Zobrazení zdroje stránky Jak nakládáme s kůrovcem v NP Šumava

{{MediaBankArticle
|Title=Jak nakládáme s kůrovcem v NP Šumava
|Author=Ladislav Miko
|Date=2009-08-28
|Source=Blog L. Mika
|Genre=internet
|Respondent=
}}
V poslední době se diskuse o Šumavě dost vyhrotila – snad předvolebně, snad proto, že se to stává již takovou nemilou srpnovou tradicí. Pokusím se na často se opakující výtky a argumenty co nejvěcněji reagovat.

Osobně znám Šumavu velmi dobře. Téměř deset let jsem byl inspektorem České inspekce životního prostředí a na Šumavu chodil řešit krádeže dřeva, nelegální těžbu a nedodržování ochranného režimu mnohokrát ročně. Pak jsem byl náměstkem ministra a jednal jsem pravidelně s obcemi i krajem, na Šumavě jsem byl mnohokráte, nemám úplnou statistiku. Od té doby mají obce např. kompenzovány ztráty na daních, které jim předchozí management nebyl ochoten pravidelně zajistit. Projednávali jsme dokument O Šumavě společně, vyjednával jsem opakovaně a velmi detailně s předchozím hejtmanem i zástupci obcí a podnikatelských subjektů tzv. velkou dohodu o Šumavě. Dokonce i během mé práce v Evropské komisi v Bruselu jsem Šumavu několikrát navštívil, sledoval vývoj, propagoval tento náš klenot v Evropě i zahraničí a snažil se změnit image parku vnímaného jako park, který nesplňuje parametry národního parku. Za tři měsíce, co jsem ministrem životního prostředí, jsem byl na Šumavě mnohokrát – ať už přímo v národním parku nebo jednat s obcemi. Opakovaně jsem jednal i s hejtmany Jiřím Zimolou a Miladou Emmerovou – podotýkám, že ta jednání vzešla z mé iniciativy okamžitě po jmenování do funkce.

Problém Šumavy je problémem věcným a odborným, pouze politicky zneužívaným (bohužel). Často se tvrdívá, že koncepce, kterou uplatňuje na Šumavě správa národního parku a MŽP, je v rozporu s míněním odborníků. Realita je taková, že většina (což neznamená, že všichni) lesnických odborníků se kloní ke standardnímu managementu s kácením na celé ploše s odkazem na pozměnění šumavské přírody, naproti tomu převážná většina (a opět ne všichni) odborníků z oblastí ekologie, přírodovědných oborů a ochranářské biologie se jednoznačně kloní k managementu kombinovanému, tj. bezzásahovému v jádrových částech doprovázenému zasahováním v ostatních částech parku, tedy k modelu, který je na Šumavě uplatňován.

Velmi často se opakující obavou je, že bez razantních zásahů proti kůrovci (kácení napadených stromů) i v horských smrčinách (většinou 7. a 8. vegetační stupeň) si příroda sama nedokáže pomoci, respektive že bezzásahový režim vede k destrukci horských smrčin – podle některých kritiků definitivní, častějším argumentem je, že budeme čekat stovky let, než opět vznikne skutečný prales. Ve skutečnosti je námi uplatňovaná koncepce naopak vázaná na velmi strukturovaný, nikoliv uniformní přístup k šumavským lesům. V pásmu horských smrčin existuje na Šumavě stále potenciál pro přirozený vývoj, existují i zbytky původních šumavských porostů. Ani velmi kvalifikovaní a schopní lesníci pod vedením bývalého ředitele správy Ivana Žlábka nedokázali v minulosti v těchto polohách zastavit postup kůrovcové kalamity bez ponechání obrovských ploch jednak stojících souší (přes 1200 ha), jednak gigantických holin (cca 800 ha). Důvodů je více. Souvisí to s rozhodnutím bavorské strany v parku nezasahovat, s vývojem počasí, větrnými kalamitami atd. Je ale holým faktem, že větší část toho, co se na Šumavě tak vehementně kritizuje (tedy plochy lesa s kůrovcovými soušemi, případně holiny), správa parku převzala z minulosti, kdy se i v nejvyšších partiích uplatňoval režim zásahový, nikoli bezzásahový.

S ohledem na poslání národního parku, kterým je mj. také ochrana přírodních procesů, kvalitu a přírodní potenciál zdejších porostů a jejich schopnost přirozené regenerace a výsledky předchozího období, kdy se zasahovalo (s výsledky, jež jsem naznačil o odstavec výš) byl na Šumavě nastaven v některých částech bezzásahový režim. To rozhodnutí padlo samozřejmě s vědomím že přírodní procesy mohou vést (a mnohdy povedou) k postupné nebo náhlé fázi rozpadu lesa, ovšem s následnou přirozenou obnovou. To se v plné míře a podle předpokladů naplňuje na obou stranách hranic. Druhou stránkou ustanovení bezzásahového režimu v části NP Šumava bylo také jasné rozhodnutí, že v ostatních částech parku, kde jsou člověkem nejvíce pozměněné smrkové monokultury, mnohdy alpského či jinak nevhodného původu (na což lesníci oprávněně poukazují), se musí velmi intenzivně lesnicky, způsobem co nejvíce blízkým přírodě, zasahovat.

Bezzásahový režim platí na 21 % národního parku (většinou jde o les, ale také o slatě a rašeliniště, rašelinné smrčiny a další ekosystémy), na dalších 9 % je režim přechodový (zasahuje se, ale bez destruktivních metod) a na zbývajících 70 % se uplatňuje standardní a mnohdy velmi intenzivní lesnický management (ten má mj. zajistit, aby vliv kůrovce ze Šumavy na okolí či na majetek nestátních vlastníků byl minimalizován). I za Schwarzenberské správy šumavských lesů se záměrně vynechávala těžba ve vrcholových partiích Šumavy, mj. proto, že byl dostatek mnohem jednodušeji dostupného dříví. Analýzy dokazují jednoznačně přítomnost jednotlivých smrků či jejich skupin ve věku přes 200, ba i přes 300 let. V zásahových zónách se však dnes těží někdy možná i více než tehdy. Bohužel, po orkánu Kyrill nemáme jinou možnost. Celá střední Evropa ve svých smrkových lesích dnes kvůli Kyrillovi a Emmě čelí největší kůrovcové kalamitě posledních 50 let. Přes to všechno tvoří dnes les s kvůli kůrovci uschlými stromy pouhá dvě procenta rozlohy národního parku a i ty nejčernější prognózy hovoří o zvýšení nárůstu této plochy na 5 %. Kůrovcová kalamita je v celé ČR a lýkožrout v celém NP Šumava (tedy v zásahových i bezzásahových zónách) tvoří jen 1 % z výskytu tohoto brouka v českých lesích. Přirozená obnova lesa nastává všude, někde dříve a někde později, někde řídce a někde masivně. Například na svazích Mokrůvek bylo spočítáno zmlazení až 34 000 stromků na hektar. Ano, i na Mokrůvkách se dříve podsazovalo, to je ale minulostí a samozřejmě žádné podsadby nedokáží zajistit takovou hustotu nového porostu. Právě přirozené zmlazení je základem věkově a prostorově rozrůzněného lesa, který je odolnější, zvlášť v klimatických podmínkách šumavských vrcholů, než stejnověký a všude stejně hustý, vysázený podle norem a do dvou let po vytěžení podle lesního zákona.

V NP Bavorský les uplatňují bezzásahový režim (mimochodem na 75 % původní a 51 % současné rozlohy parku) o 20 let déle. Doporučuji všem se do Bavorského lesa vydat a podívat se, co les dokáže sám. Opravdu to stojí za to a nepochybuji, že to přesvědčí snad vskutku každého. Jak mi řekl ředitel NP Bavorský les Karl Sinner, dnes jsou obnovující se a obnovené horské smrčiny nejen největším lákadlem pro návštěvníky parku, ale někde už dosáhla obnova takového stadia, že turistické asociace a agentury přesvědčují správu parku, aby na některých místech „kůrovcové bezlesí“ obnovovala osobně. Opravdu není třeba čekat stovky ani tisíce let. Jedna až dvě dekády zcela stačí. Kromě toho, vysazené sazeničky by nerostly o nic rychleji. V podmínkách nejvyšších partií Šumavy spíše o poznání pomaleji, protože bez ochrany a živin od odumírající předchozí generace lesa často hynou a musí se opakovaně dosazovat. Nemluvě o obrovských finančních nákladech, které by si takový způsob lesního managementu vyžádal.

Lze namítnout, že ponecháním bezzásahových zón se přenesou kůrovcové holiny níže. Na některých místech tomu tak opravdu bude, tady jsme ale právě v onom, z přírodovědného hlediska méně hodnotném, pozměněném lese, jehož obnova je navíc jednodušší (a levnější!) než ve vrcholových partiích. Přes katastrofální a v době našeho života bezprecedentní rozměry orkánu Kyrill a současnou rekordní kůrovcovou kalamitu, zatím vzniklé holiny v zásahových zónách zdaleka nedosahují rozměrů, které jsou ve vrcholových částech Šumavy z doby masivního zasahování. Je bezzásahovost opravdu nevyzkoušeným „experimentem“, jak se často tvrdívá? Princip bezzásahovosti není naším vynálezem. Platí pro všechna chráněná území, která nejprestižnější světová organizace ochrany přírody – IUCN – zařazuje do kategorie II, tedy kategorie „národní park“. V Evropě se uplatňuje na řadě míst, včetně těch, kde převažují smrkové porosty jako na Šumavě. Deset či jedenáct evropských národních parků nese dokonce certifikát PAN Parks, tedy certifikát bezzásahové divočiny na souvislé ploše nejméně 10 000 hektarů. Bezzásahové národní parky nejsou jenom na boreálním severu, jak se tvrdívá – jsou i v Itálii, Slovinsku, Polsku, Portugalsku. Všechny německé parky (nejen NP Bavorský les) mají z principu zakotvena bezzásahová území, podle stavu parku v různé fázi naplnění (nejdál jsou právě na bavorské straně Šumavy a v NP Berchtesgaden).

Osobně jsem se účastnil několika odborných lesnických konferencí o kůrovci a viděl jsem na vlastní oči zkušenosti ze Švýcarska, Polska, Slovenska, Litvy a dalších zemí. Polský institut výzkumu lesa například prezentoval, že v těchto nadmořských výškách byl průběh kůrovcové kalamity stejný, ať se zasahovalo či nikoliv. Švýcarští lesníci došli k závěru, že při velkých kalamitách typu Kyrillu je mnohem významnější zasahovat po okrajích kalamity než odstraňovat veškeré spadlé dřevo atd. atd. Vedle toho máme výsledky práce ekologů, klimatologů, hydrologů a pedologů či pedobiologů. Tyto práce potvrzují, že situace v lese s usychajícím stromovým patrem ve fázi rozpadu je vždy lepší a blíže původním podmínkám než situace na vytěžené holině. Zjednodušeně řečeno, vysychající stromy stále ještě zaručují kontinuitu lesního prostředí (byť omezeně), holiny po těžbách už nikoliv, a to ani po dosazení mladých stromků. Existuje zkrátka dostatek odborných podkladů, které k rozhodnutí o diferencovaném managementu vedly a které jej odborně zaštiťují.

Z nejrůznějších stran padají výtky na adresu MŽP a Správy NP Šumava na údajnou neexistenci komunikace s kraji a obcemi. Jsem ministrem životního prostředí tři měsíce. Jedna z úplně prvních věcí, kterou jsem udělal, byl návrh obcím i krajům, abychom společně dali dohromady vizi, která stav stabilizuje alespoň na 10 let. Přes všechny mediální ataky na tomto návrhu pracuji a stále ještě věřím, že máme šanci přejít k věcné diskusi. Od května, tedy od svého jmenování ministrem jsem třikrát osobně jednal se starosty, případně s jejich zástupci, které si sami vybrali. Několikrát jsem se sešel s hejtmanem Jihočeského kraje Jiřím Zimolou i hejtmankou Plzeňského kraje Miladou Emmerovou. Ředitel Správy NP Šumava je se šumavskými starosty prakticky v každodenním kontaktu, s hejtmanem Zimolou se sešel naposledy dnes. Správa NP Šumava nyní pracuje na tom, aby co nejrychleji zpřístupnila hejtmanům naprosto podrobné informace o nejaktuálnějším stavu v národním parku v částech, kde zasahujeme i tam, kde uplatňujeme bezzásahový režim, včetně podrobných informací o nasazení dřevařské techniky, apod. O stavech kůrovce na Šumavě i postupu přirozené obnovy horských smrčin pravidelně informujeme i veřejnost – a to jak Správa NP, tak ministerstvo.

NP Šumava je nejen naším největším národním parkem. Je také jediným místem v naší zemi, kde můžeme na ploše větší než malé sledovat (a to jak z odborného – ať už přírodovědného nebo lesnického, tak z laického pohledu), jak fungují přirozené procesy a jak vypadá přirozený les v jiných stadiích, než ve stadiu optima. Je to nejrozsáhlejší část „divočiny“ v naší zemi. A také významná část evropského přírodního dědictví. Vždyť přirozené nebo člověkem jen minimálně ovlivněné ekosystémy tvoří pouhé 1 % rozlohy našeho kontinentu. Jsem přesvědčen, že je naší, a tedy i mojí, povinností toto přirozené bohatství chránit. Snad se mi podařilo doložit, že přesně o to na Šumavě usilujeme.

Text byl psán pro lesnický server Silvarium.cz, který jej dnes také publikoval.