Zobrazení zdroje stránky Za fasádou bezzásadovosti

{{MediaBankArticle
|Title=Za fasádou bezzásadovosti
|Author=Radovan Holub
|Date=2009-08-16
|Source=neviditelnypes.cz
|Genre=internet
|Respondent=
}}
Šumava se pod náporem kůrovcové kalamity brzy stane zase fabrikou na dříví jako byla v devadesátých letech Tenhle příběh začíná v místech, kde před několika lety vedoucí programu Lesy Hnutí Duha Jaromír Bláha dostal od místních těžařů herdu do zad, protože fotografoval, jak se tu těží věkovité smrky na hranicích první (nejpřísněji chráněné) zóny. Sebrali mu tedy film a fotoaparát poškodili. O incidentu se psalo ve všech médiích. Od té doby se na Šumavě proti necitlivým těžbám protestovalo mnohokrát, byly blokády, psalo se ministrům. Dnes se o kilometr dál na bavorské straně v jádrové (nejpřísněji chráněné) zóně Národního parku Bavorský les těží ještě v mnohem větší míře, místo krajiny stromů tu vzniká krajina pařezů. Nikdo se tu ale ke stromům nepřivazuje, nikdo nic nefotografuje, nikdo nikam nepíše, nikdo neprotestuje. Ideologie bezzásahovosti Z bezzásahovosti se dnes stala víceméně hezky znějící ideologie. Kolem dokola se o ní debatuje, zakládají se další zážitkové stezky skrze popadané stromy pokosené Kyrillem, ale realita je zcela jiná. Pár kilometrů od zážitkových tras se těží, vznikají erozní rýhy jako dříve, dřevo se odváží a prodává jako dřív. Panika z kůrovce je na Šumavě mnohem větší než touha po bezzásahovosti. Na internetu se diskutuje, tu u bylinkového čaje, tu u piva. „Když se strom v České republice pokácí, tak se i z lesa odveze a jde na pilu. S ponecháváním mrtvého dřeva v lesích si český lesník rozhodně netyká. Takže ten rozdíl mezi podťatým stromem a mrtvým stromem, který zůstane na svém místě, je značný,“ říká jeden diskutér, odpůrce zasahování. Oponent mu odpovídá: „Je třeba vydělávat a vydělávat! Zlatý brouček je promyšlená a hýčkaná záruka toho, že těžba kůrovčáků je a bude i v budoucnu neomezená, jde především o peníze, navíc získané „pro dobrou věc“. Rysi, tetřevi, datlíci a další jsou výmluvy pro veřejnost (viz rachot v parku), park je jen něčí.“ Příznivci zasahování v lese, tzv. „zasahovači“, oponují „nezasahovačům“ a nakonec se diskuse zvrhne v šípy vulgárních výpadů.

Území zakázaná pro turisty a kůrovcová panika

Odborná i politická diskuse kolem Šumavy v posledních dnech houstne zároveň s tím, jak šumavské lesy po kalamitách chřadnou –a to již nejen ve vyšších nadmořských výškách. Zasahovači (většinou lesníci) varují před nedomyšleným rozšiřováním kůrovce z bezzásahových zón, nezasahovači (dnes poměrně mocná skupina vědců a ekologů) varují před kácením a volají po nové divočině. Realita je však zcela jiná. Za fasádou bezzásahovosti se natvrdo těží jako dřív. Stačí navštívit například pohraniční lokalitu pod Polomem, cca 7 km za Železnou Rudou, lokalitu ve výšce 1100 –1300 metrů nad mořem mezi dvěma vlnitými horskými hřebeny, dříve pokrytou smrkovým a částečně bukovým lesem s příměsí jeřábu. Celá oblast je na české straně chráněna hned dvěma výstražnými tabulemi: „Zvláště chráněná část přírody. Vstup zakázán!“ a „Území s omezeným vstupem. Vstup jen po značených cestách“. (Značená cesta tu vede jen jedna mezi Železnou Rudou a jezerem Laka, požadovaná cesta přes hranici do Bavorska zatím otevřena není, bavorský Svaz obcí se s tímto stavem odmítá smířit,) Podle výstražných tabulí jde tedy o ekologicky vysoce ceněnou část šumavského území, kam nesmí vstoupit ani turista. Ve skutečnosti na cestách označených tabulemi se zákazy vstupu pojíždějí nebo parkují auta dřevorubců a terénní vozidla správy NP a CHKO Šumava, z nitra lesů hučí motorové pily. Na jiných lokalitách po rozježděných cestách vjíždějí do lesa nákladní auta, poražené kmeny se zpracovávají, část dřeva se odkorňuje a zůstává na místě, část se odváží pryč. Lesnický provoz je tu v plné síle. V každém případě to na „zvlášť chráněnou část přírody“, jak hlásají cedule směrem od hranic, nevypadá. Cyklisté před šíbujícími automobily zastavují, pěší uhýbají mimo cesty. Inzerovaný „klid“ národního parku („turista si tu odpočine od hluku motorových pil“) chybí. Klid v lesích paradoxně najdeme až mimo národní park. Takových zdrcujících lokalit najdeme po celém národním parku nespočet. Mimořádně postižených oblastí je celá řada a končí až pod Plešným jezerem. Tekoucí bláto na cestách rozježděných mechanizací překvapuje všude, kde je u cesty vytěžené dřevo. Těžby se zvyšují Je třeba si uvědomit, že loni, navzdory hlásání bezzásahové ideologie, byly na území Národního parku Šumava druhé nejvyšší kůrovcové těžby v jeho historii (od založení NP Šumava v roce 1991). Otázka zní, jak se bude vyvíjet situace dál. Pokud totiž zůstanou bezzásahová území rozšířená na rozlohu nejméně 25% plochy parku podle tzv. diferencovaného managementu, přijatého za bývalého ministra Bursíka, bude se muset v okolí těchto zón postupně stále víc těžit i za cenu velkoplošných holin (pasek). Tak rozsáhlé jsou vidět jen výjimečně a právě v NP Šumava. Přitom bezzásahová území do národních parků jednoznačně patří, ale holiny nikoli. Jak z toho ven? Především je třeba přesně říct, jakou cenu veřejnost za rozšíření bezzásahových zón zaplatí a seznámit ji s tím. Sousední Národní park Bavorský les, který vedení našeho parku i MŽP považuje za velký a následováníhodný příklad, má ve své původní části velkou jádrovou (bezzásahovou) zónu, ale na jejích okrajích je neustále zvětšována nárazníková zóna, kde se dřevo kácí a odváží, aby kůrovec nepřeletěl do sousedních hospodářských lesů. I tak je rok od roku atakuje víc a víc. Etapa šedivých, uschlých lesů sice přilákala návštěvníky z měst, ale mnozí místní se s ní nesmířili dodnes a tvrdí, že na Šumavě se založilo na katastrofu, jejíž konec je v nedohlednu. Slova ředitele NP Šumava Františka Krejčího, že uschlé porosty se zmladí za tři až pět let, je možné považovat spíš za vtip, který se stále dokola vypráví spřízněným novinářům. Etapa zmlazení je ve skutečnosti mnohem diferencovanější a složitější. Lány pařezů v jádrovém území Národního parku Bavorský les Jaký patrně bude vývoj u nás, to napovídá situace v nové části bavorského parku. Národní park Bavorský les byl vyhlášen 7. října 1970 a po svém rozšíření v roce 1997 má rozlohu 24 250 ha. Společně s Národním parkem Šumava, se kterým na severu a východě sousedí, tvoří jeden z největších (932,8 km?) bilaterálních národních parků Střední Evropy. Managementy obou parků se mají postupně sbližovat. Zatímco stará část bavorského parku je na obrovských plochách sežraná od kůrovce a na některých místech se dobře zmlazuje, v nové části parku byl bezzásahový režim odsunut z roku 2017 na rok 2027. Lesnické práce tu pod tlakem obcí a politiků nabírají obrátky. V jádrovém (nejpřísněji chráněném) území na svazích hory Lackenberg (na českém území jde o horu Plesná) se těží stále vyšším tempem. Harvestory a traktory tu vystřídala lanovka a odvozní soupravy. Lanovka vytahuje smrkové kmeny od úpatí hory po svahu nahoru, kde je nově asanovaná cesta. Les, který ještě stojí, má už zrzavé jehličky. Podle bavorských lesníků nastává nejvyšší stupeň pohotovosti. „Kůrovec sem nalétl z Česka. Tam jsou místa, kde se nezasahuje proti brouku. Snažíme se zabránit, aby kůrovec přeletěl do dalšího pásma lesů směrem k Falkensteinu,“ říká jeden z lesníků. To, co se podařilo v původní části Národního parku Bavorský les, a sice že stromy tu umírají vestoje, se v nové části podaří už těžko. Falkenstein je vedle Třístoličníku, Plechého, Velkého Javoru, Velkého Roklanu a Luzného jednou z magických hor Šumavy a obyvatelé obcí pod Falkensteinem se tu podle svých vyjádření nechtějí na schnoucí lesy dívat. Zajímavým paradoxem je, že o pár kilometrů dál funguje na území Národního parku Bavorský les vyhledávaný Dům divočiny, kde se veřejnost pomocí 3D filmů i přednášek seznamuje s principy nezasahování v lese a ponechání přírody přírodě. V okolí Domu divočiny jsou ve velké ohradě za vysokým plotem vysazena i divoká zvířata. Není to tedy nakonec tak, že divočina ano, ale jakmile je nebezpečí kůrovce příliš vysoké, myšlenka divočiny bere za své? Právě to, co naši ochranáři nejvíc kritizovali na „dřevorubeckém“ managementu bývalého ředitele NPŠ Ivana Žlábka (publicista Vladimír Just tvrdil, že Žlábek se řídí mottem „pařez je náš program“), se dnes po deseti letech stává trpkou realitou v sousedním, pro naše ochranáře vzorovém parku. Zrovna tak jako v době kritizovaného dřevorubeckého ředitele se i dnes na našem území (nikoli v Bavorsku) vytvářejí velká zákazová území, kam člověk nesmí vstoupit, ale kde se těží dřevo. A lány pařezů vznikají zase a ještě ve větší míře. Ekologická organizace Hnutí Duha dokonce vydala v roce 1999 plakát, na němž je obrazově zachycen rozdíl mezi Národním parkem Šumava a Národním parkem Bavorský les. V Česku holina zarostlá travou s několika torzy ponechanými po těžbě, v Bavorsku změť padlých, hnijících stromů se zmlazením ve skulinách. Letos Hnutí Duha po zdrcujících výrocích Miloše Zemana o situaci na Šumavě prohlásilo, že Zeman chce na Šumavě vykácené (holé) kopce. Dnešní obraz z jádrového území nabízí opačný obraz, než propaguje Duha: na bavorském území hektary pařezů a hromady rozřezaného dřeva připraveného k odvozu, na českém území ještě nějaké stojící suché stromy, odkorněné klády a místy zmlazení, tu a tam už také schnoucí.

Jak dál s divočinou?

Myšlenka „divočiny“, kterou naši ochranáři romanticky považují za původní rajský stav šumavských hor, může pod ataky kůrovce pomalu ale jistě vzít za své. Není totiž nikde psáno, že na místě monokultur sežraných kůrovcem, které se patnáct až třicet let po kalamitě na mnoha místech obou národních parků samy od sebe dobře zmlazují, vyroste skutečně stabilní smíšený les. Mnoho probudilých lesníků tvrdí, že jde jen o zbožné přání, které se bez rozumné lidské pomoci nesplní. Pohledy do Národního parku Bavorský les napovídají, že tu cestou přirozené selekce vznikne většinou zas jen smrková monokultura. „Jde o přírodní proces, jehož průběh a cílový stav ještě nejsou přesně známy ani popsány,“ řekl o ponechání porostů silám přírody ředitel NP Bavorský les Karl Friedrich Sinner. Zatímco v sedmdesátých letech minulého století začínal Národní park Bavorský les ponecháním přírody přírodě (a tuto filozofii na svém původním území stále důsledně drží a popularizuje), ve své nové části uplatňuje klasické lesnické metody. Ze začátku se tvrdilo, že se tu bude hospodařit jemně, nedestruktivně, bez holin. Vykácení a odvoz stromů pomocí těžké lesnické techniky a vytváření mnohahektarových holin patří k těm nejméně ohleduplným k přírodě a je dnes realitou. Zvětšení bezzásahových území na české straně vede ke zvětšování holin na bavorské straně a vice versa. Ten poslední, kdo je informován o příčinách zákazů vstupu a vytváření nových zákazových území obsazených lesnickou technikou, je veřejnost. Ta zatím chodí na frekventované páteřní trase Národního parku Šumava kolem „území s omezeným vstupem“ na pokraji „zvláště chráněných částí přírody“ a nestačí se divit, proč se tu těží a dokonce ve velkém odváží dřevo. Jak se bude Šumava pod ataky kůrovcové kalamity měnit, je těžko předpokládat. Je však možné s určitostí říct, že zvětšení bezzásahových území si vybírá svou daň v podobě masivních kůrovcových těžeb, které národní park promění znovu v tak kritizovanou fabriku na dříví. Přes hezky znějící slovo o bezzásahovosti se v obou národních parcích kácí vesele dál. „Holení kopců“ v Národním parku Šumava neskončilo, navzdory tvrzení ekologického pořadu Nedej se! Těžby jsou oproti minulému roku dvojnásobné a všechno nasvědčuje tomu, že „stabilní lesy“ vytvořené silami přírody zůstanou jen nesplněným snem.