Zobrazení zdroje stránky Spolu, tam dolu, tou peřejí

{{MediaBankArticle
|Title=Spolu, tam dolu, tou peřejí
|Author=Adam Šůra
|Date=2008-07-17
|Source=Respekt
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Jako každý rok obsadili letní řeky vodáci. A je jich čím dál víc.

Výňatek z článku

…

Nějak se to zvrtlo

„Jezdím na vodu přes padesát let,“ říká Jiří Škranc, který předsedá sekci vodní turistiky v Českém svazu kanoistů. „Za tu dobu to ale narostlo do šílených rozměrů,“ kroutí hlavou. Na svou oblíbenou Vltavu už se podle svých slov bojí jenom podívat. „Kdysi tam člověk za týden potkal dvě tři vodácké party. Dnes se tam před jezy stojí ve frontách třeba i půl hodiny,“ říká. Tím ale výčet „hrůz“ podle něj nekončí. „Od sedmdesátých let se začalo na vodě strašně chlastat,“ doplňuje Škranc. A ruku v ruce s tím šlo podle něj i bezohledné chování k přírodě. „Romantika se potom úplně vytrácí,“ říká.

Jak ale se situací na letních řekách naložit, Jiří Škranc netuší.

„Kdo by na desítkách kilometrů vodáky hlídal?“ uvažuje.

„To by se k tomu musel rozhodnout stát a posílat tam policajty. To si nedovedu představit.“ Vodáci se naopak až dosud setkávali u úřadů spíš se vstřícností. Díky zvláštní výjimce z devadesátých let tak třeba můžou vyrazit i na horní tok Vltavy, která protéká přísně chráněným územím Národního parku Šumava. Do míst, kam nesmí obyčejný smrtelník pěšky vkročit, v létě vyrážejí tisíce lodí a pokusy ochranářů tomuhle návalu zamezit zpřísněním pravidel splouvání se zatím setkaly s tuhým odporem.

Jak na straně vodáků a majitelů půjčoven lodí, tak u šumavských obcí.

Spor podle všeho rozhodnou až úředníci ministerstva životního prostředí, kteří v něm mají podle zákona poslední slovo. I tak je ale málo pravděpodobné, že vodáci přijdou o horní Vltavu úplně. „Do budoucna uvažujeme o systému, který by za poplatek umožňoval splouvání celou sezonu,“ říká ředitel národního parku František Krejčí.

Omezte to

Teď spíš připomíná větší potok, ale při vyšším stavu hladiny poskytuje tahle říčka slušné vyžití dobrodruhům, kteří mají rádi ostřejší vodu.

Místní lidé znalí poměrů sem většinou vyrážejí jenom na kajacích, české výpravy ale často dorazí na hornorakouský Steyr s rafty. Což bylo už několikrát zdrojem konfliktů. Řeka je totiž také oblíbeným lovištěm rybářů a zatímco kajak a rybář se do říčního koryta ještě vměstnají, před mohutnými rafty musejí rybáři z řeky prchat. „Proto si rybáři vzpomněli na nařízení zemské vlády ze sedmdesátých let, že na řeku se s čluny nesmí. Právě kvůli rybolovu,“ říká paní Roswithe Leithingerová z obecního úřadu v Hinterstoderu, kterým Steyr protéká. Milovníkům šestimístných gumových člunů to teď připomínají nově nainstalované cedule u řeky. A podobné je to i na jiných rakouských řekách.

Třeba právo provozovat raftování na alpské řece Salze má jenom osm licencovaných rakouských společností. V jednu chvíli smí být na řece navíc jen šestačtyřicet plavidel, takže se společnosti mezi sebou musejí dohodnout, kdy a která se svými klienty na řeku vyrazí. „Takhle jsme to vyjednali se zemskou vládou před sedmnácti lety,“ říká v kanceláři svého kempu pan Lackmaier mladší, jehož otec na Salze založil první raftařskou firmu ve střední Evropě. „Uvědomili jsme si, že zájem o raftování poroste a že se přístup na řeku musí nějak regulovat, aby nebyla přecpaná,“ vysvětluje mladý muž. Menší lodě do dvou míst ale mohou na Salzu bez omezení. „Ty řeku tolik neblokují. Navíc na nich většinou jezdí zkušení vodáci, kteří nepotřebují dozor,“ dodává pan Lackmaier.