Zobrazení zdroje stránky Pane Špidlo, Kužvarta do vlády neberte

{{MediaBankArticle
|Title=Pane Špidlo, Kužvarta do vlády neberte
|Author=Vladimír Just
|Date=2002-06-28
|Source=Lidové noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
V těchto dnech, vážený pane předsedo, máte jistě nezáviděníhodnou roli sestavit vládu, jež nás snad dovede do Evropské unie. Pokuste se, prosím, ještě jednou zamyslet nad navrhovanou nominací na post ministra životního prostředí (kromě Miloše Kužvarta jsou v „záloze“ ještě Libor Ambrozek, František Pelc a Petra Buzková všichni tři prošli volbami s imponujícím počtem preferencí). Uvažte prosím ještě jednou toto:

Copak je to za ministra?

Ministr Kužvart je jediným polistopadovým ministrem, který se pokusil v soukromém dopise – výslovně jako „ministr ŽP“ – intervenovat u generálního ředitele ČT za zákaz nepohodlného investigativního pořadu, který kritizoval jeho praktiky a v němž se sám odmítal na kameru vyjadřovat. První paradox: ministr životního prostředí si přeje zákaz jediného ekologického pořadu na obrazovce. Kužvartovi se podařilo během čtyř let znepřátelit si nejen vyznavače trhu bez přívlastků, ale i nevládní ekologické organizace (Duha, Děti země aj.) – a také přírodovědeckou obec, včetně tří přírodovědných ústavů AV ČR. Důkazem jsou nesčetné protesty, polemiky, výzvy k občanské neposlušnosti z úst renomovaných lesovědců (jedna vedla k protestní blokádě za záchranu Trojmezenského pralesa), dále loňský protestní dopis 110 přírodovědců a nejnověji i bronzová medaile v Ropákovi roku. Paradox druhý: ministr životního prostředí je většinou environmentalistů považován za třetího největšího ničitele přírody v zemi. Na rozdíl od svých evropských kolegů se Kužvart nezúčastňuje veřejných debat ani jednání o tradičních tématech resortu (JETE, energetická politika státu). Za rakouskou (německou) stranu jednal ministr životního prostředí, za českou premiér, ministr průmyslu či zahraničí. Pro veřejnost se Kužvart snad aby kompenzoval své prohry v zásadních otázkách (dálnice přes Středohoří) – zviditelňuje jen při bagatelních bitkách se slabými protivníky (lanovkáři, motoroví člunaři). Paradox třetí: veřejnost neví, co si její ministr myslí o zásadních otázkách svého resortu. Ne za Bendy, Skalického, Bursíka, ale za ministra Kužvarta se začalo z nejvíce chráněných zón největšího národního parku v zemi ztrácet dřevo (nejvzácnější v republice). Krade se tu dokonce i pomocí státem dotovaných vrtulníků! Ministr reaguje katastrofálně. Evidentní krádeže, jež prokazuje opakovaně i jeho inspekce (viz červnové šetření na Ptačí slati, předtím na Jezerní či Ztracené slati) dětinsky zapírá, šikanuje ty, kteří na ně upozorňují – namísto aby trestal zloděje či špatné správce veřejného majetku. Ty naopak oceňuje Řády svatého Vintíře. Paradox čtvrtý: ministr vlády, jež má ve štítu boj s korupcí, vykazuje sám znaky korupčního chování.

Arogance, nic než arogance

Nebezpečnější než arogance vůči domácím oponentům je arogance vzhledem k zahraničí. Nedávno nechal Kužvart napsat urážlivý dopis představitelům IUCN, že jejich kontrolní misi u nás nepotřebujeme, že máme dost kvalitních expertů – a když, tak si budeme vybírat, kdo nás smí, a kdo nesmí kontrolovat. V zahraničí považují Kužvartem spravované instituce za ochranářské „jen na papíře“ (WWF, PanParks). Ministr odvolává z významných postů schopnější, mezinárodně uznávané kolegy (viz vyšachování profesora Bedřicha Moldana z postu hlavního vyjednávače MŽP u EU – předtím Kužvart Moldana vyšachoval i ze zakladatelské funkce prezidenta Mezinárodního festivalu Ekofilm v Českém Krumlově). Paradox pátý: ministr vlády, jež chce do EU, dělá všechno pro to, aby nám evropské instituce odcizil. Myslíte opravdu, že tento ministr „ustojí“ ofenzivu ODS na svůj resort? Působí sice na její představitele jako rudý hadr na býka, ale zároveň nemá krytá záda (přírodovědci, ekologové, zahraniční prestiž). Kterýkoli z výše zmíněné trojice by byl věrohodnějším reprezentantem resortu než Miloš Kužvart, třetí největší Ropák země.