Zobrazení zdroje stránky Vydychne konečně Šumava pod novým ředitelem?

{{MediaBankArticle
|Title=Vydychne konečně Šumava pod novým ředitelem?
|Author=Vladimír Just
|Date=2004-01-30
|Source=Plzeňský deník
|Genre=tisk
|Respondent=
}}
Názory – ohlasy

Životní prostředí a ekologie

Může si těžce zkoušená Šumava konečně oddychnout? Jedno je jisté: po dlouhých letech nekonečných sporů se stal novým ředitelem NP a CHKO Šumava nezkorumpovaný přírodovědec, nikoli, jako doposud, technokraticky zaměřený lesák s těsnými vazbami na neprůhledné dřevařské akciovky a jejich zisky.

Posunem od Ivana Žlábka, který se stal symbolem devastace přírody, korupčního chování, bagatelizace krádeží i arogance k médiím, k renomovanému, mravně i odborně nezpochybnitelnému Aloisu Pavlíčkovi dostal náš největší národní park jedinečnou šanci zařadit se mezi standardní evropské rezervace, ztratit svou mezinárodní pověst „etiketního podvodu“, „parku jen na papíře“ či „tunelu na dříví“. A zároveň s tím získat po deseti letech také morální i materiální právo na dotace z evropských strukturálních fondů, tedy šanci na prosperitu regionu. Aby se to všechno zdařilo stejně dobře jako v sousedním Bavorsku - a dokonce lépe, protože přírodního bohatství včetně jezer a slatí máme na naší straně rozhodně víc! – to záleží teď už jen na nás.

Jediní nepřátelé: Kůrovci a ekologové

Snad nejhorší zločin, který minulé Žlábkovo vedení napáchalo na Šumavě, (samozřejmě kromě krádeží, holin a erozních rýh v jádrovém území) je záměrně zanedbaná ekologická osvěta mezi místním obyvatelstvem. Měli to v popisu práce, měli na to deset let, a výsledek je žalostný. Namísto toho, aby obyvatelům, včetně starostů, trpělivě vysvětlovali zásadní rozdíl mezi hospodářským lesem a národním parkem, v jehož jádrové zóně kůrovec není hrobařem, ale porodníkem nové generace porostů, namísto stovek exkurzí do Bavorska, kde by viděli suchý les, z dálky hrozivý hřbitov, zblízka naopak turistickou atrakci první třídy, namísto objasňování základního smyslu národních parků kdekoli ve světě (přírodu ponechat jí samé), včetně obrovských přínosů pro region (dotace, prosperita z turistů od nás i ze světa, kteří nepojedou stovky kilometrů proto, aby v národním parku spatřili totéž, co znají z domova, tj. normálně obhospodařovaný les), namísto toho všeho Žlábek, Zatloukal, Juha a Kantořík vtloukli místním lidem i zbytku republiky do hlavy, že Šumava má pouze dva dědičné nepřátele: kůrovce a ekology. Ti první nám Šumavu sežerou a nikdo na ni nebude zvědavý (lež, kterou vyvracejí holá fakta o nejnavštěvovanějším národním parku Německa – Bavorském lese). Ti druzí by tu chtěli mít jen divočinu, vlky, medvědy a aktivisty, kteří místní rodáky nepustí do lesa a nedovolí jim tu žít a podnikat (opět lež jako věž, již vyvrací bavorský, polský, rakouský, slovinský, krátce kterýkoli příklad standardního národního parku v Evropě, z něhož plynou obcím nejen omezení, ale i kompenzace a další zisky, především ze služeb a turistiky). Přitom to byla právě správa našeho parku (ing. Martanová aj.), kdo deset let brzdil ekologicky šetrné podnikání a soukromníkům, kteří chtěli obnovovat penziony s šetrnou, např. koňskou dopravou, a tím podporovat měkkou turistiku, vnucoval např. pokryteckou hru na farmu (Knížecí Pláně aj.). Nejsou to ekologové, kdo na Šumavě nepřeje zdravé občanské iniciativě při obnovování sítě chybějících služeb měkkým turistům a milovníkům přírody.

Starostové a osvěta

Těmito systematicky pěstovanými mýty Žlábkova správa jednak odváděla pozornost od tajemného mizení kmenů z nejpřísněji chráněných zón a od celkového neprůhledného byznysu se dřívím, odváženým traktory i vrtulníky z míst, kam noha turistova nesměla vkročit, jednak budila lživý dojem, že jediné, čím se lid šumavský může uživit, byla, je a bude těžba dřeva. (Zdeněk Kantořík: „Kvůli zcela zastaveným pracím v lesích NP Šumava by v soukromých firmách přišlo o práci kolem 1500 lidí.“) Z renomovaných přírodovědců ze tří akademických ústavů dělala správa v lepším případě politováníhodné diletanty a neumětely, kteří se jí svou nekvalifikovanou kritikou pletou do řemesla – a v horším případě pitomce či zemské škůdce. Žalostným výsledkem takovéto „osvěty“ jsou ti představitelé obcí, kteří nadále vidí v trvale udržitelné těžbě dřeva jedinou alternativu prosperity Šumavy – a naopak v ohrožení této těžby, ať již kůrovcem, přírodovědci nebo aktivisty, zkázu regionu. (Starosta Nových Hutí Jiří Petráň: „Jsem zvědavý, co vymyslí nový ředitel převratného pro park – a jak bude bojovat s kůrovcem jinak.“ Starostka Borových Lad Stanislava Barantálová: „Stále budeme stát za tím, že je třeba zasahovat. Nechceme tady suchý les, a pokud nedorostou mladé nálety, tak šumavské lesy budou stále hospodářské. (!) Když necháme 1. zóny sežrat kůrovcem, tak sem nikdo z turistů nepřijde!“ Podobně mluví i starostové obou Kvild či Srní.) Bylo by příliš laciné nazývat takové názory ekologickou negramotností (nezastávají je ostatně zdaleka všichni šumavští představitelé). Je ale fakt, že tito lidé žijí mentálně v předminulém století. Šumava pro ně rovná se les, les rovná se kůrovec a kůrovec ohrožení statisíců kubíků dřevní hmoty. Dokud budou vidět v parku pouze les, a nikoli slatě, jezera, morény, bystřiny, horské louky, pastviny, skály a kamenná moře, dokud z celé nesmírně rozmanité šumavské fauny budou znát, atakovat, popularizovat i hýčkat jediného brouka, dokud nerozbijí nesmyslně obnovovanou síť asfaltek a tím neztíží další rabování lesů ve 2. zónách a dokud neobnoví přirozené lesní cesty, jež sem teprve přilákají z celého světa standardní návštěvnickou klientelu národních parků, zkrátka dokud se nezmění na Šumavě myšlení lidí, nezavede se základní osvěta a nevyšetří krádeže, dotud nezmůže nic ani sebeosvícenější ředitel.

Poděkování starostce

Vrcholu arogance moci, udivující legislativní negramotnosti a fatálního nepochopení nejen smyslu národních parků, ale i obyčejného lesa, dosáhla ovšem starostka Kašperských Hor ing. Alena Balounová. Potěšila mě opravdu milým dopisem – poté, co jsem objevil v lesích, které na území národního parku její obec spravuje, stovky metrů dlouhé a až půl metru hluboké erozní rýhy až na skálu, jimiž v prudce svažitém terénu odtekly spolu s půdou i živiny, shromažďované zde po tisíciletí (flagrantní porušení zákona č. 114, jenž za podobné přečiny v NP ukládá až milionové pokuty). Paní starostka mi poté „považovala za potřebné sdělit, že pobyt a působení osob, majících v úmyslu jakkoliv hodnotit a vyjadřovat se k hospodaření a činnostem na pozemcích města Kašperské Hory je v našich lesích možné pouze se souhlasem města – vlastníka pozemků – a v doprovodu odborného lesního personálu námi zřízené společnosti Kašperskohorské městské lesy. Pro ostatní (!) návštěvníky našich lesů samozřejmě platí ustanovení 19 lesního zákona a omezení vyplývající z režimu NPŠ“. Vyhledal jsem si příslušný paragraf lesního zákona a zjistil, že ho paní starostka (a co je horší, i její lesní poradkyně a inspirátorka dopisu ing. Naušová) nezná. Už preambule zákona mluví o lesu jako o „národním bohatství, tvořícím nenahraditelnou složku životního prostředí“. A hned první věta § 19 hovoří jasně o tom, že „každý má právo vstupovat do lesa“. A jsou tam vyjmenovány všechny okolnosti, za nichž jedině lze toto nezadatelné právo dočasně omezit (ochrana lesa, zdraví a bezpečnost občanů). Ať čtu ten paragraf shora dolů a zdola nahoru, žádné „hodnocení a vyjadřování se k hospodaření“ mezi důvody zákazů vstupu do lesa nenajdu. Paní starostka a její Kašperskohorské městské lesy dělí občany na ty, kteří „hodnotí“ (tj. mne) – a na ty ostatní. Jak budou ale sami hodnotit, kdo jim tam hodlá hodnotit? To budou mít na kraji lesa nějaké vyhodnocovací komise? Co když budu maskován košíkem na houby? Jinak jsem ovšem rád, že jsem takový dopis dostal, protože prozrazuje nečisté svědomí (co by ještě u nás mohl ten šťoura proboha objevit!). Je pro mne tedy to psaní trvalou pobídkou k hlubšímu pronikání do kašperskohorských lesů, které určitě ukrývají lecjaká tajemství. Samozřejmě, že se o ně se čtenáři podělím!

(Autor je členem o.s. Obrana životního prostředí, pověřený monitorováním Šumavy)