Zobrazení zdroje stránky V ráji šumavském, 1956, K dílu Karla Klostermanna

{{KlosterBankArticle
|Title=V ráji šumavském, 1956, K dílu Karla Klostermanna
|Author=Vítězslav Tichý
|Date=1956
|Source=Klostermann, K.: V ráji šumavském
|Genre=beletrie
|Respondent=
}}
V osmdesátých letech minulého století začal do české literatury silněji pronikat realismus. Jeho průkopníky a uvědomělými hlasateli byli vlastně už prozaikové kruhu májového; sám Neruda, nebo ve svých povídkách a drobných básnických obrázcích V. Hálek, dále G. Pfleger-Moravský, jemuž náleží zásluha, že do českého románu uvedl po prvé dělníka jakožto románového činitele, i Karolína Světlá. Avšak u některých autorů tento realismus nese stále ještě stopy romantické, na příklad u G. Pflegera-Moravského, jehož realistický pohled je velmi často zastiňován starším romantickým pojetím i zpracováním. Přesto byla půda zkypřena a připravena pro další růst a vývoj a ten se projevuje právě v posledních desítiletích minulého století, kdy zejména česká próza (vedle dramatu) počíná využívat možností, které jí realismus poskytuje. 

Realističtí spisovatelé začínají naplno uplatňovat své znalosti krajin, prostředí, veřejného i soukromého života lidí, které učiní hrdiny svých románů a povídek, uplatňují i své, osobní vztahy k tomu či onomu kraji, k jeho obyvatelům, k jejich povahovým vlastnostem apod. Život, skutečný život se zde rozkládal před spisovateli, život se svou mnohotvárností, svým bohatstvím, svou zákonitostí, ale také se svými nečekanými a mnohdy otřesnými zvraty. Nemůže být pochyby o tom, že tento realistický proud, stavící se ostře proti romantickým dozvukům v literatuře tehdejší doby, vyplýval ze současné situace politické a hospodářské. Boj o národní svébytnost, zostřující se protiklady společenské, zřetelná diferenciace na třídu majetných boháčů a bezprávných otroků práce – ať městských, továrních, ať venkovských bezzemků – propukávající konflikty mezi oběma třídami, to všechno muselo nutit k pronikavější pozornosti a k hlubšímu pozorování života skutečného, skutečných a opravdových problémů života a hrdinů ne už vysněných, nýbrž živých. Otázky, jejichž naléhavost proklamovala už škola májová, vystupují teď do popředí v plné síle a spisovatelé se jimi začínají obírat zcela programově, ne už nahodile jako dříve. Avšak k tomuto znaku realismu přistupuje ještě další, který je pak vlastním charakteristickým znakem realismu vůbec proti romantice. Realismu nejde pouze o věrnost, o pouhou kopii skutečnosti, jak by se mohlo zdát, ale o vyjádření typičnosti, tj. o vyjádření typických charakterů za typických okolností. O to se romantikové nesnažili, naopak vyhledávali právě postavy a povahy netypické, výlučné, neobyčejné, a předváděli je čtenářům ve stejně netypických, výlučných, a zvláštních dějích a situacích. Romantičtí hrdinové jsou vždy lidé, kteří mají zvláštní postavení v lidské společnosti a prožívají neobyčejné, právě „romantické“ osudy. Hrdinové realistických románů jsou lidé z masa a krve, a prožívají své osudy – oni jsou právě typickými představiteli společenské skupiny za určitých situací, životních podmínek, hospodářských a společenských poměrů.

A tak se český román a česká povídka koncem minulého století stávají zcela důsledně obrazem českého života v oné době. Tento realismus se nejsilněji projevuje v námětech venkovských. Bezpečnou cestu dalšímu vývoji ukázala vlastně už Božena Němcová a potom i Hálek, svými venkovskými povídkami. A v osmdesátých letech přicházejí další autoři: G. Preissová píše své povídky z moravského Slovácka a brzy nalézá pokračovatele v mladém J. Herbenovi; s Podkrkonoším a Českomoravskou vysočinou seznamuje své čtenáře K. V. Rais (který se k realismu propracoval z počátečního romantického historismu), znalec obou oblastí, jedné jako svého rodiště, druhé jako svého působiště; v devadesátých letech přichází Alois Mrštík se svými prvotinami, nežli se později spojil s bratrem Vilémem k velkému freskovému obrazu celého roku na moravské dědině. Rovněž v devadesátých letech budí pozornost Antal Stašek svou románovou a povídkovou tvorbou, řešící programově problematiku sociální a objevující českému čtenáři svérázný lid a život v Podkrkonoší. Zůstáváme-li při tomto stručném přehledu časové před rokem 1900, pak nemůžeme pominout ani takové dílo, jako jsou Holečkovi Naši (první díl z r. 1898), líčící – ovšem jen do jisté míry realisticky – život obyvatel jižních Čech. Pak přicházejí ještě další a další, jejichž tvorba spadá už do plného rozkvětu tohoto realismu po roce 1900, jako např. Teréza Nováková, F. X. Svoboda, J. Š. Baar a jiní. 

Tak se veškerá tato próza právě pro svou typičnost stává i dokladem života v určitém kraji a v určitém období, její realismus se stává i dokumentárním. Skoro všechny náměty realistických románů tohoto druhu vyrůstají ze společnosti a její společenské situace v určité době, i když běží o soukromé vztahy, např. obvyklých mileneckých dvojic nebo o romány manželské. V kolika románech – právě venkovských – se milenci rozcházejí pro sociální nerovnost; kolikrát se v realistických vesnických románech objevuje např. nešťastné manželství, které bylo uzavřeno nikoli milenci, nýbrž jejich rodiči z příčin majetkových; kolikrát se tu setkáváme i s hospodářským a mravním úpadkem, a to jedinců i celých rodů, s jakou vytrvalostí se v tomto realismu vracejí a různě obměňují problémy, jejichž jádrem jsou peníze. Všechny realistické spisovatele spojuje společné poznání, že venkovská společnost je v hospodářské i mravní krisi, že její problémy nejsou pouze individuálně výlučné, nýbrž i obecné! Příznačné je nyní, jak se různí spisovatelé k tomuto poznání stavějí a jak se snaží s tímto problémem se vyrovnat. U Raise např. je to tvrdá, lopotná práce venkovských lidí, spojená s bezvýchodným sociálním postavením, která nakonec zatvrzuje srdce a utlumuje veškeré jemnější city. Vznikají neustálé konflikty mezi rodiči a dětmi, mezi hospodáři a výměnkáři, mezi příbuzenstvem. Jak znamenitě kreslí Rais vesnickou chamtivost a lakotu! Barvitý a pestrý pronikavý obraz moravské vesnice bratří Mrštíků vyznívá nakonec celkem pesimistickým tónem – příčinu hospodářského a mravního rozvratu vidí autoři v přílišné blízkosti velkého města, které sem vyzařuje svou zhoubu. Holeček svému realistickému líčení jihočeských sedláků podkládá mnohde idealizující myšlenky, jací by vlastně měli být, a formuje své postavy často raději podle svých představ. Nejhlouběji se do změti různých těchto problémů ponořila Teréza Nováková některými svými romány z východních Čech, na příklad románem „Na Librově gruntě“ nebo „Jiří Šmatlán“. Ne každý z těchto realistických spisovatelů dovedl tak správně a do takové šíře jako na příklad Antal Stašek rozpoznat pravé příčiny takovýchto neradostných skutečností, že je totiž vinen celý společenský systém, celá struktura tehdejší společnosti, rozdělené třídně. Je zajímavé, že třídní boj ve městě (dělnictvo – továrník) byl pro literaturu objeven už Pflegrem-Moravským v šedesátých letech („Z malého světa“ r. 1863), kdežto vesnický realismus se jen zvolna a těžce propracovává k poznání, že třídní boj není omezen pouze na průmyslové město, nýbrž že jeho jevištěm je i venkov. (Srovnej idylické celkem vylíčení české vesnice u Svatopluka Čecha v básni „Ve stínu lípy“ a nakonec Čechovy sympatie s vesnickým proletariátem v „Sekáčích“!)

Poněvadž tedy těmto realistům většinou chybí důsledné pochopení příčin, docházejí jen nemnozí k tomu, jak by našli z tohoto bludného kruhu východisko, řešení. Omezují se na konstatování společenských rozporů, mohou líčit – s větším či menším mistrovstvím – jak se věci ve skutečnosti mají, jejich líčení je pravdivé, ale zůstává přece jen kritikou. To je však přirozené historické omezení kritického realismu, jež ovšem nijak nezmenšuje jeho dosah. Vždyť víme i z příkladů největších realistů 19. století, Balzaca, Dickense, Tolstého, Turgeněva a jiných, že tato kritika měla a má svůj dalekosáhlý význam ve vývoji moderního společenského myšlení. A tak i tvorba našich realistů nabývá této hodnoty, hodnoty kritiky, tak důležité ve společenském vývoji našeho národa, hodnoty zbraně v boji za společenský řád.

K těmto spisovatelům se na samém počátku devadesátých let minulého století řadí i náš autor, Karel Klostermann.

Karel Klostermann je povídkář a romanopisec, který české literatuře přímo objevil Šumavu a Pošumaví. Existuje sice už před Klostermannem a jeho šumavskými romány básnická sbírka Elišky Krásnohorské, nazvaná přímo „Ze Šumavy“, ale ta je romanticky nadnesená, pathetická, krajinářsky málo konkrétní, její těžiště je jinde než v líčení Šumavy. Konkrétnější a realističtější jsou některé šumavské motivy Ad. Heyduka, např. „Pod Vítkovým kamenem“ nebo „Dřevorubec“. Šumavské scenerie – avšak pouze scenerie, nikoli skutečná dějiště – obsahují také tehdy oblíbené a hojně čtené romány A.V. Šmilovského „Parnassie“ a V. Vlčka „Černé jezero“.

Ukázat českým čtenářům Šumavu, jaká skutečně byla, to zůstalo vyhrazeno teprve Klostermannovi. Zobrazil ji ne jako pouhý návštěvník, nýbrž jako dobrý znalec Šumavy šedesátých až osmdesátých let minulého století. Tehdy ji nekřižovaly ještě pohodlné silnice, nýbrž tenkrát byla v některých svých částech skoro nepřístupná, zvláště v zimě, kdy byly její cesty zaváty metrovými vrstvami sněhu. Byly tam ještě končiny, kam nevstoupila lidská noha, kterým se vyhýbal i lesní personál, kam nebylo pro močály a rašeliniště možno ani vstoupit. S touto Šumavou, s jejím lesním bohatstvím, s jejími pastvisky, s jejím těžkým hospodařením uprostřed lesů a močálů, s jejím sklářským průmyslem, zkrátka se vším, co znamenalo v těchto lesních pustinách lidskou práci a namáhavý život, byl Klostermannův rod spojen po několik generací. 

Klostermannův otec byl synem šumavského sedláka ze Schlösselwaldu u Srní (Rehberka) v bývalém soudním okresu kašperskohorském a po studiích a po studiích se usadil jako praktický lékař v Debrníku u Železné Rudy, kde byly tehdy velké sklárny rodiny Abélé. Tam se i oženil, vzav si za manželku vnučku z této původně francouzské vystěhovalecké rodiny. Mnohokrát změnil působiště; v Haagu v Horních Rakousích se narodil 15. února 1848 syn Karel Faustin, pozdější spisovatel. Radostné dětství prožil hlavně v Sušici, Štěkni a v Žichovicích, gymnasium počal studovat v Písku, pokračoval v Klatovech a dokončil studie opět v Písku. Už jako student poznával Klostermann Šumavu, zejména ty scenerie, do nichž později umisťoval své povídky a romány. Sám o tom hovoří ve své stručné autobiografii z r. 1914:

„Počínajíc desátým rokem svého věku trávil jsem větší část svých prázdnin u svých příbuzných, u sestry svého otce a u jeho bratří, jakož i u synů a dcer těchto, potroušeně bydlících v širokém obvodě obce Rehberské, a to až do ukončení svých akademických studií, tedy od r. 1857 až do 1870. Takto jsem vnikl zplna do intimního života našich horalů, kteří ničeho přede mnou neskrývali, považujíce mne za svého a zcela mi důvěřujíce. Největší mojí zálibou bývalo choditi se stády, jež se po celé léto pásla v knížecích lesích, hlídána jsouce zvláštními pasáky… Přidružoval jsem se k těmto pastevcům, namnoze blízkým svým příbuzným, žil jsem s nimi po jejich způsobu po několik neděl, obyčejně pokud boty vydržely v nesmírném mokru lesů a močálů, stravoval jsem se s nimi a s nimi přespával v srubaných lesních boudách. Tak jsem poznal důkladně život těchto lidí, jejich nazírání a vnikl jsem do všech tajů lesa a močálů v době, kdy široké prostory byly ještě pokryty pralesem, do jehož hloubi kromě pastevců a hajných sotva kdo zapadal… I v zimě prošel jsem často nejvyššími, sněhem pokrytými planinami kvildskými, ježto jsem se na vánoce a velkonoce vracel k rodičům dojížděje z Vídně do Pasova v Bavořích, odtud pak pěšky dvacet hodin cesty domů, při čemž jsem poznal hrůzu sněhových vánic, o nichž mi ostatně příbuzní mnoho vypravovali…“

Po maturitě odešel Klostermann podle otcova přání do Vídně studovat medicínu, absolvoval ji sice, ale lékařem se nikdy nestal. Už za studií si osvojil dokonalou znalost několika jazyků, byl krátký čas vychovatelem v Žamberku, potom členem redakce vídeňského časopisu Wanderer, orgánu staročeské strany, a nakonec mu bylo nabídnuto místo učitele francouzštiny na právě zřízené německé reálce v Plzni. Přijal je, pokládaje to za provisorium před lékařským doktorátem, ale pak už u toho povolání zůstal a celou svou služební dobu prožil v Plzni; do výslužby odešel r. 1908. I jako profesor trávíval své prázdniny na Šumavě, v Srní, v Rejštejně nebo v Kašperských Horách, později pak ve Štěkni u Strakonic. Několikeré prázdniny strávil Klostermann také na jihočeských Blatech, byl i v Dubrovníku v Dalmácii a několikrát ve Francii. Zemřel ve Štěkni 16. července 1923, pochován je v Plzni.

Do literatury se Klostermann dostal, jak sám říká, „zcela nenadále“ : „Roku 1884 navštívil jsem v Praze svého bývalého šéfa (z vídeňského Wanderera - pozn. V. T.) V. Nedomu, tehdy šéfredaktora Politik. Ten mne vyzval, abych něco napsal pod čáru, a já jsem pak poslal redakci několik feuilletonů, z nichž, když byly přijaty, se vyvinula celá řada pod názvem „Heiteres und Trauriges aus Böhmerwalde“, pak řada jiných, ale vedle toho také již různé črty české Národní politiky a do Hlasu národa. R. 1890, byv s mnoha stran vyzván, vydal jsem v Plzni řadu těchto feuilletonů v knížce, již jsem dal nápis „Böhmerwaldskizzen“. Nebožtík V. Vlček si jich povšiml a vybídl mne, abych mu napsal nějakou šumavskou povídku pro Osvětu. To jsem učinil koncem 1890, napsav dobrou povídku „Rychtářův syn“, následujícího roku pak román „Ze světa lesních samot“.

Tím se dostáváme ke Klostermannově tvorbě, jež je velmi rozsáhlá. Klostermann byl jedním z nejplodnějších českých beletristů. Jeho českých prací, povídek a románů, je asi 160. Klostermann je uveřejňoval skoro ve všech význačných českých beletristických časopisech, novinách, almanaších, příležitostných publikacích apod., jednak pod pseudonymy Faustin nebo Doubravský. Proto, že Klostermann tak nově a s důvěrnou znalostí objevil literárně Šumavu, jsou v celé jeho tvorbě šumavské romány a povídky nejdůležitější a všimneme si jich na prvním místě. Jsou to hlavně romány „Ze světa lesních samot“, „V ráji šumavském“, „ Skláři“ a „Kam spějí děti“.

„Ze světa lesních samot“ napsal Klostermann 1890, román byl následujícího roku 1891 otištěn ve Vlčkově Osvětě a brzy nato vyšlo první knižní vydání. Tento román byl pro svou zdánlivou dějovou výlučnost neprávem částí kritiky označován za romantickou idylu. Avšak skutečnost je opačná. Román zobrazuje pravdivě tento odlehlý horský kraj uprostřed hlubokých šumavských hvozdů, kraj v šedesátých letech minulého století, nedotčený nástupem kapitalismu. Ukazuje tvrdý a těžký život v těchto líbezných, ale zároveň drsných až krutých horských končinách, kam tehdy jen málokdy zalétl závan z civilizovaných krajů.

Klostermann dovede velmi pěkně popisovat a charakterisovat své postavy a z některých vytvářet přímo typy. A to je jádro jeho realistického umění, typisace postav i dějů, z níž vyplívá vnitřní umělecká pravdivost. Všimněte si např. takového hajného Vavrucha, který nám připadá přímo jako chmurné ztělesnění staré Šumavy, jejího krutého a nesentimentálního života, kde platí jak Vavruch hlásá, „Kdo s koho“. Nebo jiný takový jedinečně zachycený typ: revírník Malý, rovněž dítě zdejší krajiny, který je možný už jen zde. Naproti nim Kořán a Svijanský představují jiný svět, a proto se také do světa zdejšího nemohou tak dobře vžít. Tento umělecky účinný protiklad typů se plně uplatňuje i u obou hlavních postav ženských: u revírníkovy ženy a Vavruchovy dcery Katy. Paní Zdenička přichází do hor rovněž odjinud, z prostředí kultury a civilisace, nejprve je nadšena nádhernou přírodou, je šťastna nejen láskou svého manžela, nýbrž i krásou krajiny, hloubkou lesů a příchylnosti lidí, ale ponenáhlu, jak příroda ukazuje i své stinné stránky, od nevlídnosti až ke krutosti, když mladá paní je odsouzena trávit celé dny v naprosté odloučenosti za dlouhé, nekonečné zimy, tu se její počáteční nadšení změní v pravý opak, v naprostou zoufalost. Je zapotřebí tak hlubokého otřesu, jako je Kořánovo zranění, aby se vzpamatovala. A naproti ní Katy: přírodní bytost, primitivní, ale ne bez půvabu, pravé dítě svého nesentimentálního otce, ale i produkt nesentimentálního kraje, a jako její otec přímo součást svého prostředí. Klostermann ukazuje, jak by taková bytost, přesazená jinam, nutně musela zahynout. Avšak co čtenáře u tohoto románu poutá, nejsou jen osoby a jejich osudy, nýbrž i veškerá přírodní scenérie, v jejímž klíně se román odehrává. Hned zde se Klostermann ukázal mistrem přírodních popisů a líčení. Na mnoha stránkách jeho románu se čtenáři rozvíjí barevné panoráma přírodních scén, letních dnů, podzimní barevnosti, prudkých bouří i zimní přírodní krutosti. Nejlépe se Klostermannovi daří líčení scén zimních: vichřic, chumelenic, kdy hluboko pod sněhem zapadají celé chalupy, kdy lidé nemohou ven, kdy je celý kraj odříznut od ostatního světa. A když sníh ztvrdne, nastává dřevorubcům těžká práce: svážení dříví po saních. Často při tom zahyne člověk a pak nastává nová starost: jak dopravit mrtvé tělo na daleký hřbitov. Cítíme, jak právě takovéto scény vyplívají z vlastních Klostermannových otřásajících zážitků, neboť se k takovým motivům často vracel a zpracovával je v různých obměnách - jistě v souhlase se skutečností, neboť šumavská zima zasahuje do života tamějších lidí nejhlouběji a často i nejzhoubněji. Tu vidíme opět pravé realistické umění Klostermannovo: příroda a život v ní nejsou ani trochu idealisovány, všechno je skutečnost, která prošla vnímavými smysly autorovými a stala se skutečností uměleckou. Romanticky výlučnou by se mohla zdát například scéna přepadení myslivny bavorskými pytláky, ale i tu se musíme vmyslit do celé situace konce šedesátých let minulého století, do celého toho zapadlého pohraničního světa, kdy takové výjevy byly nejen možné, ale jistě i časté. (Ostatně Klostermann ve svých „Böhmerwaldskizzen“ vypravuje, že se to skutečně před několika lety stalo.)

Kladné rysy tohoto románu se objevují i v románech dalších, a to platí hlavně o románě „V ráji šumavském“ (1893), který z hlediska realistické typisace znamená další vzestup. Časově navazuje tam, kde „Ze světa lesních samot“ končí. Reálným, hospodářským pozadím románu je změna, jež se udála v šumavské přírodě a jejím obyvatelstvu v sedmdesátých letech po oné zhoubné vichřici 26. října 1870, kterou se předcházející román končí. Ta zporážela ohromné spousty zdravého dříví a nadělala takových škod, že leckde nebyly napraveny podnes. Dříví muselo být kvapně zpracováno a odvezeno, poněvadž za touto živelní katastrofou následovala hned další: do padlých i do stojících zdravých kmenů se dal nebezpečný brouk kůrovec. Aby se do zamořených oblastí vůbec mohlo proniknout, museli se nejprve stavět cesty a silnice. Tichá dotud Šumava byla pojednou plna ruchu, šumu a života. Ze všech končin se na Šumavu hrnuli dělníci – dřevorubci, docela i sezónní dělníci až z Itálie, domácí obyvatelé nechávali polního hospodářství a vrhali se hlavně na povoznictví, z něhož jim kynuly nebývalé zisky. Na Šumavu se přistěhoval blahobyt, o jakém se lidem dříve ani nesnilo. A tak tato katastrofa urychlila počáteční pronikání kapitalistického podnikání do tohoto odlehlého kraje, hluboko zasáhla do způsobu života horského lidu. Avšak brzy se začaly projevovat i záporné stránky. Poklesla mravnost, rozmáhali se všemožné neřesti, pijáctví, hýřivost, furianství všeho druhu, rozmařilost. Lidé žili jenom dnešku a nepomýšleli na další následky, jako by tento blahobyt měl trvat stále. Avšak po dvou třech letech období konjunktury a šumavští vesničané tu stáli náhle s prázdnýma rukama. Nemohli si zvyknout opět na bývalý způsob života, zadlužovali se, prodávali svá hospodářství a lesy, stěhovali se pryč. To všechno výstižně ukazuje Klostermann na osudu sedláka Podhamerského a celé jeho rodiny, kterou hluboko zasáhl mravní i hospodářský rozvrat, dovršený ještě požárem rodinného lesa. Tento hlavní hrdina románu je jedním z nejvýraznějších typů Klostermannových, na něm se Klostermannovi neobyčejně výrazně zdařilo znázornit rozkladnou moc peněz, jakmile se jejího lesního bohatství zmocnila obchodní spekulace. (Významná episoda: krach vídeňské burzy r. 1873 zasáhl i sem!) Neméně výrazně je vykreslen i protějšek Podhamerského, starý Rankelský Sepp, ztělesněné svědomí, moudrý a rozšafný stařec, bohatý zkušenostmi, jedinečná postava v bohaté galerii Klostermannových postav vůbec. Na těchto dvou postavách si můžeme opět ověřit sílu a uměleckou účinnost realistické typisace, neboť například takový Podhamerský nebyl jistě ojedinělou výjimkou v oné době, ale je ztělesněním, je představitelem mnoha podobných, které stihl stejný osud. V tom je přesvědčivost celého románu i charakterů jeho postav. Jako v prvním románě i zde poutá čtenáře líčení krás i hrůz šumavských hvozdů, v létě i v zimně, za sněhových metelic a bouří, líčení tvrdé a namáhavé práce dřevorubců v lese nebo povozníků, i vylíčení převratů v životě obyvatel, v jejich společenských a tedy mravních názorech. 

Další Klostermannův velký šumavský román jsou „Skláři“ (po prvé ve Zlaté Praze 1893 s názvem „Majitelé hutí“). V tomto románě, jehož dějištěm je šumavská hůrka, užil Klostermann rodinných příběhů a tradic z rodu své matky, resp. babičky, Abéléů a spřízněného rudu Hauerů. Abéléové i Hauerové byli už v 18. století a pak ještě hluboko do století 19. majiteli velkých skláren na Šumavě. V románě jsou jména změněna, ale ne natolik, aby se nadalo poznat, o koho vlastně jde. Je to sice příběh rodinný, individuální, ale i zde pracuje Klostermann osvědčeným způsobem, konfrontovat totiž dva protichůdné typy, např. Starý Haslinger a starý pan Chablé. I zde je základem skutečný život tehdejší Šumavy“ je to šumavské sklářství, rovněž tak typické pro tuto krajinu v minulých dobách, dokud nemusilo ustoupit racionálnější výrobě opírající se ne už o dříví, jako zde, nýbrž o levnější uhlí v jiných krajinách. Rozkvět a konečný úpadek takového rodinného sklářského podniku se podařilo Klostermannovi rovněž zachytit velmi věrně a pravdivě, a to zase proto, že i tento děj byl typický pro mnoho podobných podniků pohlcených konkurencí, z jejichž velkého počtu v minulosti se jich do nové doby zachovalo jen málo. I v tomto románě zaujímají významnou část partie popisné, líčení zimních katastrof, zrádná nebezpečí lesních močálů apod., ale také sklářství samo, život a práce v hutích, hospodářská a obchodní stránka tohoto průmyslu.

Jakýmsi epilogem předcházejících děl, hlavně prvních dvou románů je čtvrté velké Klostermannovo dílo „Kam spějí děti“ (Knižní vydání 1901, poslední vydání má změněný název „O srdce člověka“). Šumava už není tou, jakou bývala v době oněch dvou románů, je to už krajina chudá a její děti se v ní nemohou uživit. Hospodářská změna, způsobená kapitalismem a jeho dravou bezohledností, zasáhla příliš hluboko do dřívějšího způsobu života a hospodaření a ničila a ničí četné existence. Obyvatelé odcházejí do světa za lepšími hospodářskými a sociálními možnostmi, hlavně do Vídně, a málokdo se vrací do této zchudlé krajiny. Jinde však nejsou za tehdejšího společenského řádu podmínky o nic lepší, a tak většina vystěhovalců propadá i tam hospodářské a mravní zkáze. Jen pevné povahy se mohou udržet, a k nim patří i hlavní postava románu, energická Fanny Podílských, která se z Vídně vrátí a pevnou rukou se ujímá rozpadávajícího se hospodářství. Je to postava mnohem silnější nežli její mužský protějšek, její pozdější muž, Florian Reeb.

Vedle těchto hlavních šumavských románů napsal Klostermann množství drobnějších povídek, črt, skizz, feuilletonů apod. Jsou shrnuty do několika svazků s různými názvy: „V srdci šumavských hvozdů“ (knižně 1896), „Hostinský dům“, „Bílý samum“ (1903), „Ze šumavského Podlesí“ (1905), „Pošumavské rapsodie“ (1908), „Urvané listy“ (1908), „Odyssea soudního sluhy“ (1910), „Dokonalý kavalír“ (1922), „Zmizelá osada“ (1923), „Ze Šumavy“ (1925, je to překlad něm. Böhmerwaldskizzen“); po autorově smrti vyšly ještě „Šumavské povídky“ (1925), „Prázdniny na Šumavě“ (1926), „Z mého revíru“ aj. Některé povídky jsou vážně, až tragické, na příklad „Bílí samum“ o dětech, jež se vracely ze školy, byly přepadeny sněhovou bouří a v ní zahynuly, jiné opět rozmarné (Klostermann má smysl pro humor a místy i satiru), např. „Odyssea soudního sluhy“ o soudním sluhovi z Kašperských Hor, který má v zimě doručit soudní spis ve vzdálené obci a bloudí pro množství adresátů téhož jména v několika vesnicích a osadách. K mnoha povídkám posloužily Klostermannovi vlastní vzpomínky z mládí nebo vyprávění jeho otce a příbuzných. Tak např. dojímavou episodu ze života svého otce-lékaře vylíčil Klostermann v povídce „Vánoce pod sněhem“ (v knize „V srdci šumavských hvozdů“); vypravuje tam, jak byl kdysi jeho otec, tehdy začínající lékař, právě na Štědrý den povolán k těžce zraněnému dřevorubci, jak byli v chalupě zasypáni sněhem a strávili tak celé vánoční svátky, nežli mohli být zachráněni.

Další skupinu tvoří ty romány a povídky, jejichž děj se odehrává jinde než na Šumavě. Ale i tak je to vždy prostředí, s nímž je Klostermann dobře obeznámen. Je to předně román „Za štěstím“ (Po prvé v Osvětě 1893). Jeho dějištěm je Vídeň a Klostermann v něm hojnou měrou využil vlastních zkušeností a dojmů; jsou tu vylíčeny osudy Čechů, vystěhovalců přicházejících hlavně s jižních Čech a Pošumaví do Vídně „Za štěstím“: dělníků, řemeslníků, pradlen, sklepnic, studentů, úředníků apod. Postavy jsou opět vykresleny živě, plasticky, a jejich osudy z velké části typické, jsou podány poutavě: někteří hynou, jiní se hospodářsky zachycují a prospívají, jiní se opět odnárodňují. Román zůstává zajímavým dokumentem vídeňského češství v šedesátých letech minulého století.

Hospodářská chudoba a zaostalost je pozadím i románu „Světák z Podlesí“ (1905). Hrdinou je muž, který se po dlouholetém pobytu v cizině vrací do rodného Pošumaví, zakoupí se a chce tu hospodařit. Ale i přes všechnu námahu i dobrou vůli ho stíhá nezdar za nezdarem, takže nakonec opět všeho nechá a odjede do světa znovu. I to Pošumaví je tak chudé, že se tam lidé nemohou uživit. 

Zajímavý typ vykreslil Klostermann v románě „Ecce homo“ (1915). Je to příběh dobrého až slabošského člověka, plného českobratrské a evangelické lásky k bližnímu, ztělesněný princip „neodpírání zlu“. Román je nepochybně aplikací názorů, které právě na počátku našeho století obnovil L. N. Tolstoj o křesťanské pokoře, neodpírání zlu apod. Román vyniká – jako ostatně všechny Klostermannovy romány – dobře odpozorovanými a ostře charakterizovanými postavami a realistickou pravdivostí v psychologii. Jeho dějištěm je Pošumaví. Psychologií se k tomuto románu řadí ještě podobný, „Vypovězen“ (po prvé v Máji 1908, knižně 1913). Je to obraz ze života jihočeských drobných lidí. Odehrává se v blatské vesnici mezi Hlubokou a Netolicemi, jeho hrdinou je tovární dělník Váša Křenek, povaha stejně pasivní a utlačená jako Váša Šára, hrdina románu „Ecce homo“. Křenek se kdysi dopustil krádeže ryb a byl za to potrestán vězením. Od té doby se však polepšil, žije vzorně a dře se pro svou rodinu, ale bohatý sedlák Frček, starosta obce, který se továrního dělnictva v obci obává, dá ho z obce vypovědět. Křenkovi nezbývá než se vystěhovat; do rodné obce na Plánicku nemůže, tam by se neuživil, najde si tedy místo v Hydčicích u Sušice při vápenných pecích. Tam však tře také bídu, odejde tedy za chlebem do Plzně a nakonec někam do uhelné pánve severozápadních Čech. Román je výrazem Klostermannova soucitu s nevinně pronásledovaným lidským tvorem a jeho některé stránky jsou přímo hlasitým protestem a obžalobou tehdejšího společenského zřízení, zejména selské nadutosti, pýchy a necitelnosti.

Jakýmsi návratem do kraje mládí je román „Žichovičtí půlpáni“ (1914). Dějištěm jsou Žichovice pod Rábím na Otavě, místo, které bylo Klostermannovi tak milé už z mladých let. Předvádí tam žichovické „půlpány“, t. j. vrchnostenské úředníky, sluhy a zřízence žichovického panství, líčí vzájemnou nevraživost mezi nimi a měšťany, a to často tónem velmi humorným a satirickým.

Nejpopulárnějším Klostermannovým románem vedle hlavních románů šumavských jsou „Mlhy na Blatech“. Je to rozsáhlá paralelní historie dvou selských rodů v blatské vesnici Plástovicích, Potužáků a Krušných; rod Krušných se hospodářsky a mravně rozpadá. Zajímavou postavou je tam Potužákův „hříbek“, t. j. pasák koní Vojta, samorostlá a svérázná postava, zprvu drsná a hrubá, ale později zjemnělá Vojtovou láskou k Potužákově Apoleně. Tento poměr se zdá z počátku Potužákovi něčím nemožným (selská dcera a čeledín!), ale mladá lidé jsou vytrvalí, a když se za několik roků Vojta stane baštýřem v knížecích službách, mohou se s Apolenou vzít. Už tehdy upoutalo čtenáře nové prostředí tohoto románu, které Klostermann objevil, a poutá je dodnes: je to svět velkých blatských rybníků a pastvin, a všechno, co s nimi souvisí: rybniční personál, vodní pytláci (i Vojta je z počátku jedním z nich), rybniční hospodářství, selské hospodaření na společných pověstných blatských gruntech, o jejichž rozdělení zde také jde, a pod. S tímto světem se Klostermann důvěrně seznámil za několikerého pobytu v blatských vesnicích. Jeho vyprávění je opět velmi poutavé, názorné a přesvědčující. Jakýmsi subjektivním doplňkem románu jsou „Obrázky z Blat a Hlubocka“ (v knize „Snímky lidí a věcí“); zde uložil Klostermann vedle názorného vylíčení kraje i lidské práce v něm také své pokrokové, ale i konservativní názory o společnosti, národu, státu, náboženství, kultuře a pod.

Nejrozsáhlejším Klostermannovým románem je čtyřdílný „Suplent“ (1913); i toto dílo je dokladem Klostermannovi znalosti prostředí a poměrů, v jejichž rámci se pohybují jeho hrdinové. V tomto románě je to ovzduší starého rakouského gymnasia v Praze, Když román vyšel, vzbudil značnou pozornost svým realistickým vylíčením skutečných poměrů na rakouských středních školách; některé jeho partie jsou věrným zobrazením skutečnosti místy přímo satirou a obžalobou tehdejšího do nemožnosti zbyrokratisovaného školního systému, pod nímž trpí jak žáci, tak i citliví a ještě neotrlí učitelé. I zde je Klostermann mistrem realistické typisace: co postava, to znamenitě zachycený typ, takže v tomto zrcadle pražského gymnasia se odráží rakouské střední školství vůbec a v Čechách zvláště.

K posledním románovým výtvorům Klostermannovým patří ještě romány „Pozdní láska“ a „Pan Zbyněk Bukvice na Čakanově“. „Pozdní láska“ (1919) je román stárnoucího muže, kupce v pošumavském městě, který se zaplete do neblahého erotického poměru se svou hospodyní; ta z něho tyje a starého pána nesvědomitě využívá ve svůj prospěch. „Pan Zbyněk Bukvice na Čakanově“ (1924) je životní příběh nebohatého pošumavského velkostatkáře, šlechtice, posledního svého rodu, u něhož se při všech jeho dobrých lidských vlastnostech projevuje slabá vůle a jakási trpnost. Povahově je tento pan Bukvice blízko Váši Šáry z „Ecce homo“ nebo Váši Křenka z „Vypovězen“. Oba romány, zejména poslední, prozrazují už pokles Klostermannových tvůrčích sil; jeví se to v nepoměrné rozvláčnosti, pod níž se komposice románu hroutí.

K této románové skupině se druží opět několik svazků povídek a drobných črt. Jsou to „Domek v Polední ulici“ (1896), „Z dobrého srdce“ (1909), „Mrtví se nevracejí“ (1915) a „Na horké půdě“ (1926), ironické a satirické povídky s tendencí čelící německému šovinismu ve zněmčených částech Čech.

Poslední skupinu v Klostermannově tvorbě představují jeho knihy vzpomínkové. Vzpomínky z mládí, ze studií a pod. obsahují sice už také některé svazky nahoře uvedené, ale soustavně uspořádané vzpomínky jsou v dalších knihách: „Ve světlech a stínech Bábelu“ (1907); jsou to většinou črty vzniklé z autorova pobytu v Paříži nebo i několik povídek s pařížskými náměty. V jiné knize, „Na útěku“ (1923), vypravuje Klostermann, jako on, tehdy medik, a několik jeho přátel putovali v roce 1866 při vypuknutí rakousko-pruské války na prázdniny pěšky domů z Vídně do Písku a pak dále do Štěkně. Vyprávění je rozmarné, ale obsahuje i množství drobností, časových dokumentů. Systematicky psané Klostermannovy paměti jsou „Červánky mého mládí“ (1926). Obsahují čtyři části: I. V ráji dětství, II. Pod Černou věží, III. Do první lásky, IV. Z mého rodinného alba. Bohužel jsou dovedeny jen do skončení studentských let v Písku. Obsahují mnoho zajímavého a dokumentárního materiálu, zejména o tehdejším středoškolském systému (gymnasium v Klatovech a v Písku), podávají leckterou zajímavou charakteristiku (v Klatovech byl Klostermann žákem spisovatele A. V. Šmilovského), kreslí obraz doby, vyslovují autorovy názory na mnohé události nebo instituce a pod.

Svoje umělecké vyznání vyslovil Klostermann sám na několika místech, hlavně v předmluvách k svým románovým povídkám. Zejména zdůrazňuje to, že se příběhy, o kterých chce vyprávět, skutečně staly. Tak na př.: „Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil; je-li v tom realismus, tož jsem realistou.“ Nebo jinde: „Co vám tuto podávám, prožil jsem vše, všecky osoby jsem znal, nic jsem nevymyslil. Nevymýšlím vůbec; dívám se na lidi a předvádím je takové, jakoví jsou, s jejich slabostmi i s přednostmi. Nejsem a nebyl jsem nikdy s to je odsuzovati a zoufati nad nimi. Lidé nejsou a nemohou býti andělé, a kdyby jimi byli, pokládal bych se býti tvorem nadmíru nešťastným, kdybych, sám andělem nejsa, mezi anděly žíti musil. Nejsou také bestie; chybují a pykají za své chyby i za hříchy otců. Nevyvádím z toho fakta žádných důsledků, leda ten, že každý člověk zasluhuje tolik ohledů, aby jeho bližní se vmýšlel na jeho místo a sama sebe se tázal, co by on za těch kterých daných okolností činil a jak by chtěl, aby druzí oproti němu si vedli. Altruismus je prý stanovisko přemožené; jedině starost o vlastní já je prý rozumným měřítkem pro každé individuum. Nejsem takový nadčlověk, jenž by sobě troufal zříkati se všech nároků na pomoc u svých bližních a přátelského soužití s nimi. Důsledně: chci-li bráti, musím dávati… Z toho mého stanoviska plyne, že nejsem také pesimista a že nevidím pouze stinné, pitvorné a hnusné stránky ani při jednotlivci, ani ve společenském řádu… Nejen stínů, i světla se nám dostalo údělem, tolik světla, co ho snésti můžeme. A všem se ho dostalo, i nejponíženějším, nejskromnějším, nejbídnějším… Pathologické zjevy odkazují jinam než do beletrie. Triumf smrti uznávám, kořím se před ním v prachu, maje v srdci nesmazatelnou naději na vzkříšení. Smrt triumfující se přátelsky na mne usmívá, nešklebí se ze ztrhaných zraků šíleného samovraha anebo umírající hysterické ženy, jež ovšem nevylučuji z práva, jež mají jako každý jiný člověk na náš soucit…“

Zdůrazňuje-li Klostermann skutečnou reálnost svých příběhů, upozorňuje-li čtenáře výslovně na to, že děj toho či onoho románu nebo povídky se skutečně udál a že ony osoby skutečně žily, nic nám nebrání, abychom tomu nevěřili. Přitom si však musíme být vědomi toho, co si Klostermann sám theoreticky dobře neuvědomoval, že právě toto není podmínkou realistické tvorby, že pouhé obkreslování skutečnosti není ještě realismus. Jak už bylo řečeno, podstata realismu je v typisaci, v pravdivém zachycení postav a dějů, které jsou v určité situaci, v určitém prostředí a za daných společenských podmínek charakteristické. Jádro otázky je tedy, zdali se taková typisace Klostermannovi podařila či nikoli. Nutno říci, že ano, alespoň ve většině případů, dojista právě v jeho největších románech, nejzdařileji v románě „V ráji šumavském“. V tom, jak právě vylíčil Klostermann mravní i hospodářský rozklad rodiny sedláka Podhamerského, v tom, jak přesvědčivě ukázal konflikt starého světa šumavského s novým, konflikt, vyplývající z náhlé změny hospodářských poměrů v rámci tehdejšího společenského zřízení, v tom je síla jeho realismu.

K humanitnímu vyznání Klostermannovu, jak bylo citováno výše, je nutno dodat rovněž několik slov. Jeho láska k člověku, jeho pochopení, víra v člověka, nakonec i jeho důsledný optimismus jsou ovšem vlastnosti kladné a dovedeme si jich vážit. Uvážíme-li, že Klostermann tvořil své dílo hlavně v době, kdy literární módou některých autorů byla dekadence, úpadkovost, kdy mnozí básníci a spisovatelé vyhledávali pouze stinné stránky lidského života, kdy zdůrazňovali jen samou negaci, zmar a smrt, pak musíme i s tohoto hlediska přiznat Klostermannovi zásluhu, že se dovedl těmto pochybným odbočkám vyhnout, a to zcela vědomě a programově. Všimněme si, že žádná Klostermannova postava není zlá a špatná docela a důsledně: na každé dovede Klostermann najít vždy aspoň kousek dobra, aspoň kousek ušlechtilého lidství, i kdyby to byl jen slaboučký paprsek. A tu se nám někdy zdá, že jeho shovívavost zachází příliš daleko, jak při charakterech, tak i při dějích. Někdy přestává být už kladnou vlastností a stává se slabostí – to zejména, když spisovatel společenský konflikt obchází, místo aby jej znázornil a vylíčil v jeho naléhavosti, místo aby pronikl do jeho příčin. U Klostermanna je to nápadné méně u románových dějů, než u některých postav. Klostermanna zaměstnával a znepokojoval jeden zajímavý problém: člověk slabé vůle a křesťanské pokory. Takoví jsou na př. hrdinové románů „Ecce homo“, „Vypovězen“, „Pozdní láska“ a „Pan Zbyšek Bukvice“, ale takový je i sedlák Krušný v „Mlhách na Blatech“, i hrdinové několika povídek. Zde dává Klostermann tušit – ale je to příznačné, že pouze tušit! – své kritické stanovisko k takovýmto povahám. Poměrně nejvýrazněji to Klostermann vyjádřil u postavy sedláka Krušného, ale jak zde, tak i jinde bychom čekali přímější a přísnější soud, jasnější a kritičtější pohled.

Ježto Klostermann pocházel po otci z německého rodu a první jeho povídky a črty byly psány německy, nepřestávala ho německá šovinistická žurnalistika označovat za renegáta a tvrdit, že českým spisovatelem se stal teprve tehdy, když jako německý neměl úspěch. Skutečnost je ovšem jiná. Klostermann napsal přes sto feuilletonů, povídek a črt do „Politik“, německy psaného orgánu staročeské strany. Těchto svých německých povídek a pod. používal pak velmi často jako námětů povídek a románů českých; buď je překládal (po jeho smrti je přeložili i jiní), rozšiřoval příběh, nebo je uplatňoval jako episody ve větších knihách. Za Němce nebo německého spisovatele se Klostermann nikdy nepokládal, a proto všecky výtky domnělého odpadlictví odmítal. Na příklad v úvodu k pamětem: „Zde řeknu pouze tolik, že přesto, že mi nikdy ani ve snách nenapadlo popříti svého z valné části německého původu, … jsem nemohl býti a také jsem nebyl nikdy Němcem, tím méně pak německým odpadlíkem a zrádcem, ježto jsem se, pokud paměť moje sahá a vědomí mého já ve mně žije, nikdy Němcem býti nepokládal, a Čechem jsem byl a po veškeren svůj život Čechem jsem zůstal a také do smrti jím zůstanu, což mi ani dost málo nevadilo, abych zachoval svým rodným a příbuzným svou lásku a oddanost a šumavskému německému kmenu, z něhož otec můj vyšel, svoje nejupřímnější sympatie…“ Buržoasní nacionalismus a šovinismus byl Klostermannovi naprosto cizí. Vyplývá to jednak přímo z jeho díla, vždyť hrdinové a hrdinky jeho hlavních šumavských románů jsou zčásti Němci, jednak také z mnoha míst, kde se Klostermann národní otázky přímo dotýká. Hovoří o ní i v tomto svazku v románě „V ráji šumavském“ nebo v předmluvě ke knize „Bílý samum“, kde Klostermann mimo jiné říká: „…Protivuje se mi vlastenčící tlach a rabulistický národní šovinism, ale opravdová láska k vlasti, k národu, k lidstvu, tryskající z upřímného srdce, povznáší, umravňuje člověka, volá ho do svaté práce a skýtá útěchy jemu i tisícům jiných… Věřím pevně a nezvratně v budoucnost svého národa, jenž vítězně odolá všem nástrahám oněch, již usilují o jeho vyhlazení, dokud bude pracovat a dokud nevymizí nadobro mravnost z jeho středu…“ V Klostermannových románech a povídkách ze šumavského i národnostního rozmezí nenajdeme ani stopy po nějakých národnostních konfliktech. Odpovídá to také tehdejší historické situaci šedesátých let minulého století. V tomto období, kdy ještě kapitalismus do odlehlých horských oblastí Šumavy nepronikl, žije u Klostermanna vedle sebe prostý český a německý lid bez nacionalistické záště. Odpor proti „Bavorákům“ je regionální, nikoliv národnostní. Naproti tomu je příznačné, že jeho satirické povídky s touto thematikou („Na horké půdě“) nemají za hrdinu pracujícího člověka, nýbrž měšťáka a šovinistického inteligenta. Srovnejme tyto představitele buržoasně nacionalistického němectví s takovým Rankelským Seppem („V ráji šumavském“) a hned nám bude jasno, že správně Klostermann postřehl, kdo vlastně nacionalistické třenice v Čechách rozdmychává a komu to slouží. I to vyplývá z dalšího vývoje kapitalismu, který národnostními boji odváděl pozornost od naléhavějších a pro sebe nebezpečnějších problémů sociálních.

Že je Klostermann básníkem Šumavy, přivádělo ho v těsné sousedství s jinými, jejichž inspirací byla Šumava také. Takových českých autorů-prosaiků před ním vlastně nebylo, ale byli němečtí, a s nimi býval Klostermann uváděn v souvislost, už také se zřetelem ke své německé tvorbě. I s tohoto hlediska je zde nutno říci, doufám, definitivní slovo. Němci jsou to hlavně dva, Josef Rank a Adalbert Stifter. Josef Rank (1816–1896) je dnes už i v německé literatuře autor celkem zapomenutý. Jeho literární význam tkví v tom, že ve svých črtách a povídkách zobrazil věrně vesnický život německých obyvatel Šumavy a Českého lesa. Avšak Rank není umělec rázu Klostermannova: většinou zůstával při pouhém popisu zvyků, obyčejů, mravů, soukromého života, převládá tedy u něho hledisko folkloristické, národopisné, nikoli umělecko-beletristické. Klostermannovým zájmem není folklor, nýbrž život a těžká práce šumavského lidu. Tam, kde se Rank snaží pozvednout od pouhého lidopisu k beletrii, utápí se v romantických příbězích ve stylu prvních desetiletí devatenáctého století. Adalbert Stifter je ovšem autor významný. Je nazýván německým básníkem Šumavy, z jeho rozsáhlé novelistické tvorby se však Šumavy dotýká málo povídek; většinou mají děj jinde. Tento vnější fakt by sám o sobě nemusel v tomto případě nic znamenat, avšak rozhodující je, že Stifter je naprosto odlišného založení a zcela jiného uměleckého charakteru nežli Klostermann: Stifter je romantik. Má sice krásné popisy šumavské přírody, avšak při vší malebnosti a při všem mistrovství jsou to popisy romantické, obecně deskriptivní. Stifter vypravuje rodinné a individuálně milostné příběhy, které zůstávají ve sféře individuální výlučnosti. A ze Stiftera se ani nedovídáme, jak vlastně lidé v jeho Šumavě žijí a pracují. Je tedy zase nesprávné tvrdit, že Klostermann je jakýmsi napodobitelem Stifterovým. Správné je, že oba se snaží ji vystihnout, každý ovšem svými uměleckými prostředky: Stifter romantickou výlučností a individuálností, Klostermann realistickou typičností. Jejich účinek je pak rovněž rozdílný.

S Klostermannovým realismem je spjat i jeho jazyk, jeho výrazové prostředky. Zde je nutno spokojit se jen s několika zásadními poznámkami. Klostermannova čeština je do jisté míry obrazem spisovné češtiny na konci minulého století, na niž ovšem působilo hodně t. zv. brusičských vlivů povolaných i nepovolaných oprávců. Nejeví se to ani tak ve slovníku, ale spíše ve skladbě. Nezapomeňme na jednu významnou okolnost: Klostermannovým učitelem na klatovském gymnasiu byl A. V. Šmilovský, známý spisovatel, který kladl velmi silný důraz na jazykovou stránku svých žáků, ovšem také často v přehnaně brusičském smyslu. Pozdější Klostermannovo prostředí bylo většinou německé: universita ve Vídni, německá reálka v Plzni, a i to zanechalo některé stopy v jeho jazyce. Vůbec je Klostermann zajímavým případem literární dvojjazyčnosti (bilinguismu) a zasluhoval by po této stránce zvláštní pozornosti. Zajímavým problémem u něho je toto: hrdiny jeho hlavních šumavských románů jsou Němci; on o nich píše česky a pochopitelně reprodukuje jejich hovor rovněž česky, a to češtinou spisovnou. Proto se nesmíme divit, že na př. taková Katy Vavruchová, děvče bez jakéhokoli vzdělání, mluví v románě stejně spisovně jako třebas paní Zdenička nebo Kořán a Svijanský. Na značné potíže naráží tedy každý překladatel Klostermannových povídek německých, kde jsou přímé řeči reprodukovány šumavským dialektem, často nesrozumitelným i Němci; sebelepší překlad vystihuje skutečnost jen zčásti, některé fráze jsou vůbec nepřeložitelné, poněvadž tak ztrácejí svůj smysl nebo vtip a humor. Jinak ale dovede Klostermann i řečí charakterisovat postavu, jak to vidíme na př. u příručího Kozmy Bártovce („Ze světa lesních samot“); k tomu Klostermannovi napomáhá i jeho smysl pro humor, satiru a ironii.

Něco jiného po jazykové stránce znamenají jeho romány z prostředí českého: z Pošumaví, z Pootaví, z Blat. Zde Klostermann velmi často – skoro vesměs – užívá v přímých řečech češtiny lidové i s jejími místními znaky. I to je jeden z prostředků jeho realismu, aby i po této stránce byl děj románu nebo povídky co nejvěrohodnější, aby se co nejvíce přiblížil skutečnosti a aby byla zachována dobová atmosféra.

Kritika devadesátých let minulého století, hlavně F. X. Šalda a J. Vodák, Klostermannovo dílo neuznávala. Byl jí příliš plochým, příliš popisným. Bylo to ovšem stanovisko výlučně estetické a individualistické. Tato kritika neviděla v Klostermannově díle klady, které tam vidíme dnes a které činí z jeho díla neodmyslitelnou součást naší živé literatury.

Klostermann upoutává svou dokonalou znalostí života lidu v centrální Šumavě na rozhraní 19. a 20. století, svou znalostí lidí, jejich práce, osudů, myšlení a cítění. K tomu přistupuje neméně důležitá složka další: stejně dokonalá znalost prostředí, krajiny, v níž tito lidé žili, přírody i jejích změn, jejích vlivů a zásahů do lidského života, těsné souvislosti mezi oběma, člověkem a přírodou. Významnější je pak ještě stránka vnitřní: je to Klostermannova láska k člověku, jeho pochopení, národnostní snášenlivost, láska k rodné zemi, k přírodě, víra v sílu lidské práce i životní optimismus, jež tvoří trvalé hodnoty Klostermannovy prózy. Posilující optimismus, vyzařující z pravdivé realistické kresby, je pak hlavním rysem, který spíná všechny Klostermannovy povídky a romány v ideovou jednotu. Tento ušlechtilý humanismus, proteplený a prosvícený mnohdy shovívavým humorem, nutí nás nově se zamyslet nad jeho dílem. Proto se ke Klostermannovi znovu vracíme.

Dr. Vítězslav Tichý