Zobrazení zdroje stránky Šumava před zákonem

{{MediaBankArticle
|Title=Šumava před zákonem
|Author=Jindřich Rosendorf
|Date=2002-01-09
|Source=Mladý svět
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Zelená střecha Evropy, zelené plíce, přírodní klenot v srdci kontinentu... Vzletných příměrů má už od Klostermannových časů Šumava plno. Stejně vydatné jsou ovšem spory o ni, hlavně z posledních let – střety odborných argumentů, hádky v novinách, bouřlivé diskuse skoro na všech frontách. Před víc než deseti lety – 20. března 1991 – totiž Šumava „povýšila“. Nařízením vlády tu byl vyhlášen národní park. Náš největší. Rozsáhlé území při jihozápadní hranici republiky o rozloze 690 km2, vyčleněné z původní Chráněné krajinné oblasti Šumava, která existovala od roku 1963 na výměře 1630 km2. Nadějný projekt – z české strany park Šumava, z německé Národní park Bavorský les. Dnes pole pro polemiku.

Kritici Správy Národního parku Šumava hlavně z řad ekologů si berou na mušku těžbu dřeva i v nejpřísněji chráněných částech, kde běžný turista skoro nesmí ukročit z vyznačené cesty a utrhnout borůvku a kvůli které se oponenti nerozpakovali dát Šumavě nálepku „továrna na dřevo“. Odsuzují neexistenci „celistvé jádrové zóny“, kterou by šlo lépe chránit, a fakt, že místo ní jsou první zóny ochrany přírody rozdrobeny do 135 vzájemně nepropojených ostrůvků. Upozorňují, že Národní park Šumava byl prý i z těchto důvodů vyškrtnut ze seznamu kandidátů celoevropské iniciativy Světového fondu pro ochranu přírody s názvem PAN Parks. Tvrdí, že vázne komunikace mezi managementem parku a obcemi na jeho území. Vedení parku se hájí. Jeho ředitel Ivan Žlábek prohlašuje, že kácení bylo podmíněno kůrovcovou kalamitou a pak polomy, holiny jsou už nově zalesněny a neúčast v prestižní organizaci PAN Parks se prý Šumavy nijak nedotkne. Naopak návštěvnost parku se podle něj od roku 1992 zdvojnásobila na téměř dva miliony lidí ročně a vybavením pro ně je Šumava na evropské špičce. „Za deset let se tu opravila síť cest, vystavělo čtrnáct informačních středisek, rozhledna na Poledníku, otevřelo se přes deset naučných stezek, park nabízí víc než 500 kilometrů značených tras pro pěší, přes 350 km cyklostezek, 340 km značených lyžařských tras, 60 km vodáckých tratí. V létě křižují region ekologické autobusy s dotovaným jízdným,“ vypočítává. Každý si zarputile opakuje svoji pravdu, jediný „průlom“ mezi jinak nesmiřitelnými – ekology z Hnutí DUHA a správou národního parku – je jejich shoda, že dosavadní rozloha by se neměla zmenšovat. Požadavky na odtržení některých částí parku se už totiž objevily ze strany obcí a nejen jich. Národní park vznikl pouhým nařízením vlády. Potřebuje legislativní rámec, zákon. O ten se v posledních měsících hraje, ten je tématem vzrušených debat mezi poslanci, představiteli krajů, obcí, ekologickými aktivisty i úředníky ministerstva životního prostředí. Zákon, který měla sněmovna projednat loni na podzim, ale nakonec o něm budou poslanci rozhodovat až letos, by měl dát mantinely dosavadním sporům, vyřešit otázky jeho hranic, rozlohy prvních nejcennější zón, postavení a možností dalšího rozvoje obcí včetně kompenzací za omezení způsobená režimem parku, určit novou podobu jeho správy. „Měl by zajistit kvalitní ochranu šumavské přírody i prosperitu horských obcí,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí DUHA, které už na jaře varovalo, aby se připravovaný zákon nezměnil v politický střet nebo místo k prosazování komerčních zájmů lobbistických skupin.

Lepší jsou oni

Národní park Šumava bývá logicky nejčastěji srovnáván s Národním parkem Bavorský les. Člen rady Plzeňského kraje Pavel Stelzer, který má v resortu životní prostředí, předložil vedení kraje rozbor přístupů k národnímu parku na naší a německé straně. „Srovnání dokazuje, že Bavorský les slouží veřejnosti víc než Národní park Šumava,“ říká radní Stelzer. V rozboru například uvádí, že zatímco na české straně Šumavy jsou lesy zasažené kůrovcovou kalamitou pro veřejnost a turisty nepřístupné, na bavorské je považují za turisticky zajímavé. Kalamitu podle něj pokládají za šanci poznat rychle se měnící přírodní procesy, které ve stabilním lese probíhají celá desetiletí. „Bavorský management dokonce podporuje místní obyvatelstvo v podnikatelských aktivitách, které dokážou obsloužit zvyšující se turistický ruch do přírodně obnovovaného lesa,“ říká P. Stelzer. Dalším rozdílem podle něj je, že zatímco na české straně Šumavy se některé dřevo z lesa odváží ke zpracování a národní park sám dřevo prodává, v Bavorsku prý vše zůstává na místě nebo se zpracovává pro turistické účely (povalové chodníčky, přístřešky, informační tabule...), tamní národní park údajně nesmí a nemůže žádné dřevo prodat. Řadu problémů na české straně způsobuje podle Stelzera i fakt, že park se tu rozkládá na územích, která jsou také v nestátním vlastnictví, kdežto Národní park Bavorský les leží výhradně na území ve vlastnictví státu. „Jablkem sváru bývá i to, že u nás vedení parku vydává rozhodnutí ve správním řízení rozvoje obcí, v Bavorsku podobná rozhodnutí přísluší jen regionální vládě,“ poznamenává radní. „Představitelé šumavské správy také zatím brání otevření hraničního přechodu pro pěší a cykloturisty přes Modrý sloup, přestože bavorští partneři opakovaně žádali o možnost jeho otevření, zatím jen pro pěší. Mají už hotovou cestu až na naše hranice s přístupem od začátku července do poloviny listopadu s ohledem na klid pro chráněné tetřevy,“ upozorňuje Pavel Stelzer a uzavírá výčet dalším příkladem: „V Bavorsku také na rozdíl od české části Šumavy nezakazují vstup do oblastí s takzvaným mrtvým lesem, i když na přístupových cestách je varování, že jde o vstup na vlastní nebezpečí.“

Lepší jsme my

Této srovnávací zprávě ale důrazně oponuje mluvčí Národního parku Šumava Zdeněk Kantořík. „Jejímu autorovi byly zřejmě podsunuty záměrně zkreslené informace,“ domnívá se mluvčí. Brání se přitom hlavně tvrzení, že bavorský park, na rozdíl od šumavského, nesmí prodat ani kousek dřeva. „To pravda není, stromy kácejí a dřevo prodávají i v Bavorském lese,“ prohlašuje. Připomíná, že tamní národní park byl vyhlášen v roce 1970 na ploše 9000 hektarů a v roce 1997 rozšířen o dalších 14 000 ha. „Dnes mají ve staré části parku na 4000 hektarů suchého lesa a v ochranném pásmu nové části asi 3500 hektarů. Stromy napadené kůrovcem se tam porážejí a zpeněžují. Jen loni prodali desítky tisíc kubíků,“ říká Kantořík. Zároveň přiznává, že v roce 1999 bylo na české straně Šumavy podle něj také kvůli kůrovci poraženo 10 000 stromů v nejvíce chráněných prvních zónách, které tvoří 8840 hektarů, tedy 13 procent celkové výměry parku rozloženého dnes na ploše 69 030 hektarů. Druhé zóny tvoří 82 procent, třetí zóny 5 procent plochy. O rok později padlo ze stejných důvodů v prvních zónách 5000 stromů, další rok jen 1600. „Ten poslední byl také z hlediska napadení kůrovcem oficiálně vyhlášen za vůbec první nekalamitní rok na Šumavě,“ srovnává Kantořík. Podle něj díky asanačním zásahům kleslo proti roku 1996, kdy byly s broukem největší problémy, současné ohrožení kůrovcem jen na 13 procent. Dodejme ale, že i díky chladnému a vlhkému počasí první poloviny minulého léta a vyčerpávání potravních zdrojů tohoto škůdce. Ke kritické zprávě Pavla Stelzera mluvčí dále uvádí, že i šumavský národní park už připravuje pro zpřístupnění veřejnosti část mrtvého lesa na Březníku, do kalamitních oblastí ale návštěvníky nepustí. „Takový krok by odporoval našim zákonům, pohyb v kalamitní zóně je nebezpečný,“ soudí. Pokud jde o problémy spojené s tím, že Národní park Šumava se rozkládá i na územích, která jsou v nestátním vlastnictví, připomíná mluvčí Kantořík důvody: v polovině roku 2000 byla totiž ze zákona vrácena obcím jejich historická území. „Vydali jsme téměř 6500 hektarů lesa. Například velmi krásný a navštěvovaný kaňon Vydry dnes patří městu Kašperské Hory. Otevření hraničního přechodu Modrý sloup se zatím my i ministerstvo životního prostředí opravdu bráníme, protože v oblasti je velmi labilní ekosystém a nový přechod by znamenal, že tudy v létě můžou projít denně až dva tisíce lidí. Navíc je v jeho okolí na 5000 hektarů suchého lesa, z toho 4000 na bavorské straně. Nechceme si vzít na svědomí požár třeba z odhozeného nedopalku někoho z turistů. Zrcadlově obrácený problém je naopak u Poledníku, kde chceme otevřít hraniční přechod my, ale brání mu bavorská strana. Kvůli cenné lokalitě na jejím území. Na společné hranici obou parků je ovšem už teď šestnáct přechodů, to je v průměru na každých pět až sedm kilometrů. Tak hustou síť jinde neznám,“ uzavírá Zdeněk Kantořík.

Expremiér: park je velký a nefunkční

Desetiletá existence národního parku přinesla různé zkušenosti. Všem včetně lidí, kteří na jeho území žijí a mají k němu řadu výhrad. Ze zkušeností se odvíjejí nové názory a pohledy na příští možnou podobu parku, na jeho fungování, některé poměrně radikální. Teď se například víc než o kácení či nekácení kvůli kůrovci hraje o případné zmenšení dosavadní rozlohy národního parku. Zřejmě největší rozruch vyvolala vize Jana Stráského, bývalého ministra několika resortů a posledního federálního premiéra. Muže, který před několika lety úplně odešel z politiky i z Prahy a dnes působí jako ředitel Krajského úřadu v Českých Budějovicích a bydlí v turistické chatě se společnou koupelnou v Libínském sedle nad Prachaticemi, kde je zároveň správcem. Bývalý vrcholný politik, ve volných chvílích především vášnivý turista a milovník Šumavy, má představu, že by se park – podle něj zbytečně velký a nefunkční – mohl zmenšit až o třetinu. „Šlo pouze o můj názor na budoucnost Šumavy. Psal jsem ho pro potřeby jihočeského hejtmana, který mě o něj požádal. V březnu jsem mu tuto svoji soukromou variantu předložil. Nikdy nebyla předmětem žádného oficiálního jednání, text se ale nějak dostal až na správu parku a vznikl kolem něj humbuk. Dokonce jsem ho už viděl ztvárněný i na mapce, kterou jsem sám nikdy nenamaloval – ani bych to neuměl,“ vysvětluje na úvod Jan Stráský. Ze svých stanovisek ale neustupuje. „Šumava je velmi rozsáhlé a místy nepřístupné území, které bylo z historického hlediska osídlováno méně a později než jiná. Zalidnění bylo dovršeno až v 18. století, ale některá místa zůstala zcela neobydlena – například komplexy vymezené vrcholy Plechý – Třístoličník, Luzný – Roklan – Poledník, Svaroh – Ostrý. Tady lze očekávat nejzachovalejší přírodu a tu chránit. Vývoj byl dovršen kolem roku 1910, tehdy podle sčítání žilo na Šumavě mnohem víc obyvatel než dnes, kdy jich tu napočítáme zhruba dva tisíce. Dvacáté století ale připravilo i dvě etapy násilného vylidnění a po pádu železné opony zase opačný extrém vyvolaný nenasyceným zájmem. To nikde jinde nebylo a národní park tak vznikl na co největší ploše jako experiment, který bychom měli přehodnotit,“ uvažuje Stráský. „Podle mě mohou být jen dvě řešení: buď se zmenší park, nebo se sníží nároky na stupeň jeho ochrany. Abychom neochraňovali třeba náměstí ve Stachách stejně, jako se mají chránit například vzácná rašeliniště. Pokud ale představitelé národního parku vyhlašují, že do roku 2030 bude nedotknutelná první zóna dokonce na polovině jeho dnešní rozlohy a přitom zde má podle nich sídlit a uživit se až čtyřikrát více lidí než dnes, je to neslučitelné. Podle mě jedna z těchto vizí prohraje – nebo prohrají obě. Národní park nebude tak kvalitní, jak by sám chtěl, protože nevznikl v panenské přírodě, ale do značné míry v kulturní obydlené oblasti, nebo odtud lidé odejdou. Měla by se vytyčit nová hranice smíru mezi přírodou ochraňovanou do krajnosti a mezi obyvatelem Šumavy, který nechce přírodu ničit, ale nechá si poradit tak, aby neuškodil a měl zároveň možnost obživy. Národní park bude chráněn zákonem, a tak bude mít větší sílu, ale na lidský faktor zřejmě narazí vždycky.“

Co říkají obce?

Odstředivé tendence podobné názorům Stráského mělo hodně představitelů obcí v parku i místních podnikatelů. Nakonec se ale většina starostů a zástupců ekologických organizací shodla loni v červenci na společném stanovisku, kde se vedle pojmenování příčin krize národního parku a návrhu vlastních řešení vyslovila proti zmenšení jeho rozlohy. Zároveň se obrátila na poslance, aby přijali takové pozměňovací návrhy k zákonu, které zajistí důslednou ochranu unikátní přírody i prosperitu obcí. Výhrad měli starostové celou řadu: neexistence jasných pravidel rozvoje obcí na území parku, chybějící vize cílového stavu území, chybějící studie limitů turistického využití regionu i celkové únosnosti území. Starosty trápí daňový systém, který neumožňuje obcím profitovat z turistického ruchu v národním parku, chybí jim náhrady za ušlou daň z nemovitosti, stěžují si také, že správa parku při zadávání prací dává přednost lesním akciovkám a větším dodavatelům před místními živnostníky. Nemají důvěru v management parku, který podle nich příliš často mění svá rozhodnutí i strategii. A žádají nápravu.

Místo pralesa sjezdovku?

O měsíc později jedna ze signatářských obcí – Nová Pec na pravém břehu Lipna a jižním cípu národního parku – změnila názor. Její zastupitelstvo v tajném hlasování rozhodlo, že už součástí parku být nechce. Podle starosty Jana Jelena nejvážnějším argumentem je, že chování správy parku poškozuje les, brání rozvoji území a zaměstnanosti. „Domníváme se, že obec nebude horším ochráncem přírody než správa národního parku. Její filozofií je navracet přírodní procesy k minulosti. Ale my se musíme starat, aby tady lidé mohli pracovat, bydlet, žít, a ne aby se stali nehybnou součástí superchráněného pralesa. To by nakonec znamenalo postupné vylidnění a zánik,“ říká. „Před deseti lety tehdejší premiér Pithart řekl, že je historická možnost vyhlásit národní park v co největší rozloze, ale že bude za pět let třeba přehodnotit jeho fungování a hranice případně posunout, upravit. Dnes se k tomu politici bojí postavit čelem, ochrana přírody je svatá, i když v národním parku jsou vedle vzácných lokalit třeba celé hektary kukuřičných polí. Ta také musíme chránit? Lidé z vedení parku navíc tvrdí, že do života obce nechtějí zasahovat, ale bez jejich svolení nemůžeme nic, mají totální pravomoci. A když nám třeba řeknou, že musíme mít úplně jiná okna nebo střechu, aby to ladilo s přírodou, a tenhle špás stojí sto tisíc navíc, nepřidají nám na něj samozřejmě ani korunu,“ dodává rozhořčeně Jan Jelen. Námitce, že snahy o odtržení souvisejí zřejmě i s úvahou vybudovat lyžařský areál se dvěma sjezdovkami na severním svahu masivu Smrčina, který je od Nové Pece sotva dva kilometry, se nevyhýbá. Kdysi před válkou se tu prý lyžovalo. Starosta připouští, že takový projekt by celý region podnikatelsky oživil, protože letní sezona je tu krátká – počasí na koupání v lipenské přehradě trvá sotva sedm týdnů. A na zimu hotely a penziony prý skoro nemají koho ubytovat. Na rakouské straně, tedy na jižním svahu Smrčiny, kde přitom sníh nevydrží tak dlouho, prosperuje lyžařský areál Hochficht s osmi vleky. Propojení obou by bylo žádoucí. Z české strany je ale zatím jen prales první „nedotknutelné“ zóny. „Já sám se na lyže ani nepostavím, svezu se sotva na sáňkách,“ zubí se starosta. „Ale vím, že prosperující zimní areál může pro hodně lidí znamenat celoroční zaměstnanost,“ dodává. Mluví přitom i za blízkou Horní Planou, jejíž starosta Jiří Hůlka také nechce park v katastru obce a představuje si nový lyžařský areál pro změnu na sousedním Hraničníku. Zatímco vize Jana Stráského ve svém rozsahu podle odborníků dnes už prakticky není průchodná, o odtržení téměř třiceti hektarů Hraničníku a Smrčiny v dolní části národního parku budou zřejmě někteří politici z jižních Čech znovu usilovat, přestože jihočeské zastupitelstvo a předtím i plzeňské poprvé tyto návrhy odmítly. Upozornění, že pro sjezdovku na Smrčině je třeba vykácet 16 hektarů vzácných smíšených porostů, čelí starosta Jelen argumentem, že park se už ve stejné oblasti kvůli kůrovci stejně kácí.

Lyžaři a paragrafy

Podle mluvčího Zdeňka Kantoříka je stanovisko správy parku i ministerstva k projektu sjezdového lyžování na Smrčině jasně zamítavé. „Odporuje hned dvěma zákonům – zákonu o ochraně přírody a krajiny a zákonu o lesích,“ říká. „V oblasti jsme přitom jako atrakci pro turisty opravili historický Schwarzenberský kanál, vybudovali informační středisko ve Stožci a otevřeli dálkovou cyklotrasu Nová Pec – Železná Ruda. Na žádost Horní Plané jsme také vydali souhlas s přemostěním Lipna v místě přívozu a návazně i ke zprovoznění hraničního přechodu Zadní Zvonová. Tím by se české klientele otevřela cesta do rakouského sjezdového areálu Hochficht a mohly by z toho těžit lipenské ubytovací kapacity. Šlo by zorganizovat i kyvadlovou dopravu – v Alpách to tak funguje,“ naznačuje mluvčí, že správa parku v některých případech vychází obcím vstříc. Diví se zároveň, proč je na Lipensku opomíjeno běžecké lyžování, které podle něj v zimě dobře živí podnikatele třeba v Borové Ladě, Kvildě, Horské Kvildě, Srní nebo Prášilech.

DUHA proti změnám

Proti zmenšování parku se ostře staví také ekologové z DUHY, kteří jsou jinak v mnohém s obcemi zajedno. Vedoucí programu Lesy Jaromír Bláha tvrdí: „Šumava představuje tak pestrou mozaiku unikátních přírodních biotopů, že se ji UNESCO rozhodlo zařadit mezi světové biosférické rezervace. Zkušenosti z dalších zemí navíc ukazují, že správně vedený národní park bývá velkým přínosem také pro obce. Přitáhne turisty, podpoří podnikání, dává regionu dobrou značku a přináší tím i prosperitu a nová pracovní místa. Šetrná turistika v nepoškozené přírodě představuje nejrychleji rostoucí odvětví rekreace. Příkladem může být sousední Bavorský les, který díky národnímu parku přinášel deset let po jeho vzniku místním obcím 25 až 30 milionů marek ročně navíc. Po založení národního parku Abruzzo v Itálii se tamní chudá oblast stala nejbohatším regionem Apenin, zastavil se odliv obyvatel a zlepšila se i věková struktura. Už tam také připravují plány na jeho rozšíření. Snahy o vytržení některých nejcennějších území z Národního parku Šumava jsou proto podle nás nejen pokusem o vážné narušení jeho integrity, kdy naopak hodnota parku roste s jeho velikostí, ale nezodpovědným hazardováním také s ekonomickou budoucností regionu. Projekty masivních rekreačních středisek nebo lyžařských areálů mohou Šumavu ve svém důsledku poškodit. Pokud se některým obcím nelíbí fungování managementu parku, měly by postupovat proti němu a ne proti samotnému parku,“ prohlašuje Bláha.

Projde zákon sněmovnou?

Sněmovní výbor pro životní prostředí v listopadu rozhodl, že základem pro další vyjednávání o podobě zákona o šumavském národním parku bude pozměňovací návrh ministerstva životního prostředí. Text ekologických organizací se tedy základem pro jednání sněmovny nestane. „Na příští schůzi se má ale výbor zabývat jednotlivými paragrafy včetně úprav navrhovaných ekologickými organizacemi, které mimo jiné podpořily i Entomologický ústav a Ústav ekologie krajiny Akademie věd,“ dodává Jaromír Bláha. Ten pozměňovacímu návrhu ministerstva především vytýká, že za určitých podmínek povoluje použití pesticidů nebo betonování koryt řek i v první zóně národního parku. Kritizuje také, že návrh povinně požaduje porážení kůrovcem napadených stromů v prvních zónách, zatímco ve druhých, méně přísných zónách – pokud k tomu není vydáno zvláštní povolení – kácení zakazuje. „Zaráží mě i to, že návrh umožňuje vznik soukromých mysliveckých honiteb v národním parku,“ diví se ekolog. Poslanci budou mít o čem přemýšlet.