Zobrazení zdroje stránky Kůrovcová totalita

{{MediaBankArticle
|Title=Kůrovcová totalita
|Author=Radovan Holub
|Date=1999
|Source=
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Právě tak jako v lesích Šumavy se s nevídanou silou rozšířila kůrovcová epidemie, vzplál nelítostný boj dvou koncepcí: zastánců razantních zásahů v napadených prostorách a stoupenců evoluce lesa, kteří tvrdí, že příroda si pomůže nejlépe, nejrychleji a nejlaciněji sama, bez účasti člověka a jeho motorových pil.

Spor mezi oběma stranami se už dlouho nevede v gentlemanských rukavičkách, ale rozdávají se v něm tvrdé direkty. Americký ekolog Boyd Evison publikoval roku 1994 dlouho utajovaný text „Budoucnost Šumavy“, v němž na základě svých zkušeností v různých národních parcích radil neřešit problémy s kůrovcem další těžbou. Upozornil, že brouk napadá pouze oslabené porosty se špatnou genetickou skladbou, přičemž těžba mu situaci jen ulehčí, protože les se ještě víc otevře a oslabí. Tehdy byla Evisonova studie víceméně tolerována, představitelé parku se jí aspoň trochu zabývali. Pracovníci lesního provozu však začali hrát v parku přesilovku a podobnými teoriemi se cítili existenčně ohroženi. Dnes chtějí militantní lesníci stavět své odpůrce před soud, případně je shazovat nahé do Amazonského pralesa. Jestliže ještě v roce 1993 se otevřeně mluvilo o schválení zákona o parcích, podle něhož by na těchto cenných územích neplatil lesní zákon ale kritérium ekologické únosnosti, je dnes něco takového považováno za provokaci. Zprvu jen tiše protestující ekologové jsou dnes odhodláni demonstrovat a organizovat blokády cenných porostů, které mají být zkáceny. Lesníci, kteří dříve otevřeně přitakávali koncepci „příroda si pomůže sama“ a sympatizovali s postupy v sousedním Národním parku Bavorský les, musí svou náklonnost tajit. Bojí se promluvit nahlas, bojí se, že budou vyhozeni z práce. Politickou podporu mají dnes stoupenci exploatace lesa. Ročně vyvezou z lesa za sto padesát až dvě stě padesát milionů korun dřeva, nepočítaje dotace na provoz a na zalesňování. Politickou podporu má dnes většinou ten, kdo vydělává, když jde o národní park, jehož poslání je zcela jiné než poslání hospodářského lesa. Příroda v národním parku má být navrácena přírodě. Zatímco ve světě se snaží, aby národní parky byly co možná odlišné od ostatní hospodářsky využívané krajiny, náš národní park se od okolních hospodářských, lesů přestal lišit. U mezinárodních institucí dostal hanlivý přídomek „etiketní podvod“ (říká se mu sice národní park, ale ve skutečnosti národním parkem není), takže pro region a obce v okolí ztratil smysl: nemůže totiž čerpat dotace pro rozvoj regionu ze strukturálních fondů Evropské unie. Z domácího hlediska je také v těžkém postavení: „Nač si držet národní park, který se nijak neliší od lesů, které obhospodařujeme my?“ mohou říci Lesy České republiky. Z Národního parku Šumava vznikla fabrika na dříví. Lesní plantáž. Je jen otázka času, kdy bude znovu problematizována jeho existence.

Recidiva

Méně vnímavý turista, který vyrazil do národního parku, bývá rozezlen, musí-li uskakovat před bezohlednou jízdou traktorů, nákladních aut a nakladačů. Vnímavější turista si přitom vzpomene, jak správa parku likvidovala během posledních čtyř let jedno bezzásahové území za druhým: Trojmeznou, Modravské slatě, Prášilské jezero. Nakonec došlo i na první zónu, ačkoli tato nejcennější část parku byla již z velké části stabilizována, čímž se zvýšila i její odolnost proti kůrovci. Nejprve byla zmenšena a rozkouskována na 135 části. Roztříštěním se vytvořil prostor pro rozšiřování kůrovce po většině území parku. Letos bylo na bezmála polovině těchto ploch, obsahujících přirozené a pralesovité porosty, povoleno kácení. Vedení správy parku v roce 1995 tvrdilo, že již během několika let budou obhospodařovaná území ve druhé zóně převedena do kategorie přirozeně rostoucích lesů. Opak se stal pravdou. Druhá a třetí zóna byly zvětšeny, bezzásahový režim v prvních zónách zrušen, ve druhé zóně se dnes nalézají velkoplošné uměle zalesňované holiny, kde stejná kalamita jako dnes nastane za několik desítek let znovu. Vyholené kopce plné erozních rýh a stromů narušených lesní technikou (dobré sousto pro kůrovce) vidí však turisté jen zdálky. Například na Březníku u Modravy jsou všechny tři cesty uzavřeny s lživým zdůvodněním, že za zákazovou tabulkou je první zóna. Ve skutečnosti na dvě z nich park pouští traktory a služební automobily a jedna z cest vede pouze po hranici bezzásahového území (k Roklanské hájence). Turista by však mohl vidět, jak tu motorové pily likvidují hektary lesa, jak se odtud vyvážejí sterilní suché stromy, které už kůrovce nerozšiřují, a jak se sem jezdí dobře prokádrovaní lidé rekreovat. Ekologové skřípají zuby, vedení sousedního Národního parku Bavorský les kroutí hlavou, mezinárodní organizace IUCN varuje, že Národní park Šumava bude překategorizován na „chráněné území“ a tím do budoucna ztratí atraktivnost pro turisty i pro podpůrné fondy Evropské unie. Lesácká hysterie však pokračuje dál.

Dobová zpráva Národního parku Šumava z 10. 5. 1993 působí dnes jako science fiction. Píše se v ní: „Tragédie lesů Krušných a Jizerských hor i Krkonoš se na Šumavě neodehraje. Poškozené lesy těchto hraničních hor byly pečlivě a velice rychle likvidovány přípravnými scénáři ‚odborníků‚ z tehdejšího Ministerstva lesního a vodního hospodářství z Prahy. Nejprve se připravila veřejnost, že se v lese nedá nic jiného provést, než radikální zásah. Potom následovaly průzkumné lety nad územím určeným k likvidaci. A pak prst ukázal a spoušť začala. Nasadila se těžká mechanizace a hrdinové radikálně zasahovali, vznikaly rozsáhlé holiny, které se ‚zalesňovalyʻ a bezúčelně letecky vápnily. Výsledky budou vidět a platit i další generace našich dětí… Rozhodně nechceme a nebudeme rozšíření lýkožrouta smrkového podceňovat, ale nedopustíme dokončení komunistického scénáře socialistického lesnictví, tak dobře ‚osvědčenéhoʻ v ostatních hraničních horách.“ V srpnu 1993 park skutečně převzal lesy a lesní provoz se všemi pracovníky a technikou v dobré víře, že provádí zákonnou věc a že hospodářské využívání lesů bude v parku zastaveno. O rok později však bylo dosazeno nové vedení a park podlehl lesnickým praktikám. Ekologově spor o park prohráli. Na všechna vedoucí místa nastoupili lesníci a významným finančním zdrojem parku se stala těžba dřeva. Dnes se představa, že by park nemohl těžit, stala noční můrou managementu. Vedení parku hustí do turistů horem dolem poučky o „nepůvodním lese“ (ve skutečnosti se i ten nepůvodní les za čas stal všehochutí stromů) a o tom, že Šumava stále ještě doplácí na kalamitu roku 1868 (ve skutečnosti studiem historických materiálů vyšlo najevo, že Šumavské pralesy byly vyrubány ještě před touto kalamitou, a pokud by tehdy člověk nebyl do šumavských lesů zasahoval, mohly kalamitu dobře přežít).

Dnes řádí v lesích parku postkomunistická recidiva se všemi průvodními znaky totalitního myšlení. Po několikeré změně ve vedení parku se ministerstvu životního prostředí podařilo roku 1994 dosadit za ředitele obratného praktika Ivana Žlábka, který umí o kalamitě mluvit s lítostí v hlase, ale obratem ruky zdůvodní jakoukoli kalamitní těžbu, erozní rýhy po těžké mechanizaci a holiny a ještě se dokáže tvářit jako ochránce šumavských lesů, jimž by bez jeho ochrany hrozilo „vydrbání“. Turisté mají absolutní zákaz vstupu do rozsáhlých částí parku s odůvodněním, že „cesta končí v I. zóně“. V uvedených oblastech však pracuje těžká mechanizace včetně lesních kolových traktorů a lanovek. Lesy ČR řeší zákaz vstupu mnohem demokratičtěji. Turisté do rizikových oblastí mohou vstoupit kdykoli po pracovní době. Tím se staví poslání národního parku na hlavu. Jeho smyslem je totiž chránit přírodní procesy a divadlo přírody ukazovat návštěvníkům. Dalším totalitním rysem nového scénáře je všudypřítomný strach. Odpůrci dosavadních praktik v parku se obávají o svá místa a bojí se promluvit. Mnozí mají strach přiznat třeba i to, co v tisku přiznal ředitel správy Ivan Žlábek: s napadenými stromy se svezou i ty zdravé. Podle jeho odhadů jde o deset procent vytěženého dřeva. Přemýšlivější lesáci si kladou ve skrytu duše otázku, proč by právě na konci dvacátého století měla přestat platit přírodní samoregulace, která funguje už miliony let. Svůj názor však neřeknou nahlas. Bojí se vyhazovu.

Dvě pravdy

V Národním parku Šumava se střetávají dva pohledy na les, který tvoří 80 % plochy parku: pohled lesníků a pohled ekologů. Ti první tvrdí, že pokus s ponecháním vývoje kůrovce na přírodě na tak rozsáhlém území je trestuhodným riskováním, zanedbáním péče o svěřený majetek a zločinem proti přírodě. Varují před obrovskými plochami uschlých stromů a tvrdí, že kůrovec se rozšíří do okolních smrkových monokultur. „Les je národním bohatstvím a jeho zničení je stejné závažné jako vytunelování banky,“ říká lesní odborník Jiří Pucholt. První tábor tvrdí, že v šumavských lesích došlo ke kůrovcové explozi, zatímco příslušníci druhého tábora kontrují, že jde o normální, přirozený proces, který bohužel příliš neznáme. Ekologové argumentují, že větrné a sněhové polomy spolu s kůrovcovými kalamitami jsou metodami přírody, jak z nestabilních obhospodařovaných lesů nechat vzniknout stabilní přírodní les – les pro příští generace. Říkají, že dobré úmysly lesáků dláždí cestu do pekel. Za peklo však nepovažují uschlý les, nýbrž obrovské holiny, vzniklé v boji s kůrovcem. Tvrdí, že kalamity souvisejí s klimatickými změnami planety a že se jim v národních parcích nemá bránit. Podle nich nám „majetek přírody“ nikdo do opatrování nesvěřil a příroda od nás potřebuje jediné: abychom ji konečně dali na chvíli pokoj. „Rušením přirozených procesů se člověk dostává do konfliktu s přírodou, což vede k neustálému zhoršování stability životního prostředí pro všechny živočichy, a tedy i pro člověka,“ říká lesník-ekolog Karel Kaňák, jenž musel před časem opustit správu parku. „Sucho a některé další faktory zdecimovaly lesní porosty. Proto se na ně vrhli paraziti. Rozmnožení kůrovce je důsledkem, nikoli příčinou tohoto stavu. Jeho atak bude pokračovat, dokud nemocné porosty nevyčistí. Pokud zničíme kůrovce, nastoupí jiní paraziti a dokončí to, co kůrovec započal.“ Někteří odborníci dokonce tvrdí, že kdyby Kaňákova teorie bývala byla důsledné uplatněna v praxi parku, byla by dnes kalamita mnohem krotší, protože mohli včas nastoupit přirození parazité likvidující kůrovce, a místo holin by dnes v parku byly lány suchých stromů, avšak s masivním přirozeným zmlazením pod nimi. Čím víc mrtvých stromů, tím rychleji probíhá jejich přirozená likvidace, a z tlecí organické hmoty na zemi vzniká nový les – bude to však svým složením jiný les než ten smrkový, na který jsme na Šumavě zvyklí a který se snadno hospodářsky využívá. Mezi suchými stromy přežijí silnější jedinci. „Přeživší stromy by založily novou populaci, kdyby je člověk nezkácel. Takový je evoluční mechanismus planety,“ říká Kaňák. Ekolog a vedoucí programu Lesy Hnutí Duha Jaromír Bláha tvrdí: „Případy, že by se nějaký hmyz množil donekonečna, existují jen ve sci-fi. Každá generace hmyzu má svůj počátek, vrchol a konec. Aktivními zásahy hubíme vždy jen část populace a část nám uniká. Tím kůrovci paradoxně pomáháme, protože prodlužujeme první část gradační křivky. Jeho populaci tím vyzdravujeme, protože ji chráníme před vyvrcholením, které znamená zlom.“

Německá cesta

I v sousedním Národním parku Bavorský les nebylo prosazení progresivních idejí jednoduché. Park si sice postupem času vysloužil několik mezinárodních a evropských ocenění, ale zakladatel parku Hans Bibelriether přiznává, že po vyhlášení parku roku 1970 měl chmurné myšlenky. Podle německého týdeníku Stern nesli demonstranti proti rozšíření bavorského parku Bibelrietherův portrét a volali „pověste ho!“ Občané mluvili o zeleném jhu a říkali, že na území parku se od nepaměti hospodařilo. Přirozeně uschlým nepůvodním a oslabeným porostům říkali „strašidelný les“. Požadovali jejich vykácení a nové zalesňování. Majitelé penzionů park uvítali, ale jen jako lákadlo dalších návštěvníků. Tradicionalisté si těžko zvykají na představu životního prostoru, z něhož člověk nemá přímý ekonomický užitek. Představa hospodářské exploatace zakořenila v hustě osídlené Evropě víc než kdekoli jinde. Bavorský premiér Edmund Stoiber a bývalý ministr lesů Reinhold Bockelt však bavorský park politicky zaštítili. Ministr při slavnostním otevření nové části parku 1. 8. 1997 ocenil „vznik jedinečného přírodního území, které se stane dědictvím pro příští generace“, zároveň se však vyslovil pro intenzivní dialog s odpůrci parku v zájmu záchrany unikátní myšlenky ve střední Evropě. „Aktuální diskuse o kůrovci ukazuje, jak obtížné, ba bolestné může být pro lidi ponechání přírody jejímu vývoji.“ Na chvíli to vypadalo, že park bude rozšířen jen za cenu, že jeho území se bude dál hospodářsky využívat. 22. 10. 1997 však zasáhl na záchranu parku a jeho mezinárodní klasifikace sám bavorský premiér. Prohlásil: „Není to konec konců naše povinnost vrátit přírodě malý kousek intenzivně využívané kulturní krajiny?“ Park byl nakonec potvrzen ve své dosavadní formě, jen v rozšířené části se bude proti kůrovci omezené zasahovat do roku 2017 v oblasti Falkensteinu a Roklanu. Celých 75 % plochy parku zůstane jako dosud bez zásahu. Umělé výsadby budou prováděny jen pokusně na malých demonstračních plochách. Lesník-ekolog Karel Kaňák je přesvědčen, že šlo o masovou hysterii. „Je to anomální, vyburcovaný konflikt. Něco podobného, jako když ve středověku nebyla úroda, a tak prohlásili nějakou ženu za čarodějnici a upálili ji. Přitom zákaz experimentů, byť jen v národním parku, znamená návrat do temna minulosti a svým způsobem ohrožení vitality lidstva.“

Turisti a politici

Roku 1998 zjistila Česká inspekce životního prostředí. Že v některých lokalitách Národního parku Šumava došlo vlivem drastických těžeb k nevratným změnám přírodního prostředí. Správa parku argumenty inspekce zlehčila a obvinila jako hlavní škodnou turisty, zejména ty na kolech. Jsou prý arogantní a neukáznění. Jeden „arogantní“ cykloturista se například snažil dopídit, proč v oblasti, kam nesmí vstoupit lidská noha, zejí hluboké černé rýhy po traktorech, a proč v klidové zóně parku létají dva vrtulníky a parkují luxusní automobily s pražskými značkami, údajně patřící pracovníkům lesního provozu. Park si vytvořil zástupný problém, jímž nyní bije turisty po hlavě. Přitom jsou to právě holosečné těžby, co ohrožuje populaci tetřeva hlušce a ničí jeho biotop.

Kauza „kůrovec na Šumavě“ se stala politikem. Politici, kteří na Šumavu přijíždějí a které správa parku vede jen po schválených ukázkových trasách, hovoří po návratu o tom, že oslabený les se sám neubrání. Tito lidé si park prohlížejí jen z oken automobilů. Ve skutečnosti jeho problémy neznají. Používají stejné, naučené fráze. Jako by správa parku měla k dispozici katechismus, jímž přesvědčuje vlivné osobnosti o své lesnické pravdě. Dělá to natolik efektivně, že někteří politici přestávají ze současného stavu vinit změny klimatu a razantní holosečné zásahy, nýbrž za hlavní škodnou považují ekology. Karel Machovec dokonce hovoří o „fundamentálně ekologicky fašistickém postoji“. Kůrovec se stal politickou rozbuškou v nitru šumavských hvozdů. Současný ředitel parku Ivan Žlábek na jedné straně hovoří o „aktivní ochraně lesa“, ale na druhé o „zodpovědném zvážení funkce lýkožrouta v přírodním ekosystému“. Nechává si otevřenou cestu k lesákům i k ekologům. Za jeho zády však čekají jiní, mnohem militantnější. Chtějí lýkožrouta vymýtit za každou cenu, hlava nehlava, les neles, ať to stojí, co to stojí. Například náměstek ředitele parku Vladimír Zatloukal na začátku letošního roku prosadil zvýšenou intenzitu asanací i v 1. zónách s tím, že prodlužování kůrovcové kalamity není politicky únosné. Zatloukal tvrdí, že zkácí-li se dnes postižené části porostů prvních zón, cenná území se zachrání. Většina odborníků však varuje, že vykácením stovek smrků vyznačených například v Trojmezenském pralese přijdeme o celý prales s cennými klimaxovými smrčinami. Nedávného vyznačování stromů v Trojmezenském pralese se zúčastnil i lesnický profesor a člen Národního lesnického komitétu Radomír Mrkva, jenž v roce 1997 odmítl rušit bezzásahové území. Všechno nasvědčuje tomu, že ani tato kapacita není s to ustát obrovský tlak lidí z provozu, kteří si myslí, že razantními zásahy zachrání Šumavské smrčiny. Zatím se razantními zásahy kalamita vždy naopak prodloužila. Zalesňováním holin vzniknou opět umělé stejnověké porosty, které se za osmdesát až sto dvacet let stanou opět obětí kůrovce. Pád dosud nedotknutelného bezzásahového území v Národním parku Šumava je bezprecedentní akce, která ohrožuje systém ochrany v celém Česku. Proto se Hnutí Duha odhodlalo k blokádě posledních ze tří zbylých šumavských pralesů.