Zobrazení zdroje stránky Zachraňme Šumavu –evropský klenot

{{MediaBankArticle
|Title=Zachraňme Šumavu –evropský klenot
|Author=Tomáš Jirsa
|Date=2009-08-13
|Source=idnes.cz
|Genre=internet
|Respondent=
}}
Krátce po svém nástupu do funkce vypustil nový ministr životního prostředí Ladislav Miko do médií pokusný balonek. Ohlásil záměr rozšířit „bezzásahové“ plochy na Šumavě z dnešních 21 na 30 %. Poté, co tato informace vyvolala zásadní odmítavé reakce u šumavských starostů, hejtmanů i jihočeských a plzeňských členů parlamentu, jeho podřízení rychle informaci dementovali. Není však, ale pravda to, čím Miko argumentoval ve svém prohlášení: „Těch devět procent je v takovém stavu, že chybí jen ještě nějaké drobné dodělávky. Oněch 30 procent je realistických, stačí dodržovat dosavadní přístup“.

Dosavadní přístup v podání vedení Národního parku a ministerstva životního prostředí znamená nechat v šumavských smrkových lesích působit kůrovce bez zásahu člověka, tedy „bezzásahovost“ neboli vytváření nové „divočiny“. Zastánci tohoto trendu používají účelově vypracované vědecké objevy, které mají jejich činnost, resp. nečinnost legitimizovat v očích veřejnosti. Naopak, druhá strana, zastoupená zejména lesnickými odborníky a místní a regionální samosprávou již několik let bubnuje na poplach, neboť na Šumavě dochází díky nezasahování proti kůrovci k odumírání největších lesních ploch v Evropě.

Zastánci aktivního přístupu upozorňují, že kůrovec zlikviduje kompletně celý dospělý les ve věkovém rozložení i několik set let. Tím na dlouhou dobu zlikviduje pro prales typické věkové rozložení vznikající po staletí. Radovat se z malých semenáčků vyrůstajících pod uschlými staletými stromy na Pramenech Vltavy považujeme za mentální zpozdilost. Ministr Miko také veřejnosti nesdělil, že zastavit kůrovcovou pandémii na hranici 20 nebo i 30 % rozlohy Národního parku bude znamenat obrovské kácení a vytváření tzv. pufračních ploch v hraničních pásmech mezi „divočinou“ a ostatním zeleným šumavským lesem. Anebo je to tak, čehož se odborníci a regionální polici obávají, že po rozšíření „divočiny“ na 30 % ohlásí další ministr rozšíření na 40 či 50 %, protože kůrovcovou kalamitu nechce či neumí správa Národního parku zastavit. Uschne opravdu celá Šumava? Některé nevládní ekologistické organizace, které dnes mají velký vliv na vedení Národního parku i ministerstva životního prostředí, jsou pro.

Ekologičtí aktivisté matou veřejnost tím, že svádějí umírání šumavských lesů na klimatické změny či na prosté stáří. Každý strom prý musí jednou umřít a tak také stromy na Šumavě umírají věkem. Argumentují tím, že v pralesích stromy také umírají ve stoje. Neříkají však, že v pralesích stromy umírají většinou jednotlivě, ale na Šumavě umírají najednou stovky a stovky hektarů lesa, což je naprosto nepřirozené. Podobnou nehorázností je spekulování předsedy vědecké sekce parku, že kůrovec na českou stranu létá z rakouských lesů sousedících s Národním parkem. Ekologisté tím chtějí zastřít svoji míru odpovědnosti za současný stav, kdy si svými akcemi (přivazováním se ke stromům) a ideologickou propagandou vynucovali na státní správě současný experiment se šumavskými lesy.

Nikdo nepopírá, že někde pod uschlými stromy nějaký les zase vyroste. Rychlým odumřením stromového patra se podrost prosvětlí a aktivisté se radují z rychlého růstu semenáčků a náletů a ohromují veřejnost tisíci semenáčků na hektar. Ale bude to opravdu odolnější les? Je přeci nesčetněkrát dokázáno, že stabilní porost a stromy v pralesích vyrůstají desítky let v zástinu korun mateřského porostu, kde mají malé přírůstky, a tedy vzniká velmi husté dřevo, které je odolné proti bouřlivým větrům. A protože stromky v zástinu rostou do výšky pomalu, nejprve budují silný kořenový systém. Naopak stromy, které se vyvíjejí pod náhle odumřelým mateřským lesem, budou mít řídké dřevo a hůř vyvinutý kořenový systém. Tvrdí-li Správa Národního parku, že tímto způsobem vzniká stabilní les, je to iluze a matení veřejnosti. A co více, vývojem lesa na plném slunečním osvětlení může dojít k selekci úplně jiných ekotypů, než je žádoucí pro původní (a ekologisty tolik zbožňované) klimaxové smrčiny Šumavy. Správa parku tak založila experiment, který bude mít netušené následky.

Zveme čtenáře, přijeďte se podívat na experimentální plochu kolem Plešného jezera, kde na mimořádně rozlehlou plochu souší ve stovkách hektarů navazují díky této bezzásahovosti rozsáhlé holiny vzniklé na extrémních stanovištích. Tam ať aktivisté a vědci podporující bezzásahový experiment, dokazují dopady na cenné biotopy a údajně nový stabilní les. Každý odsud odcházející člověk má husí kůži a pocit beznaděje. Bylo snad o osudu Trojmezenského pralesa rozhodnuto společným koncensem anebo totalitním způsobem prosazeným názorem ekologistů? Rovněž tak odumření jednoho z geneticky nejcennějšího ekotypu horského smrku na Pramenech Vltavy je tragickým dílem úmyslné destrukce. Správa Národního parku podporovaná ekologickými aktivisty se snaží o prosazení bezzásahového režimu na co největší ploše parku bez ohledu na jeho mimořádně ničivé dopady.

Dnes již bohužel vidíme, jakou změnu doznaly nepřipravené a nepřirozené lesy Šumavy v důsledku experimentu s odumřením horských smrčin. Správa Národního parku opěvuje odumřelé plochy lesa, jako by to byl její cíl. Je však toto Národní park, který v roce 1991 vláda vyhlásila? Právě Správa Národního parku by měla myslet ekosystémově. Šumava je celek a patří k ní všechny současné lesy. Ale i člověk, který ji formoval po staletí. A pokud ji člověk chce přetvořit do původního stavu, měl by to dělat s pokorou a postupně, jako zde postupně nahrazoval přirozené lesy umělými. Nikoliv revolučně, ze dne na den, za cenu obrovských škod na životním prostředí na Šumavě.