Zobrazení zdroje stránky Šumavské kotrmelce

{{MediaBankArticle
|Title=Šumavské kotrmelce
|Author=Jaromír Kyzour
|Date=2008-05-05
|Source=Literární noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Po mnoha letech devastace dřevařskou lobby se Národní park Šumava snad konečně vydává na cestu ke skutečnému národnímu parku evropského typu. I zde ovšem platí: příliš pozdě a příliš pomalu.

Myšlenku národního parku na Šumavě, která se poprvé objevuje již v roce 1911, se podařilo uskutečnit teprve po pádu komunistického režimu. Šumava si o národní park doslova říkala. Železná opona po sobě totiž zanechala rozsáhlé a spíše jen extenzivně využívané území s řídkým osídlením. Navíc na Šumavě je skutečně co chránit. Najdeme tu například zbytky původních pralesovitých porostů, mezinárodně významný komplex rašelinišť chráněný Ramsarskou úmluvou, horské řeky a několik ledovcových jezer. Domov zde má celá řada vzácných druhů rostlin a živočichů, mezi jinými i charismatická zvířata, jako jsou tetřev hlušec, mimochodem jediná samostatně životaschopná populace ve střední Evropě, datlík tříprstý, rys ostrovid, los a občas sem zavítá dokonce vlk. Šumava představuje v dnešní středoevropské krajině svým rozsahem zcela ojedinělý celek lesů. Těžko bychom hledali místo, které má tak výrazný potenciál pro ochranu divoké přírody a jejího nerušeného samovolného vývoje.

Ačkoliv je Národní park Šumava o rozloze devětašedesát tisíc hektarů naším největším národním parkem, nepodařilo se při vyhlašování v roce 1991 do jeho hranic zahrnout některá významná území, jako třeba pravý břeh Lipna nebo Černé a Čertovo jezero. Jako by to nestačilo, objevují se čas od času různě intenzivní snahy o jeho zmenšení, které ale byly naštěstí zatím vždy neúspěšné.

K dalším hrozbám a problémům patří necitlivá zástavba v obcích, snahy prosadit výstavbu lyžařských areálů, využívání Vltavského luhu pro živelnou vodní turistiku, kterou se příliš nedaří omezit i přes prokázané poškozování tohoto mimořádně cenného území, obývaného například perlorodkou říční. Výčet to samozřejmě není zdaleka úplný. Bezesporu nejdiskutovanější zůstává však management zdejších lesů, které zaujímají jednaosmdesát procent plochy parku. V této diskusi nejde o málo. Šumava je jakýmsi precedenčním případem, kde se několik let odehrává střet o to, jakou podobu bude mít ochrana přírody v lesích našich chráněných území a zda jsme v České republice ochotni vědomě ponechat určité území nerušenému přírodnímu vývoji.

Ve srovnání se svým sousedem, Národním parkem Bavorský les, jehož známým obhájcem byl i Edmund Stoiber, má Národní park Šumava velkou nevýhodu, že až donedávna nenacházel výraznější oporu v politické reprezentaci, často tomu bylo spíše naopak. I díky tomu Bavorský les po několik desetiletí důsledně uplatňuje ochranu přírody a má jasnou dlouhodobou koncepci: například ve staré části národního parku tvoří jádrová zóna pětasedmdesát procent území, v části, o kterou byl národní park v roce 1997 rozšířen, bude jádrová zóna zaujímat pětasedmdesát procent do roku 2027. Není proto divu, že Bavorský les dostává pravidelně diplom Rady Evropy pro dobře spravovaná chráněná území, zatímco Šumava tento diplom nezískala zatím ani jednou.

V prvních letech po založení byla patrná snaha, aby se Šumava stala také respektovaným evropským národním parkem. Měla zde postupně vzniknout celistvější bezzásahová jádrová zóna. V polovině devadesátých let v situaci uměle živené hysterie po rozšíření kůrovce se novým ředitelem stal Ivan Žlábek, do jehož odvolání v roce 2003 se národní park ubíral zcela odlišným směrem. První, nejpřísněji chráněná zóna byla rozdrobena na více než sto malých ostrůvků, ve druhých zónách se intenzivně kácelo a odvážely se napadené stromy. Později se kácelo i v řadě prvních zón. Vše se zdůvodňovalo údajným bojem proti kůrovci. Zcela nekoncepční jsou zásahy v oblastech v blízkosti jádrové zóny Bavorského lesa, ve které se kůrovci nechává volný průběh. Důsledkem je výrazné odlesňování nejvyšších poloh Šumavy, kde má smrk přirozeně dominantní zastoupení a kde drsné klimatické podmínky činí obnovu lesa na vytěžených holinách jen velice obtížnou a nákladnou. Touto těžbou se také otevíraly porostní stěny. Každý trochu silnější vítr pak hned způsobuje rozsáhlé polomy, které bylo třeba – aby se v nich náhodou kůrovec nemnožil – rovněž „asanovat“.

To se neustále opakovalo a masivní lesnická opatření vytvořila na Šumavě tisíce hektarů holin. Že tu není něco v pořádku, podtrhávaly zjištěné případy nelegálního odvozu dřeva z prvních zón (a to i za pomoci vrtulníku), kde veškeré odkorněné stromy měly zůstat ležet. Nakonec byla v roce 2002 pozvána mise expertů Světového svazu ochrany přírody (IUCN), která ve své zprávě situaci v Národním parku Šumava zhodnotila velice kriticky.

Po následné změně ve vedení národního parku vznikl návrh, podle nějž by třicet procent parku měly pokrývat bezzásahové zóny, s nímž nakonec vysloví souhlas i vědecká sekce Rady národního parku, kde jsou kromě jiných zastoupeni biologové i lesníci. Krátce před parlamentními volbami v roce 2006 ovšem proces rozšiřování bezzásahových zón populisticky nechal zastavit Miroslav Kalousek, který vedl jihočeskou kandidátku KDU-ČSL.

V lednu minulého roku vyvrátil orkán Kyrill na Šumavě kolem osmi set tisíc kubíků dřeva, a to opět zejména v místech, kde se dříve prováděly asanační zásahy. Ministerstvo životního prostředí poté stanovilo, že zhruba osmnáct procent plochy parku se převede do bezzásahového režimu. Po dlouhé době je to jednoznačně obrovský krok kupředu. Jenomže, není to příliš málo a navíc pozdě? Vždyť jedno z doporučení obsažené ve zprávě mise Světového svazu ochrany přírody, ke které se ministerstvo i Správa národního parku otevřeně hlásí, říká, že by do tří až pěti let měla na Šumavě vzniknout jádrová zóna pokrývající třicet až čtyřicet procent parku. I vzhledem k tomu, že při zpracování loňských polomů byly některé části horských smrkových lesů poškozeny, jeví se osmnáct procent jako nedostačující.

Přítel lesa – kůrovec

Kůrovec nebo vichřice jsou v lesích národních parků chápáni jako součást přírodních procesů. Kůrovec napadá především staré nebo oslabené stromy. Čas od času se však namnoží ve velkém, a to zřejmě i v přirozených horských smrkových lesích, které se tímto způsobem po staletí obnovují, jak naznačují současné poznatky. Kůrovec může zahubit i velkou část zdravých stromů, ale jeho útok vždy některé přežijí a pod ochranou uschlých smrků pak mají vynikající podmínky k růstu mladé stromky různého věku, kterých se tu najde běžně několik tisíc kusů na hektar. Tato efektivní přirozená obnova vůbec nic nestojí a v minulosti pozměněným lesům znovu dodává větší prostorovou a věkovou rozmanitost. V suchém lese se kromě toho ve srovnání s holinami zdaleka tak výrazně nemění bylinné patro, nedochází ani k žádným drastickým změnám v půdě a třeba ptáků byste zde viděli dokonce víc než v lese „zeleném“. V žádném případě tedy neplatí, že by les s uschlými stromy byl lesem bez života.

Na Šumavě je tedy nutné urychleně vymezit co možná nejkompaktnější jádrovou, bezzásahovou zónu pokrývající minimálně třicet procent území parku. V ostatních lesích je možné připustit zásahy, zejména v umělých smrkových monokulturách v nižších částech Šumavy, kde se musí obnovit přirozená skladba porostů, to znamená více buku, jedle a tak dále. Musí se ale stanovit, které z těchto lesů budou k jádrové zóně postupně přiřazovány v delším časovém výhledu dvaceti až třiceti let a které lesy zůstanou i v budoucnu obhospodařovány. Mnohem více než dosud bude třeba používat nedestruktivní opatření proti kůrovci (loupání stromů na stojato, masivní používání feromonových pastí a podobně), aby se předcházelo vzniku holin, a to hlavně v místech určených pro převedení do jádrové zóny. Pro ochranu sousedních hospodářských lesů by měla vzniknout v národním parku několik set metrů široká pufrační zóna, kde se bude proti kůrovci skutečně aktivně zasahovat. Přes všechny problémy lze na budoucnost Národního parku Šumava pohlížet s mírným a velice opatrným optimismem. Podle sociologických průzkumů mimo jiné postupně roste počet lidí, kteří si nepřejí kácení v nejcennějších částech parku, a to i za cenu toho, že zde řada dospělých stromů bude vlivem kůrovce odumírat. Přestože nikdo nemůže vyloučit, že Národní park Šumava neudělá v budoucnu ještě nějaké kotrmelce, nejtěžší roky má snad již za sebou.