Zobrazení zdroje stránky K polemice o Národním parku Šumava

{{MediaBankArticle
|Title=K polemice o Národním parku Šumava
|Author=Radovan Holub,
|Date=1999/10/14
|Source=Právo
|Genre=tisk
}}
Ad: Šumava, blokáda a média
(V. Just v Salonu č. 131, Právo 26. 8. 1999; Č. Hofhanzl v Salonu č. 134, Právo 16. 9. 1999)

Pan Čestmír Hofhanzl, vedoucí útvaru ředitele NPŠ, postoupil v umění fabulace tak daleko, že už brzy předčí i svého šéfa (připomínám, že ten předloni dokonce vyprovokoval ředitele sousedního bavorského parku, aby mě požádal ve zdejších médiích korigovat jeho výmysly). Dokladem spikleneckého vidění světa pana Hofhanzla je jeho polemika s mým článkem Šumava, blokáda a média. Čestmír Hofhanzl vidí nositele totalitních praktik nikoli v těch, kteří u Plešného jezera na ekologické aktivisty volají policii a psy, ale - v ekologických aktivistech. "Velice mi připomínají," píše Hofhanzl, "raný bolševismus." Srovnává je dokonce s "nelegálními strukturami" (ani netuší, jak bolševický slovník sám používá). V lepším případě se nechávají "zneužít při vhodné manipulaci jako nástroje, a k diskreditaci samotné občanské angažovanosti". A ti, kteří se aktivistů zastávají, prý chtějí "perem připravit a postavit širokou dálnici k totalitě a diktatuře." Nejde jen o slovník (i když ten zrazuje mluvčího naprosto spolehlivě). Věru smutné jsou konce politika, který se osm let profiloval - a dodnes profiluje - krajně pravicovou, protibolševickou rétorikou (ODA mu byla málo pravicová) a dnes čile spolupracuje v útvaru ředitele NPŠ s bývalým důstojníkem StB. Jde o praxi - pozvání aktivistů k jednání do Vimperka a během jednání zákeřné pokácení 40 stromů, zatloukání prokázaného faktu asanace úplně zdravých stromů v pralese a rychlé zametení stop, zbavení stromů usvědčující kůry a v médiích pak obvinění samotných blokádistů z vlastního přečinu, snaha kriminalizovat názorové oponenty atd. Tyto praktiky poznamenaly i samotného Č. Hofhanzla, který je zřejmě toho názoru, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Zpochybňuje svéprávnost vyhlašovatelů státní přírodní rezervace (1933) i snadno prokazatelnou existenci 200 až 300 let starých smrků - a právě do těch (ne do nepůvodních, mladých porostů) se hltavě zakously pily dřevorubců. Hofhanzl vypravuje čtenářům Práva, že v okolí Plešného jezera či na severním svahu Trojmezné hory, tedy ve sporném území rezervace, se "ještě počátkem století" pásly krávy. Tuto pozoruhodnou myšlenku považuji za významný, objevný příspěvek k pohádkovému folklóru Plešného jezera. Pročetl jsem všechno možné, ale krávy na Plešném jezeře - patrně v bezprostřední blízkosti skalní morény, 200 m nad jezerem? - jsem v žádných svědectvích dosud neobjevil. Ale doporučil bych Č. Hofhanzlovi alespoň informační materiály instituce, v níž pracuje: "V nejvyšších partiích," píše se v informacích Trojmezensko (Vydala Správa NPŠ), "se zachovaly zbytky přirozených klimatických smrčin s původním ekotypem šumavského smrku…" Jde o "přirozené porosty, kde zánik starých stromů i zmlazení probíhá zcela vyrovnaně, bez ovlivnění člověkem". (zvýraznil V. Just - pozn. red.) Zvlášť pěkná je pohádka o tom, jak v podstatě z finančních důvodů bavorský premiér Stoiber "udělal gesto" a "umožnil" realizovat v bavorské části Šumavy "ničím nepodloženou ideu" bezzásahovosti. Ona "ničím nepodložená idea" je totiž ideou jeho nynějšího pracoviště. Je ideou národního parku jako takového. Někdo by to Čestmíru Hofhanzlovi konečně měl říci: že nepracuje v lesním závodě, ale v Národním parku. A že není Národního parku bez vrácení alespoň kusu ("jádra", "souvislé 1. zóny") kulturní krajiny přírodě. Zpravidla jde o partie se zbytky původních porostů. Pro ty, kdo ignorují fakta, je charakteristická arogance. Tu projevil Čestmír Hofhanzl (a vedení NPŠ, včetně jejich nadřízeného ministra Kužvarta) dne 31. 8., kdy při podpisu Memoranda o vzájemné spolupráci mezi správami národních parků Bavorský les a Šumava odmítli v Železné Rudě pozvání německé strany k prohlídce bavorského národního parku. Za celou Českou republiku - včetně pozvaných médií - se dlouho předem ohlášené exkurze zúčastnil jediný novinář, kolega Radovan Holub. A vlastně se Č. Hofhanzlovi nedivím. Co kdyby tam spatřil pod uschlým, samovolnému vývoji ponechaným lesem milióny zelených důkazů správnosti bavorské cesty, milióny pečlivě evidovaných a spočítaných semenáčků, jež jsou základem stabilnějšího, odolnějšího porostu?
VLADIMÍR JUST

Zatímco se vyhrocuje diskuse odpůrců a příznivců asanace nejcennějších smrkových porostů v Národním parku Šumava, pomalu ale jistě mizejí naděje jak na nastartování přirozených, geneticky stabilních a odolných lesů během nejbližších desítek let, tak na udržení vysoké mezinárodní klasifikace šumavského parku. Poškozené i zdravé porosty tu byly vykáceny, odvezeny a prodány, přestože v jedné z brožurek vydaných správou parku (!) můžeme číst, co dnešním "kulturním" lesům především schází: "Mladé smrčky se zde sice objevují, ale pod tmavým stropem souvislých korun brzy hynou. Lesníci jim místy pomáhají umělým prosvětlováním lesa, tj. kácením malých skupin smrků. Tím ale otevírají jinak labilní les větru a kůrovci a mohou tak nastartovat úplné zhroucení lesa. Chybí tady i dostatek tlejícího dříví pro přirozenou obnovu." Na správě Národního parku Šumava panuje totiž lesnická hysterie. Proč hysterie? Protože po tom, co byla roku 1995 zmenšena a rozkouskována celistvá první zóna, rozmnožil se na 135 zbylých torzech masově kůrovec. Správa parku se věnovala jen druhé zóně, razantními zásahy tu porosty zcela rozvrátila a nové ataky kůrovce se dostavily právě tam, kde se kácelo. Kácení totiž vždy láká k náletu další kůrovce. Dnes je v nejcennějších lokalitách parku lesnické řešení promeškáno. Správa to ví, ale přesto těží hlava nehlava. Velkoplošné těžby si dokonce naplánovala do roku 2005. Nejde však jen o odborný spor početné akademické a odborné obce a některých lesníků ve vedení parku. Jde o politický problém. Velkoplošná chráněná území se neobejdou bez politické podpory státu. S Šumavou - německou i českou - počítá projekt Zelené střechy Evropy. Pokud však má toto největší chráněné přírodní území v Evropě vzniknout, musí se správa Národního parku Bavorský les a správa Národního parku Šumava shodnout na podobné ochraně přírodních zdrojů, na celistvé první zóně, na společném postupu proti hmyzím škůdcům. Všechno ale nasvědčuje tomu, že dohoda - přes podpis společného Memoranda - možná není, protože obě strany mluví dvěma různými jazyky, které nelze přetlumočit. Bavorská strana hovoří o nedovolené exploataci přírodních zdrojů a o tom, že příroda si nejlépe a nejlevněji umí pomoci sama. Češi mluví o hospodářských přírůstcích, o tom, že příroda neumí na současnou situaci reagovat, a tak jí prý musíme pomáhat. Němečtí politici (bavorský premiér Edmund Stoiber, bavorský ministr lesů Josef Miller) přirovnává národní park k výkladní skříni divoké přírody. Tvrdí, že je naší povinností vůči našim potomkům navrátit kus obhospodařované přírody přírodě, která nebude ovlivňována člověkem. "Divočina je zřeknutí se lidské arogance a ukazuje nám hranice naší existence," citoval Josef Miller německo-amerického ekologa Aldo Leopolda během podpisu Memoranda o vzájemné spolupráci obou parků v Železné Rudě 31. srpna. Naši politici však mluví o kulturní, hustě osídlené krajině s nepůvodními porosty, které je třeba vylepšit motorovými pilami. Schnoucí stromy, pod nimiž dochází k přirozené obnově druhově odlišných dřevin, nepovažují za součást přírodního dění. Spoléhají totiž na smrk, protože právě ten přináší největší hospodářské výnosy. (Dnes se stává dokonce i to, že dřevaři odvážejí z parku sterilní suché stromy bez kůrovce a oloupané kmeny, které chtěli původně nechat tlít v lese). Zatímco bavorský premiér se soustředil na trpělivé vysvětlování často ničivých a z hlediska člověka "neestetických" sil přírody, naši politici si nikdy netroufli nastínit lidem výhody mrtvého lesa, který působí na nezasvěcené psychologicky odpudivě, ale z dlouhodobého hlediska včetně možnosti záplav je lepším řešením než obrovské holiny. Náš šumavský park nemá žádné politické zázemí. Z jedné strany na něj tlačí těžaři, z druhé politici, pro které je Šumava příliš, příliš daleko. Rozhodně dál než dálnice, uhlí a uran. Zahraniční odborníci hovoří o "kritické situaci" našeho parku a ekologická organizace Europarc varuje, že ztratí jak mezinárodní prestiž, tak klasifikaci. Německá média nazývají nedávno podepsané Memorandum jako absurdní, protože partneři dohody mají zcela opačné představy. A tak máme místo národního parku etiketní podvod. Češi a Němci chtějí vytvořit společnou střechu Evropy, ale každý mluví o něčem jiném a jiným jazykem. Vznikne možná společný přístřešek, nikoli však solidní střecha. A "uchování ekologické integrity evropského regionu", jak se praví v Memorandu, zůstane jen neuskutečněným snem.