Zobrazení zdroje stránky Legendy a pověsti staré Šumavy, 1996, Úvodní slovo

{{PrefBankArticle
|Title=Legendy a pověsti staré Šumavy, 1996, Úvodní slovo
|Author=Martin Stejskal
|Date=1996
|Source=Rauvolf, J.: Legendy a pověsti staré Šumavy
|Genre=beletrie
|Respondent=
}}
Jen málokterá krajina u nás má tak individuálně vyhraněný charakter jako Šumava. Pokaždé když se dostanu do velmi přesně vymezeného okruhu její působnosti, sevře se mi srdce. A zdaleka tu nepůsobí jen pouhé vzpomínky na roky prožité v tomto kraji, je to jistě ozvěna mnohem hlubší a významnější.

Rozlehlá náhorní luka s temnými skvrnami tu a tam roztroušených smrků, nízké nebe, hradba zamlženého lesa, za níž lze tušit labyrint slatí a rašelinišť, nepravděpodobné fantómy lišejníkem porostlých stromů s větvemi – údy, vrostlými do tlející země, anebo jezera temná jak ďáblovo svědomí, to vše v podivném zádumčivém svitu silně a bezprostředně působí na ustrnulou duši.

Šumava je opravdu očarovaná, jak krásně zní titul jedné z knih rodáka z pošumavské vsi Milavče Josefa Váchala. Tenhle kus světa musel být kdysi na počátku uhranut a svoji magickou moc zřejmě nese odnepaměti. Není divu, že se charakter Šumavy bezprostředně odrazil ve zvláštnosti jejích pověstí, v bizarních zvycích a lidové démonologii. Lid izolovaný kdysi v horských údolích a na vzdálených samotách planin sytil svoji touhu po zázračnu nadpřirozenými báchorkami a ve zjitřené obrazotvornosti vytvořil soustavu zákazů, pověrečné magie i originálních pohřebních zvyků a symbolů.

Šumava nemá svého vládce hor, zosobněného génia loci krajiny, jako je tomu ve většině našich hor, zato škála jeho démonů je téměř nepřeberná. Jejich temný původ a krutý charakter je zřetelně odlišují od jejich příbuzných z rovin. Dávná místa těžby vzácných rud (např. okolí Kašperských Hor) jsou spojena s pověstmi o skřítcích, ochráncích pokladů nebo zlatých žil. V pověstech se to jen hemží můrami, vodními ženami, smrtícími ptáky, světýlky či zosobněnou smrtí. Za nocí po hřbitovech ryjí příšerní wildkanzlové, šumavští upíři. Samotnému pocestnému není radno potkat škrtiče – hockaufa, skřítka, který lidem skákal na záda a zarýval do nich své drápy. Často se tu prohání vzduchem wild-jagd, Divoká honba, vedená Černým myslivcem, fantastická drúza zdivočelých černých koní s temnými mužskými přízraky a s psí smečkou, provázená práskáním bičů a zvuky loveckých trubek.

Animistické představy lidu zosobňovali stromoví mužíčci, sídlící v kmenech a závislí na jejich existenci. Šedivý mužík zase přivolává hustou mlhu, působí neštěstí, strádání a úzkost pocestným, i jejich smrt. Dobytčí děs je zvláštní démon v podobě zvířete podobného ještěrce sršící jiskrami. Dokázal poplašit dobytek a uhnat ho k smrti.

Mnoho z pověstí se vztahuje ke královskému hradu Kašperku. Mezi hradními duchy vyniká Swiza, tajemný ženský démon – můra. Prý je nekonečně stará a žila už za pohanských dob. Zjevuje se oblečena do vlčí kůže s jeleními parohy na hlavě. Byla vždy předzvěstí pohrom, nemocí a své oběti dokázala proměnit v kámen.

Podle zdejších pověstí žili v okolí i obři a stavěli si tu dokonce hrady. Bájilo se i o nálezech jejich kostí. Nakonec se však prý přestěhovali do Alp. Čertovo jezero i Čertova stěna upomínají už svým názvem na ďábla a svoje rejdy provozovali pekelníci zvláště na nejvyšších vrcholcích, jako byl Třístoličník a Plechý, kam se za nimi slétaly šumavské čarodějnice. Vyprávělo se mnoho i o neobyčejných magických schopnostech místních lidí, jako byl černokněžník Žídek z Boubína anebo pytláci či pašeráci bavorského šňupavého tabáku. Ti měli schopnost přimrazit člověka na libovolně dlouhou dobu.

Přesto jsou v citlivé tkáni Šumavy místa ještě neobyčejnější, pravá výsostná místa, kde ještě dnes lze procítit sílu zvláštní přitažlivosti a povznesení mysli. Patří k nim především všechny ty Dobré vody, zázračné studánky, táhnoucí se v širokém oblouku celým Pošumavím. Stejně tak některé z osamocených poutních kostelíků, ať už pohlcené bujnou vegetací anebo zdaleka se vypínající na holých návrších. Královský kámen u Nicova. Prášilské a Pleché jezero. Vesnička Onen svět – do dodat? A v neposlední řadě temný Mouřenec s prastarým pohřebištěm a kostnicí, zdvíhající se nad Annínem.

Ze všech těch starých příběhů vane neopakovatelné kouzlo; lze v něm ucítit pryskyřičnou vůni staletých velikánů, jedovaté výpary slatí i teplou vůni pálených šišek v roztopených kamnech za zimních večerů. K nim zvláště tyto pověsti patří.