Zobrazení zdroje stránky Klackem do hlavy

{{MediaBankArticle
|Title=Klackem do hlavy
|Author=Ivan Brezina
|Date=2002-02-21
|Source=Reflex
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Ivan Brezina (QUO)

Starostové sedmi šumavských obcí a ministr životního prostředí Kužvart si stěžovali na „ekologický klacek České televize“, pořad Nedej se! Jeho přívrženci hned spustili pokřik: jde prý o „nepřípustný politický nátlak“, jehož cílem má prý být zničení „nepohodlného a kvalitního investigativního pořadu“.

Šumavští starostové ve své stížnosti napsali, že redaktoři Nedej se! vedou účelovou kampaň založenou na lžích, intrikách, polopravdách a demagogii. Publicista Radovan Holub (Reflex 3/2002) jim i ministru Kužvartovi vyčetl, že neuvádějí žádné konkrétní důkazy. Protože pořad už několik let podrobně analyzuji, musím Holubovi oponovat – důkazů o nehorázných metodách jeho tvůrců existuje celá řada. Například podle závěru Etického panelu samotné České televize z května 1999 Nedej se! manipulativně propojuje navzájem nesouvisející témata, pracuje s jednostranně orientovanými komentáři, dává prostor pouze reprezentantům jednoho názorového proudu, zatajuje divákům závažné skutečnosti, neeticky zneužívá písemných pramenů a používá ironie a sarkasmu k zesměšnění svých názorových odpůrců. Ve skutečnosti je to ještě horší, než tvrdí Kužvart a šumavští starostové: Česká televize vyrábí dezinformační agitku maskovanou jako seriózní veřejnoprávní žurnalistika.

Etiketní podvod

Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek už v dubnu 1996 tvrdil, že tvůrci Nedej se! systematicky a cíleně zkreslují realitu. Zřejmě nejvýstižnější definici pořadu pak v Lidovkách podal Ladislav Jakl, tehdy ještě nezávislý novinář: „Veřejností placená televize je zneužívána k jednostranné masáži samozvaných vyznavačů pravdy. Výrazové prostředky jsou okoukané z někdejších pořadů o Plastic People či Václavu Havlovi. Posměšný tón moderátorky, účelový výběr informací, pokřivená interpretace podstaty problémů. Výroky kritizované strany jsou pomocí opakovací smyčky, střihových efektů a ze souvislosti vytržených slůvek parodizovány. Žádná diskuse o problému, ale pouze bezhlavá agitace ve prospěch předem zvolené varianty jeho řešení. Černobílá schémata, osočování a na druhé straně glorifikace militantních radikálů a na věci osobně zainteresovaných miláčků autorů pořadu.“ Že jsou to šest let stará slova? Metody tvůrců Nedej se! se od té doby příliš nezměnily. Hlavní zbraní jsou střihačské nůžky, s nimiž lze kouzlit mnoha způsoby. Třeba takové archívy – stačí jen jednou natočit svinčík zapomenutý lesními dělníky kdesi uprostřed šumavských lesů a záběry pak několik let opakovat. Veřejnost rychle propadne dojmu, že celá Šumava je jeden velký bordel. Tvůrci Nedej se! takhle vyrobili třeba proslulý „putovní kanystr“ povalující se v rýze od traktoru, mediální ikonu, bez níž se pak jejich reportáže neobešly několik let. I další manipulační postup je až goebbelsovsky jednoduchý – s respondentem, jehož potřebujeme „odstřelit“, natočíme hodinové povídání, z něhož vystřihneme jen to, co se nám hodí do krámu. Šmik, šmik! A ze sebevzdělanějšího odborníka je trouba. Tenhle trik použili redaktoři ekologického klacku třeba k diskreditaci ředitele Národního parku Šumava Ivana Žlábka. Z jeho půlhodinové přednášky o metodách sanace kůrovcové kalamity vytrhli jedinou větu, podle níž šetrný způsob přibližování poražených stromů neexistuje. Žlábek rázem vypadal jako kazisvět. Díky této standardně užívané metodě získalo Nedej se! pověst revolverového bulváru, s nímž není radno přijít do styku. Řada institucí a politiků po špatných zkušenostech s pořadem prostě odmítla spolupracovat: ať už totiž řekli na kameru cokoli, vždycky to bylo zparodováno, účelově sestříháno a zneužito proti nim. „Odmítám být komparsem v pořadu, kde je natočený materiál zpracováván takto tendenčně,“ vysvětluje ministr Kužvart. Kouzlit se ale dá i pouhým výběrem respondentů. Například na bezpečnost Temelína se tvůrci pořadu neptají vědců ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, ale „jihočeské matky“ Dany Kuchtové, bývalé středoškolské učitelky jazyků. Hlavním mediálním expertem na populační gradaci kůrovce je pro ně teatrolog Vladimír Just, který věcné argumenty odborníků z ministerstva životního prostředí přebíjí emotivními citáty z Váchala a Klostermanna a Kužvartovu snahu zastavit nebezpečného škůdce vydává za spiknutí agentů bývalé StB. Dalším oblíbeným postupem Nedej se! je maskování. O ekonomické nevýhodnosti Temelína v pořadu vypráví Radko Pavlovec, uvedený titulkem „nezávislý konzultant v oblasti energetiky“. Nezasvěcený divák se nedozví, že ve skutečnosti je pan Pavlovec velmi závislý. Je totiž pověřencem hornorakouské vlády placeným za to, aby elektrárnu za každou cenu zastavil (pro srovnání si představme, že by nám o neškodnosti cigaret v televizi vyprávěl tiskový mluvčí tabákové firmy převlečený za primáře plicního oddělení). Etický panel ČT to označil za „zatajení závažné skutečnosti divákům“.

Temné dunění bubnů

Nedej se! nepracuje s fakty, ale s emocemi. Používá k tomu podprahovou manipulaci s divákem. Temné dunění bubnů v podkresu reportáže o Temelínu nejprve navodí pocit ohrožení, v jednom záběru pak kamera jakoby mimoděk švenkne po náhrobním kříži. „On tam ten kříž prostě stál, no a tak jsme ho natočili, „ vysvětlovala mi v lednu 1999 redaktorka Nedej se! Soňa Göblová svou pracovní metodu. „Reportáž vytvářela falešné analogie a využívala emotivně laděných záběrů na symbolicky chápané objekty, které s jadernou energetikou nesouvisejí, „ zhodnotil její žurnalistický výkon Etický panel ČT. Autoři Nedej se! ale jedou dál. Když v lednu 2000 potřebovali udělat kazisvěty z provozovatelů Novomlýnské nádrže, symbolicky je ilustrovali záběry chcíplých ryb. Loni na jaře se zaměstnanci České televize oprávněně vzbouřili proti snaze politiků o partajní privatizaci veřejnoprávního média. Že na Kavčích horách uchvátila monopol na ekologickou publicistiku malá skupinka propagandistů zelené revoluce, je přitom pro veřejnoprávní médium stejně zhoubné, jako kdyby bývali zpravodajský velín ovládli novinářští přívrženci Václava Klause. Nedej se! je jakousi zelenou Bobovizí, která svou tendenčností „vyčuhuje“ z ostatní produkce České televize. Dokládá to analýza objektivity a odborné kvality pořadů ČT vypracovaná na žádost Rady ČT Václavem Železným a Pavlem Záchou ze strojní fakulty ČVUT. Zatímco podle nezávislých expertů je zpravodajství ČT v pořádku, úroveň ekologického klacku je přímo katastrofální. Nedej se! totiž často uvádí nevědecké nesmysly a straší diváky vymyšlenými nebezpečími. „Je zarážející, že pořad plný překrucování faktů, polopravd a mystifikací může mít místo ve vysílání veřejnoprávní televize,“ píše se v posudku doslova.

Ruka ruku myje

Ministr Kužvart řediteli ČT Balvínovi napsal: „Jde o neprofesionální dílo, které dělá ochraně životního prostředí medvědí službu. „ Pořad totiž podle něj svou demagogií zahltil ekologickou publicistiku veřejnoprávní televize natolik, že nezbylo místo na ekovýchovné a osvětové pořady. A právě tohle je vůbec nejhorší: ti, kdo si pod pojmem ekologie představují něco jiného než křižácké tažení proti moderní civilizaci, nemají na obrazovce šanci. I proto ostatně už v květnu 1999 vyslovila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podezření, že Česká televize porušuje monopolním pořadem zákon. Vysílání totiž musí být vyvážené a dát prostor i jiným lidem, než jsou organizátoři různých blokád a bojůvek. Se zeleným klackem ale zatím žádný ze šéfů Kavčích hor nic nesvedl. Může za to strach? Jakub Puchalský dostal svého času dopis od gurua českých ekologů Jana Kellera. Stálo v něm, že přívrženci pořadu na jeho obranu založili občanské sdružení Nedej se. Vznikla tak lobby ideologicky spřátelených „expertů“ a kamarádů tvůrců pořadu, jejichž bizarní názory se staly nedílnou součástí Nedej se! Kellerův dopis končí nepokrytou výhrůžkou: „Chtěl bych Vás ujistit, pane generální řediteli, že nejen já, ale také další členové občanského sdružení Nedej se budeme tento pořad hlasitě hájit.“ Puchalský se zřejmě této výhrůžky polekal. Na mou otázku, co hodlá s nehorázným pořadem udělat, totiž v listopadu 1999 odvětil, že nic. Brání mu v tom prý mimo jiné i skupinka intelektuálů, kteří by prý v takovém případě „hned začali křičet“. Dva roky byl kolem Nedej se! klid. Okamžitě poté, co se letos v lednu začala na Kužvartův podnět pořadem zabývat televizní rada, „kámoši“ spustili povyk. Vladimír Just hájil Nedej se! v Katovně jako „jediný ekologický investigativní pořad“, který prý se zlí politici chystají zničit. Je to krystalická nehoráznost – Just, maskovaný jako „nezávislý kritik“ (ve skutečnosti je předsedou občanského sdružení Nedej se), lobbuje za pořad, s nímž je úzce svázán! Dalším členem sdružení je televizní radní Erazim Kohák. V jeho případě už jde o přímý střet zájmů: jak může Kohák „nezávisle“ posuzovat pořad, na jehož obranu zakládá spolky? Rada České televize ve svém usnesení z ledna letošního roku všechny argumenty kritiků pořadu potvrdila: tvůrci Nedej se! se „opakovaně prohřešili proti zásadám veřejnoprávního vysílání“ a proti zákonu. Prosazovali jen jeden názorový proud (rozuměj: nepustili na obrazovku nikoho jiného než věrozvěsty zelené revoluce), přinášeli argumenty a tvrzení, která byla v přímém rozporu se skutečností (rozuměj: lhali), k ovlivnění diváckých postojů zneužívali manipulativních technických postupů. Po Etickém panelu ČT tak další nezávislý kontrolní orgán pro kázal, že Nedej se! dělá Kavčím horám ostudu. Řeči o „politickém nátlaku“ jsou tedy jen účelovou mlhou. Teď je na tahu ředitel Balvín.