Zobrazení zdroje stránky Výkřiky Šumavu nespasí

{{MediaBankArticle
|Title=Výkřiky Šumavu nespasí
|Author=Antonín Schubert,
|Date=2005/08/11
|Source=Mladá fronta Dnes
|Genre=tisk
}}
Názory

V minulém týdnu rozbouřil již tak zpěněnou hladinu mediálně protřásané problematiky Národního parku Šumava otevřený dopis předsedovi vlády Jiřímu Paroubkovi a pak pro někoho kontroverzní odvolání podpisu starosty obce zastupitelstvem obce Modrava.

Tento postup zastupitelstva je zcela legitimní a více než pochopitelný. Já jako starosta obce Modrava se pouze v následujících řádcích budu snažit vysvětlit určité aspekty, které jsou příčinou celkové problematiky Národního parku Šumava.

Les a kůrovec, otázka první

Od okamžiku vyhlášení národního parku se rozhořel boj o les a trvá do dnešní doby. A bude trvat tak dlouho, dokud nebudou mít jednotlivé strany zájem dohodnout se.

Je čistou pravdou, že šumavský monokulturní les je vysoce labilní na výskyt kůrovců. A kůrovec je beze sporu biologickým druhem, který při přemnožení končí životy smrkových velikánů. Ale chce-li být Národní park Šumava mezinárodně uznávaným národním parkem, pak musí jeho správci navrhnout a dohodnout hranici, za kterou nechá tento biologický druh volně působit, a zajistit, aby se do tohoto přírodního procesu nikterak nezasahovalo.

V šumavské divočině

Zmíněný jev je obecně proklamován jako typický prvek divočiny. Skutečnost, že na odumřelé plochy vysokého lesa navazují rozsáhlé plochy vytěženého lesa, však vyvolává společenský odpor, ve kterém nenalezne samovolná přírodní divoká krása žádné pochopení.

Opustíme-li však monokulturní, historicky hospodářský les a vejdemeli do tajemného prostředí slatinných vrchovišť, horských mokřadů, vodních toků či kamenných moří, pak nás naše vlastní vnímání donutí přemýšlet, že se jedná o prostředí, které by mělo být ušetřeno hospodářské činnosti člověka právě pro svou divokou přírodní krásu.

Je třeba vymezit hranice, příroda to za nás neudělá

Jde tedy o prosté vymezení hranice, za kterou budeme mít možnost v samotném srdci civilizované Evropy sledovat nerušené přírodní procesy. Má tuto ambici Šumava? A zde je další problém. Přírodní ambice neexistují. Existují pouze ambice lidské. Nenechme, aby se Šumava stala lidskou či politickou ambicí. Zapojme se do procesu rozhodování o něčem, co je nám blízké, co máme rádi a co je i naším domovem.

Hranice divočiny a lesa se stanovit musí. Taková hranice je totiž samotnou podstatou existence skutečného národního parku. Ale tato hranice musí být stanovena ne pro naplnění nějakých ambiciózních procent, ale proto, že za takto vytýčenou hranicí je celistvý, přírodně vzácný komplex.

To nejpodstatnější je domluvit se

Pokud se však budeme ukrývat za vlastní nesrozumitelné výkřiky, za nesmyslné vyhledávání ambiciózních politiků nebo za vlastní obavu z osobního veřejného projevu, pak nikdy nepřekročíme hranici, za kterou je možnost společného jednání. Tedy jednání, jehož výsledkem bude uspořádání poměrů v tomto národním parku.

Ale pokud se domluvit nechceme nebo neumíme, tak nám v tom ani pan premiér Paroubek nepomůže.

ANTONÍN SCHUBERT, Autor je starosta Modravy