Zobrazení zdroje stránky České díry v zelených plících Evropy

{{MediaBankArticle
|Title=České díry v zelených plících Evropy
|Author=Vladimír Just
|Date=1997
|Source=Týden
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Typický moderní rozpor mezi bezprostřední zkušeností a jejím pojmoslovným zakrýváním (doktrínou, ideologií, obrazem) rozevřel se dnes málokde tak fatálně jako na Šumavě. Čtete učená vyhlášení tamního národního parku o „aktivní ochraně lesa“ a „nahodilé těžbě“ – a vidíte na vlastní oči hrozivě vzrůstající holiny v nejvyšších polohách (1000–1350 m n. m.).

Na stovkách hektarů jsou holiny pokryty agresivním bylinným patrem; v něm tu a tam zahlédnete na úplné suché půdě ztracené, dusící se mrzáčky nově vysázených, vesměs již zrzavých, přemrzlých a okousaných smrčků (Polecký vrch, Studená hora. Stolová hora, Stráž, Černá hora – zpupně odtěžená až k hraniční ceduli, Malá Mokrůvka – čerstvě vyholená a rozrytá, jako by po ní přešlo stádo slonů). Vidíte na obrazovce (Nova, Na vlastní oči, 1996) dojemný obrázek starostlivého otce hospodáře, ředitele NP Ing. Ivana Žlábka, který v zelené operetní kamizolce ostentativně hýčká v náručí novou sazeničku jako miminko a přesvědčuje nás, že právě úspěšně zakládá na věčné časy nové, lepší, radostnější lesní příští. Pan redaktor Klíma „pouze“ v tu chvíli vědomě vyrábí z problému kýč (není ostatně sám: totéž pravidelně dělá na ČT 1 Iveta Toušlová), ale horší je to s panem ředitelem. Ten totiž, jestliže není schizofrenik, sám nejlépe ví, že mystifikuje veřejnost: vždyť je to tentýž ředitel, který v interním Rozhodnutí Správy NPŠ přesně před rokem konstatoval „vysoký nezdar“ při nové výsadbě ve zdejších extrémních podmínkách. („Soustavným odtěžováním porostních stěn a rozšiřováním kůrovcových skupin uvnitř porostů jsou vytvářeny podmínky pro vznik rozsáhlých holin, v těchto polohách jen velice obtížně zalesnitelných.“)

V brožuře pro návštěvníky o převzácných rašeliništích horského typu, jež se tu vyvíjejí od poslední doby ledové v jedinečná společenstva chráněných a ohrožených druhů rostlin i živočichů“, čtete: „Tyto ekosystémy jsou velmi citlivé na jakékoliv zásahy (ničení rostlinného krytu, sešlap, vysoušení). Modravské slatě, největší komplex vrchovišť na Šumavě, jsou zapsány ve světovém seznamu chráněných mokřadů (Ramsarská konvence).“ Vypravíte se po špičkách do těch posvátných míst a vidíte na vlastní oči v plné práci řvoucí traktory, tahače, bagry a bělorusy, evidujete v místech „citlivých na sešlap“ kilometrové erozní rýhy a koleje s podezřelými duhovými skvrnami, surově přervanými kořeny, pikslami s olejem, s chemikálií, s barvou Půdní kryt, jenž se tu přirozeně vyvíjel celá tisíciletí, je rozryt až na skálu. Rýhy jsou teď jen narychlo, před hrozící inspekcí, zaplácnuty nepůvodní hlínou, a to zpravidla pouze u ústí cest a u překladišť – popisuji stav z oblasti Modravských slatí a Malé Mokrůvky z letošního června, tedy po řadě chlácholivých vyjádření pracovníků NP v médiích i po televizním chlácholu ministra Jiřího Skalického v jihočeském Večerníku (ten se tu bezděčně ocitá v trapné roli naivní čarovný, klamané knížetem Potěmkinem). Vodu, tu nejvzácnější krev zdejších slatí i hor, která odtud od loňska odtekla, už zpět do ekosystému nikdo nevrátí.

Vysoušení slatí, metrové rýhy i nevyhnutelná eroze půdy jsou změny nevratné – a znamenají porušení zákona č. 114/92, jenž v § 16 výslovně zakazuje používat v NP „technologie, prostředky a činnosti, kleté mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch“ a v § 18 ukládá milionové pokuty za protiprávní jednání, spočívající v „narušení krajinného rázu, poškození nebo zničení významného krajinného prvku, ohrožení zvláště chráněné části přírody při zásazích proti škůdcům“ či v „neuvedení poškozené Části přírody do původního stavu“. Dalšího porušení zákona (upozornilo na ně již Hnutí Duha a podalo na původce trestní oznámení) se správa NP dopouští tím, že ohrožuje chráněné živočichy, jimž zákon garantuje i ochranu jejich biotopu. Ten holosečná těžba – konkrétně opět v oblasti Modravských slatí – ničí. Tím je naplněna skutková podstata porušení téhož zákona, který v § 50, odst. 2 zakazuje „škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je rušit“ a který nedovolíme „ničit, poškozovat či přemisťovat jimi užívaná sídla.“ Je s podivem, že ministr, který by měl jako první evidovat nezákonnosti ve svém resortu, toto porušování zákona kryje a vyslovuje vedení NP, jež zákon soustavně porušuje, veřejnou podporu (květnový rozhlasový Host do domu, červnový TV Večerník). Výrazem pohrdání zákonem je i samotné vyhlášení Ing. Ivana Žlábka, který koncem května zdůvodňuje uzávěrku Modravských slatý pro turisty péčí o „bezpečnost návštěvníků, ohrožených těžkou mechanizací“ (!). Jinými slovy: Ing. Žlábek uzavírá oblast proto, že hodlá znovu porušovat zákon a ohlašuje to veřejně v TV. (Kromě zmíněné „stočtrnáctky“ zakazuje používat těžké těžební mechanismy v NP i Nařízení vlády ČR č. 163/91, kterým se zřizuje NP Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany (§ 9, odst. 4). Za těchto okolností i já hodlám porušovat nezákonná nařízení Ing. Žlábka a vyhlašuji předem kampaň občanské neposlušnosti: využiji jako novinář právo na informování veřejnosti i ve dnech, kdy se v parku těží, neboť mám důvodné podezření, že se nadále těží s těžkými dopady na životní prostředí mj. i zdravé dřevo; chci se též na místě přesvědčit, zda těžba přímo pod cedulí nejpřísněji chráněné 1. zóny NP (zóna č. 62), jíž jsem zjistil v červnu, byla vandalismem náhodným nebo „systémovým“. Chci věřit tomu prvému, ale po zkušenostech s metodami Ing. Žlábka se obávám toho druhého.

Pro stabilitu Šumavského ekosystému má osudový význam spojení vody a lesa. Není zde prvého bez druhého (a naopak). Současná podoba lesů (vesměs smrkových monokultur, které s nepoučitelností sobě vlastní vysazují technokraté na Šumavě znovu, aniž vědí, jaká tu bude v jednotlivých „vegetačních stupních“ teplota za 50, 100, 150 let – čímž mimochodem opakují hlavní chybu předků) je výsledkem nejméně dvěstěletého úsilí lidí, dychtících po kvalitním Šumavském dřevě (např. modravský rezonanční smrk). Dnešní stav šumavských smrčin není v důsledku této bohulibé lidské činnosti vábný. Jenže i mrtvý strom, pro technoprojektanty typu Ing. Žlábka s ekologickým i estetickým „hluchem“ bezcenný, je nezastupitelnou součástí ekosystému a ne náhodou jej má NP Šumava ve svém logu vedle stromu zdravého: mrtvý tu poskytuje životadárný stín, vlhko i rozpadlou organickou hmotu živým, neodklízené vývraty zabraňují zabuřenění i okusu zvěře. Tím umožňuje smrt jedněch život (přirozené zmlazení) druhých. Dva a půl milionu čerstvě evidovaných mladičkých náletů pod uschlým lesem v příhraničních oblastech NP Bavorský les znamená, jak jsem napsal již jinde, i dva a půl milionů nezpochybnitelných důkazů správnosti bavorské cesty důvěry v přirozené přírodní procesy.

Důsledky necitlivého hospodaření s nejcennější surovinou na Zemi, s vodou, jsou už teď na Šumavě katastrofální. Svádět vše na imise (jež celostátně klesají a na Šumavě je jejich koncentrace nejmenší) je od Ing. Žlábka pokrytecké a odporuje to vědeckým poznatkům: „Je to jen půl pravdy. Rostlina zdravá se může ubránit vlivu toxických plynů uzavřením průduchů v listech… Suchem se ale snižuje tlak vody v rostlině, vadnou buňky uzavírající průduchy v listech, takže zůstávají pootevřené. Tudy vniká toxický plyn bez zábran dovnitř jehlice a spálí chlorofyl. Jehlice smrku zfialoví po barvivech, která zůstala uvnitř nepoškozená, postupně odpadávají a strom hyne.“ (Ing. Karel Kaňák). Vědci prokázali zhoubný vliv poklesu spodních vod na obranyschopnost smrku, stromu s mělkým kořenovým systémem (Stolina 1996, Führer 1903). Soustavným odvodňováním slatí, erozí a rozšiřováním holin byl pravděpodobně nastartován proces zániku jedinečného, penězi nevyčíslitelného fenoménu šumavské symbiózy lesa a vody. Účelovým zmenšováním ochranných zón (1. zóna z původních 15 000 na 9000 ha) „byla legalizována těžba porostů napadených kůrovcem. Záminkou je ochrana lesa, i když smyslem NPŠ je ochrana přírody jako celku. Přezónování vedlo k fragmentaci souvislých částí (Modravské slatě). Fragmentace biotopu je obecně považována za velmi vážné ohrožení biodiverzity: vede k ústupu druhů vyžadujících souvislé lesní plochy (Soulé 1991, Harris & Silva-Lopez 1992, Mefle & Carroll 1994)… Je dokladem, že management NPŠ nezná základní principy ochrany přírody“ (Vyjádření Entomologického ústavu AV ČR ke spravování NPŠ, 20. 9. 1996).

Tyto řádky tedy nejsou výkřikem laika, jenž jukl do operační místnosti, spatřil krev a křičí o pomoc (takto vlídně se vyjádřil o mé osobě Igor Míchal ve STUŽ). Jsou upozorněním, že v bezprostředním sousedství operují kvalitnější týmy, ve světě uznávané a vyznamenávané, týmy s měřitelnými výsledky. Týmy, jež disponují terapiemi účinnějšími a jemnějšími, než je středověká rána palicí do hlavy (asanace podle vzoru Škrhola). Učiní někdo alespoň do přešetření případu nezávislými zahraničními odborníky a domácími trestními orgány – tomuto řádění přítrž?