Zobrazení zdroje stránky Další žaloby na Bursíka

{{MediaBankArticle
|Title=Další žaloby na Bursíka
|Author=Kateřina Čopjaková
|Date=2008-04-14
|Source=Respekt
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Lidskou Šumavu rozzlobilo mlčení zeleného ministra

Pšt, je tam dusno, naznačuje gestem správce vimperské vily před sálem, kde právě zasedá výkonný výbor Národního parku Šumava. Atmosféra by se opravdu dala krájet: sešly se tu totiž dost znepřátelené strany. Proti úředníkům z ministerstva životního prostředí a šumavského parku sedí rozzlobení starostové zdejších obcí, kteří se rozhodli hnát k soudu zeleného ministra Martina Bursíka. Celý rok jim neodpověděl na jejich protest proti plánu rozšířit nedotknutelné zóny parku, a tak ho obvinili z nečinnosti a porušení zákona na ochranu přírody. Nejde přitom jen o strach, že kůrovec ze stromů vyvrácených orkánem Kyrill přelétne z bezzásahových zón i na obecní lesy. Ve hře je i snaha neohrozit výnosnou turistiku a taky pocit šumavských usedlíků, že to „páni v Praze“ se svou arogancí už trochu přehánějí.

Hustě padající sníh smýkaný větrem, zubaté slunce vykukující nesměle za nekonečnou masou tmavých smrků a mlha, v níž je lehké se ztratit – to je Šumava v dubnu. Z komína mnoha chalup rozsypaných v údolích se nekouří a ulice ve vsích zejí prázdnotou. Je pracovní den a zároveň už po sezoně, takže lufťáci jsou ve svých městských domovech a turisté ve větším počtu dorazí, až se oteplí. Většina penzionů a hospod má zavřeno, ty otevřené snížily ceny pokojů na polovic.

V kanceláři modravského starosty Antonína Schuberta však zavládne více než živá atmosféra, když přijde řeč na šumavský národní park.

„Nekoncepčnost“ a „nekomunikativnost“ jsou slova, která v souvislosti s parkem a ministerstvem Schubert používá nejčastěji.

„Je možné, aby rok vůbec nezareagovali na vzkaz občanů?“ ptá se řečnicky Schubert, mladistvě vypadající padesátník. A bojovně dodává

„No tak naše žaloba je snad nakopne.“ Na nových bezzásahových zónách vadí starostovi Schubertovi především jejich rozdrobenost i rychlost a samozřejmost, s jakou byly nastoleny.

„Ministerstvo pořád vzhlíží k bavorskému národnímu parku a dává nám ho za příklad, ale samo se podle jeho vzoru nechová. To, jak na německé straně jedná státní správa s obcemi i regionem, k tomu se ministerstvo ještě ani nepřiblížilo,“ říká Schubert. V šesti sledovaných nedotknutelných zónách se už objevil kůrovec a kromě toho, že by mohl přelétnout i na obecní lesy, se starostové obávají, že jejich uzavřenost odradí i turisty. „Turista je jediným profitem tohoto drsného kraje.

Pokud ho budeme stále jen omezovat, přírodu mu neukazovat a jen říkat támhle je, ale ty tam nesmíš, těžko sem bude jezdit, natož chápat, k čemu mu národní park vlastně je,“ zlobí se Schubert.

Živěji, prosím

Turistický ruch je podhoubím, z něhož vyrůstají služby zaměstnávající většinu ze 65 obyvatel Modravy. Zbytek pracuje pro národní park a v lesích. Pětašedesát lidí není mnoho pro obec, která ještě před rokem 1989 měla dvanáct set občanů, školu, školku a lesnické učiliště. Ale na dobu, kdy se po klostermannových kopcích táhly ostnaté dráty a děti se stávaly automaticky mladými strážci hranic, tu teď málokdo vzpomíná rád.

„Bylo tady živěji, to jo. Ale nikam se nesmělo a člověk byl věčně pod dohledem. Zpátky bych tu dobu nechtěl, ale víc lidí bych tu bral,“ přemítá čtyřicátník Jiří Valečko. Jeho rodiče dorazili na Šumavu v šedesátých letech, dnes je ale myslivec šumavského parku Valečko jediným ze své rodiny, který v nadmořské výšce tisíc metrů vydržel žít.

„Sestra odešla do Prahy, rodiče se taky odstěhovali do města. Pro staré lidi to tady není, sedm měsíců zima, sníh, vítr, mlhy, všude se musí autem,“ vypočítává Valečko.

Větší živo si v Modravě přeje většina obce a starosta Schubert se snaží.

Radnice prodává zájemcům velké obecní parcely (od 1000 do 2000 m2) pod podmínkou, že pozemek už nebudou dál dělit a že na něm postaví dům, v němž budou trvale žít. Pokud se během dvaceti let neodstěhují, několikamilionová cena parcely se zásadně sníží, ale pokud by odešli, zaplatí plnou původní sumu. Starosta doufá, že tímto způsobem se počet obyvatel dostane na 150.

To, že starosta i obyvatelé chtějí především další spoluobčany, ale neznamená, že další sezonní chalupy zde nevznikají. „Jistě, koupili si tady parcely i lufťáci, ale jen od soukromníků, ne od obce,“ říká Schubert. A nezastírá, že obec není z příležitostných obyvatel příliš nadšená: „Peníze na ně nedostaneme, vše potřebné si přivezou z města, takže u nás nic neutratí a rozvoj obce je taky nebude příliš zajímat.“

Sami proti sobě

O patnáct kilometrů dál a o sto metrů níž v Borových Ladech je po stránce zalidněnosti o něco veseleji. V obci o téměř tři sta duších je i škola s třiceti dvěma dětmi, která sbírá nejrůznější ocenění, a školka s výukou angličtiny. Individuální přístup, tak často vyhledávaný městskými rodiči, je zde nutností. Žáci se zde učí ve dvou třídách – prvňáci a druháci v jedné a třeťáci, čtvrťáci a páťáci ve druhé. Ve škole nezvoní a děti hlavně spolupracují ve skupinkách. Právě začíná hodina matematiky. Pět děvčat pohodlně usazených na velkých polštářích na zemi společně zaokrouhluje, tři děti samostatně počítají jednoduché příklady a jednomu z chlapců ředitelka a zároveň jedna ze dvou zdejších učitelek Alena Braunová vysvětluje matematické záludnosti. Na celý výjev shlíží busta Jana Ámose Komenského ozdobena vodníkovským červeným kloboučkem a zelenou parukou.

Za okny malotřídky se čile ohýbají záda ukrajinských dělníků. Stavějí prázdninové domy v místním duchu – dřevo, zdivo, hnědá, zelená, bílá. Prázdné penziony teď neslouží turistům, ale rusky mluvícím námezdním dělníkům a obec si užívá klid po opravdu vydařené sezoně. „Vždyť nikde jinde v Česku nebyl sníh než u nás na Šumavě,“ říká starostka Jana Hrazánková. Přesto i Borová Lada se přidala ke vzbouřeným obcím v žalobě na ministra Bursíka. „Ministerstvo si musí uvědomit, že i obce jsou součástí Šumavy, a jednat s námi. Chceme konečně slyšet dlouhodobou koncepci národního parku, která se nebude měnit s novým ministrem nebo ředitelem parku,“ říká starostka. „My tady totiž nežijeme jedno volební období, ale celý život.“

Největším problémem obce je podle starostky nezaměstnanost mimo sezonu, kterou by měl vymýtit přiliv obyvatel a ještě živější turistický ruch.

Strategii pro nalákání nových občanů má Borová Lada stejnou jako Modrava, o čilejší turistický ruch bojuje s vedením parku a ministerstvem životního prostředí. Místní starostové usilují o větší počet stezek i o méně přísný návštěvní řád. Strach z toho, že by ještě větší množství turistů narušilo šumavské krásy, paní Hrazánková stejně jako její kolega Schubert nemá.

„Musí se to samozřejmě dělat opatrně,“ říká starostka. „Nemáme zájem na tom, aby se šumavská příroda ničila. Byli bychom sami proti sobě.“

Jako jeleni

Současný ředitel šumavského národního parku František Krejčí byl do funkce vybrán pro své manažerské schopnosti. Odborník a diplomat v jednom, který bude umět jednat s obcemi a hledat kompromisy, taková byla představa ministra Bursíka.

Ředitele Krejčího by opravdu nebylo těžké zaměnit za vrcholového byznysmena – padnoucí hnědé sáčko, vlněná šedivá vesta, košile s jemnou kostkou a sebevědomý hlas. Na položené otázky následují rychlé a strohé odpovědi. „Koncepci park má, a to v podobě plánu péče. Ten stávající je ale zastaralý vlivem Schengenu, pracuje se na novém – hotový bude přibližně do konce roku,“ říká. Žaloba patnácti šumavských obcí na ministra životního prostředí mu přijde zbytečná: „Pan ministr je ve svých názorech konzistentní a nečinný není – už je rozhodnuto.“

Podle Krejčího potvrdil vznik dalších bezzásahových zón minulé pondělí.

„Já to vím od včerejšího večera, teď už je tisková zpráva i v ČTK,“ konstatuje ředitel. Starostové však o výroku nemají ani tušení. A přestože s nimi Krejčí ještě před pár minutami zasedal ve výkonném výboru, o ministerském rozhodnutí se jim nezmínil. Na otázku proč, jen krčí rameny: zas tak daleko nové motto národního parku o soužití s obcemi – „konečně společně“ – nesahá.

Starostové se o nečekaném ministerském rozhodnutí dovídají vzápětí z novinářských otázek. „Tak to už se s námi ministerstvo bude bavit jen přes média?“ rozhořčuje se starostka Borových Lad. „Vždyť zatím ani nevíme, co v tom rozhodnutí vlastně je.“ A její kolega Schubert říká nechápavě: „To je takový problém přidat na tiskovém oddělení ministerstva do adresáře patnáct mailů šumavských starostů, abychom o rozhodnutí věděli?“ Ministerstvo životního prostředí se brání slovy Jany Krebské z tiskového oddělení: „Rozhodnutí jsme obcím samozřejmě zaslali poštou, tiskové zprávy zveřejňujeme vždy pouze na našem webu.“ Nicméně ministerstvo slibuje, že s obcemi bude jednat.

Starostové se musejí s ministerským rozhodnutím podrobněji seznámit a potom se domluví na společném postupu. Starosta Schubert už ale předpokládá, že budou nejspíš následovat další žaloby na porušení zákona o ochraně přírody i evropských směrnic. „My, občané, jsme přece taky součástí šumavského biotopu stejně jako jeleni, kůrovec nebo řeky,“ říká modravský starosta. „Takže očekáváme, že s námi bude podobně zacházeno.“