Zobrazení zdroje stránky Stifterovo dílo uchovalo dávnou krásu Šumavy

{{MediaBankArticle
|Title=Stifterovo dílo uchovalo dávnou krásu Šumavy
|Author=Dagmar Blümlová,
|Date=1998/10/27
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
}}
jihočeské osobnosti

"Jemný mistr přírodní drobnokresby", jak Stiftera nazval literární historik Arne Novák, se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Dostal jméno po patronovi české země; Adalbert je německá podoba jména sv. Vojtěcha. Dětská léta prožitá v krajině Šumavy rozhodujícím způsobem ovlivnila názory budoucího univerzálního tvůrce. Naučila ho toleranci a pokoře a navždycky vtiskla do duše obraz přirozené krásy a harmonie. Stifterův otec pocházel z místní starobylé tkalcovské rodiny a obchodoval s plátnem a lnem. Adalbert byl podle vlastního vyznání zvídavým dítětem plným všetečných otázek, s nimiž si rodiče občas nevěděli rady. Hornoplánský učitel Josef Jenne dokázal chlapci osvětlit mnohé záhady, záhy však pochopil, že nadané dítě by se mělo vzdělávat i na vyšších školách. Otec byl s jeho radou srozuměn, ale v roce 1817 přišel nešťastnou náhodou o život pod převrženým vozem. Studia dvanáctiletého chlapce byla ohrožena. Matka se po třech letech vdovství znovu provdala, ale mezi jejím synem a otčímem nikdy nezavládl harmonický vztah. Dědečkovou zásluhou se Adalbert přece jen ocitl v benediktinském gymnáziu v rakouském Kremsmünsteru. Klášterní knihovna a umělecké sbírky byly pro chlapce silnou inspirací. Později vzpomínal, že právě u benediktinů poprvé uslyšel větu, že "krásno není ničím jiným než milostí Boží v šatě půvabu". Adalbert sice tíhl k umění, ale vedl si skvěle ve všech předmětech. V roce 1826 školu s velmi dobrým prospěchem absolvoval. Velkoryse a univerzálně pojaté vzdělání v ústavu, který se svou úrovní vymykal ze systému dobového školství, vytvořilo pevný základ pro budoucí Stifterův tvůrčí život. Po klidu domova a klášterní školy přišla na řadu "divočina města", hlučná a nepřehledná Vídeň. Přivykal jí velmi těžko, přesto v ní prožil dvaadvacet let. Stifter sem přišel sice studovat práva, věnoval se však především svým uměleckým zálibám, malířství a literatuře. Zároveň ho přitahovaly i přírodní vědy. Svá studia však nikdy oficiálně neuzavřel. Do kritického období přivykání hluku a zmatku města spadá počátek milostného vztahu Adalberta Stiftera k Fanny Greiplové, zámožné ženě z Frymburka. Pro její rodinu nebyl finančně zajištěný student vhodnou partií, ale to nebyl jediný důvod ztroskotání jejich podivné lásky. Hlavní příčinou byla především Stifterova nerozhodnost a jeho pochybování o sobě samém. Tak se stalo, že se po deseti letech, ve kterých mnohdy bylo víc trýzně než radosti, oženil s vídeňskou modistkou, jednoduchou, avšak krásnou Amálií Mohauptovou. I po sňatku v roce 1837 si vydělával jako za studentských let kondicemi. Byl talentovaný a úspěšný učitel, což je patrné i na jeho literárním díle. Postupem času pronikl i do rodin elitní vídeňské společnosti; matematice a fyzice vyučoval např. syna kancléře Metternicha. Několikrát podnikl pokus zakotvit ve vysokém školství, ale většinou zásluhou vlastní nerozhodnosti se očekávaný výsledek nedostavil. Teprve v roce 1850 se Stifterovi naskytla příležitost ke zúročení pedagogických schopností i univerzálního vzdělání. Byl jmenován vrchním inspektorem hornorakouských národních škol se sídlem v Linci. V této funkci vytvořil obdivuhodný projekt školské reformy, jejíž základ tvořily především dva požadavky: zlepšení sociálního postavení učitelů včetně jejich kvalifikace a péče o školní budovy. V roce 1865 Adalbert Stifter ale musel rozpracovaný projekt opustit. Nevyléčitelná nemoc jater zastavila jeho organizační aktivity. Zůstala mu jenom literatura a malování. Fyzické utrpení posledních týdnů života se pokusil zkrátit vlastní rukou. Podřízl si hrdlo a po dvoudenní agónii 28. ledna zemřel. Své literární práce začal Stifter uveřejňovat teprve v roce 1840. Po osm let vycházely jeho brilantní povídky jedna za druhou a doprovázel je úspěch. Knižně vyšly v souborech Studie a Pestré kameny. Román Pozdní léto dokončený v roce 1857, se však uznání nedočkal. Slova "přeceněný talentíček" ťala do živého. Stifter se ocitl stranou literárního zájmu, nicméně v započaté cestě pokračoval, byť s hluboko ukrytou křivdou. Roku 1867 dokončil román Vítek, v němž vyjádřil historickou podmíněnost svého přesvědčení o harmonii jižních Čech, vytvářené vzájemným doplňováním českého a německého živlu.

Autorka je odbornou asistentkou Historického ústavu Jihočeské univerzity