Zobrazení zdroje stránky Už víme, co je za dveřmi třinácté komnaty

{{MediaBankArticle
|Title=Už víme, co je za dveřmi třinácté komnaty
|Author=Marek Šálek, Jaroslav Spurný,
|Date=1994/04/11
|Source=Respekt
|Genre=tisk
}}
S budoucností vojenských prostorů si nikdo hlavu neláme

Chvíle po výbuchu, který loni v létě zničil tři pokoje jeho domku, si Jaroslav Bergmann dodnes nedokáže vybavit. Později mu řekli, že jenom seděl na židli a neustále opakoval: "Mami, mně je špatně, mami, mně je špatně." Měl otevřenou ránu na rameni a obklopovala ho mračna černého, dusivého kouře. Kulový blesk, prolétlo mu hlavou. Až po operaci v karlovarském špitále se dověděl, že jeho dům na kraji vesničky Korunní zasáhl cvičný granát vypálený z nedalekého vojenského prostoru.Fatální chyba doupovských dělostřelců dala nový impuls debatě mezi odpůrci vojenských cvičišť a armádou. Spor propukl ihned, jakmile to vůbec bylo možné - tedy krátce po listopadu 1989. Tehdy mělo na území Čech a Moravy vojsko k dispozici osm uzavřených oblastí. Oficiálně se jmenovaly "újezdy" a zabíraly zhruba 200.000 hektarů, což pro srovnání představuje dva průměrné okresy. Díky přísnému zákazu vstupu je obestíralo tajemství, ale jejich pověst byla nevábná. Za posledních čtyřicet let byly kvůli nim srovnány se zemí desítky vesnic, desítky dalších zchátraly na samou hranici obyvatelnosti. V roce 1990 zavalily ministerstvo obrany petice, ve kterých města a obce sousedící s újezdy naléhavě žádaly zrušení vojenských cvičišť. Armáda jim vyhověla ve třech případech: vyklidila Ralsko, Milovice a Dobrou Vodu. V uvolněných oblastech ale nebyl až dosud privatizován majetek a chátrá i to, co bylo po odchodu vojáků zachovalé. Už v roce 1992 odhadla federální vláda škody na čtyři až šest miliard korun. Zbylých pět újezdů má zůstat zachováno minimálně do roku 2005.

Vesnice pod jednou střechou

Důkazem bezradnosti co dál a malého zájmu investorů o zrušené vojenské prostory je Dobrá Voda. Jakmile v roce 1992 zanikl vojenský prostor (17 tisíc hektarů), okamžitě se stal součástí čerstvě vzniklého Národního parku Šumava. Zatímco lesy a louky tak našly svého majitele rychle, souboj o nemovitosti trvá dodnes. Jedním z objektů, o který se vedou spory, je takzvaná "vesnice pod jednou střechou", ve skutečnosti pětipatrový panelák uprostřed šumavských plání, na mapě vyznačený jako "Keply". V sedmdesátých letech si jej postavily Vojenské lesy a statky jako ubytovnu pro zaměstnance pracující uvnitř výcvikového prostoru. Široká silnice, po které se během manévrů valily tanky z nedalekých Klatov a Janovic, zeje prázdnotou. Turisté sem zabloudí jen zřídka, výčep v přístavku za panelákem navštěvují v teplácích a v bačkorách většinou jen nájemníci domu. Ti dodnes pracují u Vojenských lesů a statků anebo dojíždějí do Železné Rudy prodávat šampaňské, cigarety a sklo. Restauraci si pronajala soukromá společnost Loreta. "Šéf je bývalý lampasák, náš vrchní taky a já jsem u nich dělala účetní," směje se servírka v červené minisukni. Byty dodnes patří Vojenským lesům a statkům, o prodeji celého objektu má letos rozhodnout vláda, která v současné době shromažďuje privatizační projekty. Podaří-li se Keply prodat, výtěžek získá Fond národního majetku.

Spravedlnost jménem předkupní právo

Na obecní úřad v Prášilech, které donedávna ležely v sevření vojenského újezdu a hraničního pásma, prý minulý rok přicházelo zhruba deset lidí denně poptat se, co je tu na prodej. Rukama zástupce místního starosty Libora Pospíšila už prošlo 210 oficiálních žádostí o koupi některého z opuštěných domů v těsné blízkosti Prášil."Jenže neexistují pravidla prodeje ani podnikání, které musí povolovat Národní park, a chuť sem investovat klesá," říká místostarosta z Prášil. O zdejší hospodu se prý zajímalo nejméně sto lidí a nakonec se našel jediný kupec (1.200.000 korun). Za prášilský zámeček byl před dvěma roky pražský podnikatel ochotný zaplatit 4 milióny korun, ale mezitím se barokní budova proměnila v ruinu a dnes se pro ni marně hledá jakýkoliv zájemce.Výraznější vzrušení investorů ochotných podnikat ve vojenském prostoru dnes už vyvolává snad jen Nová Hůrka. Do někdejší sklářské osady umístila armáda v 50.letech svůj štáb a tak si obec částečně zachovala svůj původní ráz. Domy jsou ovšem vyrabované, začíná do nich zatékat a jejich odhadní cena se rychle snižuje. O novém majiteli domů v Nové Hůrce má rozhodnout okresní úřad v Klatovech. Většina žádostí o koupi pochází od místních lidí, kteří požadují "spravedlnost" v podobě předkupního právo a tvrdí, že by mělo být v zájmu regionu, aby se Nová Hůrka nedostala do rukou "zlatokopů".V bývalém vojenském újezdu Dobrá Voda není ani dva roky po jeho zrušení kde se najíst, natož přespat, nejrozšířenější z turistických manýr je tu autoturistika, lidé si tu vypijí kafe, napíší pohledy, projdou si muzeum. Neutratí ve prospěch Šumavy ani korunu a nespokojeni se vracejí domů."Ve správě parku je zaměstnán jeden odborník na tetřevy, jeden na lyžařské trasy, jeden na borůvky a další na ekonomiku, ale dohromady to neumí dát nikdo," říká prášilský místostarosta Libor Pospíšil. Národnímu parku také vyčítá, že se vůbec nezabývá zemědělstvím. "Pokud se na šumavských loukách nezačne znovu pást a síct, půda zkysne a ohrozí zdroje pitné vody," vysvětluje. Jenže mezi drny tu občas leží nevybuchlé granáty, jejichž zneškodnění by stálo desítky miliónů korun. Žádného farmáře to sem beztak neláká.Ve zbytku Šumavy se už zelenají louky, ale v bývalém vojenském újezdu Dobrá Voda se po zemi válí zplihlé chomáče rezavé trávy. Odpovídá to současné náladě zdejších obyvatel. Jejich životy dlouho určovaly vojenské povely: o návštěvu příbuzných žádali měsíc předem, do kina jezdili kolektivně jednou za tři měsíce, na houby chodili s propustkou. Dnes čekají na další rozkazy.

Nepřístupné město

"Dokud tu byli Rusové, vadily nám nejvíc jejich stíhačky," říká Josef Nevřela, starosta Potštátu, který leží na hranici vojenského újezdu Libavá. V tom s ním většina domorodců souhlasí - jen málokdo si podle nich umí představit, co to je, když sotva deset metrů nad střechami co chvíli proburácí Mig 21. Rusové odešli a vystřídali je naši.Potštát (1.300 obyvatel) bylo kdysi výstavné německé městečko. Dnes lemuje náměstí fronta bortících se domů, místní zámeček připomíná ruinu, stejně jako škola a jediná továrna. Průjezd těžkých vojenských kolon se na městečku nesmazatelně podepsal. Navíc ani ne deset kilometrů odtud leží všechny střelnice. Detonace z děl a tanků podle starosty narušují statiku budov. A bude ještě hůř: sedm kilometrů od Podštátu začne už brzy fungovat střelnice pro bombardéry a útočné vrtulníky.V roce 1945 byli z oblasti kolem Libavé odsunuti Němci a o osm let později zde vznikl vojenský prostor. V roce 1969 zabrali celou oblast Rusové.Samotné město Libavá, podle kterého dostal újezd jméno, bylo za normalizace jedním z nejnepřístupnějších míst v republice. Jeho architektonickou změť rodinných domků, nájemných činžáků z padesátých let a sovětské panelové zástavby obývali z devadesáti procent příslušníci okupační armády. Většina ze tří stovek domorodců, kteří v Libavé tenkrát zůstali, pracovala pro podnik Vojenské lesy.Dnes se do města dostanete bez problémů. Zavřená je pouze silnice Libavá-Olomouc, protože prochází tankovou střelnicí. Polovina domů je opuštěna. Nakupovat se chodí do bývalého ruského "magazinu" na náměstí, kde stojí také jediná hospoda a bistro.V okolních vesnicích ještě žijí lidé, kterým v újezdech patřily domy a pozemky. Restituční zákon se ale na vojenské újezdy nevztahuje. Nakonec ani není co vracet: zabrané vesnice jsou dávno rozbombardované. Hluboko ve výcvikovém prostoru narážíme na ceduli označující obec Olověná. Nestojí už třicet let.

Doba ledová v Brdech

Z celkové plochy vojenských újezdů zabírají výcvikové prostory pouze pětinu až třetinu. Na zbytek "zakázaného území" řadu let nevstoupila lidská noha. Podle zprávy botaniků a zoologů z Akademie věd, vypracované už v roce 1991, dnes díky tomu máme naprosto výjimečné lokality: na mnoha místech se zachovaly dnes už nevídané druhy rostlin, zvířat a hmyzu.Reakce úředníků z resortu ochrany životního prostředí byla proto na počátku 90.let jednoznačná: chtěli na nepoškozených částech vojenských újezdů vytvořit chráněné krajinné oblasti. Stejně jednoznačná byla i odpověď ministerstva obrany: pro podobnou změnu chybí zákon. Mimochodem tato právní norma nebyla vypracována dodnes.Příkladem za všechny může být vojenský újezd Brdy. Podle Aleny Býmové z referátu životního prostředí okresního úřadu v Příbrami zde rostou v českých podmínkách naprosto originální rostliny. Na rozdíl od jiných prostorů zde totiž armáda neprovádí tzv. taktická cvičení tanků nebo bojových vozidel, ale provozuje jenom střelnici. Neustálé výbuchy granátů na třech dopadových plochách (každá zhruba po 500 hektarech) "eliminují" mladé stromky, a tak podle A.Býmové vzniklo území připomínající anglická vřesoviště. "Jestli si někdo pod termínem 'dopadová plocha' představuje řadu kráterů, velmi se mýlí," říká paní Býmová. Střelby prý nejenže krajinu neničí, ale také nekontaminují půdu. S tím souhlasí i V.Ložek z Geologického ústavu Akademie věd: dopadové plochy prý tvoří typ krajiny, která v Čechách existovala na sklonku doby ledové.

Milovice a Ralsko

Nejnovější historie těchto dvou vojenských újezdů (dohromady asi 30 tisíc hektarů) je téměř totožná. Po odchodu sovětských vojsk zůstala spousta zdevastovaných budov, ekologické škody se odhadují na 2-3 miliardy korun. Dnes probíhají na území újezdů pouze nouzové sanační práce (především odminování, na kterém pracuje dvanáct pyrotechniků). Několik pokusů o privatizaci prostorů ztroskotalo, neprošly ani ambiciózní projekty obrovských překladových letišť.Do 31.března 1992, kdy začalo platit moratorium na prodej sovětského majetku, nakoupily české firmy v újezdech Ralsko a Milovice od sovětské armády desítky budov. Nejaktivnější v tom byla firma ZPPZ Slaný plukovníka Zbyňka Zbytka, který je obchodním partnerem bývalého ministra obrany Miroslava Vacka: dnes ZPPZ patří více než sto padesát z pěti set objektů v Ralsku a osm ze dvou set v Milovicích.Koncem minulého roku založilo ministerstvo hospodářství státní společnost Privum, která připravuje nové plány na privatizaci prostorů. Privum ale nemá dodnes k dispozici inventář majetku po sovětské armádě.

Kde se dá dnes střílet z tanku

VÚ Boletice: Vznikl v roce 1952. Leží v jižních Čechách nad přehradou Lipno. Celková výměra je 25.000 hektarů, k výcviku se využívá asi třetina. Na území je rozmístěno sedm střelnic, (včetně vrtulníkové) pro nácvik palby z děl, transportérů, tanků a ručních zbraní.VÚ Brdy: Vznikl v roce 1952 a na jeho území je zřízen výcvikový prostor Jince. Leží nedaleko Příbrami. Celková rozloha zhruba 25.000 hektarů, k výcviku se využívá asi jedna osmina. Cvičí se zde střelby ze všech dělostřeleckých zbraní, tanků, bombardování a střelby letectva.VÚ Březina: Vznikl v roce 1935. Leží v okrese Vyškov. Má rozlohu 15.000 hektarů, k výcviku se využívá asi čtvrtina. Používá se ke střelbě z tanků, bojových vozidel pěchoty a dělostřelectva.VÚ Hradiště: Vznikl v roce 1953, leží v okrese Karlovy Vary. Má rozlohu asi 33.000 hektarů, z toho výcvikový prostor tvoří zhruba třetinu. Je na něm dvanáct výcvikových zařízení. Největší jsou dvě tankové střelnice, pěchotní a letecká (vrtulníková) střelnice.VÚ Libavá: Vznikl v roce 1953 nedaleko Olomouce. Má rozlohu asi 33.000 hektarů, na výcvik se využívá asi třetina. VVP Libavá slouží jako cvičiště střeleb z ručních zbraní, děl transportérů a bojových pěchotních vozidel, tanků a dělostřelectva. Letos zde byla zřízena letecká střelnice (stíhací a bombardovací letectvo).Ministerstvo obrany v současné době zpracovává materiál, který se týká budoucnosti vojenských újezdů. Do roku 2005 nepočítá s tím, že by některý újezd zrušila, vládě by ale měla předložit do konce května projekt, který některé újezdy mírně zmenšuje. Vláda by se dalším osudem vojenských újezdů měla zabývat v červnu.

Dámy na faru nesmějí

Zrušení vojenského újezdu Dobrá Voda vyvolalo na Šumavě velké naděje. V souvislosti s proklamacemi Správy Národního parku o "agroturistice, biozemědělství, živých skanzenech a návratech k šumavské identitě" se očekávalo, že unikátní oblast neporušené přírody zaplaví velké investice a vzniknou tu atraktivní pracovní místa. Mluvilo se také o příchodu "nové krve", převážně lidí z měst. Nakonec se tu objevil jediný nově příchozí, posluchač pražské konzervatoře David Fotter (23). Jeho rodiče byli Němci, kteří ze Šumavy odešli už za války a díky tomu unikli odsunu. David vyrůstal v Praze, ale říká o sobě s neskrývaným sebevědomím, že je "šumavský Němec".Před dvěma měsíci se usadil na faře v Dobré Vodě. "Dohodl jsem se s hartmanickým farářem, že tu můžu nějaký čas bydlet," vysvětluje. Jediná neshoda mezi ním a farářem prý panuje ohledně dámských návštěv. "Ale co, brzo bude teplo a vyschnou meze," těší se budoucí dirigent, který zatím začal opravovat faru a hrát při mších v okolí na varhany. Kromě toho shání adresu generála, který na faře bydlel před ním a ze vzácných barokních varhan si postavil na zahradě včelín. "Chtěl bych si s ním popovídat o tom, jak to tu dřív chodilo," říká David.Kromě fary zůstal v Dobré Vodě ještě kostel svatého Vintíře, zachovala se i bývalá škola a obchod. Aby mohl uskutečnit svůj záměr, chystá D.Fotter na jednu z budov privatizační projekt. "Představuji si Dobrou Vodu jako evropské koncertní centrum. Přijížděli by sem na nějakou dobu žít a pracovat hudebníci, kteří by pobyt spláceli koncertem ve zdejším kostele," říká budoucí dirigent, který kvůli své šumavské vidině přerušil na rok studium. Svítí si petrolejkou, nakupovat chodí do 3 kilometry vzdálených Hartmanic a přemýšlí, jak nejlépe oslovit sponzory v Německu, bez nichž je zmrtvýchvstání Dobré Vody jenom krásným snem.