Zobrazení zdroje stránky Ale nad těžaři bude kontrola

{{MediaBankArticle
|Title=Ale nad těžaři bude kontrola
|Author=Jaromír Bláha
|Date=2002-01-23
|Source=Právo
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Ministra životního prostředí a ředitele Šumavského národního parku Ivana Žlábka v tisku kvůli masivní těžbě dřeva často obviňují z tunelování. Aniž by to věrohodně vyvrátil, odpověděl ministr protiútokem. Ze záměru Šumavu vytunelovat obvinil lidoveckého poslance Libora Ambrozka. Čím se o to zasloužil? Navrhl takovému nebezpečí zabránit.

Ve světových národních parcích se především chrání příroda a stromy se tam obvykle netíží. Na Šumavě je tomu jinak. V současné době správa parku o těžbách rozhoduje, dřevo prodává a sama sebe kontroluje. Práce zadává lesním akciovým společnostem a dalším firmám. O tom, která zakázku dostane, rozhoduje neveřejně malá skupina lidí. Podmínky smluv správa parku odmítá poskytnout – novy zákon o přístupu k informacím ve Žlábkově a Kužvartově šumavském impériu patrně neplatí.

Proto obce, krajská zastupitelstva i ekologické organizace požadují oddělení hospodaření a státní správy v parku. Poslanec Ambrozek jim vyšel vstříc. Předložil návrh vycházející ze zahraničních zkušeností, na kterém půl roku pracovali právníci a odborníci ochrany přírody – mezi jinými exministr Ivan Dejmal či Ekologický právní servis s Hnutím DUHA. Kladně jej rovněž hodnotila expertiza Akademie věd CR. Nedávno ho schválil příslušný sněmovní výbor a postoupil jej plénu komory. Kužvart, jehož návrh poslanci výboru odmítli, po prohře svolal velkou tiskovou konferenci a Ambrozka zde obvinil z pokusu o privatizaci a vytunelování parku.

Jaký je rozdíl obou návrhů? Kužvart chtěl problém obejít osamostatněním několika úředníků, kteří na Šumavě povolují třeba kácení nebo stavby, do samostatného úřadu. Ztratili by tedy důležité odborné zázemí. Těžba dřeva i její kontrola by paradoxně zůstaly ve stejné instituci. Podle posudku Akademie věd je tento návrh „nepřijatelný. Kromě logického rozporu se zákonem… by oddělením státní správy od odborného zázemí mohlo dojít k destabilizaci řízení národního parku“.

Ambrozek se s problémem vypořádal mnohem lépe: správa národního parku bude zajišťovat povolování, odborné zázemí, výzkum a kontrolu. Práce na zakázku parku, třeba provoz informačních středisek, kácení či sázení stromů, by prováděla obecné prospěšná společnost, společně kontrolovaná státem a obcemi. O.p.s. nemůže privatizovat, zcizit ani jinak naložit s pozemky či budovami národního parku – nikdy je nebude vlastnit. Z majetku parku nedostane ani jedinou židli. Pozemky, budovy i zařízení zůstanou státu. Návrh také výslovně zakazuje, aby tvořily povinný vklad do o.p.s.

Profit společnosti bude investován do komunálních projektů v Šumavských obcích – například veřejné dopravy tzv. ekologickými autobusy, údržby lyžařských tras či naučných stezek. Zisk ze zakázek tak zůstane v regionu, místní bude rovněž pracovní síla.

Takové rozdělení má jediný účel: zajistit, aby kontrola v národním parku byla oddělena od hospodaření. Tedy například aby o tom, kolik stromů se pokácí, rozhodoval někdo jiný než ten, kdo je pokácí. „Zaměstnanci o.p.s. budou zainteresovaní na profitu z dřeva, a proto budou chtít více kácet,“ obává se Kužvartův úřad. Zbytečně. Sebevětší zájem kácet zaměstnancům ke dřevu nepomůže. Porazí totiž přesně tolik stromů, kolik jim správa národního parku porazit uloží.

V Čem ledy vidí Miloš Kužvart a ředitel Žlábek tunelování? Jediný, kdo bude podle Ambrozkova návrhu moci park vytunelovat, je Kužvart a jeho aparát. Bude to však mít mnohem těžší než nyní, protože hospodaření společnosti budou moci kontrolovat i zástupci obcí a Rady parku. Proč se tomu ministr brání? Vadí mu snad, že jeho podřízení přestanou rozdělovat zakázky a mnohé lesní i dřevařské akciovky přijdou o zisk, který zůstane na Šumavě?

Spor s Ambrozkem je především těžkou Kužvartovou politickou chybou. Zbytečnou hádkou pouze odvedl pozornost od vážné hrozby, kterou představuje návrh Miroslava Beneše (ODS) od národního parku odtrhnout některé z nejvzácnějších částí – včetně unikátních pralesovitých smrčin u hranice s Rakouskem, pyšnících se 250 let starými stromy.

(Autor je vedoucím programu Lesy Hnutí DUHA)