Zobrazení zdroje stránky Jako doma na šumavské Ukrajině

{{MediaBankArticle
|Title=Jako doma na šumavské Ukrajině
|Author=Radovan Holub
|Date=2003-07-08
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Je to patrně jedna z nejhezčích osad ve východní části Šumavy, nad pravým břehem Lipna. Vede sem jen uzoučká asfaltka a návštěvníka tu uvítá šustění bukového listí, mečení koz a rakouský signál na mobilu. Svatý Tomáš leží 960 metrů nad mořem a původně tu stálo třicet domů, tři hospody a obchod. Většina domů byla v době hraničních zátarasů srovnána se zemí. Zbyl vyhořelý zámeček, opuštěná vojenská rota, dům s bytovkami, pár rodinných domků, kostel ze 14. století a fara. Jak šel čas, fungovala fara jako hotel, pak jako ubytovna a závodní kuchyně. Dnes v ní žije bývalý lesák, strážce v CHKO, sportovní lyžař, bobista, redaktor lesnického časopisu, dnes řezbář a počítačový nadšenec Petr Ziegrosser (83).

Počítač za odškodnění

Ziegrosser má na střeše své staré škodovky dřevěnou kárku, v níž ho jeho děda vozil jako malého, když žili v Čižkrajicích u Trhových Svin. „Všechno prodávám, jen pár věcí si nechám, protože kdybych je prodal, byla by to zrada na Bohu,“ říká. Počítač si koupil za 50 000 Kč, které dostal od rakouské vlády jako odškodnění za totální nasazení v rakouských Alpách za války. Svatý Tomáš je obec, kde můžete nechat auto otevřené.

„Tady vám nikdo nic neukradne, protože už tu všechno ukradli,“ vysvětluje Ziegrosser. V roce 1970 sem byl za dráty poslán jako lesák a přitom patrně za nevelký obnos koupil faru. „Koupil jsem ji dohromady s jedním komunistou, a tak jsem ji zachránil od zboření. A když už zůstala stát fara, tak nechali i ten kostel. Vojenské lesy a statky tam ustájily ovce a koně. Pod kazatelnou si vojáci udělali ohniště. Ze hřbitovní zdi si postavili bytovky a náhrobky rozkradli místní lidi na stavební materiál. V zámečku bydleli lesní dělníci buď před kriminálem nebo po propuštění a dvě prostitutky. A ten komunista se pak nešťastně zamiloval a utek,“ vypráví. Ziegrosser by rád faru prodal známému rakouskému podnikateli Lukasi DornFusseneggerovi, který na Lipně provozuje plavební společnost pro turisty. „On ji ale nechce,“ dodává majitel.

Probouzení z kómatu

Polorozbořená obec se dnes pomalu vzpamatovává z kómatu. Kostel byl díky Ziegrosserovi, památkářům, rakouské a německé sbírce opraven a jezdí se na něj dívat turisté. Ziegrosserova vnučka si otevřela restauraci. Na druhém konci obce naproti bývalému loveckému zámečku funguje jako součást jednoho domku bistro. Návštěvník přejde přes zahradu a majitelka bistra mu okénkem podá zmrzlinu nebo pivo. Ráda by na své krásné zahradě provozovala zahradní restauraci. „Ale nemůžu,“ říká.

„Stálo by to 100 000 Kč a já je nemám.“ Zámeček je místní rarita. Byl postaven v osmnáctém století ve švýcarském alpském stylu a sloužíval jako myslivna. Dnes je z něj vybydlená a vyhořelá ruina, kterou koupil, jak s trochou závisti říkají místní, jeden český politik a chce do něj investovat šest milionů Kč a zřídit tu penzion. Názory místních se liší od domu k domu. Ziegrosser, nadšený stoupenec přeshraničního lyžařského areálu na Smrčině, by rád, aby tu fungovala vyspělá turistika. „Oblast Smrčiny, Plešného jezera a Třístoličníku tu bývala vždycky nejbližším turistickým a lyžařským územím,“ říká. „Náš Ski klub měl na Smrčině před válkou sjezdovku a skokanský můstek. Bez řádného osídlení to tu nebude nikdy fungovat.“ Většina místních lidí však myšlenku dosídlení zbořených obcí odmítá. Majitelce bistra by například stačilo, aby sem jezdilo víc turistů na kolech. „A jestli přeruší tranzitní komunikaci po pravé straně Lipna? Nám to vadit nebude,“ říká. „Hlavně abychom se sem dostali my.“ Jedna obyvatelka v horní části má jiné přání: „Hlavně aby sem nelezlo tolik lidí. Němci sem chodí ke kostelu a řvou.“

Otazník v krajině

Svatý Tomáš je osada, která v sobě shrnuje všechny problémy i možnosti východní části Šumavy. Je jako otazník v krajině. Zbořené obce v okolí jsou jen torza zarostlá travou. Na jejich místě stojí pěkná nová boží muka. Bývalé osídlení je tu už jen zacelenou jizvou v krajině, po níž zbyly pahrbky, louky a většinou zdevastované socialistické stáje, na nichž vlaje vlnitý plech ve větru. Obyvatelé dělají většinou v lese nebo jezdí pracovat do údolí a přivydělávají si rybolovem nebo sběrem jahod. Jedinou šancí rozvoje tu je čistá příroda se zbytky lidských děl (plavební kanál) a propojení s inteligentním soft turismem. Rakouští cyklisté sem jezdí přes přechod Přední VýtoňGuglwald, symbolicky se vrátí o pár století zpátky a navečer se vrátí zase domů, do svých úhledných vesniček s tenisovými kurty, penziony a bazény. Stačí pár kilometrů a člověk je jako na Ukrajině, říkají. „Tady to nechce víc aut ani víc atrakcí, jen víc hraničních přechodů pro pěší a cyklisty,“ říká jeden z nich, Josef Blaschke, který sem jezdí pravidelně. Tohle území lze učinit možná úhlednějším, přijatelnějším pro turisty, ale nelze ho zcivilizovat. Aspoň v dohledné historické době ne. Kupodivu i rakouští podnikatelé, kteří investují v českých obcích dole u Lipna, jsou spíš pro alternativní soft turismus než pro masivní turistický průmysl. Rakouský podnikatel Gerald Redl staví v obci Lipno rekreační byty v exkluzivní části Marina Lipno, kam jezdí především Holanďané. Marina působí v kontrastu k bytovkám v horní části obce asi tak, jako kdyby se barevná ilustrace z turistického průvodce přimíchala do románu Jak se kalila ocel. Redl tvrdí, že zdejší oblast by masivní turistickou výstavbu ve španělském stylu nesnesla. „Ano, nějaký rozvoj i na pravé části přehrady přijít musí, to nelze zadržet,“ říká. „Ale infrastrukturu je nutno koncentrovat jen do několika obcí jako jsou Lipno, Frymburk a Horní Planá a ponechat maximum přírody.“ Redl je například proti výstavbě sjezařského areálu na Smrčině. „První zóna národního parku je příliš cenné území. Vhodnější je Chlum. A nač další přechod pro auta Zadní ZvonkováSchöneben? Ať turisti jezdí oklikou a vnímají přírodu!“ Vybudovat v oblasti přehrady tranzit LinecČeské Budějovice by byla podle jeho názoru katastrofa pro celé území. „To by přineslo jen pár zájezdních hospod a benzinových pump.“ Ani mladý podnikatel Stefan Kastner nemá odlišný názor. „Zimní areál na Smrčině je příliš drahá záležitost.“ Kastner má v Lipně stavět vlek pro vodní lyžaře.

Otevřou přechod?

Přemostění Lipna je však podle starosty Jiřího Hůlky z Horní Plané ideologicky odsouhlaseno. Hůlka sám není proti, ale ani příliš pro. Zásadně je však proti tranzitní dopravě přes národní park. „Ten most byl podmínkou Správy Národního parku Šumava k otevření hraničního přechodu Zadní ZvonkováSchöneben. A vlastně jde o taktický manévr správy, jak zamezit jeho otevření, protože správa ví, že peníze na most nejsou.“ Hůlka bojuje, aby byl tento přechod, po němž zatím smějí jen malé motocykly, kola a pěší, otevřen i pro osobní auta ze sousedních regionů a pro speciální autobusovou dopravu v zimním období. Potom, co prakticky padl projekt lyžařského areálu v české části Smrčiny, zůstane pro české sjezdaře v oblasti Lipna jediná šance: jezdit lyžovat na rakouský Hochficht. „Ze sedmi letních týdnů se nedá vyžít. Jediným řešením je zimní sezona. Hochficht je 8 km vzdušnou čarou od Horní Plané, ale turisté musí objíždět hodinu a půl až na StrážnýPhilippsreut nebo na StudánkyWeigetschlag u Vyššího Brodu. Zadní Zvonková je přitom přirozená komunikace na ose severjih,“ říká starosta.

Střecha s rozdílnou krytinou

Velkým problémem Šumavy je Zelená střecha Evropy, která má na každé straně hranice jinou krytinu. Správa Národního parku Šumava zatvrzele odmítá jít celoevropsky uznávanou cestou typickou pro národní parky. V naší lesní plantáži se kácejí zdravé smrky i suché stromy, které měly zůstat stát na místě. Kvalitní smrky na okraji slatí jsou káceny načerno. Často se stává, že ležící stromy, které měly zůstat v ekosystému k zetlení, někdo nelegálně odveze. Zahraniční odborníci kritizují rozkouskovanou první zónu našeho parku a kroutí hlavou nad dvěma tisíci hektary holin. Ty na české straně parku vznikly jako součást bezhlavého tažení proti kůrovci. Kůrovec sice zmizel, ale s ním i stromy. Nyní se v důsledku drastických těžeb stále víc rozšiřují polomy, opět se těží a je veřejným tajemstvím, že jde především o peníze. Bezzásahový nebo málo zásahový management na německé straně hranice přinesl sice rozsáhlé plochy schnoucího lesa, ale kůrovec ustoupil i zde a na většině ploch vzniklo vitální přirozené zmlazení. Protikladnost způsobů péče o les je palčivý problém. „Mikroregionu lipenských obcí vadí špatný management správy parku,“ říká Jiří Hůlka. „Místní lidé vidí park jako oblast, kam nesmějí vstoupit, ale kde se prohání těžká těžařská technika a nejasným způsobem se obchoduje se dřevem. Za deset let se kvůli špatnému managementu parku nepodařilo přesvědčit občany, aby vzali program parku za svůj. Takový obraz národního parku není přijetelný pro nikoho.“ A známý odborník Bernhard Schön z Národního parku Kalkalpen v Rakousku se ptá: „Proč Národní park Šumava nepřevzal filozofii ochrany přírody v péči o les, zatímco v jiných oblastech ano?“ Sblížení obou parků pod Zelenou střechou Evropy je jedním z nejbližších úkolů evropské integrace v tomto regionu.

Šumavské čehý a hot

Na mezinárodní konferenci o Šumavě, kterou nedávno zorganizovala hornorakouská strana Zelených v Lipně, se proto hovořilo především o „trvalých modelech“ a o „společném prostoru mezi Českem, Německem a Rakouskem“. V Národním parku Šumava se zatím hospodaří čehý a hot, bez koncepce, natož koncepce mezinárodně uznávané. Všechno je diktováno těžbou a penězi. „Není možné rozvíjet různé koncepce ochrany přírody na obou stranách hranice,“ zdůraznil rakouský podnikatel Dorn Fussenegger. Předsedkyně horonorakouských Zelených Doris Eisenrieglerová vidí právě jedinečný způsob ochrany přírody v národních parcích jako trvalý zdroj zisku obcí. Pohled přes obec Přední Výtoň směrem nahoru do kopců na pravé (nezcivilizované) straně lipenského jezera je symbolem setkání člověka a divočiny, o němž sní ekologicky zaměření starostové měst a obcí v naší přecivilizované části světa. Je trochu paradoxem české Šumavy, že na jedné straně k tomuto setkání přímo vybízí, ale na druhé straně si toho místní lidé vůbec nejsou vědomi. Je to něco podobného, jako kdyby císařská suita měla k dispozici vlastní palác, ale bydlela v chýši. „My víme, že je to tu krásné, ale nic z toho nemáme. Nevíme, čí jsou ty pozemky okolo, nemůžeme si nic koupit, musíme jen koukat, jak nemovitosti vždycky skoupí nějaká realitka, aby je za dva roky zase prodala,“ říká obyvatelka šumavské obce Pasečná, která leží nedaleko Svatého Tomáše. Ještě roku 1946 tu stálo 44 domů a žilo tu 211 obyvatel. Dnes je obydleno jen pár domků a na konci osady stojí opuštěný socialistický statek, vroubený hradbou starých pneumatik. Ještě nikdo tu nepostavil penzion, restauraci ani obchod. Pasečná je něco podobného jako národní park: je to zpráva o působení času. Nikde jinde si ho člověk tak neuvědomí. Jak v parku, tak v Pasečné jsme konfrontováni se svým údělem. S něčím, co nás přesahuje a co nelze pochopit ani uchopit. Je to smutný a zároveň krásný pohled. Takže jsme tu vlastně doma.