Zobrazení zdroje stránky Šumava, krajina živitelka, 2009, Slovo nakladatele

{{PrefBankArticle
|Title=Šumava, krajina živitelka, 2009, Slovo nakladatele
|Author=František Talián
|Date=2009
|Source=Martan, P.: Šumava, krajina živitelka
|Genre=odborná
|Respondent=
}}
Narodil jsem se na Šumavě po odsunu německých obyvatel, po komunistickém puči v roce 1948, ale před zadrátováním Šumavy „železnou oponou“, která mne po celou dobu své existence iritovala a zároveň přitahovala. Zažil jsem opojný pocit esoterična a svobody, když se v roce 1968 tyto tzv. „první dráty“ odstraňovaly. V dobách normalizace jsem se bláhově, coby mladý jurista, domníval, že diskusí s mladičkými poručíky PS napomohu k odstranění tohoto protiprávního, zločineckého zařízení, které z republiky vytvořilo koncentrační tábor. Namísto mé ideologie však vždy zvítězila ideologie mladých poručíků a já jsem velmi často trávil noci zavřený na některé rotě PS. To mne však neodradilo, a já jsem i nadále očichával tu zakázanou vůni Šumavy za dráty, kde byla jenom tma, cvičení vlčáci a samopalníci. Chodil jsem kolem zakázaného pásma a v duchu si vybavoval jména zaniklých vesnic a dávné příběhy, které mi vypravoval můj tatínek, jenž – jako mnoho jiných – byl „na Němcích“ na tzv. handlu, aby se naučil řeč. Největší znalosti místopisu a příběhů jsem měl z okolí Kunžvartu (Strážný), kde v tehdy krásném, velikém hotelu „Reif“ tatínek sloužil jako pikolík, kde chodil do kostela sv. Ondřeje a odkud jezdil s koňským potahem pro pivo přes blízkou hranici do Freyungu. Kostel byl zbourán, hotel Reif byl zbourán a z cesty pro pivo do Freyungu zbyl jenom sen a ostnaté dráty a zakázané pásmo a tma. Normalizátoři vybudovali novou železnou oponu, tzv. „druhé dráty“, celé zakázané pásmo posunuli od hranice hluboko do vnitrozemí a jejich varovným heslem pro normální lidi bylo: „Nechoďte nám sem!“.

Po sametové revoluci jsem vybudoval řadu fungujících podniků, avšak vůně zakázaného ovoce byla silnější. Řekl jsem si – vrátím se domů. Přenechal jsem řízení firem svým ředitelům a vrátil se na Šumavu.

Zjistil jsem však, že jedna totalita byla nahrazena druhou, že „železná opona“ byla nahrazena oponou zelenou (anebo též hnědou či šedou), že v roce 1991 založený Národní park Šumava (dále jen NPŠ) je státem ve státě, prolhanou absolutistickou monarchií, kde vládne zvůle několika jedinců ze Správy NPŠ.

Opravil jsem na Šumavě několik kostelů, postavil kapličku, osadil množství křížků a řekl jsem si, že se pokusím v zaniklých německých vesnicích zřídit záchytné body a připomenout jejich bývalý život. Proto jsem vybudoval či zrekonstruoval v některých zaniklých vesnicích penzion či hotel pro návštěvníky Šumavy, připomínající zašlou lokalitu, zaniklou kulturní krajinu, kde v každé vsi byla vodní turbína, takže tamní obyvatelé měli elektrickou energii již v roce 1923.

Dá se tedy říci, že jsem teď se svými záchytnými body takříkajíc „lenním pánem“ nejméně čtyř dřívějších zaniklých obcí. Pro zajímavost je zde uvádím: Bučina (Buchwald) – dříve 55 stavení, teď 1, Knížecí Plíně (Fürstenhut) – dříve kostel a 85 stavení, teď 1, Polka (Elenbach) – dříve 30 stavení, teď 1, Nové Údolí (Neuthal) – dříve 35 stavení, teď 1.

Na druhou stranu je potřeba uvést, jaký je polistopadový budovatelský přínos Správy NPŠ: Namísto finančního přínosu, který by vzešel z prodeje nemovitostí, které přečkaly komunismus a namísto vytvoření pohostinských turistických záchytných bodů či zemědělských farem si Správa NPŠ nechala zdarma převést od státu na sebe velké množství nemovitostí, které buďto chátrají anebo do jejichž demolice investovala statisíce a možná miliony korun z veřejných prostředků, t. j. z kapes nás, daňových poplatníků. Např.: kasárna PS Žďárek, bývalá rota PS Knížecí Pláně, kasárna PS Javoří Pila, nová rota PS Polom, rota PS Černé jezero atd. Další objekty jsou připraveny k demolici (Zhůří u Horské Kvildy apod.).

Po zkušenostech se Správou NPŠ, která klade podnikatelům a obyvatelům všemožné absurdní překážky a vytváří tisícihektarové „klidové zóny“ pustiny, jsem dospěl k názoru, že pro ni žádný Schengen neplatí a že bezezbytku převzala ono komunistické heslo „Nechoďte nám sem!“. „Hospodařením“ Správy NPŠ se na tomto místě nebudu zabývat, – obecně řečeno a doložitelno je, že tento moloch rozhazuje veřejné prostředky, tj. naše prostředky, v řádu stamilionů plnými hrstmi. Stamiliony padnou jen na udržení této hydry při životě, za miliony si vydává vlastní pochvalný časopis, v němž lživě vyzdvihuje svoji škůdcovskou činnost. Není se čemu divit, když na Správě NPŠ dostávají peníze z našich daní „odborníci“, kteří svou lásku k ochraně přírody a životního prostředí a svůj vztah k ekologii na Šumavě osvědčovali ještě před rokem 1989 jako agronomové, meliorátoři, chemici z ACHP, apod... Snaha přivést Šumavu zpět do diluviálního období je prostě šílená. Šumava se po chorobných pokusech vládců – „výzkumníků“ ze Správy NPŠ bude vzpamatovávat po celé generace, stovky let. Ne nadarmo se v německých mapách na spoustě míst Šumavy objevuje slovo „Wüstung“ – tedy pustina, poušť. To je výsledek práce pomazaných hlav ze Správy NPŠ, do nichž vstoupil zřejmě Duch svatý či Deus ex machina, takže určují kterým směrem má růst tráva, jak vysoko mají létat motýli, na které květy čmeláci nesmí, jak dlouho mají kuňkat žáby apod... Komunikace jsou mnohdy v horším stavu nežli byly péesácké asfaltky, o jejich úpravě rozhodují přírodovědci namísto odborníků z oboru. K osazení důležitých informačních a turistických bodů mobilními WC jsem urgoval ředitele Správy NPŠ bezpočtukrát. O stavu dříve hlubokých šumavských lesů se ani nechci zmiňovat. Zásluhou Správy NPŠ nemůže být o Šumavě jako o „zelené střeše Evropy“ ani řeči. Šumavský sklář a muzikant Andreas Hartauer by plakal a namísto „grünen Böhmerwald“ by do známé Böhmerwaldlied musel napsat „grauen Böhmerwald“. V zásadě se dá říci, že Správa NPŠ v minulosti naplnila a v přítomnosti naplňuje opakovaně skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nejhorším škůdcem Šumavy proto není lýkožrout smrkový, nýbrž darmožrout národněparkový. Kéž se dožiji okamžiku, kdy bude emisarům ze Správy NPŠ možno říci „Nechoďte nám sem!“.

K tomu jeden historický příměr: Římský senátor Kato senior každou svou řeč v senátu římském, ať už řeč byla na jakékoli různorodé téma, uzavíral vždy stejnou sentencí: „Et cetera autem censeo, Cartaginam esse delendam“. A vězte, on – navzdory všem těm, kteří si ťukali na čelo – se konce Kartága dožil. Mým posledním přáním a důvodem k radosti mé a celé Šumavy by byla záměna Kartága za Správu NPŠ. Čím dříve bude zrušena Správa NPŠ, tím déle bude žít a zelenat se naše Šumava. Je potřeba zlikvidovat Správu NPŠ dříve, než tato nevratně zlikviduje Šumavu. I proto jsme spolu se senátory a dalšími osobnostmi založili občanské sdružení „Zachraňme Šumavu“ (viz www.zachranmesumavu.cz).

Závěrem: Vydávám tuto knížku s bolestí a trvalou vzpomínkou na upřímnou, opravdovou „milovnici Šumavy“ – rodačku ze Sušice, mou milovanou ženu Jarmilku, která se bohužel tohoto vydání nedožila, ale žije tu stále se mnou.

A docela závěrem: Vydávám tuto knížku s radostí, neboť je opravdovou radostí nakladatele, když může vydat knížku, psanou z čisté mysli, srdcem. A taková tato knížka autora Petra Martana je.

Na Šumavě, 12. 8. 2009

JUDr. František Talián, nakladatel, člen výboru OS „Zachraňme Šumavu“