Zobrazení zdroje stránky Jak si vedou národní parky na zelené střeše Evropy

{{MediaBankArticle
|Title=Jak si vedou národní parky na zelené střeše Evropy
|Author=Radovan Holub
|Date=2002-11-21
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Cestou na sraz do Neuschönau mně napadlo, že se plánovaná exkurse do Národního parku Bavorský les konat nebude. Hustě pršelo, padala mlha a nárazy větru srážely ze stromů suché větve. Němci a Rakušané ale přišli na sraz vyzbrojeni. Měli impregnované bundy, batohy, pláštěnky a hůlky, jaké se používají k výstupům v Alpách. Všichni jsme se vzájemně představili a vyjeli třemi auty na parkoviště pod horu Luzný. Nikoho ani nenapadlo kritizovat počasí. Účastníci si nasadili kapuce a šlo se. Napadlo mi, že hlavní součástí touhy po vítězství je vytrvalost. A schopnost troufnout si.

Jako zázrakem déšť přešel a mlha promodrala a odvalila se směrem do údolí. A jelikož jsme byli tak zvaná exkurse, měli jsme odborný doprovod. Byl to pan Stefan Vießman z Národního parku Bavorský les. Řekl jsem mu, že po výstupu na Luzný jedu na filmový festival do Cottbusu, mezi lidi, kteří jsou spíš zvyklí na kavárenský život než na výstupy do hor. A on na to: „Zpátky do civilizace z téhle divočiny?“

Jak pěstovat divočinu

Slovo „divočina“ nahání husí kůži spoustě lidí. Čechům, Němcům, Rakušanům. Ale víc Čechům než Němcům a Rakušanům dohromady. Je to kupodivu, když si uvědomíme, že Němci mají rádi, když je „alles gut geregelt“. Starostové šumavských vísek vidí rudě, jakmile jim řeknete, že na německé straně Zelené střechy Evropy pěstují divočinu. Tvrdí, že žijeme v hustě obydlené kulturní krajině a že si tu návrat do jakési prahorní přírody nikdo nepřeje. „Divoká příroda je přece především kulturní statek,“ argumentuje Stefan Vießman. Říká, jak bylo těžké prosadit ideu divočiny. Politicky, hospodářsky, ideově. A mně zní v uších to, co jsem už tolikrát slyšel na české straně Šumavy: „Ten největší problém německého národního parku je ten, že tu včas nepostavili jeho zakladatele Hanse Bibelriethera před soud.“ Teď už uplynulo od jeho založení třicet let. Příliš dlouhá doba, než aby bylo možné říct, že to všechno byla mýlka. Bavorský ministr lesů Josef Miller posílá do médií tiskové zprávy o zmlazení pod popadaným a tlejícím dřevem: Letos už 2700 semenáčků na hektar, to je o 39 procent víc než loni.

Koncepce mladého parku

Národní park Šumava má naproti tomu několik nevýhod: je mladý, několikrát se v něm změnila koncepce hospodaření a doslova a do písmene se dostal do područí zpracovatelských dřevařských firem. Jejich šéfové straší lidi v obcích, že těžba stromů je jejich jediná naděje do budoucna. Národní park Šumava může svou pozici a rozlohu obhájit jedině proti vlastnímu smyslu své existence: těžbou a zas jen těžbou. Kůrovec se tu stal jen záminkou pro to, aby mohlo být systematicky vytěženo kvalitní dřevo z vyšších poloh včetně jádrových zón. Hlavním cílem hospodaření tu jsou peníze. Kontrolní mechanismy tváří v tvář penězům selhávají: Bylo tu několik případů rozsáhlého kradení dřeva, dokonce i pomocí helikoptér (Modravsko). Těží se i sterilní suché stromy, které kůrovec už opustil. Asanované kmeny, které měly zůstat ležet na místě, aby shnily, se běžně po nějaké době odvážejí a prodávají. Těžební stroje dál ničí přírodu, u které stojí tabulky, že tam nesmí vstoupit lidská noha. Pokud něco z českých průšvihů šetří policie nebo inspekce, nikdy nic nedošetří. Potřebuje k tomu totiž dokumenty ze správy parku. A správa parku chytře prohlásí, že potřebné doklady se „ztratily“. Kdyby do toho mohli po vstupu Česka do Evropské unie mluvit také třeba němečtí inspektoři, byla by to pohroma. Proto je v šumavských vískách tak nízká podpora pro členství Česka v EU. „My sami víme nejlíp, jak na přírodu,“ říkají zdejší obyvatelé.

Tři podoby lesa

Tři státy, tři podoby chráněného lesa: V Národním parku Bavorský les torza stromů, zmítající se na zemi jako kostlivci. Na kmenech rostou houby a na větvích lišejník. Na vyvýšených místech kolem kmenu raší ale nové smrčky. Odolná, přirozeně vzniklá generace. Každý stromek se sem, bez jakékoli pomoci, musel probojovat v ekosystému. Nepomohly mu ani české síťky z umělé hmoty, ani rakouské prořezávky. A nebo taky neraší. Příroda je pomalá. Strašně pomalá vzhledem k rozměru lidského života. Pomalejší než akční počítačové hry, na které jsme zvyklí. Na rozsáhlých plochách pod Luzným sledujeme proces umírání. Ale smrt je přece také součástí života. Rakouský les v oblasti Trojmezné je hezký, úhledný. Je to smíšený les, kde se proti smrti zasahuje jen na malých plochách. Rakušané říkají, že návštěvníci z měst mají rádi v lese zelenou barvu. A tak přírodě pomáhají. Myslí, že to je tak lepší. Češi v Národním parku Šumava pomáhají taky, ale mají jiné heslo. To heslo zní: „Když nastane požár, musí se hasit. I za cenu holin.“ Velkoplošné holiny, kolem nich pásmo řídkého lesa, který časem padne také a bude vytěžen a prodán. Vznikne tu nanejvýš nový umělý les, který za osmdesát sto let bude patrně zase odtěžen. Na přírodní síly se tu moc nevěří. Ekologové tu mají přezdívku „fundamentalisti“. Přednost tu před turisty mají nákladní auta a traktory. Je to park absolutně závislý na hospodářské činnosti, tedy spíš lesní plantáž. Etiketní podvod.

Zastaví se kolo zisků?

Všichni – Němci, Rakušané, Češi – chtějí jít dál svou cestou. Němci budou dál prosazovat své „divadlo přírody“, neprostupnou krajinu mezi popadanými kmeny, v níž se rodí nový život. Rakušané budou zvát přírodu na pomoc při zmlazování, ale kosu smrti jí budou brát z rukou. A Češi? To je zatím hádanka. Nový ministr životního prostředí Libor Ambrozek patrně nebude trpět zlodějnu v Národním parku. Je otázka, jestli bude mít dost síly zastavit roztočené kolo zisků, které z Národního parku Šumava tečou do kapes vlivných lidí. Deset milionů euro, které ročně jako dotaci získá Národní park Bavorský les, zůstává na české straně krásným snem. „Ve společnosti, která právě od direktivního řízení přechází na konzum, je ochrana přírody luxusem,“ říká někdo z naší výpravy moudře při závěrečné besedě v horské chatě na Luzném. A má pravdu. Chce to trpělivost. A výměnu zkušeností. Chce to zvát mladou generaci z Čech na studijní pobyty do Národního parku Bavorský les. Jinak se stojaté vody na české straně nepohnou. „Jedna správa, jedna filozofie, jasná linie,“ vysvětluje Stefan Vießman, jak je nutno řídit národní park. V Národním parku Šumava se protivníci dřevorubeckých žní ředitele Ivana Žlábka brání potajmu. Píší odborné rozbory, petice, posílají anonymní dopisy. Budou ale vytrvalejší než dřevorubci, kteří žádné petice nepíší?