Zobrazení zdroje stránky Proč se vysmívají státu?

{{MediaBankArticle
|Title=Proč se vysmívají státu?
|Author=Martin Říman
|Date=1999-08-23
|Source=Právo
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Několik týdnů trvající blokáda v Šumavském národním parku byla vděčným tématem letní okurkové sezóny. Odborníci z té či oné strany zuřivě a zarytě hájí své vidění konečného řešení kůrovce smrkového.

Nejsa odborníkem na tuto problematiku, raději se jí obloukem vyhnu. I když přece jen, maličkou poznámku, čistě laickou, která však myslím dokumentuje složitost celé věci, si dovolím. V roce 1988 vyhořel v Americe do „základů“ nejstarší národní park světa – Yellowstonský. Byla to národní tragédie, hledali se viníci, byl prý zničen jeden ze symbolů Ameriky atd.

Postupem času se ukázalo, že to zase taková tragédie nebyla. Zvěře zdaleka nezahynulo tolik, jak se předpokládalo, louky se vzpamatovaly za rok a i lesům tato „probírka“ spíše pomohla. Po deseti letech se odborníci víceméně shodují, že se nic až tak strašného nestalo. Šlo v podstatě o přirozenou událost, jako když se střídá jaro, léto, podzim a zima, říká jeden z šéfů parku. Netvrdím, že toto je návodem pro Šumavu, chci tím jen ilustrovat, že věci nebývají zdaleka černobílé.

Co však černobílé je a musí být, je správní proces (a jeho důsledky), na základě kterého bylo Ministerstvem životního prostředí vydáno v této věci rozhodnutí. Zní – bude se kácet! Jak je tedy možné, že nám televize den po dni ukazovala zubící se protagonisty jedné názorové skupiny (záměrně se vyhýbám označení „ekolog“, protože zde jde o spor mezi ekology, a kdo z nich je ekolog ekologičtější?) zavěšené v houpacích sítích mezi stromy, které už dávno měly ležet na zemi?

Zodpovědní úředníci bezmocně krčili rameny a odpočítávali dny, které ještě zbývají do vylétnutí kůrovce, který pak (podle názoru té druhé strany sporu) nenapravitelně zdevastuje další hektary národního parku.

Kde byly orgány státu, které, třeba i za použití přiměřených donucovacích prostředků, zabezpečily výkon rozhodnutí ministerstva? Nebo je takové rozhodnutí, ke kterému se dospělo po pečlivém a řádném zvážení všech pro a proti (alespoň doufám), jen cárem papíru, který není třeba respektovat?

Opakuji, že se nestavím na žádnou stranu sporu. Prostě proto, že nevím, stejně jako 99 procent všech občanů. Snažím se v takových věcech důvěřovat institucím, které jsme si my všichni pro tyto účely zřídili, tedy státnímu aparátu, v tomto případě Ministerstvu životního prostředí. To se však chová tak, že každý musí tuto důvěru ztratit. Nestojí si totiž za svým slovem.

Je to strašně špatné vysvědčení pro naši státní administrativu. Když pravice říká, že stát má být malý (tedy ve svých pravomocích), ale tam, kde je, musí být silný a nekompromisní, tak toto je přesný opak. Stát v podání „kauzy Šumava“ je rozbředlá, nafouklá a neschopná břečka. Buzerovat v příšeří své občany umí, konat se bojí. Jestli se něco bývalým koaličním vládám nepovedlo, tak je to právě toto – zajistit, aby stát nestrkal do všeho nos – a když už, tak pořádně. Je to práce na generaci, ale aspoň základy už mohly být položeny.

(Autor je členem stínové vlády ODS)