Zobrazení zdroje stránky Šumava už nenatahuje moldánky, Šumava brečí

{{MediaBankArticle
|Title=Šumava už nenatahuje moldánky, Šumava brečí
|Author=Vladimír Říha
|Date=1996-10-04
|Source=Sušické noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Před nedávnem Správa CHKO a NPŠ (Chráněné krajinně oblasti a národního parku Šumava) oznámila, že z důvodu bezpečnosti návštěvníků musí uzavřít některé části národního parku. Příčinou údajného ohrožení má byt intenzivní těžební činnost v uzavřeních prostorech. Otázkou je, zda obávané ohrožení je skutečné reálné, zda není pouhou záminkou, a zda hlavním důvodem uzavření není spíše snaha ukrýt před veřejností výsledky pětiletého působení odborníků MŽP a Správy CHKO a NPŠ. 

Když se na sklonku roku 1989 obnovila diskuse o zřízení národního parku na Šumavě, snad všichni tuto myšlenku uvítali; hodnota a jedinečnost Šumavy byla nesporná a potřeba zachovat Šumavu budoucnosti byla evidentní. Každý měl nějaký názor jak by budoucí národní park měl vypadat, málokdo však natolik konkrétní, aby byl zpracován do ucelené koncepce. 

V podstatě existovaly na funkci a organizaci budoucího národního parku pohledy dva: lesnický a ochranářsky. Lesnická představa byla založena na úrovni lesnického poznání (lesnictví jako odborná a vědecká disciplina trvá již stovky let), na detailní znalosti stavu lesa na Šumavě, na respektování přírodních zákonů, na znalosti technických možností a v neposlední řadě i na určité pokoře před přírodou. (Lesníci chápou les jako složitý organismus s množstvím vzájemných vazeb a vztahů, mají přehled o biologických i technických aspektech lesa v celé jejich šíři a dokáží předpovědět reakci lesa na konkrétní událost.) 

Na druhé straně, ochranářský přístup argumentoval zkušenostmi i jiných zemí (tj. zkušenostmi z jiných společenských, ale hlavně přírodních podmínek), znalostmi specialistů biologů a teoretickými pracemi z oblasti ochrany přírody. Představou tzv. militantního křídla byl „opravdický přírodní“ prales, s vlky a medvědy, ale bez lidí. Opravdu se hovořilo o čtvrt milionu hektarů, o rušení obcí, o závoře za Rejštejnem. Samotná taková představa, ať jakkoli odtržená od reality, nebyla nebezpečná, a to právě pro svou iracionálnost zřejmou až na výjimky ale opravdu každému. Nebezpečný byl způsob, jakým tohoto cíle chtěli ochranáři (tento název je vyloženě chybný a zavádějící) dosáhnout; úplným zastavením lesnické činnosti. Lesníci samozřejmě věděli jaké bude mít takovéto rozhodnutí důsledky a důrazně na ně upozorňovali a snažili se tento zcestný názor opravit. Bohužel základní principy, na kterých je NPŠ postaven nereflektují objektivní realitu a realizují tak nezodpovědný experiment ambiciózních osob. 

Cílem národního parku by mělo být zachovat Šumavu takovou jakou ji známe. Zelenou, šťavnatou, s hlubokými lesy. Správa NPŠ výrazným způsobem omezila lesnickou činnost v šumavských lesích, zejména pak činnost zaměřenou na obnovu a ochranu lesa. To je v době, kdy porosty jsou oslabeny jednak imisemi, jednak horkými a suchými lety v nedávné minulosti nezodpovědným činem, který se projevuje reálným ohrožením samotné existence šumavských porostů. Došlo k tak rozsáhlému rozmnožení kůrovce, že to dosáhlo katastrofického rozměru, který v moderních dějinách snad nemá obdoby. Stovky hektarů lesních porostů jsou mrtvé, další tisíce jsou ohroženy zánikem; jen v lokalitě Modravy se jedná řádově o dva tisíce hektarů mrtvého a odumírajícího (rezavého) lesa, u dosud žijících porostů lze tento slav očekávat v nejbližších letech. Stav lesa na Mokrůvce dokumentuje fotografie 1.

Národní park navíc dál kůrovce aktivně rozšiřuje, neboť neprovádí důslednou asanaci kůrovcových stromů před jejich transportem z lesa. 

Je nutno konstatovat, že není pravdivé tvrzení odpovědných pracovníků národního parku, že se zde projevuje špatné lesnické hospodaření z minulosti, že jsou napadeny pouze nepůvodní 

smrkové porosty, které založil Schwarzenberg po kalamitě z října 1870: brouk se nevyhýbá ani porostům starším 126 let, jež snad i pracovníci NPŠ uznají vesměs jako autochtonní, tj. původní. (Konec konců by bylo velmi zajímavé vidět, odkud bere národní park sazenice, které sází vedle přirozeného zmlazení v autochtonních porostech.) Je paradoxní, že tolik pomlouvané Vojenské lesy odevzdávaly národnímu parku nejkvalitněji vedené lesy v republice, a to lesy žijící. 

Zanedbávání lesařiny národním parkem dokumentuje nejen mrtvý les sežraný kůrovcem, ale i dosud žijící porosty s odrůstajícím přirozeným zmlazení. Pokud se rychle mateřský porost nerozvolní, většina podrostu přijde na zmar a v okamžiku rozpadu starého porostu nebude připravena dostatečná záloha pro vznik nového porostu. Místo toho zde bude dlouho vznikat přípravný porost, tzv. ruský les (jeřáb, bříza, šášoví – křoví) a za takových tři sta, čtyři sta let tu může být opět klimaxový smrkový les. Přiklad uvádí snímek 2. 

A jak je to s technickou činností národního parku? Správa národního parku má podle mých informací, které samozřejmě nemusí být úplně správné, v porostech více speciálních lesnických traktorů, než bylo na Šumavě kdy předtím. Argumentace „my budeme pracovat bezeškodně, ekologicky“ byla tedy rychle opuštěna a byla nastoupena cesta ověřené technologie. Takže lze vidět rozježděné porosty, vodu zářící duhovými barvami ropných skvrn, traktor ukrytý v mlazině, plechovky od oleje v lese a další vymoženosti „ochranářského“ přístupu. 

Tento článek zřejmě vyvolá rozporuplné reakce. Samozřejmě na tak malém prostoru není možno vysvětlit tragédii Šumavy v celé šíři a souvislostech, ostatně lesnictví nejsou jen vánoční stromky a šišky na otop. V každém případě lze vše shrnout do několika málo bodů: NPŠ způsobil katastrofické rozmnožení kůrovce na Šumavě jak Západní (Roklan, Mokrůvka, Černá hora), tak Jižní (Stožec, Trojmezí ) a ohrozil tak vlastní existenci lesa - tisíce hektarů mrtvého a odumírajícího lesa – NPŠ není zárukou zachování Šumavy v současné kvalitě, ale vzhledem k zásadám, které hlásá je naopak spíše garantem jejího zániku, neboť odmítá ověřené lesnické principy; šumavské porosty jsou výsledkem cílevědomé lesnické činnosti generací lesníků, navíc pod vlivem globálně se zhoršujících životních podmínek, a proto na ně nelze bezhlavě aplikovat nezodpovědné teorie nebo poznatky z „tropických pralesů a kanadských přírodních lesů“ – NPŠ vědomě demagogicky hlásal zásadní škodlivost současných lesnických technologií jako argumentaci proti Státním a Vojenským lesům a nyní přesně stejnou technologii používá v minimálně stejném rozsahu a účincích. 

A na konec k možnému ohrožení návštěvníků. V československých lesích se také těžilo intenzivně. Přesto nikdy k uzavírání lesů pro návštěvníky z důvodu ohrožení těžební činností nedošlo, neboť žádné reálné nebezpečí ani neexistovalo. 

Je možné, že v odpovědi na zmínku o uzavírání lesů se ozve rozhořčená reakce o lesích za drátem, o lesích nepřístupných veřejnosti vůbec, a že nyní se jedná pouze o dočasné uzavření z praktických důvodů. Bude se jednat pouze o zamlžování problému a odvádění pozornosti od témat, neboť vlastní problém leží jinde. Je také pravděpodobné, že se již. nyní horečně hledá obětní beran za výsledky pětiletého působení národního parku, ale jsem si jist, a historie afér posledních let to potvrzují, že pokud se někdo najde, bude to osoba příliš politicky i ekonomicky bezvýznamná a skoro určitě osoba, která není přímým původcem a viníkem.