Zobrazení zdroje stránky Šetření ramsarské komise

{{MediaBankArticle
|Title=Šetření ramsarské komise
|Author=TZ MŽP
|Date=2001-08-21
|Source=TZ MŽP
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Tisková informace

Ve dnech 5. – 8. června 2001 proběhlo v České republice šetření Ramsarské poradní mise, o které požádal Český ramsarský výbor a MŽP. Jejím cílem mělo být vyhodnocení současných opatření Správy NP Šumava a MŽP v lesích poškozených výskytem kůrovce a jejich vlivem na mokřadní ekosystémy.

Ramsarská úmluva je první celosvětová mezivládní úmluva na ochranu a moudré využívání přírodních zdrojů. Úmluva ukládá členským zemím označit na svém území mokřady mezinárodního významu z hlediska ekologického, botanického, zoologického a hydrologického. Úmluva má 124 smluvních stran, které celkem vytyčily 1072 mokřadů mezinárodního významu (Ramsarských lokalit). V roce 1993 byl oficiálně ustaven Český ramsarský výbor, který je koordinačním a poradním orgánem MŽP. V České republice je 10 mokřadu mezinárodního významu mezi něž patří i Šumavská rašeliniště.

Ramsarská úmluva věnuje zvláštní pozornost pomoci smluvním stranám při ochraně a péči o Ramsarské lokality, jejichž ekologický charakter se mění, neboje pravděpodobné, že se změní v důsledku technického pokroku, znečištění nebo jiného ovlivnění člověkem. Tato pomoc je vykonávána prostřednictvím Ramsarských poradních misí (Ramsar Advisory Missions, RAM), což je mechanismus odborné pomoci, který byl oficiálně přijat doporučením č. 4.7 konference smluvních stran v roce 1990 (dříve známý pod označením Procedura monitoringu a Procedura poradenství v oblasti managementu). Mise na Šumavě byla v pořadí 44.

Za Ramsarský výbor byli v Ramsarské poradní misi evropský koordinátor Tobias Salatheze Švýcarska, odborník na ochranu rašelinišť Hans Joosten z Německa; za Správu NP Bavorský les se zúčastnil ředitel Karl Friedrich Sinner a poradce v otázkách práva a managementu Franz Baierl.

Za českou stranu byli přítomni: člen Ramsarského vědeckého a odborného panelu za ČR Jan Pokorný; za Český ramsarský výbor Petr Roth (MŽP) a Josef Chytil (CHKO Pálava). Dále za MŽP Vladimír Hynek, Libuše Vlasáková, Milan Rivola a Dagmar Kubínová; z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR František Urban; ze Správy NP a CHKO Šumava náměstek ředitele Vladimír Zatloukal a odbornice na mokřady Ivana Bufková; za NNO Mojmír Vlašín; za Jihočeskou univerzitu Karel Prach a za Slovenskou akademii věd Rastislav Jakuš.

Okruhy projednávané Ramsarskou poradní misí (podle zadání mise)

Výskyt kůrovcových gradací na Šumavě, jejich četnost a rozsah a jejich ekologické důsledky,

Environmentální dopad různých způsobu kontroly kůrovce (včetně alternativy bez jakýchkoliv zásahů) na strukturu a vývoj lesa, mikroklima (holiny), hydrologii a půdní ekologii a biodiverzitu,

Integrovaný lesní hospodářský plán Šumavy, včetně politiky těžby dřeva, tvorby holin, výsadby, staré porosty s žádnými nebo omezenými lidskými zásahy, odvodnění a další zásahy do krajiny a jejich vliv na populace kůrovce a na vzácné, endemické, ohrožené a reliktní populace bezobratlých (motýli, vážky, brouci atd.), ptáků a rostlin, které představují specifickou hodnotu pro ochranu biodiverzity v Národním parku Šumava a v okolních chráněných územích České republiky a Bavorska.

Potřeba přeshraničního managementu v souladu s Ramsarskou směrnicí pro mezinárodní spolupráci, včetně koordinace managementu populace kůrovce na české a německé straně.

Průběh Ramsarské poradní mise

Dne 5. června 2001 přijeli zahraniční účastníci Ramsarské mise do ČR. Ve Vimperku se setkali s pracovníky MŽP. Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Všichni společně se přemístili na detašované pracoviště NP do Kvildy.

V následujících dvou dnech hodnotili účastníci mise různá šumavská rašeliniště v terénu, navštívili rašeliniště v oblastech napadených kůrovcem v 1. a 2. zónách národního parku, na kterých bylo či nebylo proti kůrovci zasahováno. Dále viděli plochy napadené kůrovcem v jádrové části Národního parku Bavorský les a nenapadené lesy v jeho nárazníkové zóně. Navštívili vrchoviště Mrtvý luh na soutoku Teplé a Studené Vltavy v NP Šumava, které je součástí Ramsarské lokality, a dále místa bývalé průmyslové těžby rašeliny na rašeliništi Soumarský most, včetně nově vytvořených experimentálních ploch.

Závěry

Ramsarský výbor vysoce hodnotí Správu Národního parku Šumava za profesionální a detailní přístup k managementu při ochraně cenných hodnot hydrologie a biodiverzity Ramsarské lokality.

Plán péče Národního parku Šumava má podle Ramsarského výboru užitečnou strukturu a nezbytné prvky pro udržitelný management Šumavy a jejího přírodního bohatství. Členové výboru chválí Správu Národního parku za vypracování tohoto dokumentu a doporučují, aby dále důsledně a do větších detailů rozvinula jeho operační cíle a postupy, aby bylo zabráněno dalším zbytečným diskusím a byla podpořena plodná výměna nových myšlenek a zkušeností.

Rašeliniště Národního parku a Ramsarské lokality Šumava patří k nejlepším existujícím ukázkám horských rašelinišť ve střední Evropě.

Ramsarský výbor uznává, že Šumavská rašeliniště (která tvoří Ramsarskou lokalitu o rozloze 10 226 ha, složenou z 31 lokalit v rámci Národního parku Šumava) představují vzhledem ke svému významu pro hydrologii a biodiverzitu jedny z nejhodnotnějších přírodních ekosystémů Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava.

Správa Národního a Chráněné krajinné oblasti Šumava si je vědoma velké hodnoty těchto rašelinišť a své zodpovědnosti za udržitelnou ochranu a kvalitní management těchto lokalit. Výsledkem je, že většina těchto rašelinišť je ve výborném stavu.

Ramsarský výbor by rád doporučil následující konkrétní opatření:

1. Implementace cílů Plánu péče: Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava by měla postupovat při implementaci cílů Plánu péče daného území v duchu spolupráce se všemi zainteresovanými subjekty, včetně nevládních organizací a s účastí relevantních mezinárodních odborníků a partnerů.

2. Dosažení prostorových cílů zonace: zonace území národního parku by měla do roku 2030 odpovídat vyhlášenému cíli minimálně 50 % pro 1. (přírodní) zónu, až 40 % pro 2. Zónu (transitivní směrem k trvale přírodní zóně) a až 10 % pro 3. (rozvojovou) zónu.

3. Vyjasnění a zjednodušeni zonace Národního parku: 1. zóna by měla být složena pouze z malého počtu jednotlivých velkých ploch, jak je uvedeno v Plánu péče: „Současné části 1. zóny využít jako „kondenzační jádra“ pro postupné vytváření územně pojaté plošně rozsáhlé

zóny“. Plochy s „1. typem bezzásahového managementu“ 1. zón by měly být jasně vytyčeny jako velké, souvislé plochy na trvalém základě.

4. Ramsarská lokalita by měla zůstat bezzásahovou zónou: Zvláštní důraz by měl být kladen na jádrové části národního parku, především na plochy zahrnující Ramsarskou lokalitu: ty by měly zůstat striktně bezzásahové (nebo se bezzásahovými stát tam, kde tomu tak dosud není). Na rašeliništích a v jejich laggových zónách by neměla být používána technika, káceny ani vysazovány stromy.

5. Vyjasnit rozsah laggových zón (podmáčených lesů v blízkém okolí rašelinišť) rašelinišť a dočasných zásahů: Je třeba definovat a vytyčit laggové zóny rašelinišť, včetně ploch s podmáčenými smrčinami. Na těchto plochách by se neměly kácet stromy, především pokud představují nezbytný biotop pro ohrožené druhy rostlin a živočichů (např. tetřev hlušec). Hydrologická revitalizační opatření, která jsou kompatibilní s cíli ochrany, by však na těchto plochách měla být podporována. Asanační kácení stromů napadených kůrovcem může být povoleno jako dočasná výjimka, pokud je dřevo ponecháno na místě a pokud nedojde k narušení místní hydrologie a struktury půdy.

6. Monitorovat ekologický charakter Ramsarské lokality: Systém monitorování klíčových hydrologických parametrů a indikátorů biodiverzity by měl být ustaven pro všechny větší plochy Ramsarské lokality. V ideálním případě by to mělo být učiněno v úzké spolupráci s podobnými programy uskutečňovanými Národním parkem Bavorský les. Zvláštní pozornost musí být věnována tomu, aby byla zajištěna kompatibilita metod a získaných výsledků.

7. Rozšíření aktivit na revitalizaci rašelinišť: Správa národního parku by měla na území národního parku a chráněné krajinné oblasti pokračovat a dále rozšiřovat aktivity směřující k revitalizaci rašelinišť, především v oblasti jejich hydrologie a biodiverzity.

8. Rozvoj přeshraničního systému managementu: Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava by měla dále rozvíjet spolupráci na všech úrovních se svými partnery v Národním parku Bavorský les s cílem dosažení společného koordinovaného přeshraničního přístupu k ochraně, managementu a monitoringu, včetně činností na zvyšování povědomí veřejnosti, vzdělávání veřejnosti, informovanosti a rozvoje aktivit pro volný čas, které jsou ve shodě s cíli managementu.

Šumavská rašeliništěRamsarská lokalita Šumavská rašeliniště zahrnuje komplex vzájemně nesouvisejících rašelinišť, včetně tří centrálních ploch v žulovém pohoří Šumavy, které tvoří unikátní ostrovní ekosystémy. Ramsarská lokalita zahrnuje náhorní a údolní vrchoviště, jehličnaté lesy a pobřežní mokřady horního toku Vltavy. Vrchoviště náhorních plošin vykazují rysy lesotundry s porosty kleče, otevřenými plochami, křovinami a travinami. Bezlesé plochy jsou pokryty minerotrofními slatěmi s porosty nízkých ostřic. Rašeliniště jsou velmi cenná z entomologického a botanického hlediska, vyskytuje se na nich celá řada endemických a vzácných druhů, včetně reliktních populací 25 druhů motýlů, vážek, brouků, tetřev hlušec, tetřívek obecný a bříza trpasličí. Oba typy vrchovišť (náhorní a údolní) jsou často obklopeny podmáčenými smrčinami (). Některé plochy Ramsarské lokality rovněž zahrnují vysázené nepodmáčené smrčiny. Je zde několik přírodních stezek, avšak větší část ramsarské lokality není přístupná veřejnosti.Mimo mokřady především ve vyšších polohách přetrvávají jako dědictví lesnických zásahů minulých staletí monokultury vysazovaných smrčin nebo lesů s umělým druhovým složením a prostorovou dynamikou. Přirozená vegetace se skládala především ze smíšených lesů s dominantním bukem () nebo jedlí (). Ostrůvky takových lesů lze stále nalézt, především v navazujícím Národním parku Bavorský les.Ramsarská lokalita Šumavská rašeliniště je součástí Národního parku Šumava, který byl založen v roce 1991. Na území národního parku přežívají zbytky starých a přirozených lesních porostů. Spolu s velkým počtem vrchovišť a slatí byly tyto „přírodě nejbližší ekosystémy“ označeny jako 1. zóna národního parku (). Velký počet různých ostrůvků 1. zóny je obklopeno velkou heterogenní dočasně obhospodařovanou přechodnou 2. zónou (), která má být z velké části v budoucnu přeřazena do 1. zóny. 3. zóna zahrnuje plochy s ekosystémy, které jsou ovlivněny lidskou činností, i zastavěné oblasti. Národní park je obklopen velkou chráněnou krajinnou oblastí. Národní park a chráněná krajinná oblast tvoří biosférickou rezervaci a jsou spravovány jednou společnou institucí.V sousedním Národním parku Bavorský les (Bavorsko, Německo) padl na počátku 90. let při polomech významný počet stromů. Tato situace umožnila rozvoj velké kůrovcové () gradace, která začala v oblasti horských smrčin. Tato oblast je izolována od nižších nadmořských výšek přiléhajícím komplexem smíšených lesů, které slouží jako nárazníková zóna proti šíření kůrovce. Do současnosti uschly smrkové stromy na ploše přibližně 3 700 ha, převážně v jádrové části Národního parku Bavorský les. Správa Národního parku Bavorský les aplikuje v souvislé jádrové zóně (1. zóna staré části Národního parku) striktní bezzásahovou politiku, aby tak umožnila spontánní vývoj přirozených lesních společenstev.

Kůrovec, šířící se z jádrové části Národního parku Bavorský les na českou stranu, způsobil obdobné masivní usychání smrků na ploše více než 1600 ha, převážně ve vyšších polohách Národního parku Šumava. V některých částech 1. zóny kontroluje Správa Národního parku Šumava populaci kůrovce pomocí asanačních opatření a kácení jednotlivých napadených stromů. Specifický statut byl přiřazen tzv. „bezzásahovým územím“ podél státní hranice s Německem, jako důsledek skutečnosti, že v těchto územích Správa nebyla schopna efektivně tlumit kůrovcovou gradaci s pomocí asanačních opatření. V současnosti zahrnuje bezzásahová zóna 479 ha z 1. zóny a 847 ha z 2. zóny Národního parku.

Ekologie kůrovce a strategie managementu Národního parku Šumava

Gradace kůrovce jsou součástí přírodní biodiverzity středoevropských horských smrčin. Otázkou není, zda se tyto přírodní fenomény vyskytnou, ale kdy, kde a v jaké míře. Kůrovcové gradace většinou následují po poškození porostů větrnými polomy a jsou zesíleny klimatickými a jinými environmentálními faktory, které oslabují smrkové porosty. V případě masivní gradace jsou napadeny i zdravé smrkové porosty.

Nejsou dostupné žádné informace o frekvenci, intenzitě, době trvání a rozsahu kůrovcových gradací ve středoevropských horských smrčinách v podmínkách bez ovlivnění člověkem. Historické zprávy o masivních kůrovcových gradacích na Šumavě patrně odráží situaci, kdy lidské ovlivnění a využívání již značně pozměnilo složení, strukturu a odolnost lesů. Podrobný paleoekologický výzkum prostorové dynamiky těchto lesních porostů v období před příchodem člověka dosud chybí, přestože šumavská rašeliniště pro takový výzkum poskytují výborné podmínky a detailní informace o kůrovcových gradacích je k dispozici od počátku 19. století.

Za současných podmínek, kdy existuje člověkem vyvolaný environmentální stres a přítomnost vysazovaných nepůvodních smrkových ekotypu v národním parku, je zranitelnost horských smrčin expanzí kůrovce vyšší než v přírodních podmínkách, a to i než v přirozených smrkových porostech.

Nahrazení smíšených lesů smrkovými monokulturami v nižších nadmořských výškách Šumavy v minulých stoletích značně zvětšilo oblast náchylnou k rozsáhlým kůrovcovým gradacím a odstranilo přirozené překážky proti šíření kůrovce. Zároveň vedlo ke snížení množství diaspor ostatních druhů dřevin na lokalitách.

Přítomnost rozsáhlých komerčních smrkových porostů za hranicí Národního parku Šumava vyžaduje prevenci masivní expanze kůrovce do těchto oblastí a vyvolává otázku podstaty a rozsahu takovýchto preventivních opatření.

Management obou národních parků (Šumava a Bavorský les) je mj. ovlivňován:cílem ochrany, kterým je přeměna ekosystémů ovlivněných člověkem směrem k přírodnějším podmínkám, což by případně vedlo k a na značné části rozlohy obou národních parků,

a existujícími sociálně ekonomickými omezeními, kdy je třeba zabránit nepřijatelnému ekonomickému poškození komerčních lesů vně obou národních parků.Pro splnění cíle ochrany Národní parky Šumava i Bavorský les vytyčily bezzásahové zóny, ve kterých není proti kůrovci zasahováno, a kde je aplikována strategie . Očekává se, že přírodní dynamika usychání stromů, následovaná kolonizací a sukcesí nových stromů, povede v těchto zónách k ekosystémům, které budou lépe odrážet přírodní podmínky.

Kůrovcová bezzásahová zóna pokrývá 9 800 ha v Národním parku Bavorský les a přímo navazujících 1 325 ha v Národním parku Šumava. Na bavorské straně svahu se tato zóna kryje s jádrovou zónou staré části národního parku. Na české straně kůrovcové bezzásahové zóny pokrývají části lokalit 1. i 2. zón a zahrnují části Ramsarské lokality.S ohledem na cíl ochrany aplikuje Národní park Šumava další strategii managementu . V rámci této strategie jsou sázeny ty druhy stromů, které patří k předpokládané původní skladbě lesa, avšak které nejsou dostatečně zastoupeny v regeneračním potenciálu (bance diaspor) na daných lokalitách. Tyto výsadby neprobíhají v bezzásahových částech 1. zón a představují jedinou lesnickou aktivitu v bezzásahových částech 2. zón. Vysazované stromy s výjimkou smrku jsou dočasně chráněny před zvěří.Je nemožné předem posoudit, která strategie managementu poskytuje rychlejší výsledky, zda spontánní nebo řízená transformace. Závěry, které jsou v současnosti k dispozici a které vycházejí z hodnocení místně specifických výsledků na Šumavě a jinde, jsou stále málo početné a protichůdné. Odborníci mohou posoudit dosažitelnost (realističnost) nebo důslednost vytyčených cílů managementu, ale nemohou rozhodnout, které cíle mají být zvoleny. Výběr cílů ochrany a managementu – přestože by měl být založen na nejlepší dostupné vědě a technice – patří do společenské sféry. Participativní proces zahrnující všechny zúčastněné subjekty a i beroucí v úvahu jejich zájmy by měl vytvářet konsensus a tím poskytnout dobrou informační základnu pro volené zástupce, kteří přijímají politická rozhodnutí, a pro jejich administrativní aparát, který bude tato rozhodnutí naplňovat.

Možné změny v rašeliništíchHydrologické změny vyvolané usycháním nebo kácením stromů nepochybně nastanou a povedou – vzhledem k silné hydrologické závislosti rašelinišť – ke změnám v rašeliništích. Lze očekávat, že ovlivnění uschlými stromy bude poněkud menší než v případě holin, neboť suché stromy si do určité míry udrží své pasivní hydrologické funkce.

Vzhledem k celkově dobrému stavu šumavských rašelinišť a pozoruhodné autoregulační kapacitě starších, cennějších rašelinišť lze očekávat, že hydrologické změny vyplývající z usychání nebo kácení stromů nepoškodí samu podstatu rašelinišť.

Rašelinné půdy hrají důležitou roli ve fungování ekosystému rašelinišť a jsou důležité jako paleoekologické archivy a úložiště uhlíku. Jsou náchylné k erozi a stlačování (např. při použití lesnické techniky a transportu dřeva), což může vážně narušit hydrologii rašelinišť.

Smrkové porosty na rašeliništích a v jejich laggových zónách jsou často méně zranitelné nálety kůrovce díky své rozmanitější struktuře a věkovému složení, své adaptaci na otevřenější podmínky, výskytu lokálních ekotypů, lepšímu zásobení vodou, převaze chladnějších mezoklimatických podmínek („Kaltluft-schlenken“ – chladové kotliny) a jelikož vlastní rašeliniště představuje kůrovci nepřátelskou nárazníkovou zónu.Ze všech uvedených důvodů jsou rašeliniště a jejich laggové zóny nejvhodnější pro rychlé zařazení do , jako jedna z hlavních priorit. Zásahy v rámci managementu by měli být omezeny na revitalizační opatření, jak je uvedeno v kapitole 4.2.2.1. Plánu péče.

Přeshraniční a mezinárodní aspekty

Přítomnost dvou velkých národních parků na obou stranách česko-německé hranice, které mají podobné cíle ochrany a problémy managementu, vyžaduje intenzivní přeshraniční spolupráci a výměnu informací. To je v rozumné míře možné pouze po dobu posledních deseti let od odstranění geopolitických překážek z období „Studené války“ a pádu „Železné opony“, která doslova rozdělovala jeden ekosystém na dva.Tato spolupráce je nutná především proto, že vzájemně nekompatibilní strategie managementu (tj. zásahy bezzásahovost) může díky intenzivní prostorové a funkční provázanosti obou území zabránit oběma stranám v dosažení svých cílů ochrany nejefektivnějším způsobem.

V současnosti oba národní parky aplikují rozdílné přístupy managementu ve vztahu k zonaci bezzásahových zón a k politice asanací po kůrovcových gradacích, což je částečně zapříčiněno poněkud rozdílnými ekologickými podmínkami a rozdílným socioekonomickým kontextem na obou stranách hranice. Jelikož však oba parky mají společný cíl ochranářského managementu směřujícího k přírodnějším ekosystémům, zdá se, že pravidelná výměna zkušeností a názorů následovaná koordinovanými společnými činy poskytuje efektivní přístup k managementu pro budoucnost.

Memorandum o spolupráci mezi Národním parkem Šumava a Bavorský les (podepsané 31. srpna 1999) uvedené v Plánu péče Národního parku Šumava (schválen v listopadu 2000) by mohlo usnadnit nezbytnou mezinárodní spolupráci na všech úrovních.