Zobrazení zdroje stránky Ekosystému jsou čáry lhostejné

{{MediaBankArticle
|Title=Ekosystému jsou čáry lhostejné
|Author=Ivana Harantová
|Date=2003-02-20
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava – První, nejcennější zóny národních parků, jmenovitě Národního parku Šumava, by měly být kompaktní. Svého dlouholetého názoru se i v roli ministra životního prostředí drží Libor Ambrozek. Potvrzuje to také mluvčí jeho úřadu Karolína Šůlová. V šumavském parku se realita od ministrova požadavku diametrálně odlišuje: první zónu tvoří sto třicet pět oddělených lokalit. „Rozšíření prvních zón ochrany přírody až na polovinu území národního parku (jeho rozloha činí 69 030 ha – pozn. aut.) je však zakotveno v plánu péče o národní park. Bude to samozřejmě dlouhotrvající proces, který se odehraje v perspektivě asi třiceti let,“ říká Zdeněk Kantořík, mluvčí Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Současné první zóny, které celkem představují plochu devět tisíc hektarů, vyhlásilo v roce 1995 ministerstvo životního prostředí. Loni na podzim rada národního parku projednala záměr jejich rozšíření o dalších pět tisíc hektarů. K současným prvním zónám tak budou přiřazena další území, která jsou schopna samoregulace. „Vše je projednáno i na úrovni jednotlivých lesních správ, teď se novou zonací budou zabývat obce, na jejichž katastrech park leží. Teprve potom může ministerstvo nové první zóny vyhlásit,“ vysvětluje Kantořík a dodává, že dříve než za rok to Ambrozkův úřad sotva zvládne. Oponenti správy nyní často hovoří o sto pětatřiceti navzájem nesouvisejících ostrůvcích, které jsou roztroušeny po Šumavě. Podle Kantoříka tomu tak však není a to, že na sebe nejcennější lokality zatím nenavazují, má svůj důvod. „Vyčlenit jednu velkou souvislou první zónu by samozřejmě bylo mnohem jednodušší. Jenže podmínky Šumavy to nedovolují. Stává se například, že těsně vedle velmi cenného rašeliniště stojí člověkem vysazený les, a dokonce v řadách. Takové území s první zónou samozřejmě nemá nic společného,“ argumentuje. Navíc zdůrazňuje, že nelze mluvit o navzájem nesouvisejících ostrůvcích. „Čáry na mapě a vyznačení v terénu je dílem člověka. Ekosystému je to úplně jedno. Pořád jde o jeden souvislý porost,“ uzavírá Kantořík.