Zobrazení zdroje stránky O estetice inženýrského kýče

{{MediaBankArticle
|Title=O estetice inženýrského kýče
|Author=Vladimír Just
|Date=2003-09-01
|Source=Literární noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumava jako problém etický a estetický

„Zatímco vyvrácené stromy byly téměř výhradně smrky, nová generace lesa pod nimi je tvořena nepravidelně rozmístěnými smrky, jedlemi a buky. Břízy, osika, vrba jíva a zejména jeřáb, který je rozšiřován ptactvem, zde vytvářejí bujný zelený závoj vyvíjejícího se mladého lesa. Přirozené zmlazení je nejvíc účinné, když popadané dřevo není odstraňováno. Další výhodou je, že nedochází k utužování úrodných vrstev půdy těžkou těžební technikou.“

Hans Kiener, Správa NP Bavorský les

Na letošní blokádu, jež na výzvu šesti renomovaných přírodovědců prozatím zachránila zbytky šumavských pralesů u Pramenů Vltavy od popravy motorovou pilou, jsem se byl podívat celkem čtyřikrát. Podávám tímto svou subjektivní zprávu pěšího turisty a svědka přímo „od pramene“. Zdá se mi, že letošní blokáda zviditelnila Šumavu především jako problém etický a estetický.

Škody morální a kriminální

Masaryk dobře znal své Pappenheimské, když definoval svůj minimalistický národní program: nebát se a nekrást. Doplnil bych jej: nelhat! V Národním parku Šumava a okolí se už osm let děje pravý opak: vládne tu strach (oponenti vedení byli vyhozeni, zbylí podepsali slib mlčenlivosti, jako by přicházeli do styku s bůhvíjakými utajovanými skutečnostmi). Lidé se bojí říkat na kameru cokoli kritického, dokud tam prý bude sedět současný ředitel. Na mém psacím stole se množí upozornění strážců parku na různá zvěrstva, týkající se barbarského krmení a poprav zvěře přímo před posedy, krádeží dřeva, ničení porostů těžkou mechanizací. Vesměs jsou pravdivá, předávám je k prošetření dál, ale neodvažuji se vzhledem k pomstychtivosti ředitele zveřejnit jména poctivých strážců. Děkuji jim touto cestou, že svou funkci nevidí jen v šikaně či sčítání turistů, ale v ochraně těžce zkoušené šumavské přírody. To, že se v národním parku lže a krade, zůstává i nadále hlavním etickým důvodem, proč se tohoto tématu tak vytrvale držím: málokde jinde platí beze zbytku lidová moudrost „kdo lže, ten krade“ (a dodejme, kdo krade, ten lže). O prokázaných krádežích dřeva – a také o nechycených zlodějích – z nejpřísněji chráněných lokalit v republice, včetně krádeží pomocí vrtulníků, už jsem psal x-krát. Doufám jen, že se konečně najde někdo, kdo na tyto skutky uplatní § 255 Trestního zákona o Porušování povinnosti při správě cizího majetku (Kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek – tj. takový majetek, který nepatří zcela nebo zčásti pachateli – bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok... Odnětím svobody až na pět let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu, na dvě léta až osm let, způsobí-li škodu velkého rozsahu...) Ponechávám k úvaze kompetentním osobám, zda 500 ukradených stromů z prvních zón v půl- až dvacetimilionové ceně, popřípadě 70 % protiprávně odvezeného dřeva z druhých zón je, či není škodou většího rozsahu. Obávám se však, že morální újma na poslání parku – na ochraně přírodních procesů – je penězi nevyčíslitelná. Táži se tedy těch, kdo i nadále kryjí současné vedení, jemuž neznámé vrtulníky opakovaně kradou pod nosem (senátor Petr Smutný), zda je pro ně přijatelné zdůvodnění ředitele, že za milionové krádeže může „současná morální úroveň společnosti“, neboť „vedoucí supermarketu také neodpovídá za to, když mu zmizí pytlík bonbonů“. (I. Žlábek, Nova 5. 8. 2003). Objevy krádeží se přitom množí geometrickou řadou. Jen u Pramenů Vltavy, přiváben sem blokádou, jsem při namátkové obhlídce první zóny nejnověji objevil dvacet osm krádeží dřeva. Co asi ještě vyjde najevo, až se změní ředitel, o zbývajících 134 zónách?

Šumava virtuální a reálná

Připomenu telegraficky ty nejrozšířenější šumavské lži, jež souvisí s letošní blokádou.

1. Už po minulé blokádě na Trojmezné opakovaně hlásilo z Vimperka Žlábkovo Rádio Jerevan, že „napadení stromů je v důsledku blokády dvojnásobné“ (26. 3. 2001, 24. 5. 2001 a 26. 5. 2001). Realita? Rok po blokádě se množství kůrovcem napadených stromů zvýšilo z 9326 na 9453, tj. o 1,4 %. A příští rok, 2001, kleslo téměř o polovinu (na 5534)! To vše podle oficiálních výsledků sčítání souší na Trojmezné, jež má samotná Správa k dispozici. Zcela vědomě tedy mystifikovala veřejnost.

2. „V Bavorsku budou asanovat kůrovce úplně stejně jako u nás, a to i v prvních zónách.“ (I. Žlábek, ČT 2, 7. 1. 1997) Skutečnost? „75 % původního území zůstává bezzásahové, pouze na okrajích rozšířených částí budeme bez použití těžké techniky dočasně asanovat. Snad budete mít možnost, Herr Just, ve Vašem vysílání říci plnou pravdu a představy pana Žlábka korigovat!“ (ředitel NP Bavorský les v dopise z 16. 1. 1997)

3. O načerno vykácené části Jezerní slati: „Jde o plochu třiceti čtverečních metrů a asi o dvacet stromů.“ (Zdeněk Kantořík, Týdeník Klatovsko, 28. 6. 2000) Skutečnost? Jde – podle zjištění inspekce – o plochu zvíci 0,3 hektaru. A o celkem 165 stromů.

4. Je to planý poplach, letos v celkem jedenácti prvních zónách asanujeme „pouhých několik desítek stromů“ (tak to znělo unisono z Kantoříkových a Žlábkových úst éterem ještě v červenci t. r.). Realita? V zónách, jež jsem navštívil, jde o stovky a tisíce, nikoli desítky stromů. Na blokádě prasklo, že jen v jediné z lokalit, u Pramenů Vltavy, mělo padnout celkem 1000 (podle některých odhadů až 2000 stromů). Měl padnout celý jeden les, 3–5 ha, klasický plošný zásah byl Žlábkovou mordpartou geometricky přesně narýsován tak, aby vznikla holina, jež by přivedla vítr, slunce a kůrovce do obnaženého jádra pralesa.

5. „Půjde výhradně o zásahy v umělých, nepůvodních porostech, bezprostředně sousedících s bavorským parkem.“ (Vladimír Zatloukal, Radiofórum 22. 8. 2003) Proč se takto pan náměstek odborně zesměšňuje? Určitě ví, že rašelinné a podmáčené smrčiny, o něž se jedná, jsou v této lokalitě přirozeným, nikoli umělým porostem – a že jsou v parku přednostně chráněny! Z vědomé lži jej ostatně usvědčila realita dokonce týž den, kdy citované nesmysly říkal do éteru: pár hodin předtím bylo čerstvě poraženo celkem šest vzrostlých, přibližně 200 let starých stromů v původní, nesporně pralesovité části Pramenů Vltavy.

Dorazil jsem na místo činu krátce poté. Ty krásné horské smrky tu přežily nejstrašnější kůrovcovou kalamitu z let 1870–72, přežily Schwarzenberky i Vojenské lesy, nepřežily však dnešní technokraty. A nebýt zásahu „blokádistů“, kdoví, kolik dalších staletých velikánů by ještě padlo!

Diktatura krásy?

Došel jsem u Pramenů Vltavy k názoru, že šumavský problém má nejen dimenzi ekologickou, etickou či kriminální, ale že je i významným problémem estetickým. „To chcete, aby u pramenů Vltavy byly uschlý stromy jako v Bavorsku? Kdo by se na ně jezdil dívat?“ zní nejčastější námitka oponentů blokády (sluší se ovšem poznamenat, že devět z deseti návštěvníků tu vyslovilo blokádistům podporu). Podobně se vyjádřil už před časem, když mu došly přírodovědné argumenty, pěstební inspektor Správy NPŠ ing. Jan Šťastný: „Les musí nepřetržitě produkovat, co produkovat má. V tomto případě estetický požitek. Kdo by se chtěl koukat na mrtvé stromy?“ (Magazín MFD 21. 11. 1996) Souhlasil bych snad s tím, že les má produkovat estetický zážitek, ale kategoricky odmítám, aby mi Aristotelem téhle estetiky byl pěstební inženýr Jan Šťastný. Aby právě on mi předepisoval, co je a co není krásné. Vždyť sám pan inženýr – stejně jako I. Žlábek či V. Zatloukal – nosí na uniformě emblém národního parku, který si ještě nestačil prohlédnout: je na něm jak zelený, tak šedivý, uschlý strom. Oba odjakživa definovaly a definují krásu Šumavy. Ba víc: jeden by tady bez druhého nebyl. Teprve přirozená smrt jednoho je porodem druhého. Odstranit smrt z dosahu návštěvníků (a čím jiným je dnešní džihád proti kůrovci?) je zločin, jehož se dopouští každý kýč a každý totalitní režim. Jeho nekrofilie paradoxně spočívá v odstraňování smrti a v umělé diktatuře krásy, nastolené motorovou pilou. Jenže největší básníci šumavské krajiny a nesmrtelní tvůrci její poetiky (Neruda, Klostermann, Váchal) oceňovali na Šumavě přesně to, co nám chce Žlábkova totalitní estetika odepřít. Z ponuře, leč přirozeně a důstojně zemřelých předků tu viděli – například právě v okolí Pramenů Vltavy! – „vyrůstat padesát veselých stromků mladých, živících se trouchní svého otce“ (Jan Neruda). Je mi líto pěstebních inženýrů, kteří v životě neslyšeli o Klostermannovi, Nerudovi, Váchalovi. Nebo o Goethově Faustovi a jeho nekrofilní civilizační mánii, jež vyhladí ze světa dva přebytečné staříky i s jejich „nehezkou“ chatrčí (kdo by se chtěl na ni koukat!). A přece strohá fakta o návštěvnosti obou parků zcela porážejí estetiku inženýrského kýče. Na bavorské uschlé stromy (ale i na to, co roste pod nimi) se jezdí dívat lidé z celé kulturní Evropy. Dva a půl milionu ročně. Na Žlábkovu rozlohou dvojnásobnou lesní plantáž a jeho nekrofilní holiny se každoročně jezdí dívat o tři čtvrtiny milionu návštěvníků méně. Je třeba vůbec něco dodávat?

Autor je členem o. s. Obrana životního prostředí, pověřený monitoringem Šumavy.