Zobrazení zdroje stránky O morálce, ekologii a dalších archiváliích

{{MediaBankArticle
|Title=O morálce, ekologii a dalších archiváliích
|Author=Vladimír Just
|Date=2003-08-25
|Source=Literární noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Úvahy posttelevizní

V polovině léta odvysílal druhý program České televize v rámci komponovaných nedělních programů večer na téma morálka (v politice, ve společnosti, ba i v erotice). Vyslechli jsme sumu moudrých postřehů. Například ve více než deset let starém Originálním Videojournalu na téma etiky a politiky k nám i dnes velmi případně promlouval o fatálním omylu všech, kdo tyto dvě věci rozdělují, filosof Ladislav Hejdánek. Nebyl zdaleka jediný, kdo ten večer mluvil jako kniha. Řeklo by se – záslužný večer. Jenomže prvním morálním přikázáním základních etických textů, od evangelia svatého Matouše přes Immanuela Kanta až po našeho Josefa Šafaříka, je osobní ručení mluvčího: ten, kdo mudruje o etice, by měl mít sám čistý práh. To si však v žádném případě nemohu myslet o médiu, v němž je už čtrnáct let režisérem hlavních zpravodajských a publicistických pořadů v prime-timu člověk, který točil pro estébáky pořady kriminalizující chartisty a další odpůrce režimu. Pár minut předtím, než ČT rozpoutala večer o etice, objevil se na konci nedělních Událostí titulek: režie Hanuš Hackenschmied. Nevím, jak bych se před léty zachoval já, kdyby mě estébáci nutili točit podobné filmy. Vím zato určitě, že kdybych podlehl a pod tyto „sračkomety“ se jim nakonec podepsal, neměl bych pak tu drzost vylézat na obrazovku v tomtéž oboru, žánru i funkci a hlásat najednou demokracii a lidská práva. Točil bych třeba sport, počasí, auto-moto-revui. Nemyslím, že je ten obdivuhodně hroší muž nějak zvlášť naší demokracii nebezpečný. Vím, jaké jsou asi tak jeho pravomoci jako režiséra hlavních večerních zpráv či Událostí a komentářů. Domýšlím se, že našim jindy tak nekompromisním moderátorkám a moderátorům z Kavčích hor asi není proti srsti pracovat pod jeho kamarádským režijním vedením (aspoň se v tomto smyslu láskyplně vyjádřila ve své „talk-show“ Iveta Toušlová). Co mi ale vadí, a to absolutně, je etická stránka věci: cynický, demoralizující signál, který spolu se zprávami vysílá slavný „vzbouřenecký“ velín z Kavčích hor večer co večer do domácností v celé republice. Tolerováním jména Hackenschmied říká velín zpráv jak občanům, tak dovnitř „podniku“: dělat pro estébáky se vyplácelo a vyplácí, lhát a překrucovat skutečnost na cizí přání je věc v médiích doteď normální a akceptovatelná. Kdo byl „nahoře“ tehdy, je i dneska: musíme si přece pomáhat, ne? Nevadí-li nám estébácký režisér, jehož rukama už čtrnáct let nepřetržitě procházejí ty nejdůležitější politické zprávy a komentáře dne, a nevadí-li nám usvědčený agent Státní bezpečnosti Houf jako nejpopulárnější, ne-li jediný mediální politolog těchto měsíců a let (Nova, ČT, MFD, Lidové noviny, Blesk aj.), spolkneme-li tedy bez jediného slůvka protestu tak křiklavé, do očí bijící symboly našeho nevyrovnání se s minulostí, pak ale vůbec nechápu, proč nám vadí, že se legitimní demokratickou cestou volebních preferencí, jako kdysi NSDAP, pomalu, ale jistě šine k moci strana, jež se nikdy nevzdala své krvavé totalitní minulosti. Nevadí-li nám to první, nic lepšího než to druhé, tj. Grebeníčkovu lukašenkovskou vládu pod Klausovým laskavým protektorátem, si do budoucna nezasloužíme. A nakonec jednu otázku. Jelikož ten obdivuhodně vytrvalý muž za režijním pultem veřejnoprávního zpravodajství přežil od listopadu 89, nemýlím-li se, už osm ředitelů, myslíte, že přežije i Jiřího Janečka? V druhé půli srpna běžel na témže veřejnoprávním kanálu nedělní monotematický večer Čechy krásné, Čechy mé. Pelmel, složený jako obvykle z repríz nejrůznějších archivních dokumentů. Po typickém prázdninovém snímku o českých nej- (nejvyšší, nejnižší, nejdeštivější, nejchudší atd.) přišel půlhodinový snímek Trojmezná hora, natočený za odborné spolupráce správců Národního parku Šumava (ing. Krejčí, ing. Valenta) v roce 1992 – tedy ještě v době, kdy v čele největšího ochranářského zařízení v zemi stáli kupodivu ochranáři. Film názorně ukazoval škodlivost těžařských praktik na zdejším ekosystému (traktory, motorové pily, holiny v hřebenových partiích, kácení porostních stěn), v němž si obchodníci se Šumavou údajným bojem proti kůrovci vytvářejí do budoucna sobě i broukovi trvale udržitelný hodokvas. (Paradoxem zůstává, že většina severně orientovaných porostů Trojmezí, na nichž se ještě v roce 1992 pásla kamera dokumentaristů, už dnes neexistuje: les, jako ostatně i někteří spolutvůrci filmu, padl za oběť Žlábkově „aktivní ochraně lesa“.) Ve filmu tehdy ještě zaznělo jasně a nekompromisně, že v zakletém okolí Plešného jezera, jež navěky opředl vláknem své křišťálové fantazie básník jižní Šumavy Adalbert Stifter, už se těžit nikdy nebude. Neboť kůrovec v národním parku – na rozdíl od hospodářského lesa – není nepřítel, ale spojenec. Tím ovšem zdánlivě poklidný, didakticky naučný až uspávavý ráz jedenáct let starého filmového vyprávění o jednom z nejkrásnějších míst republiky nabyl náhle nečekané, výbušné, v těchto dnech dvojnásobně aktuální naléhavosti. Vždyť za pár let nato (1999) právě spor o Trojmeznou, vyvolaný blokádou, jež zachránila 300 let starý prales, byl modelovým sporem o budoucnost Šumavy a ochrany přírody u nás. Dnes je vědeckými autoritami potvrzené, že blokáda tehdy nevedla k rozpadu, ale k přirozené obnově porostu – kůrovec se zde nejen nenamnožil, ale jeho stav v následných letech klesl o polovinu. Právě ve dnech, kdy ČT odvysílala snímek o Trojmezí, děje se repríza téhle události včetně blokády v samém srdci Šumavy – u pramenů Vltavy. Myslíte, že redaktoři, zprávaři, moderátoři, komentátoři, autoři upoutávek, jindy tak vlezle a zbytečně upovídaní, jsou si do očí bijící souvislosti vědomi? Podle jejich mlčení a naprosté ignorance problému v hlavních vysílacích časech nikoli.