Zobrazení zdroje stránky V ráji šumavském, 1977, Předmluva

{{KlosterBankArticle
|Title=V ráji šumavském, 1977, Předmluva
|Author=Vítězslav Rzounek,
|Date=1977
|Source=Klostermann, K.: V ráji šumavském
|Genre=beletrie
}}
Prozaické prvotiny, kterými si Karel Klostermann rázem získal široký okruh čtenářů, vyšly na počátku devadesátých let minulého století. Jsou to romány Ze světa lesních samot (1891) a V ráji šumavském (1893). V čtenáři naší doby, který rád ve volné chvíli opouští město, aby se po dnech prudkého životního rytmu pohroužil do volné přírody, vzbuzují svými názvy představy velebného klidu majestátných hvozdů, kolotavého jasu prosluněných pasek, tichého míru lesních zákoutí, představy nedotčené přírody, kam jen zřídkakdy vkročila lidská noha.
Skutečný obsah těchto próz je však na hony vzdálen podobným romantizujícím představám. Název druhé z nich, V ráji šumavském, je dokonce až trpce ironický. Román vypráví o tom, jak kraj kdysi zamlklých hvozdů vzkypí náhle bouřlivým životem. V říjnu 1870 způsobila v šumavských polesích nenadálá vichřice zkázu nebývalého rozsahu. Nutnost urychleně zpracovat obrovské polomy ohrožené nadto kůrovcem vyvolala dočasnou konjunkturu, která přinesla domácím obyvatelům výdělky jako nikdy předtím. Tam, kde dříve bylo po celý rok sotva na skývu chleba, je peněz najednou víc než dostatek. Na první pohled vládne „blahobyt všude, pravý ráj“.

Leč pod klamavým povrchem kvasí lidská zpupnost, bují chamtivost po majetku, peníze lámou charakter člověka. Svět, v němž dosud vládl patriarchální řád, svět bez zkušenosti a proměn rozvíjející se kapitalistické společnosti, snadno podléhá svodům dočasné prosperity, šalebné představě, že peníze a štěstí je jedno a totéž. Z temnosvitu zapadlých vesniček a samot, odříznutých od světa kdysi neprostupnými věkovitými lesy, vystupuje zvolna obraz dramatických osudů, v kresbě i morálním patosu laděný takřka do stylu i ducha dürerovské apokalypsy.

Jádrem románu V ráji šumavském jsou osudy rodiny sedláka Podhamerského. Protagonistou je především sedlák sám a jeho dcera Rezla. Oba vidí v konjunktuře příležitost pro sebe. Snaží se ze všech sil využít ji ve svůj prospěch. Sedlák Podhamerský nalakotit co nejvíce peněz, dcera Rezla využít nerovného sňatku s bohatým starým vdovcem k rozmařilému životu. Oba však čeká neradostný konec.

Sugestivní líčení vzestupu i pádu obou hrdinů dává Klostermannovi příležitost, aby skrze jejich osudy otevřel čtenáři pohled do víru tehdejšího života jednoho z koutů naší země. Poskytuje mu příležitost, aby v syté kresbě lidského hemžení, sváru a konfliktů vydal svědectví o tom, jak většinu obyvatelstva, drobné sedláky, dřevaře, lesní dělníky, pojalo něco jako závrať. Viděli pouze spousty nakáceného dříví v lese, naslouchali řečem lesního personálu, pozorovali horečný chvat obchodníků a shánění se po povozech, po pracovních silách. Chápali se i oni příležitostí. A komu se nechtělo do těžké dřevařské práce či do stejně namáhavé práce svážečů dříví, snažil se přiživit na všelijakém obchodování a spekulaci. Přírodní vichřici vystřídává vichřice dosud nepoznaných lidských vášní. Vichřice založená na kapitalistickém podnikání. To zanechává za sebou spoušť daleko horší: morální rozvrat, a když konjunktura končí – bezútěšnou kocovinu.

Nikdo nespočítal milióny kmenů, jež se po dobu asi pěti let za starých hvozdů po vodě a po zemi vyvezly. Ohromné výseky, nepřehledné pláně a vřesoviska staly se němými svědky běsu živlů, řádění hmyzu, ale i dělnosti lidské. Všude po Čechách panovala radost, že člověk přemohl dávného nepřítele, jenž hrozil záhubou všemu lesnímu hospodářství. Ale lidé na Šumavě ji nesdíleli. Téměř nechápali, že je po výdělku. Dívali se na sebe jako omámeni. Co se stalo? Nikdo je už více nepotřeboval. Pivo bylo dobré jako dříve, ba ještě lepší. Muziky hrály zrovna tak vesele jako předtím. Ale peněz nebylo. Kdo neměl úspory, bral peníze, kde je našel. Lesy, které sedlákům zbyly, přišly nejdříve na řadu. Obchodníci se dřívím objevovali se zase, menší krahujci a ostříži po velkých orlech a supech. Ale ti malí sebrali všechno ještě mnohem důkladněji než velcí. Život, který šumavští horalé před léty opustili, byl zapomenut. Nový, který sliboval ráj, proměnil se v temnou beznaděj.

Klostermannovo románové vyprávění si dodnes uchovalo nepopiratelnou autentičnost. Uchovalo si ji přesto, že je poznamenáno dobovou patinou, a to jak ve výrazu, tak i ve způsobu vyprávění, především v pojetí hlavního konfliktu. Proti morálnímu rozvratu, který s sebou přináší doba zdánlivého ráje a který ztělesňuje především Podhamerský a jeho dcera Rezla, stojí starý Sepp, patřící k nenávratně mizejícímu patriarchálnímu světu a jeho náboženské, starozákonní morálce. Klostermann se s jeho morálním patosem ztotožňuje. Ale svým smyslem pro objektivní realitu překonává moralizující charakter této postavy. Už v době prvního vydání knihy nemohlo čtenáři uniknout, že nábožensko-moralistický patos nemůže odstranit rozpory a křivdy, se kterými se setkával na stránkách tohoto Klostermannova románu. Z realistického podání materiálních podmínek zobrazených konfliktů bylo už tehdy dostatečně zřejmé, že tyto konflikty nejsou jen ryze morální povahy, ale že jsou nerozlučně spjaty se situací, kterou prožívaly především nejširší lidové vrstvy.

Tímto sociálním obsahem svého románu a převážné většiny své tvorby se K. Klostermann začleňuje do soudobého pokrokového proudu české literatury. Prózy K. V. Raise, A. Jiráska, T. Novákové, bratří Mrštíků, J. Holečka, před nimi K. Světlé či V. Hálka zcela jednoznačně vypovídají o tom, že osvobození vesnice z pout patriarchálního feudalismu nesplnilo naděje venkovského lidu. Z nouze a nedostatku pramenících ze závislosti na feudálním pánu upadl v nové, neméně kruté závislosti na majetku se všemi důsledky dříve neznámé majetnické morálky. Jen si připomeňme alespoň Muzikantskou Lidušku V. Hálka, osudy výměnkářů v podání K. V. Raise či Maryšu bratří Mrštíků.
Klostermann se včleňuje do toho proudu naší literatury i tím, že myšlení, cítění i jednání hrdinů neoddělitelně souvisí s prostředím, v němž se jejich osudy odehrávají. Krajina už od dob K. H. Máchy nebyla pro české písemnictví mrtvou kulisou. Poetická atmosféra důvěrně známé krajiny, která je hrdinovi (ale i čtenáři) blízká, a proto plná hlubokého významu, umožňuje Máchovi, Němcové, Hálkovi, Světlé, Nerudovi, Raisovi, Jiráskovi, Novákové, bratřím Mrštíkům odhalit rysy charakteru člověka, rysy společnosti, jež jsou jiným výrazovým prostředkům nedostupné. Odhalit je v jejich plnosti a celistvosti.

V Klostermannově románu V ráji šumavském je příroda kontrapunkticky spjata především s hlavním motivem vzestupu a pádu Podhamerského. Ona spoluurčuje obsah dění, jeho dynamiku. Dotváří charakter hrdiny. Podtrhuje tragismus jeho konce. Požár lesa, který byl jeho poslední nadějí na záchranu, stane se mu svící umírajících. Podhamerský při pohledu do hořících trosek své slávy padne mrtev k zemi.

Podobným způsobem prolíná obraz šumavské přírody strukturou celého románu. Příroda je aktivním, jednajícím prvkem. Je nerozlučně spjata s každou postavou, se kterou se na stránkách románu setkáváme. Krajina vzbuzuje hned celý komplex asociací, které jsou neodlučitelné od situací i charakteru jednajících postav. Jak hluboce třeba koresponduje obraz krajiny s duševním stavem Rezly, která zabloudila v nepohodě, jež ji zastihla v lese. Jak podivuhodně dotváří šumavská příroda v Klostermannově podání obraz duševního rozpoložení Václava, který prchá s Rezlou, i když ví, že tím způsobí bolest svému dědovi, starému Seppovi, k němuž ho pojila upřímná láska. O tom, nač Václav myslí, co cítí, nepadne ani slovo. A přece čtenář chápe jeho skutečný duševní stav. Chápe jej skrze obraz přírody, kterou se dal na útěk. „Obloha byla zahalena v šeré temnotě, nebyly to mraky, nebyla to mlha… Jednotvárně rozkládala se pláň, splývající v dáli se zastřenými obrysy omšených hor. Václav nekráčel obyčejnou cestou. Dal se přímo přes močálové slati… Bylo nevýslovně strašno vůkol něho, jakés dech úžící ovzduší, nesmírná samota, olověné ticho, jež rušilo pouze občasné zavytí větru.“

Realismus, se kterým Klostermann kreslí osudy venkovského člověka v jednotě s přírodou, která je jeho kolébkou i hrobem, matkou, vlastí jedinou v dědictví mu danou, vtiskuje jeho tvorbě ovšem i osobitý charakter. Samozřejmě nikoli jen proto, že čerpal své náměty ze Šumavy. Ta nebyla pro českého čtenáře objevem. Znal ji z poezie A. Heyduka, k Šumavě se obracela E. Krásnohorská, byli tu již Jiráskovi Psohlavci. Klostermann však z těchto autorů nejhlouběji pronikl do bytí šumavského světa, tehdy ještě zpola tajemného. Jen tak mohl totiž objevit svérázném světě děje obecné platnosti. Jen tak ovšem mohl objevit specifický rys těchto dějů, originální psychologii jednajících postav, podmíněnou neopakovatelným prostředím. Však právě proto Klostermannův obraz Šumavy, ve kterém román V ráji šumavském zaujímá místo nejpřednější, je natrvalo spjat právě s jeho jménem. A nejen to. Ti, kdož přicházejí po něm, od J. Š. Baara až po R. Kalčíka a jeho Krále Šumavy, rozvíjejí dědictví, které po sobě K. Klostermann v české literatuře zanechal.