Zobrazení zdroje stránky Šumava je také loveckým rájem protekčních nimrodů

{{MediaBankArticle
|Title=Šumava je také loveckým rájem protekčních nimrodů
|Author=Vladimír Just
|Date=2003-06-10
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Loni, krátce po nástupu do funkce, prohlásil ministr životního prostředí Libor Ambrozek, že situace na Šumavě „dozrála k personálním změnám“. Vzhledem k jeho kompetencím to znamenalo jediné: odvolání ředitele Správy NP a CHKO Šumava.

Koncem loňského září přišla na Šumavu mezinárodní mise IUCN. Zkoumala nikoli „způsob boje s kůrovcem“, nýbrž úroveň ochrany přírody: zda náš největší národní park odpovídá či neodpovídá kritériím standardního evropského parku (kategorie II). Závěr byl jednoznačný: neodpovídá.

Ministrovo váhání

Logickým krokem každého odpovědného ministra by bylo vyvodit osobní odpovědnost vůči vedoucímu manažerovi, který, zopakujme si, převzal od státu park kategorie II a odevzdává ho po devíti letech vytunelovaný a v kategorii o dva až tři řády nižší. To je nezměnitelný, nevyvratitelný a objektivní fakt, na němž není jak teď zpozdile argumentuje dřevařská a lesácká lobby i vládní místa vůbec nic osobního. Tady ředitel buď si to Petr nebo Pavel prokazatelně manažersky selhal, poškodil nejen přírodu a obce, ale i zahraniční pověst země. A potvrdila to krátce po zveřejnění zdrcující zprávy IUCN i druhá vrcholná světová ochranářská organizace, Světový fond na ochranu přírody (WWF): „Šumava je proslulá po celé Evropě jako smutný příklad špatné péče, včetně těžby a stavby cest v mimořádně citlivých částech národního parku... Kácení, jaké probíhá v NP Šumava, nesmí v srdci chráněného území připadat v úvahu...“ (Marc Niggermeyer, WWF, 24. 4. 03). Opačný, důsledně ochranářský postup, který už řadu let slaví úspěchy v sousedním Bavorsku, označuje náš nereformovatelný manažer opakovaně jako „největší malér ochrany přírody v Evropě ve 20. století!“ (červen 02, ČT2; leden 03, Šumava aj.) Označuje-li někdo přesně to, co nám doporučují dvě vrcholné mezinárodní organizace, tj. standardní evropský park, jako „největší malér“, svědčí to o dvojím. Jednak je to arogantní urážka sousedů a mezinárodních institucí vůbec, a za druhé, je to výmluvné vysvědčení jeho ekologické gramotnosti. Neuvažuje totiž vůbec jako ředitel největší enviromentální instituce v zemi, ale jako šéf lesního závodu: veškeré napadené či polomové dřevo se podle něj „musí vytěžit, odvézt z lesa a prodat... Mám odpovědnost za to, že dříví prodáme za obvyklé ceny. Park jenom za peníze ze státní pokladny neuživíme...“ (Rozhled č. 4, 03). Tady dokonce ředitel už dopředu porušuje nařízení státní správy, potažmo své vlastní, že v 1. zónách veškeré polomové dříví musí nechat, a ve druhých zónách má ponechat minimálně 20 %!) V každé normální, civilizované zemi, by už jen za takovýto výrok musel být ředitel ochranářské instituce odvolán. Zvláště, když o ministrově záměru vyhlásit výběrové řízení na nového ředitele (Libor Ambrozek, Frekvence 1, 25. 3. 03) tentýž Ivan Žlábek, tedy ministrův podřízený, suverénně prohlásí, že „to není až tak úplně myšleno vážně!“ (Rozhled č. 4/ 03). Dal jsem jako kritik novému ministrovi ne 100, ale dokonce 300 dnů hájení (jako on jsem čekal na zprávu IUCN). Každým dnem, kterým ministr ponechává ve funkci stávající management a umožňuje mu pokračovat v jeho antiochranářské, mezinárodně kritizované koncepci (smutným dokladem je Předběžné opatření z 13. 5. 03, jímž ředitel Správy NP sám sobě povoluje zásahy ve více než 70 ze 135 prvních zón!), narůstá i vina samotného ministra na pokračujícím kolapsu ochrany šumavské přírody a na nevratných škodách v tamním ekosystému (o škodách morálních nemluvě). Požadavky „nepersonalizovat“ šumavskou kauzu a vést nejprve „širokou veřejnou diskusi“, jež zaznívají z vysokých politických míst, jsou za těchto okolností alibismem, snahou zahalit (anti)koncepci trvale udržitelné těžby opět osvědčenou mlhou. Taková diskuse se přece vede už devátý rok a za tu dobu se hltavé Žlábkovy pily, pokud vím, nezastavily na jediný den.

Myslivost jako česká forma korupce?

Ve zmíněné zprávě IUCN se mj. říká: „Lov a myslivost nejsou v plánu péče téměř zmíněny, ačkoli hrají klíčovou roli při regeneraci lesa... Hlavní problém, který jsme shledali, je to, že ke zmíněné lovecké činnosti v souladu s cíli péče dochází také v bezzásahových zónách. Z této skutečnosti můžeme dovodit, že zde téměř neexistují plochy bez zásahů...“ Ještě delikátnější problém, o němž arbitři z IUCN nepíší, protože jim o něm nikdo z naší strany neřekl, je to, že do šumavského parku jezdí už tradičně lovit protekční politici. Ti pak za odměnu přimhouří v parlamentu nebo ve vládě nad zlodějnami oči. Nedávno se k tomu přiznal např. senátor Petr Smutný (viz Respekt, 18, 03), který se nestyděl u ministra dokonce orodovat proti „nespravedlivému“ záměru odvolat kamaráda Žlábka: musíme si přece pomáhat, ne? (Není-li toto čiročirá korupce, pak opravdu nevím, co to slovo znamená). Nepochybuji, že se to protekčním nimrodům v naší myslivecké republice rad bohatě vyplatí: běžné myslivecké sdružení musí za nájem honitby pronajimateli, např. Lesům ČR, zaplatit 40,22 koruny za hektar (přičemž smlouva o nájmu „podléhá povinnosti mlčenlivosti dokonce i po zániku smluvního vztahu“). Znásobte si těch 40 korun 22 haléřů rozměry šumavského parku (69 000 ha) a dostanete přibližný rozměr korupce, jaká v našem největším národním parku probíhá. Vědí o tom na ministerstvu?

K holině patří posed

A to ještě arbitři z IUCN nevěděli, co víme my, kteří 1. zóny pravidelně monitorujeme: že s neomaleností sobě vlastní zřizují správci parku nezákonně nové a nové posedy i uprostřed 1. zón, zvláště pak tam, kde předtím léčili les holosečí a mají tudíž dobrý výhled. Jestliže dříve platilo kde je žlábek (od traktoru), tam bude holina, teď k tomu přibylo: kde je holina, tam bude posed. Na jeden upozorníme inspekci, správci parku ho se skřípajícími zuby odstraní a za týden vyrostou tři další. A před těmito posedy vysypávají pak Žlábkovi „milovníci přírody“ v zimě v létě bedny s mrkví a další „návnadu“, aby zvěř nalákali do bezprostřední blízkosti a mohli ji z několika metrů úkladně ne lovit, ale vraždit. Proti tomuto asiatskému způsobu lovu v jádru NP protestují dokonce už i profesionální strážci parku: „Mám nafoceny bedny s mrkví u kazatelny“, píše mi rozhořčeně jeden z nich, „kde je mrkev předkládána společně s olovem zvěři; jsem přesvědčen, že tento způsob lovu by měl být v NP nepovolený. Navíc Zákon o myslivosti neumožňuje v době strádání lov na újedišti...“ I další strážce, služebně jeden z nejstarších a nejzkušenějších na Šumavě, potvrzuje totéž: „Přikrmování zvěře je prováděno přímo před kazatelnami a posedy, určenými k lovu. Mimochodem, těchto za poslední léta přibylo na Šumavě jako hub po dešti. Někdy si připadám jako v myslivecké honitbě a ne jako v NP.“ Tentýž strážce mi píše, že „nejlepší ochrana lesa před vysokou zvěří je tam, kde byla lokalita zasažena kůrovcem a dřevo bylo ponecháno na místě. Tam můžeme vidět, že žádná vysoká zvěř listnatým dřevinám neublíží a tyto zde stojí bez jakékoli umělé ochrany...“ (Až přestanou na Šumavě panovat totalitní poměry, citovaní strážci mě jistě požádají o zveřejnění svých jmen; takto by se to rovnalo jejich udání s přímými existenčními následky).

Pár otázek na závěr

Chce-li Správa parku skutečně regulovat stav kopytníků, jak píše v Plánu péče, proč tedy zvěř celý rok přikrmuje, „pěstuje si ji“ pro protekční klientelu, a nenechá ani tady, v jádru parku, věcem přirozený vývoj, kdy by extrémní podmínky přežili jen zdraví, silní jedinci? A z jakého jiného důvodu, než ukojit sportovní vášeň protekčních nimrodů, zvěř uměle vykrmují před posedy i v nákladných, mnohamilionových „přezimovacích obůrkách“? A konečně proč se vystavují podezření z korupce, nechávají lovit politiky a nenechávají parohy v majetku NP (jako je tomu v Bavorsku)?

P. S. Chystal jsem se pochválit Správu NP alespoň za to, že namísto hangáru s vrtulníky a páchnoucí naftou (jež tu zřídila v letech 1996–99) obnovila na Březníku, doslova v srdci Šumavy, bývalou myslivnu. Tu, již tolik zpopularizoval Karel Klostermann ve svém stěžejním románu Ze světa lesních samot. Měl bych mít vlastně radost, neboť tady ing. Žlábek udělal přesně to, co jsem mu doporučoval už v r. 1996. Absurditu akce „Autobusy do světa lesních samot“ (24. 5. 03) připišme komerčním trendům dneška: dožít se toho ovšem Klostermann, vzal by poutnickou hůl a vymlátil by od Pürstlingu všechny své motorizované obdivovatele. Samotná myslivna se stodolou je zrestaurována vcelku citlivě, muzeum v podkroví nese ovšem už dřevorubecký rukopis současného managementu: těžba, těžba, těžba. Úplně pominuto je to nejaktuálnější z celého Klostermanna: jeho ekologické cítění, starost o uchování šumavského archetypu statu quo, o zachování tisícileté přírodní rovnováhy umírání a zrodu. Až tedy vyrazíte v létě i vy do světa lesních samot, připomeňte si tato Klostermannova slova, jež v expozici chybějí: „Ty velké tu stály odjakživa... Zetlí ten, zetlí onen, jeden po druhém a padne: na jeho místo jiný postoupí a zmohutní... Dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co ten les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké a uvidíte! To bude mela... Člověk se prozřetelnosti do řemesla míchati nemá!“ Docela moderní definice bezzásahovosti, co říkáte?

(Autor je členem o. s. Obrana životního prostředí pověřeným monitorováním Šumavy)