Zobrazení zdroje stránky Kůrovec v Národním parku Bavorský les

{{MediaBankArticle
|Title=Kůrovec v Národním parku Bavorský les
|Author=nmk
|Date=1999-04-19
|Source=Českobudějovický deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
OD SOUSEDŮ / V srdci německého parku na druhé straně Šumavy se škůdcem nebojují. Spor o (ne)boj s kůrovcem štěpí veřejnost i u bezprostředních sousedů NP Šumava, v Národním parku Bavorský les (24 250 ha) - a jeho okolí, požívajícím statutu přírodního parku. Tamní pravidla hry se zdají být jasná. V 75 procentech jádra národního parku se nesmí kácet a napadené stromy se ponechávají osudu. 500 metrů od hranice jádra, v odůvodněných případech až tisíc, se zasahuje kvůli ochraně přilehlých ploch přírodního parku. "Musíme se všichni teprve znovu učit, jak funguje po tisíciletí se vyvíjející soužití mezi smrkem a kůrovcem," říká ředitel NP Bavorský les Karl Friedrich Sinner. "Všechny takové parazitní vztahy měly koneckonců výhody pro obě strany. Dnes je ale pro nás velmi obtížné zvážit, co kromě zcela přirozených pochodů - tepla, chladu, srážek - ovlivňuje masové rozmnožení kůrovce: nakolik změny klimatu, znečistění ovzduší a podobně . . . To všechno ovšem může být poznáno pouze v národním parku, do něhož se skutečně investuje důvěra v přírodu tím, že se tu bude moci skutečně přirozeně vyvíjet." V okrajových částech parku se však podle jeho slov dělá vše pro to, aby se brouk z jádra parku přes ně nerozšířil na sousedící privátní porosty. Proti požadavkům na potírání kůrovce i v jádru parku Sinner argumentuje, že při těžbě by byl poškozen i omlazený porost, že i mrtvé stromy poskytují mladým rostlinám přirozenou ochranu proti příliš silnému slunečnímu svitu i extrémním srážkám a že uhynulé stromy poskytují po leta životně důležité živiny novému porostu. Pohled na velké plochy mrtvého dřeva vede právě místní lidi k pochopitelnému emociálnímu odmítání takového nezasahování, ba až k existenčním obavám. Kořen tohoto odmítání je jistě v tom, že užívání přírodního bohatství, jakým jsou i stromy, je vnímáno jako součást naší kultury. Nevyužívání tohoto bohatství předpokládá, že přírodě přiznáme její vlastní hodnotu nezávisle na tom, zda z ní sami těžíme. Tuto "sebehodnotu" přírody je pro nás, děti blahobytu, ale těžké akceptovat…