Zobrazení zdroje stránky Přiznejme si: Některáúzemí by člověku měla zůstat tabu

{{MediaBankArticle
|Title=Přiznejme si: Některáúzemí by člověku měla zůstat tabu
|Author=Miroslav Klas
|Date=2007-07-17
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
V poslední době mi ponekud vadi jednostranny tlak na otevření šumavského hraničního přechodu Modrý sloup. My lidé máme kratkou pamet. ještě před dvaceti lety byla Šumava opravdu poklidným koutem země, po roce 1989 nastal zlom.

V ochraně přírody pod tlakem obci a investoru rychle padaji zabrany. Kdo si dnes vzpomene, že se původně na jezero Laka smelo chodit pouze s průvodcem ve skupinkach. Chuze po silnicce k jezeru je dnes pro davy cyklistů a turistů stresovou záležitosti. Dříve poklidne šumavské obce připomínají jedno velké parkoviště, vily milionaru a filmových hvezd rostou rychleji než zdejší hriby. Šumava se stava doslova modni záležitosti. Je jasne, že namlsani investori a obce stupnuji tlak na otevirani dalších atraktivních lokalit - Modrý sloup, lanovka na Smrčinu, chata na Svarohu atd.

Při prosazovani zájmu se pouzivaji populisticke argumenty - snaha o porozumení mezi narody, branení v prosperite obci, zájem veřejnosti, neprejici ekologové a tak dale.

Jenže si říkám - jsme tak naivní anebo zaslepení, abysme nechapali, že statisíce turistů je proste pro přírodu velká zatez? Podobnou šanci k prosperite z turistického ruchu by mělo dostat více obci v republice, proč z jedné oblasti se dělá turisticky cirkus a jiné - taktez pekne oblasti - jsou přehlizeny? Je jeden hraniční přechod vedle desítek dalších tak důležity, že brání rozvoji pratelských vztahu mezi narody? Uvědomujeme si, že z německé strany vede k Modremu sloupu frekventovana silnice a ze zde budou proudit v sezóně tisíce turistů prakticky do centra nejvzačnější oblasti? proč proste nemůžeme pripustit, že některa území pro nas mohou být tabu?

Pamatuji si nadsení, jake provazelo vyhlášení Národního parku Šumava před patnácti lety. Dnes budi rozpinani se turistického ruchu na Šumavě prinejmensim rozpaky.

Miroslav Klas, Plzeň