Zobrazení zdroje stránky V šumavském konfliktu by se měla angažovat veřejnost

{{MediaBankArticle
|Title=V šumavském konfliktu by se měla angažovat veřejnost
|Author=Radovan Holub
|Date=2009-06-02
|Source=Nové Klatovsko
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Šumavská kauza v nejvyšších patrech české politiky

Šumavské paradoxy

Ekologičtí aktivisté píší tiskové zprávy, někdy se i přivazují ke stromům, šumavští starostové kráčejí centrem Prahy s transparenty „Zachraňme Šumavu“ a předávají petici předsedovi Poslanecké sněmovny Miloslavu Vlčkovi. Ten pohovoří se zástupci demonstrantů a slibuje, že materiál vezme do Poslanecké sněmovny. Říká: „Musíme zachránit Šumavu, jinak ničení bude dál a dál pokračovat.“ Skupina jihočeských vědců uveřejňuje v novinách protesty proti těm, kdo mluví o ničení šumavské přírody. Hnutí Duha a další ekologické organizace opouštějí ekologickou platformu a politicky intervenují u ministrů životního prostředí a různých politiků a infiltrují do odborných záležitostí ministerstva i vedení parku. Své spojence mezi vysokými politiky hledají i starostové šumavských obcí. Rada Národního parku Šumava, která bojkotovala jednání o zvyšování limitů pro splouvání Vltavy, letos v dubnu překvapivě nové limity schvaluje a starostové obcí, kteří vždycky volali po zrušení zákazů vstupu do NPŠ, najednou v květnu kývnou řediteli parku na rozhodnutí o zřízení nových rozsáhlých území se zákazem vstupu. Bývalý premiér Miloš Zeman mluví letos v květnu na půdě Senátu ČR o zločinném ekologickém experimentu na Šumavě a zločinném vedení NP Šumava, ale jeho stranický kolega, poslanec Vítězslav Jandák, o pár dní později říká, že to, co se děje na Šumavě, je správné, že Šumava se neřítí do zkázy a že jeho velký obdiv patří vedení parku v čele s ředitelem Františkem Krejčím. Připojuje se i senátor za ČSSD Miroslav Krejča, který ještě před několika měsíci požadoval klasické lesnické hospodaření v celém NP Šumava. Senátor najednou tvrdí: „V NPŠ se nic špatného neodehrává – přirozený stav obnovy vegetace je zcela správný postup a řeči o umírající Šumavě jsou fámy a nesmysly.“ Jako poslední v řadě se na Prameny Vltavy a další místa šumavské „divočiny“ přijela 29. – 30.5. podívat delegace evropských politiků. Ekologové veřejnosti vysvětlují, že schnutí lesů je přirozené a že les se zas sám od sebe obnoví. Veřejnost ale utěšování ekologů moc nevěří. Myslím, že v šumavské kauze nevěří už nikdo nikomu. Proč má Národní park Šumava navzory své kráse tak bídný image? Má Šumava vůbec zapotřebí tolik krve a slz, tolik dohadů, manipulací, bojů a politických tahanic? Ale pojďme pěkně od počátku.

Chráněné oblasti nazvané Národní park Šumava a Chráněná krajinná oblast Šumava pokrývají naprostou většinu české Šumavy, konkrétně 1690 km čtverečních mezi Nýrskem a Frymburkem u Lipna. Pokud byste chtěli tuto oblast projet po délce autem, potřebovali byste k tomu tři a půl hodiny. Spolu se sousedním Národním parkem Bavorský les a zbytkem Bavorského lesa je to nejrozsáhlejší lesnaté území v střední Evropě, zvané „zelená střecha Evropy“. Hlavním posláním národních parků je chránit a uchovávat jedinečná, rozsáhlejší, lidskou činností nedotčená nebo málo dotčená přírodní území. Na otázku, jestli na Šumavě mít nebo nemít národní park, onu směs divoké a udržované přírody, by asi málokdo odpověděl záporně. Národní park je přece chlouba nás všech, naše evropská vizitka. Přesto zůstává image Národního parku Šumava bídný. Navzdory tomu, že Správa šumavského parku provádí náročné PR kampaně a podchycuje novináře. Veřejnost vnímá velmi citlivě přibývající zákazové tabule, vidí, že park se na jedné straně chlubí většími bezzásahovými zónami, ale kůrovcové těžby dřeva rostou. Vnímá znovu se zostřující politický boj kolem Šumavy, který se s přestávkami táhne už patnáct let. Vnímá rychle se rozšiřující pásma suchého lesa v okolí Pramenů Vltavy, Černé Hory, Mokrůvky a ptá se, kde se schnutí lesů zastaví. Usychání však bude zjevně pokračovat. Nový ministr životního prostředí Ladislav Miko před několika dny oznámil, že bezzásahová území v NP Šumava budou v nejbližší době rozšířena na 30 % plochy parku. Projednání a schválení takového projektu konsensuálně s obyvateli a obcemi je nerálné. Proto bude muset ministerstvo přistoupit k rozhodnutí „seshora“, podobně jako bývalý ministr Bursík vyhlásil tzv. diferencovaný management lesa. A politici toto rozhodnutí určitě zase napadnou, že je nezákonné a že úřednická vláda nemá právo tak zásadní rozhodnutí přijímat.

Zasahovači a nezasahovali

Část veřejnosti a většina politiků je konsternována pohledem na velké plochy uschlých lesů, zatímco druhá část a menší část politiků chválí, jak se lesy samy od sebe krásně zmlazují a říkají, že v suchém lese bují život podobně jako v lese zeleném. Ti první mluví o katastrofě, tragédii a nezodpovědném ekologickém experimentu, ti druzí chválí přírodu, jak si sama pomohla a jak se všechno krásně zelená, samo od sebe, jen díky přírodním silám. První vidí hnědou barvu sežraných stromů, druzí malé zelené smrčky, které rostou dole. Prvním říkejme pro přehlednost zasahovači, druhým nezasahovači. Zasahovači si žádají zásahů proti kůrovcové pandémii šumavských lesů, nezasahovači říkají, že kůrovec do šumavských lesů patří, vždycky tam byl a že příroda si pomůže za pět až deset let sama. Zasahovači i nezasahovači si vytvořili vlastní ideologii. Mezi oběma ideologiemi probíhá ideologický boj, takový, jaký jsme zažili, když socialismus bojoval proti kapitalismu.

Politický boj o Národní park Šumava rapidně zesiluje od roku 2005 a dostává se do nejvyšších pater české politiky. Problematiku Šumavy řeší v srpnu 2005 na popud místopředsedy Senátu Petra Pitharta tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek, v dubnu 2007 je svoláno veřejné slyšení Senátu k situaci v Národním parku Šumava, na podzim 2007 slibuje premiér Mirek Topolánek hejtmanům Plzeňského a Jihočeského kraje v Klatovech, že problém Šumavy definitivně vyřeší. V roce 2009 přijíždí na Šumavu náměstek ministra životního prostředí František Pelc, později i Martin Bursík s Kateřinou Jacques. Bursík se dokonce při druhé návštěvě setkává se zástupci obcí a slibuje dotace a ekologické farmy, což se na Šumavě slibuje už dvacet let vždycky, když jde do tuhého. Pelc bere do zakázaných částí šumavského parku skupinu novinářů, aby reportovali o výbuchu „nového života“ pod suchými stromy. Bohužel novináři bez vládní výjimky, nutné ke vstupu, jsou zavezeni do míst, kde se v devadesátých letech uměle podsazovalo smrkem – na milión sazenic. Do těchto oblastí vozí Správa parku tradičně i politiky. Všichni jsou nakonec tak nějak rádi, že se dostali tam, kam se normálně nesmí. A tak zatímco novináři a někteří politici píší o bujném zmlazení v okolí Roklanské hájenky, místní lidé nevěřícně kroutí hlavou, protože vědí, že právě tam se masivně podsazovalo. A to navzdory tomu, že skutečně existují velké plochy, kde se lesy dobře zmlazují a je šance, že v některých lokalitách během desetiletí vznikne stabilní přírodní les. Vědecké argumenty na Šumavě bere vážně snad jen veverka.

Dnes, pět let po nástupu nového ekologického vedení, které vystřídalo vedení lesnické, je zřetelně vidět, že ekologické vedení udělalo na Šumavě stejné, ne-li větší chyby než dřevorubci vedení Ivanem Žlábkem ve druhé polovině devadesátých let. Jaké chyby byly nejmarkantnější? Ekologické vedení šumavského parku připravilo na rok 2004 tak zvanou novou zonaci, která měla v horizontu 10, 30 a 50 let rozšířit až na 30 % tak zvaná bezzásahová území, v podstatě shodná s tzv. I.zónami, kde se proti kůrovci nezasahuje. O rok později však stejné ekologické vedení škrtlo na základě politického zadání u této „vědecké“ zonace nuly a usneslo se, že bezzásahovost na ploše 30 % plochy parku musí přijít v horizontu jednoho roku, tří let a pěti let. To byla bezprecedentní hrubá chyba, která totálně zdiskreditovala vědeckou obec zainteresovanou na Šumavě. Nenechme se mýlit: Teoreticky je myšlenka bezzásahovosti správná a do národních parků patří. Národní park přece není hospodářské území, neslouží hospodářské exploataci. Cesta k obhájení této myšlenky však byla zvolena špatně. Snažme se najít odpověď na otázku, proč se tak spěchalo. Na Správě Národního parku Šumava začaly sílit hlasy, že se nová zonace musí stihnout během vlády ekologických ministrů Libora Ambrozka a jeho nástupců Petra Kalaše a Martina Bursíka. Že třicet let je příliš dlouho. Když Libor Ambrozek, dirigovaný tehdejším předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem novou zonaci 12.4.2006 nedlouho před svým odchodem z ministerstva zastavil, napřela správa parku, její spojenci a lobbyisté úsilí, aby nová, šoková terapie šumavských lesů začala platit co nejdřív. Tehdy ale ještě panoval názor, že nová zonace musí vzniknout konsensuálně, po dohodě s obcemi a místními samosprávami. Záhy se však ukázalo, že obce šokovou zonaci šumavských lesů neschválí. Vědecká sekce Rady NP Šumava proto vydala prohlášení o tom, že národní park nepatří obcím a že Ambrozkem požadovaný konsensus místních samospráv k rozšíření prvních zón nemá oporu v platných zákonech. K nárazovému rozšíření posloužil v lednu 2007 orkán Kyrill. Ještě v tomto roce vešel v platnost příkaz ministra životního prostředí Martina Bursíka, který prakticky znamenal rozšíření bezzásahového území na téměř 30 % plochy lesů parku, aniž by se k tomu musely vyjádřit obce. Škrtání nul a šokové rozšíření bezzásahových území bez souhlasu obcí byl patrně největší kiks, který se v posledních letech na Šumavě podařil.

Vědecké argumenty se provařily také během boje o splouvání horního toku Vltavy. Jak to bylo se splouváním? Správa parku si objednala podrobný monitoring toku, ze kterého vyplynulo, že vodáci v lodičkách ohrožují chráněnou perlorodku říční minimálně, protože tam jednoduše žádná není. A že mnohem víc než vodáci škodí Vltavě průmyslové znečištění, které dosahuje až na Šumavu. Monitoring objednaný Správou parku pak na samotné Správě způsobil bouři. Výsledky monitoringu perlorodky pak dementuje jednak Hnutí Duha, jednak na výzvu Hnutí Duha Agentura ochrany přírody a krajiny. A lidé se oprávněně ptají, jestli je možné odborníky brát vážně, když se nedokážou mezi sebou domluvit. Letos se poprvé v historii šumavského parku splouvá omezeně, s poplatky a kvótami a při výšce hladiny 50 cm místo dosavadních 45 cm. Není to špatné rozhodnutí, ale veřejnost se oprávněně ptá, proč vědci nejprve tvrdili, že jediný správný limit je mezi 70-80 cm. Takže máme na Vltavě po desítkách jednání a stovkách jízd mezi Šumavou a Prahou opět nesprávné limity?

Kauza Modrý sloup

Třetí problém je mánie zákazů vstupu. Už v listopadu 2007, těsně předtím, než vstoupil v platnost Schengen, začíná Správa parku s ministerstvem životního prostředí bít na poplach proti turistům. Chráněný tetřev hlušec se najednou objevuje všude tam, kde obce a kraje požadují nové přechody mezi Národním parkem Šumava a Národním parkem Bavorský les. Tabule se zákazy vstupu se z grantových peněz nově instalují v celém příhraničním území šumavského parku. Čeští ochránci přírody se dokonce snaží dohodnout se svými bavorskými protějšky na uzavření tzv. hraničního chodníku, který je z bavorské strany tradičně v létě přístupný. Přitom turistické cesty podél hranice v šumavském parku až na výjimky neexistují, zatímco na druhé straně hranice patří k tomu nejatraktivnějšímu, co tamní park má. Je to zcela absurdní, protože Správa Národního parku Šumava tvrdí, že oba parky vytvářejí jeden společný národní park. Z české strany se ale do jádrových území Národního parku Bavorský les nelze dostat a návštěvníci Šumavy tak nemohou posoudit, jestli se les po kalamitách ponechaný silám přírody skutečně zmlazuje nebo ne. Celkový obraz není přitom tak tristní, jak nám líčí zasahovači. Jenže českému turistovi obraz přirozeného zmlazování zůstává prostě nedostupný. Když dojdou racionální argumenty pro zákazy, sahá vedení šumavského parku k pohrůžkám: Pokud tam lidi pustíme, hrozí postihy ze strany Evropské komise. Nic takového ve skutečnosti nehrozí. Při žádném z jednání se zástupci evropských struktur nepadla v posledním desetiletí reálná hrozba, že Národnímu parku Šumava bude odebrána ochranářská kategorie II. podle IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody, který kategorizuje národní parky) nebo že šumavský park bude nějak postihován nebo pokutován. Výmysly s pokutami od Evropské komise jsou však dobrým argumentem proti turistům. Jedinou pokutu uložila správě šumavského parku Česká inspekce životního prostředí za překročení kvót při organizovaných poznávacích exkurzích na Modrý sloup v roce 2006. Plánované letošní uvolnění hraničního přechodu Modrý sloup a dalších dvou přechodů, za který obce bojují už patnáct let, má tragikomickou příchuť. Za prvé to bude otevření jen na dva roky, pak se bude zas hodnotit a možná i zavírat. Za druhé: z české strany bude se chodit na Modrý sloup oklikou, z bavorské strany přímo. Běžný turista tuto okliku ujde s problémy. Trasa obchůzky – a to je další hrubá chyba správy parku – bude vedena přes území, o nichž se ještě donedávna tvrdilo, že je tam nejvíc chráněného tetřeva. Co si řekne veřejnost? Že tetřev je jednoduše tam, kde ho ochranáři potřebují. Nyní potřebují zakázat přímý průchod Luzenským údolím a cestu tu vybagrovat – a ejhle – tetřev je zase tam.

V šumavském konfliktu by se měla angažovat veřejnost

Myslím, že je nezbytné, aby do sporu o Šumavu byla zatažena veřejnost. Veřejnost musí – podobně jako to bylo v Národním parku Bavorský les – odsouhlasit, jestli dvacetiletý, možná i delší mezistupeň suchých lesů je akceptovatelný pro lidi, kteří na Šumavě žijí nebo sem jezdí. Angažmá veřejnosti nelze řešit pomocí zmanipulovaných anket, v nichž jsou lidé tlačeni do předem zřejmých odpovědí. Politický spor o Šumavu nelze probojovat likvidací protivníků, ale je třeba zasednout za jednací stůl. Kulaté stoly by měly vést k dialogu obou znesvářených skupin a ke kompromisu mezi zasahovači a nezasahovači. Současný likvidační boj mezi oběma skupinami nepřináší Šumavě nic dobrého zrovna tak jako nepřinesl nic dobrého do české politiky. Dnes jsme na Šumavě zas na začátku a je jen otázkou času, kdy se ozve nové volání po zrušení nebo zmenšení šumavského parku. Skutečnou tragédii vidím v tom, že argumenty vědců jak kolem kůrovce, tak kolem tetřeva nebo kolem splouvání dnes téměř nikdo nebere vážně – a to je možná nejsmutnější na celé šumavské kauze. Selhala věda, musí nastoupit politika, i když ani ta si se současným stavem Šumavy neví rady.