Zobrazení zdroje stránky Šumava: Obelisk pro aktivisty II.

{{MediaBankArticle
|Title=Šumava: Obelisk pro aktivisty II.
|Author=Ivan Brezina
|Date=2009-09-02
|Source=neviditelnypes.cz
|Genre=internet
|Respondent=
}}
Svolavatelé blokády pralesa na Trojmezné v roce 1999 napsali: „Spontánní vývoj kůrovce v ostrůvcích přírodního lesa nebyl, není a nebude spouštecím faktorem kůrovcové kalamity v převažujících kulturních smrčinách II. zóny.“ Dnes už víme, že se fatálně mýlili. Právě Trojmezná se totiž kvůli blokádě stala hlavním zdrojem nákazy, z něhož se škůdce šířil dál. Připomínala záměrně neléčené rakovinné ložisko. O rozšíření nemoci do metastáz se pak postaral Martin Bursík. Po orkánu Kyrill na jaře 2007 svévolně a protiprávně rozhodl, že se proti brouku nebude zasahovat ani ve 2. zónách parku.

Bursík tak kůrovci nabídl prostřený stůl v podobě asi 150 000 krychlových metrů polámaných stromů. Hnutí Duha tleskalo, ale vědci varovali, že to kalamitu urychlí do obrovských rozměrů. Stalo se: podle posudku soudního znalce Simona dnes škody na Šumavě dosáhly asi dvaceti miliard korun. Dalších 75 milionů korun chtějí po Česku majitelé rakouských a bavorských lesů, kam se od nás kůrovec rozšířil. Bursík totiž nerespektoval mezinárodní dohody o vytvoření dvě stě metrů širokého tzv. pufračního pásma na hranici, které mělo škůdce zastavit. Navíc ignoroval i opakované žádosti svých rakouských a bavorských kolegů o zásah. Výsledek? V národním parku Bavorský les se dnes musejí napadené stromy kácet stejně, jako na české straně Šumavy (viz například: Ekologie: Za fasádou bezzásahovosti). Výsledný mezinárodní skandál mimochodem usvědčuje ze lži například pořad České televize Nedej se či teatrologa Vladimír Justa. Celá léta nám tvrdili, že naši „ekologicky osvícenější“ sousedé proti kůrovci nezasahují.

Kvůli Bursíkovi uschly po Trojmezné i prameny Vltavy a všechny vrcholové partie mezi Železnou Rudou a Bučinou. Uschl Černohorský prales, Luzný, Březník... Jen letos odumře asi 1500 hektarů lesa. V bezzásahových zónách tak přibude 700 hektarů suchého lesa, v zásahových 2. zónách vznikne 800 hektarů holin. Kde je slibovaná divočina? Mají to snad být lány suchých stromů od obzoru k obzoru, připomínající emisemi zničené Krušné hory v 80. letech?

Dnes už je jisté, že šumavská příroda si proti kůrovci sama nepomůže – k žádné „přirozené obnově lesa“ (kterou aktivisté slibovali) totiž nedochází. Že jste někde četli opak? Mezi Březníkem a Roklanskou hájenkou funguje Potěmkinova vesnice. Správa parku sem s oblibou vodí novináře a turisty a ukazuje jim místa, kde bylo koncem 90. let vysázeno asi milion sazenic. Vydává to za „přirozené zmlazení lesa pod kůrovcovými soušemi“.

Jasně se ukázalo, že kůrovec není „porodníkem lesa“ (jak tvrdil třeba Vladimír Just), ale jeho hrobařem. Unikátní přírodní hodnoty padly za oběť experimentu, který nevyšel. Kritici ideologie nezasahování přitom od začátku tvrdili, že to tak dopadne. Starostové, lesníci i nezávislí publicisté mnohokrát varovali, že pokud se kůrovec přestane hlídat, vymkne se kontrole a vznikne velkoplošná kalamita. Přesně to se teď stalo.

Morální odpovědnost za šumavskou pandémii je jasná. Ale co trestní odpovědnost? Vypadá to, že milovníkům kůrovce začne být brzy horko. Soudní znalec Ivo Vicena totiž kvůli „škodám velkého rozsahu“ podal trestní oznámení na neznámého pachatele, které už řeší českobudějovické státní zastupitelství. Jména pořadatelů blokády Trojmezné i zadržených aktivistů jsou archivována v policejním spisu z léta 1999, adresu Bursíkova malostranského paláce si státní zástupce Dušek zjistí snadno. V rámci vyšetřování by měl pečlivě prověřit teorii biologa Čestmíra Hofhanzla, podle níž mohlo jít o předem připravenou hru. Kdo na kůrovcové pandémii nejvíc vydělá? Developeři, dřevařské firmy a další průmyslové skupiny, kterým by zrušení parku nebo jeho zmenšení přineslo obrovské zisky.

Tahle teorie vypadá možná paranoidně, ale podporuje ji dnešní chování propagátorů bezzásahovosti. Když chtěli před lety odvolat ředitele parku Ivana Žlábka (který držel kůrovce na uzdě), křičeli, že jeho programem prý je pařez. Žlábkův „ekologický“ nástupce František Krejčí dnes na Šumavě těží několikanásobně víc dřeva. V parku řádí dvacet těžkých harvestorů a více než sto padesát dělníků s motorovými pilami. Loni byly druhé nejvyšší těžby v historii NP Šumava a letos se očekávají vůbec nejvyšší – až 400 000 krychlových metrů. Národní park je tedy fakticky fabrikou na dříví, ačkoli oficiálně se jeho vedení zaklíná „bezzásahovostí“.

Člověk by čekal, že aktivisté budou protestovat přinejmenším stejně hlasitě, jako před deseti lety. Jenže oni mlčí. V čem je rozdíl? Žlábek chtěl cílenými zásahy zachránit zelený les. Právě proto byl pro aktivisty nepřítel. Krejčí naopak sklízí plody ideologie bezzásahovosti, kterou aktivisté prosadili. Těží dřevo a prodává ho. A o to možná právě od začátku šlo.

Na Šumavě se proslýchá, že se správa parku chystá zrušit tzv. minitendry, aby mohla likvidací kůrovcových stromů pověřit několik velkých těžařských firem. Byl by to kšeft za několik miliard. Jak velká by z něj asi byla provize a komu by přitekla do kapes? Těžařské firmy by každopádně mohly poděkovat milovníkům kůrovce. Sehráli tito lidé bezděky úlohu mouřenína, nebo bylo jejich volání po „přírodních procesech“ součástí zakázky?

Teatrolog Vladimír Just v létě 1999 v jednom ze svých bizarních šumavských článků o blokádě Trojmezné napsal: „Nepochybuji o tom, že bezejmenní aktivisti si jednou vyslouží stejný obelisk, jako Adalbert Stifter. Doufám jen, že to nebude na vyprahlé holině nad vyschlým jezerem...“ S odstupem deseti let se ukazuje, že to vůbec nebyl špatný nápad. Dnes už víme, že by ten obelisk skutečně stál na „vyprahlé holině“ mezi torzy mrtvých stromů. Zatím jen netušíme, jestli Plešné jezero kvůli zániku okolních lesů vyschne, nebo ne.

Na obelisku by mohla být vytesána tato slova: „Stojíte na místě, kde se dřív rozkládal prales. O jeho zánik se společným úsilím zasloužili: Karel Kaňák, Leo Košťál, Igor Míchal, Dalibor Povolný, Mojmír Vlašín, Vladimír Just, Pavel Bezouška, Jaromír Bláha, Libor Ambrozek, Martin Bursík, Ladislav Miko, Alois Pavlíčko, František Krejčí...“