Zobrazení zdroje stránky Dobrovolníci pomáhají obnovovat mokřady

{{MediaBankArticle
|Title=Dobrovolníci pomáhají obnovovat mokřady
|Author=Václav Míka
|Date=2006-09-29
|Source=Haló noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Je krátce po desáté hodině, když k autobusové zastávce v Modravě přijíždí tmavězelená dodávka. Za volantem sedí RNDr. Ivana Bufkova ze správy Národního parku Šumava. Spolu s ní je v autě skupinka deseti mladých lidí – dobrovolníků, kteří v uplynulém týdnu bez nároku na mzdu pomáhali s revitalizaci rašelinišť v okolí Březníku. Dnes jsou na Šumavě poslední den, a tak je nečeká manuální práce, ale odborný výklad dr. Bufkové.

Předkové vysušovali, my zase zavodňujeme

Zastavujeme asi po tři čtvrté hodině jízdy na okraji suchého lesa. Vydáváme se suchým lesem k prvnímu rašeliništi. Překračovat spadané suché stromy je občas velmi obtížné. Místy se musíme prodírat hustou kleci nebo až metr vysokým borůvčím. Od něj a od spadaných suchých větví máme za chvíli poškrábané nohy – všichni jsme oblečení jen do šortek. Konečně přicházíme na planinu s rašelinnými jezírky, obklopenou borovicovou kleci. Tady začíná I. Bufkova s vysvětlujícím výkladem. Nejprve nás ale upozorňuje, že to, co na první pohled považujeme za klec, je ve skutečnosti borovice rašelinná.

Šumavská rašeliniště se naší předčí snažili vysušit. Kvůli tomu byly hloubeny odvodňovací rýhy, které měly přebytečnou vodu odvádět. Důvody byly čistě ekonomické. Stromy na podmáčených lokalitách byly různé pokroucené a rostly jen velmi pomalu. Na vysušených místech ale rostly smrky tak, jak je známé – rovné a hlavně rychle. S vysoušením rašelinišť se začalo už v 19. století, poslední odvodňovací rýhy byly hloubeny ještě i na konci osmdesátých let. Průzkumem bylo zjištěno, že odvodněním bylo ovlivněno 70 % rašelinišť na Šumavě. Na druhou stranu se zde rašeliniště neničila těžbou tak, jako tomu bylo v některých vnitrozemských oblastech. Na Šumavě se rašelina totiž těžila jen místy, zejména v blízkosti některých sídel. Teprve v posledních letech se přístup k Šumavským rašeliništím změnil o 180 stupňů. Důvodem byly nové vědecké poznatky, podle nichž jsou unikátním ekosystémem, který má navíc velkou schopnost zadržovat dešťovou vodu, a tím zmírňovat průběh povodní.

Rašeliniště – neúrodná zásoba živin

Jak vlastně rašeliniště vzniká? Organismy odumírající v mělkých jezírkách nebo podmáčených loukách se kvůli nedostatku kyslíku nerozkládají vůbec nebo jen velmi pomalu. „Nerozložená rostlinná hmota vytváří vrstvu rašeliny. Ta je nasycena vodou, na jejím povrchu je ale velmi málo živin. Ty jsou zde sice nakumulované, ale nejsou rozložené na ionty, takže rostliny je nemohou využít,“ vysvětluje Bufkova. Na místě, kde právě stojíme, je pod námi šestimetrová vrstva rašeliny, která se vytvářela asi deset tisíc let. „Tomuto extrémnímu prostředí jsou velmi úzce přizpůsobení všechny rostliny i živočichové, kteří proto nemohou existovat mimo rašeliniště. Když rašeliniště odvodníte hlubokým kanálem, dojde k rozkolísání hladiny vody. Vrstvy rašeliny se provzdušní a odstartují se rozkladné procesy. Z rašeliny se začnou uvolňovat živiny. Toho využívají všechny druhy z okolí, které se na rašeliniště dostávají. Vytvářejí velkou biomasu, rostou rychle, mají hodně semen, jsou konkurenčně silné. Původní druhy proto velice rychle vytlačí.“ Tyto změny biologové označují jako degradační. Odvodněné rašeliniště se pozná například v tom, že vlhkomilné druhy mechorostu a rašeliníku nahradí suchopýry ostřice. „Ve středové částí přirozeného rašeliniště je schopna růst jen vlochyně. Pokud rašeliniště narušíme provzdušněním a rozkolísáním vody, tak se zde rychle uchycuje borůvka a začne původní druhy vytlačovat. „ V posledních fázích degradace dochází k šíření dřevin. Silné odvodněné rašeliniště se tak může proměnit v rašelinnou smrčinu. Například se tak stalo na Cikánských slaťich. O tom se mohou přesvědčit i turisté, protože Cikánskou slaťí vede stezka z Modravy na Březník. Kromě zachování původní unikátní vegetace je dalším důvodem, proč vysušená rašeliniště obnovovat, schopnost rašelinišť významné zadržovat srážkovou vodu. Což lidé žijící v údolích ocení zejména za jarního tání nebo v době vydatných dešťů.

Přednost má Modravsko, Vltavský luh a okolí Borových Lad

Poškozených rašelinišť je na Šumavě mnoho a opravit všechna najednou nelze. Harmonogram, který určuje pořadí revitalizaci a jejich způsob, byl v parku zpracován v roce 2004. Nejdříve se budou úpravy propovádět na Modravských slaťích, Vltavském luhů a na Borovoladsku. V těchto místech by měly být dokončeny do roku 2009. „Jsou to území s vysokou koncentraci rašelinišť a současné velkým podílem narušených rašelinišť. Po dokončení obnovy rašelinišť se toto území ponechá spontánnímu vývoji a už se do něj nebude zasahovat.“ Právě zde ale může někdo vidět problém. Zdejší rozsáhlé plochy lesů se nechaly napospas kůrovci s odůvodněním, že v národním parku se nemá vstupovat do přírodních procesu. Ale co jiného než vstupování do přírodních procesu revitalizace je? Na tuto námitku I. Bufkova reaguje jednak tím, že současným zásahem se napravuje předchozí lidský zásah, a jednak tím, že po revitalizaci se daně lokality již skutečně ponechají samovolnému vývoji…

Revitalizace rašelinišť je…

A jak se vlastní revitalizace provádí? „Odvodňovací kanály se přehrazují systémem dřevěných hrázi,“ vysvětluje bioložka. Hráze podle ní nejsou rozmisťovány podél rýh náhodně. „Metoda je založena na stanovení hladiny vody, na kterou ji chceme v odvodněném typu mokřadu zpátky zvednout. Je jasné, že cílová hladina vody bude jiná v centrální částí vrchoviště, kde se ji budeme snažit udržovat deset centimetrů pod povrchem, a jiná v okolních rašelinných podmáčených Smrčinách, kde může kolísat třeba 30 až 40 cm pod povrchem.“ Po přehrazení by měl vodní sloupec a úseky mezi jednotlivými hrázemi postupně zarůst vegetací. „Rašeliníkem, postupně začnou růst ostřice. To je klasický způsob, ke kterému dochází v rašelinných jezírcích.“ Úspěšně revitalizované rašeliniště se pozná i podle toho, že zde, paradoxně, začne odumírat klec, která se má správné nacházet jen po obvodu rašeliniště na sušších místech.

Rašeliniště se zahrazuji dvěma typy hrázi, jednak obyčejnými dřevěnými, jednak fosymi. Právě těžké fošny nosily dvě desítky dobrovolníků od okraje asfaltové cesty, kde byly složený, asi 700 metrů k Blatenskému rašeliništi. Samotná „montáž“ hrázi už byla na skupince zručných ukrajinských dělníků, které si správa parku na tuto práci najala. „S revitalizaci pomáhají na Šumavě skupiny dobrovolníků z ekologických Hnutí Duha a Brontosaurus. Na Soumarském mostě nám pomáhali studenti ze středních a vysokých škol v rámci studentských praxi. Když ještě byly civilní služby, tak i civilkáři,“ doplňuje Bufková. Fošnových hrázi je v oblasti Modravských slaťí asi 150, dále pak řada obyčejných dřevěných hrázi. Do současné doby bylo revitalizováno kolem 500 hektarů rašelinišť. To představuje asi 38 kilometrů odvodňovacích rýh.

Stromy na podmáčené půdě lépe odolávají kalamitám

Existuje ale ještě jeden důvod, proč rašeliniště obnovovat. Přirozená vegetace na podmáčených lokalitách je více odolná různým kalamitám, včetně té v současnosti tolik medializované kůrovcové. „Přirozeně rašelinné a podmáčené smrčiny jsou rozvolněné (to znamená, že mezi jednotlivými stromy jsou až několik desítek metrů velké mezery vyplněné travním porostem – pozn. aut.), nízké a porosty se kroutí. Mají nižší vzrůst a jsou zavětvené až k zemí. Kořeny mají jakoby propojené, pérují a drží jako celek. Porost se tak při bořivém větru neprovalí. Stromy zde rostou pomaleji, mají pevně, hustě lýko. Takové porosty jsou stabilní i vůči kůrovci. Když se takové porosty odvodnily, stromy začaly růst rychleji, měly řídké lýko, byly vyšší, porost byl celý zapojený (stromy rostly hustě vedle sebe jako v běžném hospodářském lese – pozn. aut.). Takové smrky začaly být velice zranitelné vůči bořivým větrům, a tudíž i vůči kůrovci.“

Jak poznat nebezpečný mokřad

Po zhlédnutí starých českých filmu (Král Šumavy) lze nabýt dojmu, že pohyb po rašeliništích je životu nebezpečný. To připouští i doktorka Bufkova a přidává návod, jak nebezpečná místa poznat: „Kde jsou na koberci rašeliníku pouze vlhkomilné rostliny, jako ostřice mokřadní nebo blatnice, to jsou utajena jezírka, kde skutečně hrozí nebezpečí propadnutí.“ Naopak v tomhle případě se nelze řídit podle rostliny suchopýr, protože „ten je schopen růst na vlhčích i sušších stanovištích“. Na některých „utajených jezírcích“ se propadnout nemusíte – suchý škraloup na jejich povrchu bývá občas tak pevný, že lidskou postavu udrží. Bufkova neví o případů, kdy by někdo v této oblasti do rašeliniště zapadl. Na rozdíl od Skotska, kde prý čas od času naleznou v tamní rašelině kvalitně zakonzervované osoby z doby kamenné nebo i jen ze středověku. Důvodem je to, že člověk se Šumavě dříve spíše vyhýbal, lidské osídlení se zde objevilo až v posledních staletích.

Přesunujeme se ke slaťí, která nemá žádné jméno. Nachází se poblíž roklanské hájenky. Zde byla vybudována odvodňovací rýha poměrně nedávno, teprve v roce 1988. Vede k ní slepá lesní cesta. Park ji podle Bufkove pravděpodobně zruší. Z její vrchní vrstvy bude snesen materiál a použít na zasypání odvodňovacího kanálu. Škoda cesty prý nebude, neboť stejně není využívána. V minulosti sloužila pohraničníkům, protože vedla k hraničním zátarasům, zrušeným ale již na začátku 70. let. V té době se totiž technickoženijní zabezpečení státní hranice přesunulo hlouběji do vnitrozemí. Práci dobrovolníků organizuje Hnutí Duha ve spolupráci se Správou Národního parku Šumava v rámci tzv. Týdnu pro les. Ty kromě Šumavy probíhají například v Beskydech, Jeseníkách, Jizerských horách či na Svitavsku. Během nich dobrovolníci zdarma, jen za stravu a ubytování, pomáhají například sázet stromky nebo právě revitalizovat šumavská rašeliniště. Podle lidí z Hnutí Duha bývá mezi dobrovolníky největší zájem právě o Šumavu, takže problémy naplnit potřebný počet lidí zde nejsou. „Rada pomohu dobře věci, strávím čas v přírodě a ještě se dostanu do míst, kam se jiní nedostanou,“ vysvětlila důvody, které ji vedly k účasti na této akci, studentka gymnázia Jana Sýkorová z Lisova u Českých Budějovic.

Obnova rašelinišť je na Šumavě poměrně nekonfliktní. Na rozdíl od rozšiřování bezzásahových zón, které je kvůli obávám z šíření kůrovcové kalamity, a tím i oblasti suchého lesa, předmětem silných kontroverzí. Je ale otázkou, jak budou postupovat naší potomci. Při vědomí postupného vyčerpání zásob ropy, uhlí a dalších energetických zdrojů se bude pozornost stále více obracet na zdroje obnovitelné. A ve snaze postupovat co nejefektivněji se možná současné důvody, vedoucí k revitalizaci rašelinišť, budou jevit jako podružné. Naopak jako nejdůležitější se bude považovat co nejrychlejší růst dřevní hmoty. Historie se prý opakuje a to, že se tak může stát i v tomto případě, nelze samozřejmě vyloučit. Stačí si udělat jen malé srovnání. Jak se na naše počínání budou dívat naší potomci za sto let, si lze možná představit, když zhodnotíme činnost našich předků na Šumavě před sto lety. Ti kladli důraz na hospodářskou funkci Šumavských lesů, což je kritérium, které je v národním parku považováno za nedůležité. Naopak motivace současných kroku. Vedoucích nejen k revitalizaci rašelinišť, ale i vytváření bezzásahových zón, by se jim mohla zdát směšná. Jak se na naší činnost na Šumavě budou dívat naší potomci za dalších sto let?