Zobrazení zdroje stránky Šumavský poutník o parku na konci léta

{{MediaBankArticle
|Title=Šumavský poutník o parku na konci léta
|Author=Vladimír Just
|Date=2004-09-17
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Od té doby, co jsem tu reflektoval o Šumavě naposledy, změnilo se mnohé k lepšímu. Ti ze starostů, kteří si stěžují na „nekomunikaci“ s novým vedením národního parku, jsou buď pokrytci, nebo trpí sklerózou: to už zapomněli na aroganci, s níž velitelsky, jazykem plukovníka před nastoupenou jednotkou, s nimi jednal Ivan Žlábek? Přitom nový ředitel tráví právě jednáním s obcemi mnohonásobně větší část své agendy, než všichni jeho předchůdci dohromady. Například s novou vyhláškou o omezeném splouvání horní Vltavy při dramatickém poklesu vody je seznámil už v květnu přesto lipenští starostové farizejsky tvrdili, že byli postaveni před hotovou věc až v srpnu.

Sebevražda starostů

Vrcholem pošumavské absurdity je nejnovější prohlášení šesti zastupitelů (Volary, Strážný, Horní Vltavice, Lenora, Stožec, Nová Pec), inspirované některými nezodpovědnými jihočeskými politiky (Jan Zahradník, Jan Stránský, Jiří Vlach), v němž starostové kategoricky „požadují zařazení Národního parku Šumava do páté managementové kategorie chráněných území podle kategorizace IUCN“ a zároveň „zásadně požadují stop současné přípravě rozšíření 1. zón na našich územích, aktivní zasahování proti kůrovci“ atd. Je to totéž, jakoby starostové zásadně požadovali zchudnutí svých obcí i celého regionu. Spadne-li náš největší národní park z druhé do páté kategorie, je to podobný malér, jakým by bylo třeba vyškrtnutí Prahy nebo Českého Krumlova ze seznamu, jež chrání UNESCO. Park by tím definitivně přišel jednak o mezinárodní reputaci a specifickou zahraniční návštěvnickou klientelu, a tím i o příjmy ze služeb (sousední bavorský park právě proto, že má prestižní ochranářskou kategorii, navštěvuje každoročně téměř dvojnásobek turistů než mnohem větší Šumavu je nejnavštěvovanějším parkem Německa!). Šumava by však zároveň přišla o dotace jak z domácích, tak z evropských strukturálních fondů. Lesní závod, který starostové „zásadně požadují“, by dotoval leda blázen. Nevěřím, že starostové jsou tak hloupí, jak vyznívá jejich prohlášení: v pozadí je bezpochyby mohutná lesnická (a myslivecká) lobby, která odvoláním ředitele Žlábka utrpěla citelnou ránu a za každou cenu chce návrat starých dobrých korupčních poměrů, jejichž výsledkem by byl mj. další lukrativní vývoz drahocenných šumavských lesů „nastojato“ do zahraničí.

Šumavské klady

Zaznamenejme laskavější tvář nového vedení národního parku směrem k veřejnosti. Vedení je kupodivu vstřícné ke kritice na své kritiky nedělá už zátahy a neposílá na ně policii se psy, ale naslouchá jim. To je pokrok. Hodlá dále park v mnohem větší míře zpřístupnit veřejnosti, protkat jej jako ementál sítí obnovených horských stezek. Chce náš park maximálně sblížit s bavorským. Začalo s revitalizací rašelinišť, jejichž obnovenou, dlouhodobě mrzačenou retenční schopnost oceníme teprve při příštích povodních. Informační střediska ožívají užitečnými, pro veřejnost atraktivními akcemi (vypouštění puštíků, vycpaný los v Českých Žlebech aj.) Kdo není úplně slepý i takoví se ovšem najdou, zejména mezi ministerskými úředníky,musí vidět do nebe volající rozdíl mezi strohými, kasárenskými informacemi dřívějšího ředitele a jeho mluvčího, psanými odlištěným byrokratickým jazykem, a mezi přívětivým, konkrétním, na příběhu podstaveným jazykem zpráv mluvčího současného (Radovan Holub). Také díky jeho laskavosti jsem měl možnost absolvovat celodenní spanilou jízdu od Černého jezera po Stožec, o níž tu chci referovat.

Šumavské klády: Kauza Boubín

Nejprve jsem si ale vyšlápl na Boubín, jenž je kvůli chystané rozhledně jedním z neuralgických bodů Šumavy. A objevil jsem těsně pod vrcholem 200metrovou erozní rýhu, vydřenou od traktoru. I v Chráněné krajinné oblasti, kam Boubín spadá, platí zákon č. 114/92 Sb. ( 16 a 88), který zakazuje používat technologie, jež vedou k nevratnému poškození půdního krytu. Traktor v měkkém povrchu takovou technologií bezesporu je, stejně jako to, že vodu a živiny, jež z vrcholu vytekly, už nikdo zpět nevrátí. Existenci takové jizvy v době, kdy se o Boubíně kvůli rozhledně vedou oprávněné debaty, považuji v lepším případě za drzost a v horším za provokaci. Proti samotné ideji rozhledny, jejíž tvar, dřevěný materiál i skromné dimenze (20 m) považuji za přiměřené, v principu nejsem; její vrchol bude se svými cca 1382 metry nejvyšším bodem české části Šumavy, s bezkonkurenčním výhledem. (Snad všichni šumavští průvodci si neopomněli postesknout nad její neexistencí: „Zde by bylo v celé jižní Šumavě nejpříhodnější místo pro vystavění věže s vyhlídkou“, Řivnáč, 1883; „Temeno Boubína pro svoji velkou stolovou rovinu je přímo předurčeno k vybudování stálé rozhledny“, Kalma, 1957) Ale měl by tu vládnout princip předběžné opatrnosti, tedy regulace přístupu (jen v určitých hodinách, nikoli celoročně, zásadně pěšky a po určených trasách). Když už si Lesy ČR nemohou s kácením na vrcholu Boubína pomoci, za nepřekročitelnou podmínku považujme aspoň zákaz „přibližování“ kmenů (jak je ten jejich slovník prozrazuje, z hlediska chráněného území to není přece žádné „přibližování“, ale „mizení“!). Nelze zakazovat poutníkovi „kvůli sešlapu“ vkročit tam, odkud řve traktor, který rve půdu a dře stromy. Hlavně tu však schází to se týká bohužel celé Šumavy základní osvěta: minimální ochranářská vysvětlení typu: k čemu jsou chráněná území, čím se liší od hospodářského lesa, co je to ochrana přírodních procesů, jak je pro ekosystém důležité ponechat v lese šedivé souše atd.. V tomto směru existuje velký deficit a zatím se vůbec nezdá, že by si jej na Šumavě uvědomovali. Nevím, zda si je současný ředitel vědom paradoxu, že přišel na Šumavu s novou ochranářskou koncepcí, ale přetrvávající informační politika (se světlou výjimkou textových zpráv mluvčího) mu podráží nohy, neboť zůstala trčet ve starém režimu řeči. Cedule jsou psány dosud z „lesáckého“, nikoli „ochranářského“ hlediska, duch i litera prozrazují rukopis Ivana Žlábka a jeho pravé ruky, asanačního fanatika Vladimíra Zatloukala. Nedočteme se nic o ochraně přírodních procesů, všude jen setrvačné zdůvodňování trvale udržitelné těžby.

Šumavské klády II: Pokračující vandalismus

Arogance k veřejnosti a sabotáž dobré vůle nového ředitele se projevuje i v maličkostech. Například, jestliže se Správa NP podílela na instalaci památníku převaděčům, kteří pomáhali běžencům komunismu na svobodu (Františkov), proč ještě dva měsíce poté svévolně uzavírá příchod k památníku závorou? Proč tam ta závora straší, proč tam už dávno není jen cedule zákazu vjezdu? Nenapadají mě jiné důvody, než sabotáž pietního místa (že by ze strany těch, kteří tady kdysi stříleli do živých lidských terčů, a nyní tu starostují?). Daleko horší vandalismus, protiřečící šetrnému hospodaření s veřejnými prostředky, jsme však spatřili v lese. Projedete-li Šumavu autem ze severu k jihu a zpět, získáte dojem, že jste dosud v mamutím lesním závodu, nikoli v národním parku. Viděli jsme, počínaje Železnorudskem, u cest nesčetné hromady třetiřadého dřeva, připravené k odvozu, včetně zakázaného těžení souší. Doufám že to není tím, o čem si šeptá celá Šumava a čemu odmítám uvěřit, že na park mají více než ředitel dosud vliv „Žlábkovi lidé“ (Zatloukal, Heřman, Mäntl, Juha aj.), že ředitelův náměstek Mánek si právě k těmto lidem chodí pro rozumy? Park si stěžuje na finanční problémy, a přitom takto mrhá veřejnými prostředky. Dříví na skládkách, jež jsme opakovaně na své cestě viděli a zdokumentovali, je tak nekvalitní, že se nemůže vyplatit je těžit a „přibližovat“. Vandalismem je i ničení spontánní obnovy a podrostu (buky, jedle) bezohlednou těžbou smrků a jejich „přibližováním“ těžkou mechanizací. To se nedělá ani v běžném hospodářském lese, jak mne, laika, poučuje odborná lesnická rukověť: „Těžbu v sečích výběrných a v různých jiných zmlazovacích sečích zpravidla konáme jedině v zimním období. Sníh nejen nejlépe chrání, ale i umožňuje nejhospodárnější vyklizení i další dopravu dříví, neboť podrosty jsou křehké.“ To neexistuje zákaz házet poražené smrky hlava nehlava rovnou do podrostu, odírat a porážet jimi mladé buky? To nikdo nekontroluje, nehlídá, nepokutuje? Pokud zůstávají ve funkcích Žlábkovi lidé, kteří vidí v lese pouze zpeněžitelnou dřevní hmotu, nedivím se ničemu (na tuto „špidlovsky“ sebevražednou personalistiku upozorňuji nového ředitele již osmý měsíc). Jediný z desítek takto poničených bučků má větší hodnotu než smrk, vytěžený za cenu poškození přírody!

Šumavské klády III: Antikampaň na Březníku

Dorazí-li turista na Březník, legendární dějiště Klostermannova Světa lesních samot, s překrásným výhledem na Luzný (kam ovšem nesmí), naskytne se mu šokující pohled na uschlé smrky. Kdybychom mu na Březníku půjčili dalekohled, nebo kdybychom jej vpustili dovnitř suchého lesa, jak je to běžné v Bavorsku, šok se změní v nadšený úžas. Viděl by, že stromy nahoře umírají, ale les dole je zachráněn. Pod ochranou souší se tu má zázračně k světu les nový, zelený, stabilnější, věkově i druhově rozrůzněný (to vše zadarmo). Našeho šokovaného turistu, který hledá vysvětlení hrůz, ovšem místo toho vzápětí lapí potěmkinská tzv. „kůrovcová trasa“. Je to vlastně informační antikampaň, masáž ve prospěch asanací a tzv. „řízeného vývoje“ přírodních procesů, ve stylu „poručíme větru, dešti“. Samé účelové polopravdy a nepravdy. Pěkná je např. cedule, jež hlásá, že holina je co do schopnosti zadržet vodu lepší než suchý les! Téhle Zatloukalově pavědě, získané z pouze třídenního (!) hokuspokusu, odporují základní empirická data, především však zázračně se obnovující okolí té lhoucí cedule. Nic však nepřekoná ceduli Ponechávání dřevní hmoty k zetlení na podporu přirozených procesů (pod Studenou horou). Cedule pustě lže o ponechávání dřeva uprostřed pustopusté holiny, kde široko daleko nezůstalo nejen hlásaných 20, ale ani 1 % asanovaných kmenů! Ta ostuda už tu dávno neměla strašit, mělo se přejít do osvětové ofenzivy. Na daném místě to není vůbec těžké: tam, kde ponechali les svému vývoji levá strana cesty z Březníku k Roklanské hájovně,nachází se šťavnato, zeleno, radost pohledět. Tam, kde se dřevorubci chovali dle hlásaných cedulí sucho a pusto. Stačila by prostá otázka: Občane, jakou Šumavu chceš levou, nebo pravou? K tomu je ovšem životně nutné téhož občana vpustit po regulovaných pěšinách dovnitř suchého lesa, aby na vlastní oči viděl, že kůrovec tu není hrobař, ale porodník.

Jedna spanilá jízda není řešením

Naprosto nechápu a v tom jsem určitě zajedno s 99 % návštěvníků Šumavy některé zákazy vstupu. Nevím například, proč cyklista, který dojede od Stožce na „kalamitní svážnici“ pod Trojmezenský prales, náhle musí v lese odložit kolo a pokračovat pěšky, když by se mohl krásně obloukem dolů na Nové Údolí vrátit. Není to náhodou proto, aby tu spoušť, kterou tu nadělala lidská ruka a motorová pila, neviděl? A zase: schází jakákoli osvěta, informace k „paměti“ místa. Při katastrofálním informačním deficitu se vůbec nedivím, že všechny ty zákazy občanům připomínají totalitní uzavírky. Odpomoc je jednoduchá: nemůže-li park zatím otevřít pro veřejnost např. u Březníka hraniční přechod Modrý sloup, pak by měl turistovi otevřeně říct, kdo je proti, a proč, jinak zůstane Černý Petr na novém vedení. A zase jsme u té informační politiky. Projeli jsme Šumavu křížem krážem, a za celou dobu jsme nepotkali jediného strážce a jediného hajného, kromě prášilského, který seděl na náklaďáku firmy LESS a pomáhal odvážet z lesa dřevo, jež tu mělo zůstat. Zato jsme potkali stovky vstřícných turistů, kteří vidí zásahy do přírody, fůry dříví a vysloveně lační po informacích. Pochybuji, že jim je poskytne Žlábkova garnitura. My jsme jim je poskytli jenže jedna spanilá jízda napříč Šumavou není řešením. Novou koncepci mohou realizovat jen lidé, kteří jsou o její správnosti přesvědčeni, a obětovali pro ni za Žlábka třeba i kariéru (ing. František Krejčí, lesník Petr Ješátko, ing. František Holub aj.). Ti však zatím přešlapují před branami parku: není to zbytečný luxus?.

(Autor je členem o. s. Obrana ŽP, pověřený monitoringem Šumavy)