Zobrazení zdroje stránky Podcenění kůrovce, nebo šumavský tunel?

{{MediaBankArticle
|Title=Podcenění kůrovce, nebo šumavský tunel?
|Author=Jiří Štich
|Date=2010-03-10
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Když se po nástupu ředitele Pavlíčka v lednu 2004 začalo připravovat rozšíření bezzásahových území Národního parku Šumava na nynějších minimálně třicet procent jeho výměry, bylo k tomu jistě inspirací i doporučení mise IUCN z roku 2002. Ta mimo jiné doporučila, aby v horizontu tří až pěti byla jádrová (bezzsáhová) zóna rozšířena na 30 až 40 procent plochy parku.

Z původního záměru postupného rozšiřování bezzásahových území v období deseti, třiceti a padesáti let byly tedy škrtnuty nuly. Protože se tento záměr nepodařilo prosadit formou, kterou stanovuje zákon – tedy vyhláškou, bylo rozšíření bezzásahových území stanoveno diskutabilním správním rozhodnutím ministra Bursíka.

Zpráva z mise IUCN konstatovala, že možnost kůrovcové kalamity v devadesátých letech 20. století byla některými ekology a vědci podceněna a že někteří vědci jsou ochotni svá původní tvrzení poopravit. Přiznal to i protagonista Hnutí Duha Jaromír Bláha v časopise EKO 1/2006. Šlo tehdy o kalamitu v oblasti Březníku, která se šířila z příhraniční bezzásahové oblasti Národního parku Bavorský les. Bylo zde obětováno cca 2 100 hektarů horských smrčin. Celkem 1 300 hektarů bylo ponecháno kůrovci k dispozici a k jeho zastavení v šíření do vnitrozemí muselo být vykáceno 800 hektarů holin. To vše ekologové (lépe řečeno ekologisté) a někteří vědci věděli.

Po orkánu Kyrill a rozhodnutí ministra Bursíka o ponechání nejméně 140 tisíc metrů krychlových polomového dříví v území, kde se doposud proti kůrovci zasahovalo (přinejmenším stejné množství měl kůrovec k dispozici i v bezzásahových územích), odstartovala kalamita, která svým rozsahem překoná i tu ze sedmdesátých let 19. století, kterou tak barvitě popisuje K. Klostermann. Nechci hodnotit právně či odborně Bursíkovo rozhodnutí. Co však stojí za povšimnutí je skutečnost, že území, o kterých bylo na návrh správy národního parku rozhodnuto, se z velké části nachází východním směrem od stávajících bezzásahových území – tedy od ohnisek kůrovce. Je známo, že kůrovec se nejrychleji šíří ve směru převládajícího větru, tedy od západu na východ.

Je to jen náhoda, že navržené bezzásahové plochy byly často situovány ve směru šíření kůrovce? Přece ti, kteří takovýto návrh zpracovali a předložili k rozhodnutí, museli vědět, k čemu dojde. Podcenili tedy opět možnost kůrovcové kalamity, anebo jim bylo jasné, že tím bude kůrovcová kalamita eskalovat do nebývalých rozměrů? Dovolím si tvrdit, že věděli, že na bezzásahových plochách dojde k postupnému odumření téměř všech smrkových porostů a na plochách zásahových k těžbám v řádu stovek tisíc až milionů kubíků, a tím k vykácení až několika tisíc hektarů holin.

Kdy dojde k vrcholu kůrovcové kalamity, to můžeme jen odhadovat. Zkušenosti lesníků, že k tomu dochází většinou třetím rokem od jejího vzniku, zde neplatí. To platí za podmínek, že se proti ní od začátku účinně zasahuje. A to se v Národním parku Šumava neděje. Již dnes je zřejmé, že od doby Karla Klostermanna se na Šumavě v časovém horizontu několika let nevytěžilo více dříví, než se vytěží a kůrovci podlehne na přelomu prvního a druhého desetiletí jednadvacátého století. Otázka závěrem: Jde o neznalost a podcenění možností šíření kůrovce, nebo jde o dobře promyšlené tunelování Šumavy?

Jiří Štich, o. s. Šumava 21