Zobrazení zdroje stránky Ďáblovy buky drží dodnes

{{MediaBankArticle
|Title=Ďáblovy buky drží dodnes
|Author=Jaroslav Pulkrábek
|Date=2010-05-22
|Source=Prachatický deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Nicov – Dnes je Nicov, ležící na samém okraji Šumavy, lidmi i Bohem zapomenutá obec. Přesto byl před staletími místem, které přineslo do temného a nebezpečného hvozdu světýlko víry a lidského snažení. Koneckonců o jeho starobylosti a zásluze na šíření křesťanství v kraji svědčí i skutečnost, že se zde nachází nejvýše položený románský kostel v Čechách.

Autor: Redakce 

Jak říká stará poučka, ďábel se nečiní tam, kde je zlo, temnota a lidská nenávist. Tam ho již není potřeba. Nejvíce čertovské chásky se nachází v klášterech, farách či dokonce kněžských seminářích. Tam se totiž pekelné mocnosti snaží překazit dílo Boží hned v zárodku. A nejinak tomu bylo i v okolí našeho Nicova. V dobách dávných zde byly jen liduprázdné lesy plné čarodějnic, skřetů a jiné havěti. Nic nerušilo jejich klid, až jednou se v místech, kde se dnes nachází Nicov, objevilo několik mnichů z řehole svatého Benedikta. Přišli ze vzdáleného kláštera v Ostrově u Davle, aby se zde v tichu lesa modlili za sebe a své druhy. Jakmile se ozval první úder sekery, porážející strom na stavbu poustevnické chatrče a k nebi se vznesla první modlitba, nastalo mezi temnými obyvateli pozdvižení. Království temnoty bylo ohroženo. Vyslali tedy posla za Luciferem, kterýžto jako padlý anděl znal nejlépe praktiky božího lidu. Ten chvíli přemýšlel, a pak zahrnul poustevníky nejrůznějšími pokušeními a choutkami. Když to nepomáhalo, seslal na ně nemoci a nouzi. Jenže poustevníci byli vytrvalí a všechny nesnáze překonávali s úsměvem a snad si v nich i libovali. V kraji začala vznikat políčka, sem tam nějaké to stavení a mniši začali vyměřovat základy pro kostel. Tu poznaly temné síly, že proti víře příchozích nic nezmohou a radily se, jak zabránit expanzi lidí dále do nitra hor. Znovu vyslaly posla za ďáblem, který jim do dlaní nasypal jakési tobolky, pokřivené, s růžky a jakoby z prasečí kůže. V nich pak bylo po půl tuctu semínek. Skřeti a čarodějnice pak tyto ďáblovy buky vysázeli na pokraji lidského osídlení a během noci z nich vyrostly ohromné stromy, které se spolu spojily kořeny, a ten, kdo do nich zasekl sekeru či zařízl pilu, padl v tu chvíli mrtev. Však se našlo mnoho těch, kteří si na vzrostlé stromy dělali zálusk, ale pekelným stromům ani oheň neuškodil a vichřice je nevyvrátila. Brzy hráz stromů oddělila obydlí lidská od království temných sil a jen málokdo se pokusil překonat hradbu kořenů a stromů. Na několik set let zas měli temní obyvatelé Šumavy královský hvozd pro sebe, až se vlna osídlení přehnala přes hřbety hor z druhé strany. A jestliže ďábelské buky nezdolalo ostří dřevorubeckých seker ani přírodní živly, podlehly nakonec přibývající lidské lásce a křesťanskému společenství. Jen v místech, kde se odehrálo nějaké příkoří a zlo, ze kterého pak další léta ďáblovy buky sbíraly sílu, vydržely dodnes. A tak i v okolí Nicova, kam je kdysi skřeti nasázeli ponejprv a kde vzniklo spousty zla skrze zlato, nacházející se v nedalekých říčkách a slujích, jich ještě dodnes několik můžete najít.