropamátným, který se honosí městem Kašperským a hradem Karlšperkem, připomínajícím jméno Karlovo i zlatý věk země české, jako i zašlá sláva zlatodolů v křemenných žilách okolního horstva jest památkou té zlaté doby. Mezi dávnými sledy dobývání zlata plyne Otava k městu Sušici, odtud ku proslulému hradu Rabí a k Horažďovicům, odkud severní běh mění na východní a spěje k Strakonicům.

Nejzápadnější části krásného Pošumaví, Královský Hvozd a chodské území, zvlažuje mimo přítoky dunajské, z nichž nejvýznamnější jest potok Řezenský kol Eisensteinu na jih spěchající, řeka Úhlava čili Bradlavka, která čerpá své prameny pod Můstkem, z Černého jezera a z pomezí pod hraniční horou Jezerní. Plyne rozkošnou dolinou, družíc se často k železné dráze klatovsko-eisensteinské; spatřuje v rajské krajině městečko Nýrsko a sličný zámek Bystřici, dále hrad Klenové a město Janovice, až se potkává s potokem Drnovým, jenž plyne z nedalekých, krásných Klatov, a spěje dále k Plzni do Radbuzy. Přítok její Úhlavka Chodová nám připomíná, že se blížíme kraji Chodů, Domažlicům, té stráži slovanského západu u horské brány kdyňské, kterouž druhdy tak často procházela nepřátelská vojska, nyní však mírumilovně se tam vine železná dráha jako hádě mezi hvozdy, věsíc oblačné bílé roušky dýmu na tmavozelené jejich třepení.

Na překrásném tom světa pruhu, jenž rozkládá se v Pošumaví i na vysoké Šumavě, tak hustě jako horské výběžky s údolími, jež ústí v širý kraj, prostupují se klikaté meze obou národností české země. V nebohatých, pohorských dědinách stýkají se tu oni hraničáři slovanství a němectví v sousedství bezezlobném, jako by neměli tušení, jakými vlnami vzdoru a zášti srážejí se přes jejich hlavy dva protivné světy. Čím osamělejšími blíže hranic stávají se poslední ostrůvky české v lesích výšin, tím méně významnou se stává orba, sadařství mizí docela; lid pracuje tu na skále i ve skále, což věstí ony temné, prašné rány v tichu lesů; dobývá žulových balvanů, vápence i tuhy; malé jsou zbytky někdejšího železářství, též nepatrná stopa dolování na stříbro se zachovala v okolí Nýrska. Len, jehož modré ostrůvky poeticky jako blankytná jezera na výšinách vítají oko v moři zeleni, a pak ta stáda, jejichž jasné zvonky všude ve hvozdech vysočin nahrazují zpěvavé ptactvo dolin, jsou důležitými živiteli zdejšího horala, vedouce jej k průmyslům těm, jimž poskytují surovin. Též modravé ty sloupy dýmu, vznášející se nad bory, označují místa, kde sta obyvatelů se shromažďují k velkým krbům své výživy: jsou to slavné šumavské sklárny, jichž počet převeliký vykouzlila tu hojnosť křemene i paliva. Avšak nejvíce dětí svých živí ty horské lesy samy: porážení a plavení dříví, pilařství a výroba zvláštních druhů dřevěného zboží zaměstnává tisíce pilných zmozolených ruk.

To však není ještě největším bohatstvím Šumavy; chováť ona skvostnější zdroje požehnání v sobě, které vylévá na celou naši vlasť: z hlubokých, neplodných bažin svých, z bezedných studánek svých bystřin a svých jezer, z mračen zavěšujících se na zamyšlené její hvozdy, i ze sněhů, v nichž po své dlouhé zimy dřímá zaváta, vysýlá chudá Šumava k nám náš blahobyt, úrodu našich krajin, ozdobu našich rovin vodstvem svým. Vltava jest mohutnou páskou, která na věky víže Šumavu k samému srdci vlasti naší, přinášejíc nám její zdroje, zrozené pod vonnými klenbami smrčin, borův a bukovin tisíciletých.

Tak i proud dějin, jenž k nám ze Šumavy plyne, přímo nám bije v nejsvětější srdce hlubinu; vždyť pod Šumavou narodil se Hus, tam myslil Chelčický, tam Žižka porážel železné pány, tam vítězil Samem náš starověk, Břetislavem náš středověk, Prokopem světlá doba naše reformatorská, Jiříkem politocká moc a sláva česká; tam vedle předhistorických tradic o kolonisaci římské mluví k nám česká pověst pohanská i pozdější pověst křesťanská, tam stojí památníky na rozkvět starobylé vzdělanosti, velebné to chrámy a buď dosud trvající aneb zpustlé rozsáhlé kláštery, tamť plno stop nádhery a síly Vítkovců, tam trosky hradův i dosud obývaní hradové upomínají na dávnou hrdinnost Švihovských, Kaplířů, Švamberků, sídla Hodějovských na mysl spanilou i mecenášství bývalé šlechty české, zlatá stezka na někdejší obchod i zámožnost měst, kolem nichž lesy hučí pohorskými bouřemi, jako by vzpomínaly na ony bouře, jež tudy hřmívaly vichřicí husitskou a přívalem cizím, až poslední veliký jeho náraz splavil minulost českou v dvoustoletý hrob.

I sledy nejhlubšího pokoření národa zachovaly se zde v mrtvé netečnosti života veřejného, ve městech někdy statečných a českých… ale i červánky skvělého a zázračného znovuzrození tu vzešly zářícími jmény celé řady křísitelů, básníkův i apoštolů náuky, duševních to bohatýrů našich!

Obraťme tedy již zrak i srdce k Šumavě, vracejme jí tolik, co nám ona daruje; spějme jí vstříc jasnými prameny nejdražších národu našemu posvěcených myšlének, tak jak ona všecky ty své čisté zdroje vodstva, ty děti srdce svého vypouští k nám ze svého náručí!

Črty ze Šumavy, 2006, Předmluva

2017-07-16T09:21:05Z

Michal Horejsi:

{{KlosterBankArticle
|Title=Črty ze Šumavy, 2006, Předmluva
|Author=Marie Stunová
|Date=1925
|Source=Klostermann, K.: Črty ze Šumavy
|Genre=beletrie
}}
(resp. výňatek z Předmluvy k 1. českému vydání)

První kniha, která vyšla z pera Klostermannova, jeho „Böhmerwaldskizzen“, je ovšem práce německá, ale jediná vytrysklá z jeho pera. Myšlenku přeložiti ji do českého jazyka chovala jsem už několik let, považujíc ji za knihu vysoce zajímavou a důležitou proto, že je vlastně počátkem a východiskem všech jeho spisů o Šumavě. Klostermann mohl se právem pokládati nad jiné povolaným rozepisovati se o Šumavě a jejím lidu, poněvadž tam trávíval každoročně jako student část svých prázdnin, znal Šumavu a její krásy přírodní, i její lid a jeho život přítomný i minulý.

U příležitosti 75. narozenin spisovatelových sdělila jsem mu svůj úmysl. Uvítal jej se zřejmou radostí a vyšel mi se vzácnou ochotou vstříc; vyžádal si jen některé opravy po stránce věcné. Souhlasil také s mým náhledem ponechati některé názvy německé, poněvadž jejich nynější české výrazy nebyly tehdy obvyklé a nejsou vůbec dosti přiléhavé.

První literární práce Klostermannova dostává se překladem do rukou čtenářů vlastně jako poslední: spisovatel dal si předčítati překlad v poslední dny svého života a tolik prý ho těšily ty vzpomínky ze šťastných mladých let...

Čtenáři a ctitelé Klostermannovi budou zajisté čísti se zájmem tuto knihu plnou nadšení pro krásu našich hor, plnou soucitu s jejich lidem. Ze všeho, co v ní psáno, mluví dobré srdce k dobrým srdcím, ať v líčeních, ať v úvahách, ať v episodách buď humorných nebo nanejvýš tragických. Sám píše v úvodě k prvnímu vydání této knihy:

„Věnuji tuto knihu všem obyvatelům Šumavy, s nimiž cítím, jejichž radosti a žaly jsou radostmi a žaly mými.

Věnuji ji chudým a porobeným, jejichž mozolné, tvrdou prací posvěcené dlaně jsem tiskl.

Odevzdávám ji obecenstvu s důvěrou a podaří-li se mi získati mým horám a lidu, z něhož jsem vyšel, jen několik šlechetných srdcí, je úloha má vyřešena.“

Poněvadž kniha je psána před 40 lety (t. j. v době překladu r. 1923, pozn. ed.), nutno čtenáři přenésti se do tehdejších poměrů a v dobu, kdy turistika Šumavy byla ještě v počátcích.

V Táboře v červenci 1923.