Zobrazení zdroje stránky Prales Trojmezná in memoriam

{{MediaBankArticle
|Title=Prales Trojmezná in memoriam
|Author=Jan Zeman
|Date=2001-01-20
|Source=Haló noviny
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Národním parkem Šumava hýbe už řadu let kůrovec, obávaný to škůdce smrkových lesů, kterého vzali pod ochranu ekologičtí dogmatici v Bavorsku a v ČR. Je krutou ironií, že největším ekologickým problémem Šumavy se stalo vyhlášení a následné vytváření Národního parku Šumava, nezvládnutí trajektorie přechodu od režimu chráněné krajinné oblasti k režimu národního parku.

I když zákon kdeco v národním parku a ještě víc v jeho prvních zónách zakazuje, české právo o bezzásahovosti v 1. zónách národních parků nemluví, ač někteří ekologové tvrdí opak. Má-li ale být naplněno přírodovědné poslání národního parku, měla by jeho rozhodující a část postupně přejít na bezzásahový režim. Postupně, to znamená pro Šumavu řádově desítky let.

Přechod podstatné části Národního parku Šumava na bezzásahový režim viděla jeho první správa jako málo problémový. Odstranit nežádoucí objekty a uzpůsobit síť cest potřebám národního parku zásadní problém nebyl. Zásadním problémem se stalo chybné zónování národního parku a přemnožení kůrovce. Do 1. Zóny bylo zahrnuto asi 30 % jeho území, přestože tomu vesměs neodpovídal jejich stav. Proti kůrovci první správa Národního parku Šumava podle vzoru správy sousedního Bavorského národního parku nezasahovala.

Kůrovec se přemnožil v soukromých smrkových lesích Bavorska, poté začal požírat smrčiny Bavorského národního parku, z kterého na hranicích přelétl na smrčiny Národního parku Šumava. Žral lesy veřejné i soukromé, nevadily mu hranice státní ani jednotlivých zón národního parku, jehož správa nezasahovala. Ministr životního prostředí ČR F. Benda v říjnu 1993 proto dosadil do funkce jejího ředitele lesníka Žlábka s pověřením mimo jiné chránit lesy parku před kůrovcem.

Procházel jsem Národní park Šumava v červenci 2000. Od Knížecích Plání na západ hnědo-smrkové lesy stojí v Bavorsku mrtvé, sežrané kůrovcem. Na jižních svazích Černé hory, poblíž pramene Teplé Vltavy, nahradil desetimetrový hraniční průsek asi stometrový průsek kůrovcový. Za hranicí navazuje opět kůrovcovou zásluhou mrtvý les. Z obou stran státní hranice jsou lesy zničeny kůrovcem na Velké a Malé Mokrůvce a na Luzném. Z Poledníku je vidět masiv druhé nejvyšší šumavské hory Roklanu – jeho lesy rovněž padly za oběť kůrovci. Menší počet zelených smrků v odumřelých porostech dlouho nevydrží. Suché smrky po několika letech padají. Většina turistických cest je v Bavorském národním parku uzavřena z bezpečnostních důvodů – hrozí zde pády stromů na návštěvníky.

Ve vysokých nadmořských výškách Šumavy, nad 1000 m n. m., jsem na mnoha místech nevidě mladé stromy. Jaký se zde obnoví les, jak dlouho to bude trvat a zda se vůbec obnoví, se neví. Hrozí eroze, která může zničit níže ležící slatě, jež by jinak kůrovce přežily. Došlo k degradaci půd imisemi, která může ekosystémy vysokých poloh změnit na stav blízký severské tundře.

Problém přemnožení kůrovce je starý jako smrkové monokultury. Kůrovec se hubil kácením napadených stromů, jejich odkorněním a spálením kůry. Novější chemický boj nelze vést v národním parku. Zanedbání boje proti kůrovci má pro smrkové lesy tragické důsledky.

Šumava zažila více přemnožení kůrovce – po polomu v roce 1870, po první a druhé světové válce v důsledku zanedbání ochrany, po polomu v roce 1984, jež bylo jakžtak zvládnuto až v roce 1989. Následné zmatky, nálety kůrovce Bavorského národního parku a přístup první správy Národního parku Šumava nezasahovat vedly k další kůrovcové kalamitě. Když Žlábek přebíral řízení správy Národního parku Šumava, nová kůrovcová kalamita byla už rozjetá a i přes rozsáhlé úsilí se ji plně nepodařilo zastavit dodnes. Bavorský národní park dodával, dodává a ještě dva roky bude dodávat kůrovce ve velkém, zejména na Modravsko. Vítr kůrovce přenáší kilometry. Uchytil se i v některých 1. zónách Národního parku Šumava. Zpětně z nich nalétává do 2. Zóny, kde je i nadále huben.Národní park má mít přirozené . Těch je ale na Šumavě minimum. Nástup zásadních klimatických změn navíc vážně narušuje přírodu na celém světě. I na Šumavě působí imise, jež degradují citlivou šumavskou půdu, byť méně než v severních Čechách.

Žlábek musel zónování Národního parku Šumava revidovat. 1. zóna se scvrkla z asi 30 % na zhruba 13 % území parku v 135 izolovaných lokalitách, čímž se reálně změnila na 135 přírodních rezervací. Ve snaze utlumit kritiku odpůrců zásahů proti kůrovci v národním parku a v mylném přesvědčení, že nyní je zónování správné. v roce 1994 vyhlásil 1. zóny jako bezzásahové.

Cíl národního parku je jasný: dnešní, až na výjimky citelné pozměněné ekosystémy Národního parku Šumava převést na samovolný přirozený vývoj. Jasná ale není cesta k jeho dosažení. Totiž slatě a jezera nečiní problém, pokud vyloučíme nežádoucí zásahy a udržíme v povodí nad nimi les. V nižších polohách jsem viděl mnoho míst, kde se již desítky let šíří buk a další listnáče a smrková monokultura se mění v podstatně stabilnější smíšený les. Ve vysokých polohách 1. I 2. Zón jsem neviděl zakmenění hospodářského lesa 1, ale asi 0,2 a věkové rozrůzněné smrčiny. To je docela nadějné, kdyby neexistoval zásadní problém pokračujících náletů kůrovce z Bavorského národního parku, který znemožňuje udržet a na přirozený samovývoj převádět smrkové lesy.

Kritika politiky potlačování kůrovce je oprávněná v tom smyslu, že potlačování kůrovce lidmi je v rozporu se záměry obnovovat samovolný vývoj šumavských lesů a zabraňuje přirozené regulaci kůrovce – vyčerpání potravní zásoby, účinkem přemnožení jeho parazitů a oslabením populace. Že je její cena drtivá – likvidace lesa včetně postupné ztráty jeho vodohospodářské, klimatické, protierozní a rekreačně zdravotní funkce a riziko jeho neobnovení – tyto ekology nezajímá. Situace v Národním parku Šumava s vyšší nadmořskou výškou je přitom podstatně horší než v Bavorském národním parku. Smrčiny zde činí asi 90 %, zatímco v Bavorsku činily jen zhruba 40 %. Přitom nadmořská výška nad přibližně 1000 m n. m. byla vždy doménou smrku. Nezasahování proti kůrovci může skončit zrušením Národního parku Šumava.

Boj o prales Trojmezná

Na jaře 1999 kůrovec napadl jeden z nejcennějších českých pralesů Trojmezná – 1. zónu. Nechat ho zničit kůrovcem nebo zrušit bezzásahovost prvních zón a zasáhnout?

Ministr M. Kužvart se přiklonil k šetrnému zásahu, tj. napadené stromy porazit a odkornit. Zásahu proti kůrovci v pralese Trojmezná ale v červenci až září 1999 ve velkém bránili mládežníci sehnaní panem Bláhou z Hnutí Duha, podněcováni ekology I. Michalem, M. Vlašínem ad. V silně zmedializovaném sporu plném pomluv vůči správě Národního parku Šumava se podařilo včas pokácet a odkornit jen menší část kůrovcem napadených stromů. Ochránění kůrovce vedlo ke zničení pralesa kůrovcem.

Prošel jsem jej v červenci 2000. Jihovýchod Plechého dosud kůrovec nenapadl, u Plešného jezera sežral 20–30 % smrků, na severozápadním úbočí Trojmezné sežral zhruba 90 % smrků. Prales Trojmezná, kde maloval své znamenité obrazy mistr Mařák, tak byl právem odepsán. Spor obou koncepcí tím rozhodnut nebyl, jen právní stát dostal opět na frak. Ekoterorismus ekologů je na rozdíl od ekoterorismu technokratů v ČR novinka.

Viděl jsem sta tlustých odkorněných kmenů. Každý museli obracet alespoň čtyři zdatní chlapi. U Černé hory kůrovcové dřevo přibližoval vrtulník. Na takovém dřevě se vydělat nedá. Organizátoři blokády ale klidně obviňují ředitele Žlábka ze šmeliny se dřevem z 1. zón.

Množství silnějších i slabších odkorněných kmenů jsem viděl i na dalších místech Národního parku Šumava, zvláště pak u Modravských a Rokyteckých slatí. Pily místy vrzali od šesti ráno i do sedmi večer. Chlapi přes nevybíravé štvaní některých dělali pro záchranu lesa, co se dalo.

K obviňování ze šmeliny přispívá podivný systém financování národních parků v ČR. Stát nekryje finanční potřeby Správy Národního parku Šumava a nutí ji pokrýt cca 50 % nákladů z výnosů z prodeje dřeva vytěženého ve 2. zónách národního parku.

Největší česká chráněná krajinná oblast přes četné problémy v zásadě plnila své poslání v ochraně přírody a udržela přírodně mimořádně zachovalý region. Nově zřízený národní park své poslání neplní, protože nemá realistickou koncepci přechodu od režimu chráněné krajinné oblasti k režimu národního parku. Škody způsobené ekologickými dogmatiky jsou veliké a ohrožují samu existenci Národního parku Šumava.