Zobrazení zdroje stránky Čtyři roky národního parku Šumava

{{MediaBankArticle
|Title=Čtyři roky národního parku Šumava
|Author=Radovan Holub
|Date=1995-03-14
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Je kůrovec zdravotní policie lesa, nebo záminka k těžbě vysoce kvalitního dřeva ve vyšších polohách Šumavy?

Řekneme-li Šumava, vidí někdo poslední relativně nedotčenou krajinu Čech, jiný zelené plíce Evropy, někdo zas starobylou kulturní krajinu, další řiďounce osídlenou pustinu. Někdo – v ruce tvrdou měnu – pokládá Šumavu za lacinou kantýnu. Někdo za národní skvost. Poslední medvěd tu byl zastřelen v roce 1856, poslední vlk v roce 1874 a poslední rys roku 1890. V padesátých letech sem do kraje zdecimovaného vlnami zlatokopů a dezertérů přišli repatrianti z východních zemí a vojáci, kteří si tu zřídili Vojenský újezd Dobrá Voda. Dodnes tu přežil tetřev hlušec, datlík tříprstý a kulíšek nejmenší.

Roku 1963 byla na Šumavě vyhlášena Chráněná krajinná oblast o rozloze 1680 km čtverečních. Národní park se však zřídit nepodařilo, údajně z vojenských důvodů. Za socialismu tu vznikly velké kombinátní závody. Tradiční malé sklárny neměly šanci přežít. Sklářský průmysl byl centralizován, státní statky držely nad vodou dotace a Vojenské lesy a statky si na zemědělskou činnost vydělávaly těžbou dřeva. Dnes je všechno jinak. Šumava se stala mezinárodni křižovatkou. Mezi místní lidi byla vypuštěna fáma, že budou žít především z turistického ruchu. Krásně situované, ale totálně zanedbané šumavské obce však nemají turistům co nabídnout. Jejich infrastruktura je v katastrofálním stavu. Tu a tam nastal boom prodeje alkoholu a pašovaných cigaret. Zemědělci stoji před privatizací a nevědí, jestli přežiji. Některé zemědělské budovy zejí prázdnotou a chátrají, dobytek byl rozprodán. Ojedinělí odvážlivci otevírají tu řemeslnickou dílnu, tu penzión, tu půjčovnu horských kol. Začíná nová etapa historie, která by měla být obnovou Šumavy.

Vojenští páni

Kladnými momenty současné historie Šumavy jsou zřízení Národního parku a zrušení Vojenského újezdu Dobrá Voda i s jeho výcvikovým prostorem. Obé se stalo v roce 1991. Společně s Chráněnou krajinnou oblastí Šumava má území chráněné krajiny výměru 168 000 hektarů. Jde o nejrozsáhlejší chráněné území v Čechách. Leč po krátkém období euforie z obou vpravdě historických činů přišly pochyby. Vojenští páni začali hrát efektivní hru na čas. Bránili se zuby nehty převodu „svých” nemovitostí (mnoho z nich bylo zkonfiskováno německým obyvatelům po vysídlení), argumentovali tím, že i po pádu újezdu je třeba udržet v chodu Vojenské lesy a statky a nakonec se snažili armádní majetek na ně převést, využivše toho, že nikdo vlastně nevěděl, čí je co. V mezidobí tohoto šerosvitu přijeli dosud neznámí nezvaní návštěvníci a vykradli, co se dalo. Co se nedalo, to rozbili. Vojenské lesy a statky, jimž bylo i po zrušení újezdu umožněno na území dál hospodařit, dostaly šanci přejít en bloc pod správu Národního parku Šumava, ale dělaly všechno pro to, aby se tak nestalo. A pak – když je už park jako celek nechtěl – chtěly fungovat pod ním. Dodnes Vojenské lesy a statky vlastní na území Dobré Vody majetky, dodnes jim obyvatelé platí nájemné, dodnes se neví, jak bude vyřešena jejich privatizace. Další část nemovitostí Dobré Vody byla konečné loni převedena na okresní úřad a nyní se prodává ve výběrových řízeních. Je určitá šance, že část nových majitelů s objekty nezačne kšeftovat a zařídí v nich služby, které tu totálně chybějí.

Národní park

První otřes přišel zhruba rok po zřízení parku. Vznikla totiž otázka, kdo tu bude pánem nad lesy. Byla podepsána kuriózní tzv. delimitační dohoda mezi ministrem zemědělství Josefem Luxem a ministrem životního prostředí Františkem Bendou, která navzdory zákonu o ochraně přírody a krajiny svěřila právo hospodaření v lesích parku ministerstvu zemědělství a státní správu ministerstvu životního prostředí. Na tiskové konferenci 24. 11. 1992 si oba ministři pochválili, jak se, „podařilo napřímit spletenec kompetencí” a ministr Benda si dokonce liboval, že získání státní správy ve všech lesích je „významný úspěch„. Nakonec však delimitační dohoda ve všech lesích parku v platnost naštěstí nevstoupila. V roce 1993 park převzal lesní majetek i s lesními správami.

O co vlastně při napřimování „spletence kompetencí“ jde? Všechno nasvědčuje tomu, že především o peníze. Už v roce 1992, tedy rok po založení Národního parku, který ze své definice nesmí sloužit hospodářské exploataci, se na ministerstvu nesměle začínají objevovat slova jako „lidský zásah„, „hospodářský efekt„, „účelová organizace Lesy Šumavy“ apod. Tehdejší správa parku je však proti.

Kalamity

Ještě v roce 1993 říkají vedoucí pracovníci správy parku: „Neradi používáme slova kalamita, protože jde většinou o součást přirozeného procesu.“ A o jeho obnovení v Národním parku především jde. Kalamity, hlavně kůrovcové, se však stávají stále více trumfem v ruce těžařské lobby, která tlačí na to, aby se uměle zasahovalo i v těch lokalitách, kde se zasahovat nemělo. Kůrovec je lehce zneužitelný brouček. Když bylo svého času třeba obhájit těžby, byla dokonce vytvořena teorie, že létá na větší vzdálenosti. Odborníci dokázali, že bitva o kůrovce je ve skutečnosti bitvou o dřevo. Nejde o kůrovce, ale o to, dostat se na vysoce kvalitní dřevo ve vyšších polohách Šumavy. Ředitel Národního parku Bavorský les, kde mají dlouholeté pozitivní zkušenosti s ponecháním napadeného a mrtvého dřeva v lese, řekl: „Příroda se nejlépe stabilizuje sama... Kůrovec je tam doma právě tak jako ta smrčina. Rozhodnutí zvětšit území bavorského parku však bylo prozatím odloženo, protože existovala rizika, že pracovníci lesního hospodářství na významných pozicích by přišli o svá místa.“

U nás se vztah ekologové versus ekonomové řešil po česku. Ekologové a zastánci teorie, že les si pomůže sám a že kůrovec je zdravotní policií lesa, odešli z vedoucích pozic v parku v říjnu 1993, kdy byla proti nim využita aféra s tzv. prodejem Šumavy. Na místo ředitele byl jmenován v uzavřeném výběrovém řízení, proti němuž se ozvaly mnohé protesty, ing. Filip, který začal tvrdit opak, čímž se dostal do kýžené shody s ministerstvem životního prostředí. Nastává doba paradoxů: Jestliže v roce 1993 říká na tiskové konferenci jeden z lesních odborníků parku, že „kalamity vznikly většinou na základě holosečného hospodaření“ a nastoluje otázku, zda se dá vůbec mluvit o hospodaření tam, kde je 77,3 % nahodilých těžeb vyvolaných kalamitami, jako je tomu na území parku, o dva roky později připouští nové vedení parku jak mýtní těžbu (v „odůvodněných případech„), tak vysoké procento nahodilých těžeb, které dnes na území parku překročily 90 %. Stále silněji se začínají ozývat strážci Národního parku, jimž je proměna chráněné oblasti v obrovský lesní závod trnem v oku. Brzy na to se však objevují úvahy, že strážní službu by měl vykonávat lesní personál. Strážci dostávají strach z reorganizace a bojí se své názory zveřejňovat. K moci se v parku pomalu ale jisté začínají dostávat lesáci, což je posvěceno i zaměřením obou posledních ředitelů parku. Ekologové, jakkoli je jejich názor pro zdravý vývoj Národního parku nezbytný, buď odcházejí, anebo je jim dovoleno jen provádět osvětu či plísnit a vyhánět ty nejbezbrannější turisty. Názory ekologů na les jsou prohlášeny za „zvrácené„. A to navzdory slovům ministra Bendy, který v roce 1993 přiznal, že problém kůrovce byl „využíván v komerční poloze“ a obhajoval argumenty ekologů s tím, že „čistě ekologické myšlení je nový fenomén, zatímco lesnická praxe má svoji tradici„. Koncem roku 1994 americký ekolog Boyd Evison, jenž působil na Šumavě jako expert, už jen konstatoval, že „neštěstím Národního parku Šumava je závislost na těžbě dřeva“ a že „park, který zajišťuje svou existenci z exploatace toho, co má chránit, může jen stěží zůstat parkem„.

Vize snílků

Byli to však právě ekologové, kteří v parku hned po jeho založení nastolili politiku zákazů, která bohužel přispěla k rozkolu mezi parkem a obcemi. Nový ředitel parku ho nyní pracně zahlazuje. Už v roce 1992, kdy tehdejší správa parku odmítla své ministerstvo jako „brzdu“ a kritizovala ho za to, že se „pokračuje v tom, co se dělalo dřív,“ začínají ochránci přírody zároveň hrát na komunální notu a snaží se lidi v obcích neprovokovat vizemi pustiny jako na začátku. Pánové ze správy parku hovoří o „dlouhodobém bohatnutí obcí,“ o „sociálním programu pro lidi žijící na území parku,“ o galeriích, muzeích, řemeslnických dílnách, bivakových tábořištích, informačních centrech a programu pro návštěvníky parku. Při pohledu na zanedbané šumavské obce, jejichž jedinou bývá hospoda, způsobily nereálné ochranářské vize jako blouznění, které v konečném důsledku postavilo lidí proti chvályhodným cílům ochrany přírody. V té době také začíná správa parku usilovat o různé objekty po armádě a skutečně některé z nich přebírá, přestože na jejich opravu nemá prostředky. Situace trvá dodnes. Nový ředitel parku Ivan Žlábek nemá přes minimálně sto miliónů korun z prodaného dřeva v loňském roce prostředky na rekonstrukce, protože získané peníze smí vložit jedině do údržby, což u budovy znamená opravit střechu nebo fasádu. Víc nic.

Dobrá Voda je dodnes ve stadiu projektů a záměrů, jako celý Národní park Šumava. Ani dnes se neví, jestli z něj bude skutečný park, hybrid, anebo fabrika na dříví.