Zobrazení zdroje stránky Stará Šumava, 1991, Úvod (část)

{{PrefBankArticle
|Title=Stará Šumava, 1991, Úvod (část)
|Author=Václav Starý
|Date=1991
|Source=Stará Šumava
|Genre=průvodce
|Respondent=
}}
Šumava patří mezi nejvýznamnější středoevropské hory, které již od dávných let oddělovaly dva sousední státy – Čechy a Německo.

Vlastní Šumavu tvoří pohoří o délce 140 km od Všerubského průsmyku k průsmyku u Horního Dvořiště. Nejvyšší horou na české straně je Plechý (1378 m).

Šumavou procházelo v minulosti několik významných obchodních stezek. K jejich ochraně byly budovány pevné hrady a v jejich podhradí postupně vznikaly tržní osady a městečka. Vzkvétající obchod přilákal další obyvatele a obce se měnily v města se vším, co středověkým městům dávalo základní práva další existence – právo trhu, obchodu a řemesel. Obraz osídlení šumavské krajiny doplnil vznik množství větších i menších vesnic.

Na postupné kolonizaci Šumavy se podíleli členové různých církevních řádů a někteří světští feudálové. Šumava se stala také kolébkou českého sklářství, které je zde písemnými prameny doloženo již ve 14. století. S kolonizací velkého pohraničního lesa se začalo již ve druhé polovině 16. století, pokračovalo se v ní v 17. století a vyvrcholila v 18. století. Značný vliv na její rozvoj měla sklářská výroba a těžba dřeva.

Úpadek skláren koncem 18. století a na počátku 19. století měl za následek, že úsilí šumavského obyvatelstva se obrátilo jiným směrem. Zdrojem obživy se stala ještě ve větší míře těžba dřeva, jeho doprava a zpracování. K tomu ještě přistoupil chov dobytka. Tyto všechny okolnosti vedly k tomu, že v 19. století došlo k další kolonizační vlně osídlení Šumavy a k založení několika desítek vesnic ve výše položených místech.

Život lidí na Šumavě nebyl nijak snadný. Tvrdé přírodní podmínky, nedostatek vhodné zemědělské půdy k obdělání. Navíc není příliš kvalitní a leží ve vysoké nadmořské výšce. Kdo tady mohl očekávat velkou úrodu? Počátky průmyslové výroby na Šumavě se značně opozdily za některými vyspělejšími vnitrozemskými českými oblastmi. Na pozdní a nízký rozvoj šumavského průmyslu měly vliv mnohé nepříznivé okolnosti – chyběly zde větší vodní toky, síť silniční a železniční dopravy, a potřebné suroviny (uhlí, železo a další nerosty). Vzdálenost od středisek surovinových zdrojů byla přitom příliš velká.

Základním a hlavním zdrojem obživy tedy pro obyvatele Šumavy bylo dobývání, doprava a zpracování dřeva a výroba různých nástrojů ze dřeva. Velmi rozsáhlý byl chov dobytka, který na Šumavě usnadňoval dostatek trávy a její sklizeň a zpracování na zimu v podobě vonícího sena.

V zimě pokryly výše položené šumavské vesnice a samoty spousty sněhu, který je na několik zimních měsíců odřízl od světa. Bylo proto nutné se ještě před příchodem zimy důkladně zásobit dřevem k otopu a živobytím, postarat se o dobytek a o to, aby z hospodaření zbyl nějaký krejcar na horší doby. Ty s sebou obvykle přinášela nemoc. Šumavské chalupy navštěvovaly nemoci a úrazy často – cestu jim dělala těžká práce a nedostatečná výživa.

Jednotvárný každodenní život zpestřoval církevní rok svými svátky a různými slavnostmi, lidovými zvyky a obyčeji. Společenskému ruchu přispívala i značná účast na různých náboženských poutích, na něž se sjíždělo množství obchodníků a kramářů z blízkého i vzdálenějšího okolí. Při této příležitosti se také konala různá divadelní, hudební a jiná představení. Na poutích se scházeli příbuzní a známí, kteří v toku každodenní namáhavé zemědělské práce neměli dost příležitostí se sejít a pohovořit si. Navazovaly se zde různé druhy obchodních styků a při odpolední a večerní taneční zábavě se mladí lidé sbližovali často na celý život.

Další příjemnou změnu v jednotvárném denním životě představovaly různé místní slavnosti. V městech vznikaly slavnostní výbory, které připravovaly postavení a odhalení pomníků významným osobnostem. Jmenujme z nich alespoň některé významnější. Bylo to odhalení pomníku císaře Josefa II. v Prachaticích v roce 1903, odhalení pamětní desky básníka Fr. Schillera v Prachaticích v roce 1905, odhalení pomníku šumavského básníka a spisovatele Ad. Stiftera v Horní Plané v roce 1906 a odhalení pomníku Ondřeji Hartauerovi u Lenory v roce 1937.

Za první republiky (1918–1938) byly v mnohých šumavských místech postaveny pomníky obětem a padlým první světové války. Jejich odhalení bylo spojeno s pořádáním místní slavnosti za široké účasti obyvatelstva.

V různých místech (Prachatice, Vimperk, Volary a jinde) vznikaly různé hudební a zpěvácké spolky se značným počtem členů. Žily a pracovaly celé řady divadelních, sportovních, tělovýchovných, národnostních, školských, podpůrných a svépomocných spolků. Velkému zájmu a účasti se těšily sbory dobrovolných hasičů, jejichž členové pořádali cvičení, místní, okrskové a župní hasičské sjezdy a oslavy významných kulatých výročí svého vzniku. V mnoha místech byl při těchto slavnostech k vidění zázrak: mohutný deskový fotoaparát nebo dokonce filmovací kamera na kliku.

Nedostatek pracovních příležitostí vedl k tomu, že značná část venkovského šumavského obyvatelstva odcházela na sezónní práce do Rakouska, Bavorska, Saska a některých dalších evropských zemí, odkud se na zimu vraceli zpátky domů. Kromě toho část obyvatelstva ze Šumavy trvale odcházela do Uherska, Štýrska i Bosny, ale nebylo jich zdaleka tolik, kolik jich odešlo do zámoří.

V druhé polovině 19. století část šumavského obyvatelstva nastoupila dalekou cestu za moře. Zámořské vystěhovalectví z Rakouska-Uherska nabylo hromadného charakteru po roce 1848. Ve druhé polovině 19. století začal masový přesun obyvatelstva ze Starého do Nového světa. Vystěhovalectví mělo různé kořeny – jedním z hlavních byly špatné hospodářské podmínky v Čechách. Někdy k tomu přistupovaly i pocity politické nesvobody nebo iluze o snadném způsobu života za mořem. V neposlední míře k rozšíření vystěhovalectví přispělo uvolnění a zmírnění úředních předpisů.

První velká vlna emigrace se zvedla v padesátých letech minulého století a trvala do sedmdesátých let. Z této doby se v řadě církevních kronik setkáváme se zápisy o vystěhování řady farníků do Ameriky. Další vlna začala v 80. letech 19. století a pokračovala až do vypuknutí první světové války. Příliv nových lidí z Rakousko-Uherska zvýšil počet obyvatelstva Severní a Jižní Ameriky. Spojené státy se přistěhovatelství nebránily, naopak Amerika dosud trpěla citelným poklesem počtu místního obyvatelstva v důsledku občanské války a války Severu proti Jihu v 60. letech 19. století.

Lidnatost a hustota osídlení Šumavy byla v minulosti velmi vysoká a mnohé vesnice ležely až po samé státní hranice. Teprve nepříznivý vývoj po druhé světové válce, odsun německého obyvatelstva z pohraničí, další nepříznivý politický vývoj po roce 1948 a zřízení různých hraničních a zakázaných pásem měly za následek, že celá řada dříve osídlených míst a obcí násilně zanikla vědomou a soustavnou likvidací těchto lidských sídel z obavy, aby se opuštěné a nuceně vysídlené domy a samoty nestaly dočasným úkrytem nebo místem odpočinku lidí, ilegálně prchajících na území sousedního, tehdy západního Německa. Ale i přes přísná opatření se mnohým podařilo překročit překážky státních hranic a zvolit nový způsob života v cizině.

Obyvatelstvo Šumavy tvořily v minulosti příslušníci dvou národností – české a německé. Češi i Němci si vzájemně svobodně vybírali své ženichy a nevěsty, navzájem se mezi sebou ženili a vdávali a vytvářeli tak pevné základy různých stupňů příbuzenských vztahů a vzájemných přátelských a sousedských styků. Lidé v rodině i obecní pospolitosti obvykle znali alespoň základy druhého jazyka a mohli se lépe dohovořit a dohodnout se o sporných záležitostech. Teprve nástup fašismu a rozvoj sudetoněmeckého hnutí začal oba národy stále více rozdělovat a odcizovat. Průběh druhé světové války vytvořil mnohé překážky na cestě k porozumění a sblížení obou národů.

Pro lepší pochopení významu a úlohy českého a německého národa v dějinách Evropy bude třeba ještě mnohé udělat. Bude třeba se vrátit i do minulosti, kde jsou kořeny a základy naší budoucnosti.

Zázrak zastaveného času

Mnozí z těch, které státní hranice uměle rozdělila, vzpomínají s úctou a láskou na své rodiče, prarodiče a předky a rádi se vracejí na místa, kde strávili čas svého radostného mládí anebo další léta dospívání a zralého života a kde jejich předkové nalezli místa svého posledního odpočinku. Hledají místa, která jim byla dříve tak důvěrně známá. V mnoha případech jim hledání přináší zklamání, protože kdysi upravené návsi jsou v ruinách, základy zbořených stavení zarostlé kopřivami, mnohdy místa svého mládí již nenaleznou. Jejich vesnice změnily svou tvářnost a některé zcela zanikly a zmizely ze zemského povrchu.

A tak jediným ze zachovaných svědectví o těchto zaniklých místech jsou staré fotografie a pohlednice, které nám umožňují vrátit čas.

S fotografem se člověk obvykle setkává už v nejnižších školních třídách, když vždy na ukončení školního roku pořizuje skupinové fotografie, aby si žáček mohl odnést trvalou vzpomínku na školní léta a spolužáky.

Zdálo se, že předchozí generace měly větší smysl a zájem o uchování trvalého dokladu o své dočasné existenci na tomto světě příštím generacím. Ovlivnil to i vznik fotografie a její další úspěšný rozvoj a rozšíření zájmu o ni. Kromě fotografií, které zaznamenávaly události společenského života, nescházely ani různé osobní fotografie, které zachytily významné životní události, kterými byly křtiny, biřmování, svatby, odvody k vojenské službě a setkání členů rodiny při různých životních výročích. Nescházely ani fotografie smutných událostí posledních chvil lidského života – pohřby.

Všem pamětníkům jako vzpomínka a nové mladé generaci jako varování před opakováním takových lidských osudů, v nichž by ke vzpomínání nezbylo víc než pár fotografií, je určena tato skromná publikace.