Zobrazení zdroje stránky „Snad se Kvilda znovu nadýchne“

{{MediaBankArticle
|Title=„Snad se Kvilda znovu nadýchne“
|Author=Hana Sádlíková
|Date=2008-03-22
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=Jaroslava Vávrová 
}}
Spisovatelka a kronikářka Jaroslava Vávrová vypráví o pohnuté historii šumavské Kvildy. Horskou obec, vyhlášenou v celém světě rezonančním dřevem a sklářskými výrobky, začaly nejdřív ničit nástup nacismu a válka. Dílo zkázy dokonala po válce komunistická totalita.

Šumava – Malá horská obec Kvilda patří mezi nejvýznamnější turistická střediska Šumavy. Nejvýše položenou vesnice v zemi (1065 m. n. m), ležící uprostřed nádherných plání, často využívali i filmaři. V místech se natáčely například filmy Král Šumavy, Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem a další.

Historii Kvildy už léta pečlivě zaznamenává kronikářka a spisovatelka Jaroslava Vávrová.

Ta je rovněž autorkou knihy Kapitoly z minulosti Kvildy. „Celý život jsem trávila na Šumavě. Jsem bývalá středoškolská profesorka a lyžařka, trénovala jsem lyžaře na Sportovní škole ve Vimperku,“ říká Jaroslava Vávrová.

Jak dávnou historii má šumavská Kvilda?

Byly to zlaté šupinky, které do odlehlých zalesněných končin přilákaly první rýžovníky už ve 14. století. Další významnou událostí pro osídlení a vývoj obce byla výstavba takzvané „Horní zlaté stezky“, spojující Pasov s Kašperskými Horami přes Kvildu. V roce 1356 nechal tuto cestu vytyčit Karel IV. Už deset let poté po ní proudila sůl z Bavorska, a zpět hlavně pivo, slad a chmel. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1565. Nejen počtem obyvatel, ale hlavně svým hospodářským potenciálem se Kvilda stala nejvýznamnější obcí centrální Šumavy. Vedle větších dřevozpracujících podniků, hamrů, skláren a papírny nabízelo své řemeslné výrobky pozoruhodné množství živnostníků. Zatímco před druhou světovou válkou byla Kvilda důležitým hospodářským a kulturním centrem, kde žilo kolem 1290 obyvatel, po odsunu německého obyvatelstva, ale zejména zřízení pohraničního pásma, které podléhalo přísnému režimu, byla Kvilda obcí vysídlenou a téměř prázdnou. V roce 1950 žilo v Kvildě už jen 238 obyvatel. Dnes je to kolem 170 lidí.

V současnosti je ale Kvilda významným turistickým střediskem centrální Šumavy…

To je pravda. O spokojenost turistů se stará 19 rekreačních zařízení. Kdispozici jsou lyžařské vleky a běžecké trasy. V místě je pošta, obchod s potravinami, daleko široko známá pekárna, dobře vybavený obchod se sportovním zbožím, půjčovna lyží i bicyklů…

Na Kvildě se natáčely mnohé filmy s prázdninovou tematikou…

Těch filmů se tu natáčelo podstatně víc. Asi nejznámější je Král Šumavy z roku 1959. Dalšími byly Markéta Lazarová, Žena pro hrdinu, Černý vlk, Boty plné vody, a filmy režiséra Gajera Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem (1980). Kalčíkova legenda o šumavském králi pašeráků Kiliánovi už přilákala do Kvildy tisíce turistů, ročně jich sem zavítá přes půl milionu. Slavný románový pašerák Kilián Nowotny vulgo Sekáč skutečně existoval a na hranicích působil po únoru 1948 jako převaděč. Měl štěstí: pohraničníci ho nikdy nepolapili. V roce 2004 jsme ve Františkově slavnostně odhalili pomník Králům Šumavy.

Vaše kniha Kapitoly z minulosti Kvildy je unikátním výletem do zmizelé historie. Kdy jste se rozhodla napsat tuto knihu?

Vše pramenilo ze vztahu, který jsem získala k těmto horám. Celý život jsem trávila na Šumavě. Dějiny Kvildy jsou v knize uspořádány do šesti kapitol, v nichž vracím paměť svému malebnému a po dlouhá léta zapomenutému kraji. V knize líčím, co všechno v této drsné přírodě a vysoké poloze člověk musel udělat, aby přežil. Je třeba těm lidem vzdát hold, protože v místních klimatických podmínkách museli být jako lvi! Nesmírně silní a odolní. Dokázali být téměř soběstační, navíc se uplatnili i ve světě. Z Kvildy vzešly například proslulé rodinné klany Strunzů, kteří zprostředkovávali resonanční dřevo. Kvilda měla několik pil, vyráběly se zde lyže, hračky, dřevěný drát, šindel. Nelze opomenout ani dvě generace potomků malíře Michala Verderbera, který se zabýval podmalbami na skle. Největší slávu Kvildě zajistilo patrně rezonanční dřevo, které ji proslavilo i ve světě. Právě Petr Strunz ze Strunzova podniku v roce 1820 otevřel pilu na výrobu rezonančního dřeva, které se zpracovávalo na klaviatury a desky na strunné nástroje. Strunzův podnik vyvážel rezonanční dřevo dokonce až do Ameriky. Šumava však byla proslavená i sklářstvím. V Kvildě byly dokonce tři sklárny – Tobiášova, v Hraběcí Huti a ve Františkově, které dělaly zejména pateříky, tedy barevné korálky k výrobě růženců. Díky sklárnám a levnému odpadovému tabulovému sklu zde vznikala i podmalba na skle. Hodnoty, které vytvářely celé generace českých Němců, zničil nacismus a rozpoutání nejhrůznější války. Velký podíl na devastaci Šumavy měla další nesmyslná ideologie poválečných let, ničící vše. Více než deset let po válce byla likvidována nejen obydlí, stáje, mlýny, pily, hamry a elektrárny, ale i místa posvátná – kaple, kostely i hřbitovy. Snad se Kvildě podaří navázat na své tradice a historii, nadýchnout se, objevit znovu svého genia loci a stát se opět klenotem uprostřed zelenomodrých hor.

Na fotografiích v místním muzeu lze vidět zaniklou obec Bučina. Dnes z celé vsi zbyla jen kaplička…

Obec Bučina už neexistuje. Výnos ministerstva místního hospodářství z roku 1956 o demolicích v hraničním pásmu znamenal konec obce. Tajná směrnice z roku 1952 stanovila, že do konce roku budou zbořeny všechny budovy v zakázaném pásmu. Byla to první velká a rozsáhlá vlna destrukce nemovitostí. Tehdy byla torza domů i bučinská kaplička srovnány se zemí. Teprve po roce 1989 začala likvidace zátarasů. V roce 1992 byl na Bučině otevřen hraniční přechod.

Dobové fotografie jsou svědkem, jak vypadal původní místní hřbitov v roce 1974. Přijdeme-li dnes v tato místa, z celého hřbitova zůstal jen Štruncův pomník. Proč ?

Původní hřbitov byl založen roku 1765. Dvě stě let zde většinou německé obyvatelstvo ukládalo své mrtvé k věčnému spánku. Po odsunu sem němečtí občané nemohli a hřbitov byl zanedbaný. V roce 1978 si místní lidé řekli, že tam chtějí mít park, a tak začala brutální likvidace hřbitova. Kovové kříže byly odvezeny do sběrných surovin, poničené kamenné náhrobky a popraskané pomníky k lesnímu potoku. My jsme pomníky v roce 2004 vyzvedli, očistili a vrátili na kvildský hřbitov.

Před II. svět. válkou žilo v Kvildě 1290 obyvatel. V roce 1950 žilo v obci už jen 238 obyvatel. Dnes je to kolem 170 lidí.