Zobrazení zdroje stránky Šumava v díle Karla Klostermanna, 2016

{{KlosterBankArticle
|Title=Šumava v díle Karla Klostermanna, 2016
|Author=Michal Hořejší,
|Date=2016
|Source=Klostermann, K.: Velebnost, melancholie, hrůza
|Genre=beletrie
}}
Karel Klostermann je specifickým fenoménem. Jeho pozice v českém prostředí není dána pouze uměleckou kvalitou díla, jež vytvořil, nýbrž povahou vztahu tohoto díla k vnější (historické) skutečnosti. Klostermann je totiž prvním původně českým spisovatelem, který umístil děje většiny svých románů a povídek do oblasti příhraniční Šumavy, a zároveň jediným spisovatelem, který se programově zaměřil na popis přírodního prostředí a jeho proměn a učinil tak důsledně z pozice přímého svědka. Možná právě proto se přirozená čtenářská tendence vnímat literární text jako zdroj objektivních informací či jako zprávu o skrytých zákoutích autorovy osobnosti v případě Klostermanna často mění v obsesi.

Pravou příčinou tohoto jevu je však v kontextu Klostermannova díla souhra několika především vnějších okolností. Máme na mysli historicky jedinečné kulturní postavení našeho jihozápadního pohoří stejně jako pohnutý vývoj místního přírodního prostředí v posledních několika desetiletích. První je dáno téměř výlučně německojazyčným osídlením, které až do poloviny 20. století vykazovala celá příhraniční Šumava a v jehož důsledku byl Klostermann od počátků své literární tvorby vnímán jako prvek pojící toto území s českým světem. Pohnutým vývojem přírodního prostředí míníme poměrně nedávné rozsáhlé odumírání šumavských horských lesů způsobené lýkožroutem smrkovým, jež vyvolalo otázky směřující k podobě takzvané „bývalé“ či „staré“ Šumavy, konstruktu, na jehož existenci má Karel Klostermann nemalou zásluhu.

Důležitým prvkem, který se podílí na efektu splývání reality a fikce v recepci Klostermannova díla, je také explicitní tematizace vypravěčské pozice, jíž se spisovatel na mnoha místech dopouští. Opakovaně totiž deklaruje, že jeho popisy jsou autentickým dobovým svědectvím. Vezměme za příklad často citované „Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil; je-li v tom realismus, tož jsem realistou“ nebo „…nedostává se mi fantazie ani vynalézavosti; lidé, jež jsem svým milým čtenářům představil, existovali neb existují právě tak jako existuje příroda, do níž jsem je uvedl, a já jsem si ani jednu z postav nevymyslil, s nimiž moji čtenáři v mých skromných knihách se seznámili…“. Dalšími faktory, které uvedený dojem dále podporují, jsou různé textové signály, jako je například spisovatelova metoda nahrazování vlastních jmen iniciálami: „dojel do B., kamž před polednem nemohl se dostati“ (Skláři), užívání neúplných letopočtů: „Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku“ (Ze světa lesních samot) nebo časté úvody typu „Třicet let tomu snad“ (Schovanec). Autor svými prohlášeními stejně jako vypravěč zmíněnými postupy úspěšně budí ve čtenáři dojem, že předložené dílo je především dokumentem. Nelze popřít, že v případě vypravěčské strategie se jedná o plně legitimní a v rámci beletrie zcela patřičný a běžný postup, je však třeba, aby si čtenář toho, že má co do činění právě s narativní strategií, byl vědom a dokázal fikční svět bezpečně a libovolně opustit. V jiném případě dochází k vychýlení, které nejenže ohýbá povahu žánru, ale zároveň zasahuje samu realitu. Jedná se o problém, který může mít kuriózní a v některých případech i fatální následky.

Nejznámějšími texty Karla Klostermanna, jež se odehrávají v prostředí Šumavy, jsou zejména romány Ze světa lesních samot (1891), V ráji šumavském (1893) a Skláři (1897). Zatímco první dvě uvedené knihy, které spolu s pozapomenutým textem Kam spějí děti (1901) zobrazují oblasti centrální Šumavy v dramatických proměnách času, po všech stránkách naplňují autorovu koncepci románu-svědectví, Skláři jsou jak ve své struktuře, tak také v užitém jazyce neskrývaným projevem romanticky sentimentálního slohu a vidění. Čtveřici knih doplňuje Klostermannova knižní prvotina Črty ze Šumavy, která prvně vyšla roku 1890 pod názvem Böhmerwaldskizzen a do českojazyčného kontextu vstoupila až roku 1923 prostřednictvím překladu, jejž pořídila Marie Stunová. Jedná se o průvodce pohraničím západní Šumavy, který střídá dobové popisy s historickými exkurzy hojně ztvárněnými beletristickým způsobem – formou stylizovaného příběhu. Poslední výraznou Klostermannovou knihou, jejíž povídky se odehrávají na Šumavě, je soubor V srdci šumavských hvozdů (1896), sdružující rozličné texty publikované převážně časopisecky od konce 80. let. A právě ten se stal východiskem pro uspořádání knihy, kterou držíte v ruce.

„Třicet let tomu snad. Tenkrát ještě stála stará Šumava, plna velebnosti, bujnosti, melancholie a hrůzy. Melancholie a hrůza zůstaly, ale k nim přidala se nouze; zato ta tam je někdy bývalá nádhera širých hvozdů. Tak se u nás věci vyrovnaly.“ Věty, jimiž začíná Schovanec, úvodní povídka naší knihy, kondenzují centrální témata a koncepty, s nimiž Karel Klostermann zachází napříč celým svým šumavským dílem. Jsou jimi představa Šumavy jakožto prostoru s odvěkým přirozeným vývojem, který byl násilně a náhle přerušen souhrou neuváženého chamtivého hospodaření spojeného s přírodní pohromou, a představa původního (pra)lesa coby monumentálního a esteticky přitažlivého prostředí.

Hodnoty původnosti a krásy jsou přítomny hned v několika povídkách obsažených v této knize: „Ty tam jsou smrky a jedle; jedině tlící, hustým mechem obrostlé mohutné pahejly dávají zvěst, kde se pjali k nebi velikáni, pamětníci starých zašlých dob, nezdolní odpůrci času,“ uvádí vypravěč v povídce Červené srdce; „…hynul tragický rek, starý les, který po věky tu větrům a bouřím odolával, tvrdou svou šíjí mrakům se opíraje, hynul, až zhynul, osud svůj naplnil,“ naříká tentýž v Rychtářově synu, povídce, v níž trvání Wurmova lesa, stejně jako jeho náhlý a zcela zbytečný zánik, představuje osu, o niž se opírá dynamika celého textu.

Rozpad lesa je však hybatelem veškerého dění také v románu V ráji šumavském, kde je zároveň také událostí vedoucí k zániku tradičního (původního) sociálního uspořádání. I samo vyvrcholení románu je příznačně realizováno požárem Podhamerského lesa: „A Podhamerský se podíval naznačeným sobě směrem. Nyní teprve viděl ty ohromné sloupy černého a bílého kouře, které už přes čtvrt hodiny vystupovaly, rozplývajíce se v modré výši. Hejna různých ptáků kroužila o závod s valícími se příšernými kotouči. ,Milosrdný Bože!… můj les hoří… hoří!… hoří!ʻ “

Zánik lesa je zároveň centrálním motivem, který v románu Ze světa lesních samot způsobuje a současně odráží a umocňuje dramatické zvraty v životě protagonistů Svijanského a Kořána: „Srážka Svijanského s pytláky, noční návštěva těchto, útěk příručího – co to bylo všecko proti této katastrofě? Pouhé nic, nestálo to za řeč. Když tu a tam jméno Svijanského jednomu z nich přišlo na rty, vyslovovali je nikoli bez závisti; bylo mu lépe než jim, nekonečně lépe jako všem, kdož neviděli posledního boje, jemuž v oběť padla bývalá, stará Šumava.“
Situace se zdá být z Klostermannových popisů jasná – od sklonku 70. let 19. století již nelze hovořit o původní Šumavě, vzala totiž zcela za své. Provedeme-li však zevrubnou analýzu jednotlivých textů a porovnáme-li navíc výsledky této analýzy mezi sebou, zjistíme, že věc není zdaleka tak jednoznačná, jak by se z vypravěčových obecných zvolání typu „Ty stará Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou“ mohlo snadno zdát.

Hned prvním aspektem, jenž svědectví Klostermannova literárního díla problematizuje, je vymezení prostoru, v němž se příběhy autorových románů a povídek odehrávají, a který tedy můžeme spravedlivě označit za „Klostermannovu Šumavu“. Při pozorném čtení zjistíme, že se tento prostor nachází pouze v západní části pohoří, v území ohraničeném Kvildskem na východě, Prášily na západě, údolím Losenice na severu a dnešní státní hranicí na jihu. Zvláště v povídkách a črtách pak toto území místy zasahuje až do bavorského příhraničí, Železné Rudy či vnitrozemské Sušice. Centrem Klostermannovy krajiny, tedy oblastí, v níž se odehrává více různých příběhů, je Podroklaní, okolí pramene Vltavy a zejména Povydří. Hovoří-li proto vypravěč o Šumavě, referují tyto popisy pouze k dílčímu výseku široké geografické oblasti. Tuto skutečnost je třeba mít při četbě i její další interpretaci neustále na paměti: Klostermannovy texty ani jeho dílo nepokrývají celou Šumavu.

Představa staré Šumavy se ve všeobecně rozšířeném povědomí pevně pojí s přítomností rozsáhlých ploch panenských pralesů. Má na ní svůj podíl také dílo Karla Klostermanna, a to paradoxně navzdory prokazatelně ambivalentnímu zacházení, kterému pojem prales spisovatel vystavuje. V celku autorova díla, ale i v jednotlivých textech, se totiž sváří obraz pralesa jakožto lesa výjimečných estetických vlastností s obrazem pralesa coby lesnatého území, jež je především nepřístupné a historicky nenavštěvované. Vlivem této nejednoznačnosti místy dochází ke zvláštní situaci, v níž je kvalitativně stejná či podobná oblast jednou hodnocena jako prales, podruhé pak pouze jako les nebo bývalý prales. Porovnejme například popis z románu Ze světa lesních samot: „Na protějším břehu divný vypínal se les: všecka země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí… Hajný ukázal prstem: ,Prales.ʻ “; popis z Ráje šumavského „…prales zcela jiného tvaru než v Podroklaní nebo dokonce na Boubíně, kde slunce přece nalézá přístupu. Zde, v těchto úžlabinách pobočných toků Otavy, kde panuje věčné šero, nerostou stromy do šířky – je to samá klest, ovšem ohromně vysoká, ale sotva širší lidského těla. Zato jsou houštiny úplně neprostupné a bortící se,…“ a popis z Črt ze Šumavy: „Pak ale spatříme i stovky, ba tisíce vyvrácených stromů, jejichž kmeny tu leží jednotlivě nebo v navršených hromadách, obaleny mechem a lišejníkem, obrostlé chuchvalci vřesu a borůvčí a propojené navzájem myriádami kořenů a šlahounů rostlin. Vypovídají o nedávné době, kdy nad hlavami človíčků, kteří se odvážili do tiché pustiny, šuměl opravdový prales v celé své nádheře i pochmurné majestátnosti.“ Jak vidíme, mezi pralesem Světa lesních samot, pralesem Ráje šumavského a pralesem Črt ze Šumavy je patrný rozdíl. Rozdíl plynoucí nejen z toho, že se objektivně jedná o různé lokality, ale především z toho, že vypravěč nutně zapojuje motiv pralesa do různých kontextů a naplňuje jeho užitím rozličné narativní postupy nebo strategie.

Musíme navíc konstatovat také to, že autor není důsledný při propojování obrazu detailu a celku. Dochází tak často k rozporům mezi vykreslením jednotlivých lokalit a hodnocením celého prostoru. Zatímco na základě obecných popisů nabývá čtenář již zmíněného přesvědčení, podle něhož „stará Šumava“ zanikla, z porovnání líčení konkrétních lokalit v jednotlivých knihách dojde k závěru, že zde k takto výrazné změně vůbec nedošlo. Šumava, jíž spisovatel věnoval svou pozornost, totiž podle popisů konkrétních míst v době před vichřicí nebyla plošně zachovalým přírodním prostředím. Těžilo se zde místy dřevo, byla odvodňována rašeliniště, v lese probíhala pastva a někde docházelo i k plánované výsadbě. Stejné území po vichřici, tedy v 70. letech 19. století, je však zobrazené jako oblast, jež zůstává na rozsáhlých plochách pokrytá nikdy netěženými pralesy, na některých lokalitách plná čerstvě vyvrácených stromů, jinde pak tvořená hustým porostem. Ačkoli se tedy „Šumava“ vlivem vichřice a následné těžby podle Klostermannových obecných popisů proměnila, poměr divokého a exploatovaného prostředí zůstal v celém prostoru prakticky stejný. Je až s podivem, nakolik se obraz Šumavy v autorových zvoláních či rámcových popisech odklání od líčení prostoru realizovaného prostřednictvím vykreslení konkrétních lokalit.
Zdá se tedy, že obecné vnímání Karla Klostermanna jakožto dokumentaristy „staré Šumavy“ má oporu pouze ve spisovatelových deklaracích, vnějších okolnostech či očekáváních a nakonec také v povrchním čtení samotných textů. Chceme-li proto z jakéhokoli důvodu vnímat Klostermannovy knihy jako dokumenty, je na místě věnovat jejich četbě a interpretaci dostatečnou péči. Naše úsilí však přesto bude odměněno pouze nabytím znalosti subjektivního stylizovaného pohledu na úzký výsek komplexní historické skutečnosti.

Kniha Velebnost, melancholie, hrůza je výběrem povídek z knihy V srdci šumavských hvozdů, souboru, který na sklonku 19. století uspořádal sám autor z původně časopisecky publikovaných textů. Naše kniha, která dostala svůj název podle úvodní věty povídky Schovanec, přináší šest textů tematizujících podobu „staré Šumavy“; jedná se o povídky Schovanec, Vodní supové, Červené srdce, Poručík, Rychtářův syn a Vánoce pod sněhem. Z předlohy jsme tak vypustili především Spravedlnost lidskou, novelu, která se odehrává převážně v pošumavské Sušici, a další čtyři kratší texty. Výsledkem je kompaktní celek demonstrující dominantní uměleckou polohu, již Karel Klostermann uplatňoval v rámci celého svého šumavského díla.

Velebnost, melancholie a hrůza jsou pojmy, jež dobře vystihují spisovatelův vztah k zobrazovanému prostoru, a to nejen v kratších povídkách, ale též v rámci většiny šumavské románové tvorby. Šumava je Klostermannovi především krásným a impozantním, zároveň však nehostinným a člověku nebezpečným prostředím. Na důkaz tohoto tvrzení srovnejme třeba klíčové motivy v povídce Vánoce pod sněhem, kde nenadálá vánice dokáže na několik dní zcela paralyzovat a téměř zahubit celou osadu, a ve Schovanci, v němž připraví sníh a mráz vyhnaného chlapce o obě nohy, s obrazem lesa v Rychtářově synovi a Červeném srdci. Zatímco v prvních dvou povídkách máme co do činění s hrozivou a destruktivní přírodou, v dalších uvedených textech je příroda – v obou případech les – vykreslena jako nádherné panenské prostředí, které zasluhuje ochrany.

Tato dichotomie tvůrčí a ničivé přírody, která je na mnohých místech zdrojem nejednoznačnosti či rozporu v zobrazení, nám však zároveň nabízí vodítko k pochopení jedné stránky Klostermannovy imaginace. „Dosyčely rezonanční pily, ty tam jsou pralesy i vývraty na zemi trouchnivějící, jen vichřice zůstaly a metelice zuří přes široširé holé planiny a chytá se v tvrdé plazivé kleči močálů, v pozůstalých krscích, jež zloba její nevyvrátí,“ konstatuje vypravěč ve Schovanci; „Rána za ranou, od božího rána, až slunéčko za hory zapadlo, s praskotem a hukotem káceli kus po kuse: hynul tragický rek, starý les, který po věky tu větrům a bouřím odolával, tvrdou svou šíjí mrakům se opíraje, hynul, až zhynul, osud svůj naplnil,“ sděluje v Rychtářově synovi. Propojení ničivé přírody s neuváženou činností člověka patří – vedle prostého schématu protikladu přírody a kultury – k ústředním strategiím uchopování prostředí v rámci celého Klostermannova šumavského díla. Vždyť čeho využil běsnící živel v závěru románu Ze světa lesních samot? Narušení odvěké rovnováhy. „A já vám říkám,… já se snad nedočkám, ale vy jste mladší, uvidíte: přijde pohroma, a jaká! Ze strany západní, odkud vítr věje, odkud vichřice přicházejí, načali jsme onehdy les…“ uvádí starý dřevař v debatě s hajným Vavruchem. Právě z této představy umělé destrukce vyplývá autorův frekventovaný koncept přirozené neměnnosti, který se zpětně promítá a uplatňuje ve stereotypu kladné hodnoty vysokého impozantního lesa a který je současně zázemím Klostermannova leitmotivu – konce „staré Šumavy“. Jak jinak by v Ráji šumavském mohlo přesvědčivě fungovat „Podle cesty byl les nízký, velké stromy už dávno vysekané, ale dál nalevo nekonečný prales, místy až dosud zachovalý v hlubokých chráněných úvalech…“? Zachovalým pralesem Klostermann míní jednoduše původní vysoký les, přičemž kritérium neobhospodařovanosti, a tedy nekulturnosti, které je na jiných místech autorova díla velmi podstatné, zde zcela pozbývá relevance.
Z analýzy konkrétních popisů v rámci celku díla poznáváme, že spisovatel pracoval s několika alternativními přístupy k hodnocení povahy zobrazovaného prostředí. A ačkoli Karel Klostermann napříč všemi svými knihami stojí pevně na představě rozpadu původního přírodního řádu „staré Šumavy“, jeho popisy podoby a eventuálních proměn konkrétních lokalit nenabízejí čtenáři jednoznačný výklad příčin ani důsledků této bezprecedentní události.

Karel Klostermann je specifickou tvůrčí osobností rozkročenou nejen mezi českým a německým jazykovým kontextem, mezi dokumentem a fikcí, romantismem a realismem, ale zároveň typem autora často rozpolceného na úrovni ústředního motivu – v otázce podoby autentické šumavské přírody a v otázce příčin i samotné skutečnosti jejího zániku. Jeho stále velmi poutavé dílo však v rámci domácí prózy konce 19. století přesto zůstává jedinečným fenoménem. Byť je tento fakt do velké míry zapříčiněn právě zvláštní povahou okolností, v nichž toto dílo žilo a žije. Nečtěme proto Klostermanna jako dokument, ale zkusme jeho dílo nazírat jako text, který historicky coby dokument působil. Tímto nadtextovým vnímáním pocítíme možná podobné emoce jako generace našich předchůdců, jež s autorem hrály hru na věrný přenos skutečnosti, splatíme jím však zároveň díl dluhu, který jsme si také s pomocí Klostermannova díla vytvořili vůči realitě – vůči Šumavě a její minulosti.